ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3485.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3485/2021-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v konkursní věci dlužníka J. K. , narozeného XY, bytem XY, o návrhu věřitelů a) Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, s. r. o ., se sídlem v Praze 9, Českobrodská 1329, PSČ 198 21, identifikační číslo osoby 41189698, b) Philip Morris ČR a. s. , se sídlem v Kutné Hoře, Vítězná 1, PSČ 284 03, identifikační číslo osoby 14803534, a c) České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 6/2013, o dovolání dlužníka zastoupeného JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem, se sídlem v Praze, Táboritská 1000/23, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2021, č. j. 11 Cmo 31/2018-203, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, potvrdil k odvolání dlužníka usnesení ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, jímž Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dne 21. května 2013 žalobu pro zmatečnost. K odůvodnění žaloby (zejména) uvedl, že v průběhu řízení mu byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy nižších stupňů rozhodly v konkursní věci, aniž nařídily jednání a umožnily mu vyjádřit se k podanému návrhu na prohlášení konkursu. Dalším důvodem zmatečnosti je podle dlužníka skutečnost, že „v této věci rozhodoval vyloučený soudce, respektive že byl odvolací soud zjevně nesprávně obsazen“.
3. Usnesením ze dne 8. března 2018, č. j. 1 Cm 6/2013-161, Městský soud v Praze:
[1] Rozhodl, že řízení se nepřerušuje do skončení řízení o dovolání žalobce (podaném dne 4. února 2013) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999 (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999 (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (body III., IV. a V. výroku).
4. Konkursní soud nejprve předeslal, že procesní institut žaloby pro zmatečnost byl do zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zaveden novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001, tedy až po vydání napadeného usnesení. Jelikož označená novela občanského soudního řádu neobsahuje v přechodných ustanoveních ve vztahu k žalobám pro zmatečnost žádnou zvláštní úpravu, uplatní se obecné pravidlo vyjádřené v bodu 1. přechodných ustanovení, podle kterého platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro poměry projednávané věci z výše řečeného podle konkursního soudu plyne, že žalobu pro zmatečnost bylo možné podat i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999, a to při splnění všech ostatních předpokladů, včetně stanovených lhůt k podání žaloby.
5. Pro přerušení řízení o žalobě pro zmatečnost podle §235b odst. 3 o. s. ř. neshledal konkursní soud důvod. Přestože dosud nebylo rozhodnuto o dovolání podaném dlužníkem dne 4. února 2013 (proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu), je nepochybné, že o něm nemůže být rozhodnuto jinak než v případě předchozích dvou dovolání. Jde totiž již v pořadí o třetí dovolání dlužníka proti témuž usnesení odvolacího soudu; první dlužníkovo dovolání (šlo o podání datované 16. srpna 1999) Nejvyšší soud odmítl jako opožděné usnesením ze dne 12. srpna 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 708/2004), druhé dlužníkovo dovolání (šlo o podání datované 22. dubna 2009) Nejvyšší soud odmítl jako opožděné usnesením ze dne 31. května 2011, č. j. 29 Cdo 1349/2011-7056 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. října 2011, sp. zn. III. ÚS 2533/11). Žalobcem prosazovaný názor, podle kterého i další podané dovolání představuje důvod pro přerušení řízení o žalobě pro zmatečnost, by podle konkursního soudu – dovedeno ad absurdum – znamenal, že po rozhodnutí o třetím dovolání by žalobce mohl podat čtvrté, páté a další dovolání a k rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost by nedošlo nikdy.
6. Konkursní soud se dále zabýval včasností podané žaloby pro zmatečnost a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí lhůt stanovených v §234 odst. 1 a 3 o. s. ř. Přitom zdůraznil, že obecná lhůta k podání žaloby pro zmatečnost činí 3 měsíce od doručení napadeného rozhodnutí, pro důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pak platí lhůta tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí.
7. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno 13. srpna 1999 (což potvrdil podpisem úředního záznamu o tomto úkonu), počala běžet obecná lhůta k podání žaloby pro zmatečnost (mimo jiné pro důvod uvedený v §229 odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím žalobce namítal, že mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem) již 1. ledna 2001, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/200 Sb. (jinak řečeno, již od okamžiku, kdy procesní institut žaloby pro zmatečnost byl zaveden do občanského soudního řádu). Pro důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. by subjektivní lhůta k podání žaloby počala běžet okamžikem, kdy se dlužník dozvěděl o důvodu podjatosti soudce (soudců), který rozhodoval v jeho konkursní věci, dlužník však (ani přes výzvu konkursního soudu) nevylíčil skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné počátek běhu subjektivní tříměsíční lhůty stanovit (neuvedl nejen to, kterého soudce se tvrzený důvod zmatečnosti týká a v čem konkrétně spočívá, ale nespecifikoval ani okamžik, kdy se měl o důvodu vyloučení soudce dozvědět). Podle konkursního soudu lze nicméně bez ohledu na další okolnosti uzavřít, že objektivní tříletá lhůta uplynula ještě před podáním žaloby, neboť napadené usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci již dne 18. srpna 1999. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Odo 696/2004, nebo v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003.
8. Na běh lhůty k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu konečně neměla žádný vliv ani skutečnost, že proti onomu rozhodnutí bylo podáno další (v pořadí již třetí) dovolání. Účinek předvídaný ustanovením §235 odst. 2 o. s. ř. může mít podle přesvědčení konkursního soudu pouze první dovolání žalobce. Vzhledem k tomu, že usnesení sp. zn. 29 Odo 696/2004, kterým Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl, nabylo právní moci dne 6. září 2004, skončila by lhůta k podání žaloby pro zmatečnost (i při zohlednění doby, kterou by nebylo možné počítat do běhu lhůty podle §235 odst. 2 o. s. ř.) nejpozději 7. prosince 2004.
9. Protože žaloba pro zmatečnost byla podána až dne 21. května 2013, konkursní soud ji zamítl jako opožděnou.
10. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 8. března 2018 v bodech I. a II. výroku (první výrok); v bodech III., IV. a V. výroku změnil rozhodnutí konkursního soudu tak, že se tyto výroky nevydávají (druhý výrok).
11. Odvolací soud především přitakal konkursnímu soudu v závěru, že v poměrech dané věci nebylo namístě přerušit řízení o žalobě pro zmatečnost do rozhodnutí Nejvyššího soudu o (v pořadí již třetím) dovolání žalobce (podaném 4. února 2013) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999. Z obsahu spisu se podává, že dovolání žalobce v mezidobí Nejvyšší soud odmítl jako opožděné usnesením ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 647/2019, nadto šlo od samého počátku o zcela zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, takže dovolání nemohlo vyvolat účinky předvídané ustanovením §235b odst. 3 o. s. ř.
12. Ve shodě s konkursním soudem posoudil i odvolací soud včasnost podané žaloby. Lhůta k podání žaloby mohla začít běžet nejdříve dnem 1. ledna 2001, kdy byl zakotven v občanském soudním řádu institut žaloby pro zmatečnost. Vzhledem k podanému dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999 se však do běhu lhůty nemohla počítat doba od právní moci napadeného rozhodnutí (18. srpna 1999) do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu (6. září 2004). Je tedy zřejmé, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. f) a odst. 3 o. s. ř. uplynula nejpozději 7. prosince 2004. Běh objektivní tříleté lhůty k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tak skončil dne 7. září 2007. Žaloba podaná až dne 21. května 2013 je tedy vskutku opožděná.
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný soud.
14. Žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému v rámci konkursního řízení vedeného na majetek úpadce podle zákona o konkursu a vyrovnání. Jde o mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. 29 Odo 34/2005), takže i pro řízení o takové žalobě pro zmatečnost platí ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podle tohoto ustanovení pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (před 1. lednem 2008) se použijí dosavadní právní předpisy. V intencích závěrů obsažených již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se oněmi „dosavadními právními předpisy“ rozumí i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007 je rozhodný i pro dovolací řízení v této věci.
15. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
16. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku, jímž nebylo přerušeno řízení o žalobě pro zmatečnost, a proti druhému měnícímu výroku usnesení (týkajícímu se nákladů řízení), tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, sp. zn. 27 Cdo 157/2019, včetně judikatury v něm dále označené).
17. Okolnost, že napadené usnesení obsahuje nesprávné poučení o tom, že při splnění dalších podmínek dovolání proti těmto výrokům usnesení přípustné být může (zjevně vycházející z nesprávného znění občanského soudního řádu), možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
18. Dovolání proti té části prvního výroku usnesení, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok usnesení konkursního soudu (šlo o první meritorní rozhodnutí konkursního soudu o žalobě pro zmatečnost), může být přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil (první) usnesení soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost, není přípustné bez dalšího, nýbrž jen při naplnění předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
19. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
20. Žádný z dovolatelem předestřených argumentů není způsobilý zpochybnit závěr soudů nižších stupňů o opožděnosti žaloby pro zmatečnost.
21. Ve vztahu k uplatněným důvodům zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. f) [soud byl nesprávně obsazen] a odst. 3 o. s. ř. (v průběhu řízení byla žalobci nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem) dovolatel v žádném směru nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podle ustanovení §234 odst. 1 o. s. ř. běží tříměsíční lhůta k podání žaloby od doručení napadeného rozhodnutí, přičemž dovolateli bylo toto usnesení odvolacího soudu doručeno již dne 13. srpna 1999. Při zohlednění skutečnosti, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost nemohla začít běžet dříve, než byl tento institut zaveden do občanského soudního řádu (k možnosti podat žalobu pro zmatečnost i proti soudnímu rozhodnutí vydanému před 1. lednem 2001 srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2005), a že do běhu lhůty (bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání) se v intencích ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu (podle zjištění soudů obou stupňů nabylo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 696/2004, kterým bylo rozhodnuto o prvním dovolání žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu, právní moci dne 6. září 2004), je zřejmé, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost podle §234 odst. 1 o. s. ř. uplynula již v roce 2004.
22. U zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pak dovolatel argumentuje jen k otázce (ne)dodržení objektivní tříleté lhůty běžící od právní moci napadeného rozhodnutí (tím, že zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18. srpna 1999). Otázkou, kdy usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999 nabylo právní moci, se však Nejvyšší soud zabýval již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 647/2019 (kterým odmítl jako opožděné dovolání podané žalobcem proti témuž rozhodnutí), v němž – odkazuje na obsah konkursního spisu – uzavřel, že usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci (ve shodě s doložkou na něm vyznačenou) vskutku dne 18. srpna 1999.
23. Dovolatel nadto pomíjí, že pro zachování lhůty podle §234 odst. 3 o. s. ř. je nezbytné podat žalobu nejen do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, ale též ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se žalobce dozvěděl o důvodu zmatečnosti (v daném případě o tom, že v konkursní věci měl rozhodovat vyloučený soudce). Jak přiléhavě poznamenal již konkursní soud, žaloba pro zmatečnost neobsahuje vylíčení skutečností, z nichž ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobce dovozuje její včasnost (kdy se dozvěděl o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel).
24. Odvolací soud nijak nepochybil ani při řešení otázky, jaký vliv na lhůtu k žalobě pro zmatečnost má okolnost, že proti (témuž napadenému) rozhodnutí odvolacího soudu žalobce podal (v době, kdy již Nejvyšší soud odmítl pro opožděnost jeho předchozí dovolání) opakovaně další dovolání.
25. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1107/2007, vysvětlil, že do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §234 odst. 1 až 4 o. s. ř. se (podle §235 odst. 2 o. s. ř.) nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, i když dovolání bylo před uplynutím této lhůty podáno až po právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto (tedy i v případě, že dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost nebo nepřípustnost anebo že o něm bylo dovolací řízení zastaveno); smysl (účel) této právní úpravy spočívá v tom, aby účastník, který se rozhodl napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nezmeškal lhůtu k žalobě pro zmatečnost jen proto, že spoléhal na dovolání jako prostředek k „odstranění“ pravomocného rozhodnutí soudu (z jeho pohledu nesprávného) a že se jeho očekávání ukázalo jako neopodstatněné.
26. Jestliže Nejvyšší soud již v pořadí první žalobcovo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro opožděnost odmítl, je zřejmé, že uvedený smysl (účel) právní úpravy obsažené v ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. se tím vyčerpal. Podá-li žalobce proti stejnému rozhodnutí odvolacího soudu další dovolání, nemůže rozumně očekávat, že s tímto opravným prostředkem (ještě opožděnějším, než byl ten předchozí) bude úspěšný. Jestliže tak přesto učiní, není tu žádný důvod k tomu, aby užití takového právního prostředku mělo jakýkoli vliv na běh lhůty stanovené v ustanovení §234 odst. 1 až 4 o. s. ř. k podání žaloby pro zmatečnost.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že dovolatel podáním ze dne 13. prosince 2021 vznesl námitku podjatosti všech soudců rozhodujícího senátu, kterou odůvodnil tím, že uvedení soudci (JUDr. Jiří Zavázal, JUDr. Zdeněk Krčmář a Mgr. Hynek Zoubek) již rozhodovali „v podkladové konkursní věci“, nebo se na rozhodování a projednávání této věci alespoň podíleli, přičemž s přidělením věci „manipulují“ a danou věc si „vybírají“ s úmyslem odepřít dovolateli právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.
28. Námitka podjatosti spočívající v tvrzení, že soud je nesprávně obsazen (že o dovolání účastníka má podle rozvrhu práce dovolacího soudu údajně rozhodovat jiný dovolací senát než ten, jemuž byla věc přidělena k vyřízení), není způsobilá založit důvod pochybovat o nepodjatosti soudců dovolacího senátu, jemuž byla věc přidělena k vyřízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Rovněž námitka, že členové senátu rozhodovali v „podkladové konkursní věci“ (mířící zřejmě na §14 odst. 3 o. s. ř.), nemůže být důvodem pro vyloučení soudců rozhodujícího senátu, neboť tito zjevně nevydali žalobou pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999, nerozhodovali (před podáním žaloby pro zmatečnost) o opravných prostředcích proti tomuto usnesení, ani věc jinak neprojednávali (obecně k důvodům vyloučení soudce podle §14 odst. 3 o. s. ř. srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4198/2008). Dovolání žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud (celkem třikrát) odmítl pro opožděnost (usneseními sp. zn. 29 Odo 696/2004, sp. zn. 29 Cdo 1349/2011 a sp. zn. 29 Cdo 647/2019). Takový postup dotčených členů senátu (ve všech označených rozhodnutích vystupoval jako předseda senátu JUDr. Zdeněk Krčmář) ovšem za projednání věci, jež vyústila v rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost, považovat nelze.
30. Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jsou nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce, není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), který s přihlédnutím k §2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. K tomu srov. v daných souvislostech obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo (v souvislosti s dovoláním žalobce proti jinému rozhodnutí v jeho konkursní věci) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021, sp. zn. 29 Cdo 2397/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022, sp. zn. 29 Cdo 25/2022.
31. Důvod předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti označených soudců Nejvyššího soudu jinému senátu Nejvyššího soudu (§16 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) tedy tříčlenný senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci neměl.
32. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí vydaném v konkursní řízení, kde platí §33 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; proto se ani zde o nákladech řízení nerozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2005).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu