ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.142.2021.1
KSPL 65 INS XY
65 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 142/2021-88
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce EPG Varyada Karlovy Vary s. r. o. , se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 04 08 40 47, zastoupeného Mgr. Samuelem Havlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 977/24, PSČ 110 00, proti žalovanému AMBINS v. o. s. , se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 03 05 90 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. I., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 65 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. I. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2021, č. j. 65 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 65 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2021, č. j. 65 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 65 INS XY), se s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. března 2021, č. j. 65 ICm XY, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok I.), určil, že nevykonatelná dílčí pohledávka č. 8 ve výši 599.332,26 Kč přihlášená (žalobcem) do insolvenčního řízení dlužníka (P. I.) je po právu co do důvodu i výše (výrok II.) a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu a přihláškového spisu) plyne, že:
1) Dne 16. března 2005 uzavřeli společnost Euro Mall Karlovy Vary, a. s. (jako pronajímatel) a dlužník (jako nájemce), odkazujíce na zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a na zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nebytové prostory ve smlouvě specifikované (dále jen „nájemní smlouva“ a „prostory“). Podle článku 28.1 nájemní smlouvy byl pronajímatel oprávněn ukončit nájemní smlouvu v případě porušení povinnosti nájemcem, za které se považuje (mimo jiné) podání návrhu na vyrovnání, platební neschopnost nebo podání návrhu na prohlášení konkursu (vi). Pronajímatel byl oprávněn vypovědět nájemní smlouvu tak, že zašle nájemci písemnou výpověď, která se stává účinnou ode dne jejího doručení nájemci. V takovém případě nájemní smlouva a práva nájemce z ní vyplývající zanikají a nájemce je povinen okamžitě prostory vyklidit a předat. Podle článku 28.4 nájemní smlouvy byl pronajímatel oprávněn v případě porušení nájemní smlouvy prohlásit nájemné za období ode dne takového porušení do dne, kdy by měl nájemce právo ukončit nájemní smlouvu, za okamžitě splatné, a toto nájemné inkasovat zákonným způsobem jako smluvní pokutu. Tím není dotčeno oprávnění pronajímatele požadovat náhradu škody v souvislosti s porušením povinnosti nájemcem.
2) Pronajímatel zanikl fúzí splynutím se společností Mili Estates s. r. o.; nástupnickou společností, na niž přešlo jmění obou zanikajících společností, byla společnost Variada Karlovy Vary s. r. o.; veškeré jmění posledně označené (zaniklé) společnosti přešlo fúzí sloučením na žalobce.
3) K nájemní smlouvě uzavřeli žalobce (jako právní nástupce pronajímatele) a dlužník celkem 13 dodatků; posledním dodatkem ze dne 23. října 2019 byl nájem sjednán na dobu určitou do 31. října 2021 a základní nájemné bylo dohodnuto částkou 1.340,79 EUR měsíčně.
4) Dne 8. června 2020 podal dlužník u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu, ve kterém uvedl, že je v platební neschopnosti; insolvenční návrh byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku téhož dne (A-1).
5) Podáním ze dne 12. června 2020 žalobce vypověděl nájemní smlouvu z důvodu, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu. S konstatováním, že práva z nájemní smlouvy zanikla k okamžiku doručení výpovědi, vyzval dlužníka, aby okamžitě prostory vyklidil a předal, a současně prohlásil za okamžitě splatné základní nájemné za dobu od podání insolvenčního návrhu do konce sjednané doby nájmu (31. října 2021) a „uplatnil“ tuto částku jako smluvní pokutu, k jejíž úhradě ve výši 22.480,58 EUR dlužníka vyzval.
6) Podáním datovaným 15. června 2020 vyzval jednatel dlužníka žalobce k převzetí prostor; současně uvedl, že s ohledem na zahájené insolvenční řízení není schopen zajistit jejich vyklizení.
7) Znalkyně (Dita Šimková) ve znaleckém posudku č. 90/2020 ze dne 21. srpna 2020 souhlasila se závěry odborného posudku o technickém zhodnocení (specifikovaných) nebytových prostor (zpracovaného Ing. Martinem Volným téhož dne); současně určila výši nákladů „na odstranění vybavení jednotky zřízených nájemcem“ (po odpočtu „započitatelných nákladů na zhodnocení“) částkou 1.095.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty).
8) Přihláškou z 14. října 2020 (doručenou insolvenčnímu soudu 15. října 2020) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (mimo jiné) dílčí pohledávku č. 8 ve výši jistiny 599.332,26 Kč, specifikovanou jako „nárok na zaplacení smluvní pokuty“ dle nájemní smlouvy z důvodu porušení závazků dlužníka a následné výpovědi [čl. 28.1.(vi)], a to ve výši základního nájemného za dobu od 16. června 2020 do konce sjednané doby nájmu (31. října 2021) ‒ 22.480,58 EUR. Smluvní pokuta zajišťuje řádné plnění povinností dlužníka podle nájemní smlouvy a náhradu jakýchkoli nákladů, které pronajímateli v souvislosti s porušením povinností podle nájemní smlouvy a předčasným ukončením nájmu vzniknou. Přiměřenost výše smluvní pokuty žalobce odvozuje (krom jiného) od škody, kterou mu dlužník způsobil tím, že neodstranil stavební úpravy prostor po skončení nájmu, jejíž výše (určená znaleckým posudkem) činí 1.095.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty).
9) Žalovaný dílčí pohledávku č. 8 popřel, o čemž žalobce vyrozuměl dopisem ze dne 27. listopadu 2020; jako důvod popření uvedl, že považuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné vzhledem k důvodu a konstrukci jejího vzniku, jakož i pro neurčitost a nemožnost vázat právo na zaplacení smluvní pokuty na výkon práva pronajímatele, a výši smluvní pokuty za nepřiměřenou.
10) Vyjma pohledávek žalobce (v celkové výši 753.436,44 Kč) a pohledávek J. Š. (jednatele a společníka dlužníka) a společnosti Š. T. (jejímž jediným jednatelem a společníkem je J. Š.) přihlásili věřitelé do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v úhrnné výši 125.571,65 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení §37 odst. 1 a §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k těmto závěrům:
a) Ujednání o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě (čl. 28.1 a 28.4) je platné, když je určité, srozumitelné a neodporuje dobrým mravům.
b) Podáním insolvenčního návrhu dlužník nerealizoval svou zákonnou povinnost; insolvenční návrh „pravděpodobně podal spíše z důvodu, že chtěl ukončit podnikatelskou činnost a vyhnout se platbám vůči žalobci, kterých si musel být vědom“.
c) Dlužník, který již v květnu 2020 neuhradil nájemné a chystal se podat insolvenční návrh, prokazatelně opustil prostory, aniž je uvedl do původního stavu, čímž logicky žalobci „nějakou škodu“ způsobil; současně dlužníku nic nebránilo prostory řádně vyklidit.
Proto insolvenční soud žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. srpna 2021, č. j. 65 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 65 INS XY), odmítl odvolání proti výroku I. rozsudku insolvenčního soudu (první výrok), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku P11/8 ve výši 599.332,20 Kč z titulu smluvní pokuty (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16.456,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud předeslal, že projednávanou věc je třeba posoudit (s ohledem na datum uzavření nájemní smlouvy) podle dosavadních právních předpisů (viz §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále též jen „o. z.“), tj. zejména podle ustanovení §39 a §544 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (označenou v důvodech rozhodnutí) zdůraznil, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému plnění závazků. Kogentní povaha ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. pak umožňuje sjednání smluvní pokuty jen pro případ porušení právní povinnosti a nikoli pro případ výkonu práva (viz např. odstoupení od smlouvy).
Bylo-li v poměrech dané věci „zaplacení smluvní pokuty vázáno na podání návrhu na prohlášení konkursu (insolvenčního návrhu) dlužníkem“, jinými slovy, postihovala-li smluvní pokuta výkon práva (a v některých případech dokonce i povinnosti, srov. §98 odst. 1 insolvenčního zákona) dlužníkem, jde o ujednání, které je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v dovolání, týkajících se (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě a rozhodné právní úpravy pro její posouzení, jakož i (ne)správnosti a (ne)úplnosti posouzení skutkových okolností vzniku přihlášené pohledávky.
Dovolatel především snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož měly soudy nižších stupňů posuzovat platnost ujednání o smluvní pokutě podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 [viz §3074 odst. 1 o. z., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 81/2020“)]; právní posouzení věci odvolacím soudem založené na výkladu ustanovení §39 a §544 obč. zák. tak pokládá za nesprávné.
Dále namítá, že „napadené rozhodnutí“ je „de facto“ založené na postupu, který je (dále) zjevně rozporný se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 29 Odo 729/2006, a ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009 (uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 90, a č. 3, ročník 2011, pod číslem 28), jakož i v rozsudku ze dne 30. května 2015, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, když odvolací soud přihlášenou pohledávku neposuzoval v rozsahu všech skutkových okolností uvedených v přihlášce, zejména nepřipustil možnost „odchylné“ právní kvalifikace přihlášené pohledávky – nezabýval se tím, zda žalobcem přihlášená pohledávka nevznikla z jiného právního titulu (např. z titulu náhrady škody či odstupného).
Současně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, když odvolací soud nezvážil, zda identifikace skutku v přihlášce dovoluje učinit závěr o tom, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu. V této souvislosti poukazuje též na „formální nesprávnost“ měnícího výroku odvolacího soudu ve věci samé, když odvolací soud ve výroku uvedl (i) právní kvalifikaci pohledávky. Konečně dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé s tím, že neměl možnost vznést jakékoli námitky ve vztahu k právnímu posouzení věci insolvenčním soudem (jde-li o aplikaci zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Odvolací řízení považuje za postižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud účastníky řízení neseznámil s možností odlišného právního posouzení a nevyzval je k doplnění rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení §118a „odst. 3“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
K řešení otázky, zda měla být platnost ujednání o smluvní pokutě obsaženého v nájemní smlouvě posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není dovolání přípustné, když judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož platnost nájemní smlouvy uzavřené do 31. prosince 2013, včetně práv a povinností vzniklých do tohoto data, je třeba posoudit podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013. K tomu srov. např. důvody R 81/2020, jakož i, jde-li (výslovně) o platnost ujednání o smluvní pokutě obsaženého v nájemní smlouvě, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020. Právo na smluvní pokutu vzniklé do 31. prosince 2013 je nutno poměřovat právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (§3073 věta první o. z.); právo na smluvní pokutu vzniklé po tomto datu (bez ohledu na to, že samotná platnost ujednání o smluvní pokutě se řídí právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013), je nutno posuzovat podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019).
Dovolání je naopak přípustné k řešení právní otázky týkající se (ne)možnosti jiného právního posouzení důvodu vzniku přihlášené pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §173 odst. 1 věty první a druhé insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.
Podle ustanovení §174 odst. 2 insolvenčního zákona přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
Podle ustanovení §192 odst. 4 věty první insolvenčního zákona věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky.
Podle ustanovení §198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle §410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2 nebo §410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2).
Ve výše citovaném znění platila označená ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a do současné doby nedoznala změn.
Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu shora citovaných ustanovení ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§174 odst. 2), náležitosti předepsané §42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015, a ze dne 19. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2018).
2) Důvodem vzniku pohledávky (§174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoli (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněného pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech dané věci formuloval žalobce důvod vzniku pohledávky č. 8 v přihlášce pohledávky ze dne 14. října 2020 (a připojených listinách) tak, že:
Jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty podle nájemní smlouvy ve znění dodatků z důvodu porušení závazků dlužníka a následné výpovědi podle čl. 28.1(vi) nájemní smlouvy. Smluvní pokuta je vyčíslena jako částka základního nájemného připadající na období od 16. června 2020 do konce řádně sjednané doby nájmu, tj. do 21. října 2021 a činí 22.480,58 EUR (bez daně z přidané hodnoty). Sjednanou smluvní pokutou je zajištěno řádné plnění povinností nájemce (dlužníka) podle nájemní smlouvy a náhrada veškerých nákladů, které pronajímateli (věřiteli) vzniknou v souvislosti s porušením povinností podle nájemní smlouvy a předčasným ukončením nájmu, zejména způsobené škody, nákladů na zajištění nahrazujícího nájemce, náhrada ušlého zisku pronajímatele spojeného s obdobím, po které potrvá hledání nahrazujícího nájemce, náhrada škody pronajímatele spočívající ve snížení atraktivity obchodních prostor uprázdněním obchodní jednotky. Přiměřenost výše smluvní pokuty je odvozena, krom jiného, i škodou, která byla dlužníkem věřiteli způsobena jednáním v rozporu s podmínkami nájemní smlouvy, kdy nedošlo k odstranění stavebních úprav předmětu nájmu po jeho skončení na základě výpovědi nájemní smlouvy. Výše této škody byla stanovena znaleckým posudkem na částku 1.095.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty); věřitel nepřistoupil k uplatnění práva na náhradu této škody (s ohledem na sjednanou smluvní sankci ve formě smluvní pokuty a na pravděpodobnou míru uspokojení této škody) v insolvenčním řízení a touto způsobenou škodou toliko odůvodňuje výši pohledávky z titulu smluvní pokuty.
Současně poukázal na obsah výpovědi nájemní smlouvy a faktury č. 260200007 ze dne 17. června 2020, které spolu s nájemní smlouvou (a dalšími listinami) připojil k přihlášce pohledávky.
Z čl. 28.4 nájemní smlouvy dále plyne, že v případě porušení povinností z nájemní smlouvy ze strany nájemce je pronajímatel oprávněn prohlásit za splatné nájemné za období od porušení povinnosti do dne, kdy by nájemce měl právo ukončit nájemní smlouvu dle „níže uvedeného pododstavce 35.3.3 za okamžitě splatné a toto inkasovat zákonným způsobem jako smluvní pokutu“.
Vycházeje z toho, že soud není vázán právním názorem účastníka řízení a je oprávněn (a povinen) v řízení zjištěný skutkový stav právně kvalifikovat od názoru zastávaného účastníkem řízení odlišně (viz např. obdobně důvody stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněného pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 933/2008, uveřejněného pod číslem 92/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a respektuje zásadu, podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný, včetně výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dospívá k závěru, podle něhož zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.
Shora vylíčené skutkové okolnosti vzniku přihlášené pohledávky (ve spojení s obsahem nájemní smlouvy a její výpovědi) totiž nevylučovaly možnost jiné právní kvalifikace, než (jen) jako pohledávky z titulu smluvní pokuty.
Jelikož se odvolací soud možností jiného právního posouzení přihlášené pohledávky nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Pro úplnost (a v zájmu odstranění případných pochybností v další fázi řízení) Nejvyšší soud dodává, že jakkoli skutečnosti popsané v čl. 28.1(vi) nájemní smlouvy obstojí jako důvody pro její výpověď (čl. 28.2), nelze je bez dalšího považovat za porušení povinností nájemcem, které by bylo možno postihnout smluvní pokutou. Jinými slovy, ani podání insolvenčního návrhu nájemcem, ani jeho platební neschopnost (úpadek) nejsou (samy o sobě) porušením povinností, které by mohlo být sankcionováno smluvní pokutou (§544 obč. zák.). K tomu srov. např. obecně judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu zmíněného ustanovení konkretizovanou v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, uveřejněném pod číslem 55/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Současně se odvolací soud neopomene vypořádat (i) s obsahem dodatku č. 7 k nájemní smlouvě, jakož i s obsahem (a vzájemnou vazbou) čl. 28.4 a čl. 35.3.3 nájemní smlouvy (ve znění třináctého dodatku).
Ve vztahu k návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že nelze odložit vykonatelnost výroku rozhodnutí o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky, když takový výrok rozhodnutí se nevykonává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu