ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.146.2020.1
KSPH 68 INS 3896/2016
68 ICm 2455/2017
sp. zn. 29 ICdo 146/2020-315
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Plzeňské insolvenční v. o. s. , se sídlem v Přešticích, Masarykovo nám. 110, PSČ 334 01, identifikační číslo osoby 29092914, jako insolvenčního správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci, zastoupeného Mgr. Magdalenou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 579/7, PSČ 110 00, proti žalovanému Insolvenční agentuře v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčnímu správci dlužníka GLOBODERA GROUP s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 24267431, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 ICm 2455/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Jílovém u Prahy, V Lázních 395, PSČ 254 01, identifikační číslo osoby 26444151, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 INS 3896/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 68 ICm 2455/2017, 101 VSPH 510/2019-282 (KSPH 68 INS 3896/2016), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 68 ICm 2455/2017, 101 VSPH 510/2019-282 (KSPH 68 INS 3896/2016), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 68 ICm 2455/2017-239, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Plzeňská insolvenční v. o. s. jako insolvenční správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci) domáhal určení, že kupní smlouva, kterou dlužník jako prodávající prodal společnosti GLOBODERA GROUP s. r. o. v likvidaci (dále též jen „společnost G“) jako kupujícímu výrobky blíže specifikované ve výroku tohoto rozsudku, je vůči věřitelům neúčinná (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek ze dne 11. listopadu 2015, 11. listopadu 2015, 14. prosince 2015, 21. prosince 2015, 7. ledna 2016, 13. ledna 2016 a 1. února 2016 uzavřené mezi dlužníkem a společností G (dále též jen „dohody o započtení“) jsou vůči věřitelům neúčinné (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Mezi dlužníkem a společností G byla uzavřena ústní kupní smlouva, na jejímž základě dodávala společnost G dlužníku (správně dlužník společnosti G) objednané zboží, jehož cenu dlužník vyúčtoval fakturami vystavenými v říjnu 2015 až lednu 2016 v celkové hodnotě 428 542,43 Kč (správně EUR).
[2] Dlužník a společnost G uzavřeli dohody o započtení, a to 11. listopadu 2015 (dvě dohody), dále dne 14. prosince 2015, 21. prosince 2015, 7. ledna 2016, 13. ledna 2016 a 1. února 2016. Těmito dohodami byly započteny pohledávky dlužníka za společností G z titulu práva na zaplacení kupní ceny oproti pohledávkám společnosti G za dlužníkem v celkové výši 413 459,45 EUR.
[3] Dlužník a společnost G nejsou osobami sobě navzájem blízkými a není mezi nimi koncernové propojení.
[4] Dlužník měl k 31. prosinci 2014 vlastní kapitál -356 mil. Kč, ztráta za rok 2014 činila 28 051 000 Kč a hodnota jeho majetku k 31. prosinci 2014 činila 22 647 000 Kč.
[5] Insolvenčním návrhem podaným u Městského soudu v Praze bylo dne 19. února 2016 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
[6] Usnesením ze dne 19. května 2016, č. j. KSPH 68 INS 3896/2016-A-32, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje §235, §236, §239, §240, §241, §3 a §140 odst. 2 až 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou a že dlužník se v době uzavření „kupních smluv“ a dohod o započtení nacházel v úpadku. O úmyslně zkracující právní úkony nešlo (úmysl nebyl prokázán), v úvahu tak připadá posouzení daného jednání jako právního úkonu bez přiměřeného protiplnění nebo jako zvýhodňujícího právního úkonu.
4. O bezúplatné plnění nešlo, neboť šlo „o vzájemný obchod“ dlužníka se společností G. Dlužník uzavřel v době svého úpadku „vzájemnou kupní smlouvu“ se společností G a poté uzavřel dohody o započtení, aniž se mu tedy dostalo skutečného reálného protiplnění, z něhož by mohli být jeho ostatní věřitelé se splatnými pohledávkami alespoň zčásti uspokojeni, a současně hodnota jeho majetku (a jeho likvidního majetku) nedosahovala výše splatných pohledávek věřitelů tak, aby z něj mohli být beze zbytku uspokojeni.
5. Kupní smlouva, která byla „předmětem započtení“, je podle insolvenčního soudu platná, žádný z účastníků nenamítal její neplatnost, zboží bylo dodáno a z uvedeného neplyne, že by uzavřením kupní smlouvy došlo ke zvýhodnění společnosti G na úkor ostatních věřitelů (dlužník žádného věřitele nezkrátil). Nejde o případ, kdy by dlužník z provedeného zápočtu neměl prospěch, když nemusel platit společnosti G za dodané zboží.
6. O neúčinnost by mohlo jít jen tehdy, kdyby sjednaná kupní cena byla podstatně nižší než obvyklá cena dodávaného zboží. Žalobce neprokázal, že by cena nebyla obvyklá nebo že by se vymykala průměrným cenám, a rovněž neprokázal, že by kupní smlouva obsahovala zákaz započtení nebo dohodu, že kupní cena bude dlužníku či společnosti G uhrazena v hotovosti. Započtením se sice společnosti G dostalo plného uspokojení pohledávek, ale započítat pohledávky mohla společnost G v souladu s §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona i po zjištění úpadku dlužníka, neboť veškeré podmínky pro takový zápočet byly splněny. Uzavřením „dohody“ o započtení nedošlo ke zvýhodnění společnosti G na úkor ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka. Započítaly se vzájemné pohledávky, které byly způsobilé k započtení, a přihlášeny do insolvenčního řízení nebyly v důsledku jejich zániku před zjištěním úpadku. Společnost G nezískala pohledávku v důsledku neúčinného právního úkonu dlužníka, ani „ji jinak nenabyla“, nebyly tak naplněny podmínky pro vyloučení započtení podle §140 odst. 3 insolvenčního zákona. Soud se proto nezabýval tím, zda společnost G věděla o dlužníkově úpadku, když využila vlastní pohledávky za dlužníkem, a navíc bylo běžnou praxí obou stran započítávat takové pohledávky. Dlužník úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch a nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Důvodná pak není ani námitka, že pohledávky společnosti G nebyly splatné, neboť dohodou lze započítat jakékoliv pohledávky.
7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – cituje §235, §240 odst. 1 a §241 insolvenčního zákona – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Zároveň poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“), podle něhož započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Započtení pak není plněním dluhu, proto je pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle §240 insolvenčního zákona.
9. Za podstatné odvolací soud považoval, zda by dlužník mohl dohody o započtení uzavřít se společností G po prohlášení konkursu. Cituje §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona uvedl, že kritérium uvedené v §140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona se neuplatní, neboť společnost G nemohla v pozici věřitele přihlásit do insolvenčního řízení již zaniklé, a tedy neexistující pohledávky. Společnost G nezískala pohledávky neúčinným právním úkonem, ani jí tyto pohledávky nebyly postoupeny, a nejsou tak splněny podmínky formulované v §140 odst. 3 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona, ani podmínka uvedená v §140 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť společnost G neměla po provedeném započtení splatný dluh nebo zbytek splatného dluhu vůči dlužníku, který by nezaplatila. Rovněž byly splněny podmínky uvedené v §140 odst. 2 insolvenčního zákona.
10. K tomu odvolací soud dodal, že mezi dlužníkem a společností G opakovaně vznikaly závazky i na základě uzavíraných kupních smluv (šlo o obvyklý obchodní styk), a nelze tak přijmout závěr, že kupní smlouvy byly uzavírány za účelem vyvedení majetku dlužníka na společnost G. Nemůže tak jít o právní úkony podle §235 a násl. insolvenčního zákona.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, které dílem nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a dílem jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Za dovolacím soudem neřešené považuje dovolatel tyto otázky:
[1] Jakým konkrétním způsobem má soud vykládat §140 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti provedení zápočtu před zahájením insolvenčního řízení, tj. lze vztáhnout toto ustanovení zákona i k právnímu úkonu, v jehož důsledku se pohledávka věřitele stala započitatelnou, nebo pouze k právnímu úkonu, kterým věřitel získal započitatelnou pohledávku?
[2] Jakým konkrétním způsobem má soud posuzovat dobrou víru a vědomost věřitele o úpadku dlužníka dle ustanovení §140 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti provedení zápočtu před zahájením insolvenčního řízení?
[3] Může věřitel s úspěchem tvrdit, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, pokud dlužník řádně zveřejnil ve Sbírce listin Obchodního rejstříku účetní závěrku a zprávu auditora, ze kterých plyne, že se fakticky (ve smyslu §3 insolvenčního zákona) nachází v úpadku?
[4] Je neúčinným právním jednáním dle §235 a násl. insolvenčního zákona jednání, jímž dlužník nacházející se ve faktickém stavu úpadku (ve smyslu §3 insolvenčního zákona) uzavře s věřitelem kupní smlouvu na svůj majetek, aniž by současně s věřitelem sjednal výhradu zákazu započtení pohledávky z takové kupní smlouvy vzniklé s dluhy dlužníka vůči tomuto věřiteli?
Za otázky, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje dovolatel tyto otázky:
[5] Lze usuzovat na neúčinnost dohod o započtení podle §241 insolvenčního zákona i v případě, že byl shledán neúčinným samotný právní úkon, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel použil k započtení?
[6] Je soud povinen posoudit neúčinnost více právních jednání také v celkovém kontextu, tj. jako součásti jedné a téže transakce, jestliže žalobce takovou souvislost výslovně tvrdí?
13. Dovolatel nesouhlasí s tím, že byly naplněny podmínky pro započtení pohledávek. K jednotlivým otázkám pak předkládá následující argumenty:
Otázka ad [1] (naplnění podmínky podle §140 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona).
14. Podle dovolatele dopadá §140 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona na kupní smlouvu, na jejímž základě vystavila společnost G dlužníku fakturu, ale i na kupní smlouvu, na jejímž základě vystavil dlužník fakturu společnosti G. Jinými slovy, uvedené ustanovení je nutné vykládat tak, že se „vztahuje k úkonu, v jehož důsledku se pohledávka věřitele stala započitatelnou, a nikoliv k právnímu úkonu, kterým věřitel získal pohledávku“. Odvolací soud pak nesprávně považoval podmínku uvedenou v §140 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona za splněnou, ačkoliv neúčinnost odporované kupní smlouvy neposuzoval.
Otázky ad [2], [3] a [4] (naplnění podmínky podle §140 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona).
15. Dovolatel tvrdí, že společnost G o dlužníkově úpadku v době provedení zápočtu věděla, respektive musela by o něm vědět, kdyby vynaložila náležitou péči. Dlužník byl v úpadku již několik let, což bylo možné zjistit ze sbírky listin. Společnost G tak nevynaložila náležitou péči při obchodování s dlužníkem a nebyla v dobré víře, jestliže o špatné situaci nevěděla. Dovolatel je přesvědčen, že zápočet provedený před zahájením insolvenčního řízení by měl být neúčinný, kdyby věřitel nebyl v dobré víře „v souvislosti s úpadkem dlužníka“. Ostatně korektiv dobrých mravů obsahuje každá ze skutkových podstat upravujících neúčinnost podle §240 až §242 insolvenčního zákona a výslovně je zmíněn i v §140 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal a bez dalšího pouze uvedl, že podmínka podle §140 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona nebyla splněna.
Otázka ad [5] (neúčinnost kupní smlouvy).
16. Odvolací soud se nezabýval neúčinností kupní smlouvy, proto je jeho závěr v rozporu s R 92/2018, podle něhož může být započtení neúčinné podle §241 insolvenčního zákona i v případě, že samotný právní úkon, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel použil k započtení, bude shledán neúčinným. Podle dovolatele měla být kupní smlouva posouzena jako neúčinná podle §241 i podle §240 insolvenčního zákona, neboť ji dlužník uzavřel v době, kdy byl ve faktickém úpadku ve smyslu §3 insolvenčního zákona, a současně nesjednal se svým věřitelem výhradu zákazu započtení pohledávky z této kupní smlouvy vzniklé s dluhy dlužníka vůči tomuto věřiteli. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 116/2016, dovolatel tvrdí, že dlužník uzavřením kupní smlouvy, v níž nebyl sjednán zákaz započtení, umožnil započtení vzájemných pohledávek společnosti G, v důsledku čehož byla pohledávka této společnost uspokojena ze 100 % a dlužníku se z titulu kupní ceny nedostalo žádného reálného plnění využitelného k uspokojení ostatních věřitelů. Dovolatel tak s odkazem na uvedené rozhodnutí míní, že kupní smlouva měla být posouzena jako neúčinná.
Otázka ad [6] (provázanost kupní smlouvy a zápočtů).
17. Dovolatel tvrdí, že kupní smlouva a zápočty spolu vzájemně souvisely a soud je měl posoudit jako jednu transakci. Jde o situaci, kdy dlužník, jež nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, uzavře jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji věci, jejíž součástí je dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdrží jen zlomek kupní ceny (bez ohledu na skutečnost, že kupní smlouva a dohody o započtení byly učiněny dvěma právními úkony). Transakce směřuje jen k vytvoření pohledávky dlužníka proti věřiteli, na kterou si věřitel mohl započíst své starší pohledávky vůči dlužníku, čímž se dlužníku za věc převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) reálně nedostane. V tomto směru odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.
18. Ve vztahu ke všem předkládaným otázkám dovolatel tvrdí, že je napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, podle něhož je soud povinen svá rozhodnutí řádně odůvodňovat.
19. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963, občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) v aktuálním znění (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
20. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 2020, č. j. KSOS 12 INS 9192/2020-A-40, zjistil úpadek společnosti G, prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil společnost Insolvenční agentura v. o. s. Řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podané podle §235 a násl. insolvenčního zákona se nepřerušuje rozhodnutím o úpadku žalovaného a účinností tohoto rozhodnutí do řízení na místo žalovaného bez dalšího vstupuje jeho insolvenční správce (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněného pod číslem 29/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v řízení jako s žalovaným pokračoval s insolvenčním správcem společnosti G.
21. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou z části po podání dovolání v této věci).
22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí ani dovolatelem vytýkanou vadou, jež má spočívat v nedostatku řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí (tj. v nepřezkoumatelnosti).
23. Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
24. Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
25. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
28. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§140
Předběžná opatření a započtení
(…)
(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.
(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel
a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo
b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo
c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo
d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.
(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.
§239
(…)
(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
§240
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.
(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.
(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.
29. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení insolvenčního zákona beze změn od uzavření kupní smlouvy a dohod o započtení s výjimkou ustanovení §140 odst. 2 insolvenčního zákona. Posledně uvedené ustanovení bylo s účinností od 1. června 2019 doplněno o druhou větu tohoto znění: Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v případě jistoty při nájmu bytu podle §2254 občanského zákoníku je přípustné i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny do schválení oddlužení.
30. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v §235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i §3028 odst. 3 o. z. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
31. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k dovoláním otevřené problematice je ustálena na těchto závěrech:
32. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o jednání „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinné právní jednání podle ustanovení §240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění) [srov. R 92/2018].
33. Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně [ oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“) ] je nezbytné judikaturní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním jednáním, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007). Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního jednání, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného (srov. R 92/2018).
34. Ve fázi od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku dlužníka započtení zásadně není zakázáno (za dodržení §111 insolvenčního zákona); od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku však není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením (§324 odst. 3 věta první insolvenčního zákona). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku je započtení zásadně přípustné pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon v uvedeném ustanovení neobsahuje zákaz započtení, ale toliko jeho omezení; od účinnosti reorganizačního plánu je započítávání možné v případě, kdy tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to reorganizační plán [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2018“), na jehož závěry odkazuje R 92/2018].
35. K závěrům vysloveným v R 92/2018 se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 33, v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2018, uveřejněném pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020 (vydaném v řízení o odpůrčí žalobě téhož insolvenčního správce).
36. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 11/2020 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou jak určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou dlužník získal započitatelnou pohledávku, tak určení neúčinnosti právního jednání, jímž dlužník (prodávající) následně uzavřel s kupujícím dohodu o započtení pohledávky na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku, pak je důvod žalobě vyhovět i co do určení neúčinnosti dohody o započtení, jakmile insolvenční soud dospěje k závěru, že ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona je neúčinná kupní smlouva (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní v důsledku zápočtu nedostalo žádného reálného protiplnění). Dospěje-li insolvenční soud v takovém případě k závěru, že kupní smlouva není neúčinným právním jednáním, může odpůrčí žalobu (případně) zamítnout i v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti dohody o započtení až poté, co ji v návaznosti na žalobní tvrzení a zjištěný skutkový stav věci podrobí (i) samostatnému zkoumání ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona.
37. Tamtéž (srov. odst. 48. označeného rozsudku) Nejvyšší soud doplnil, že úprava obsažená v ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona je korektivem úvahy, zda jde (jen ve vztahu k úkonu směřujícímu k započtení pohledávky dlužníka proti pohledávce jeho věřitele) o právní jednání neúčinné dle §240, §241 nebo §242 insolvenčního zákona jen potud, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka); srov. opět R 92/2018.
38. Odvolací soud se v dané věci výše formulovanými závěry (jež plynou z rozebrané ustálené judikatury Nejvyššího soudu) neřídil. Zjevně (metodologicky nesprávně) soustředil svou argumentaci k dohodě o započtení pohledávek, aniž se důkladněji zabýval (v mezích rozhodné judikatury) „reálností“ plnění dlužníku z kupní smlouvy.
39. Podle odvolacího soudu není kupní smlouva právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, neboť nešlo o bezúplatné plnění (šlo o vzájemný obchod) a dlužník učinil právní úkon za podmínek obvyklých v obchodním styku. Takový závěr však zjevně nemůže obstát.
40. Jak plyne z výše citované judikatury, není při posuzování neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění podstatná jen v tomto úkonu sjednaná protihodnota (úplata), ale podstatnou je také okolnost, zda takové sjednané (přiměřené) protiplnění dlužník, který se zbavuje svého majetku (jež může sloužit k uspokojení jeho věřitelů), také reálně obdrží. Jinými slovy, neúčinným právním jednáním bez přiměřeného protiplnění je jak právní jednání, při němž dlužník s třetí osobou sjedná pro sebe nepřiměřené protiplnění, tak právní jednání, kdy sice pro sebe sjedná přiměřené protiplnění, takové plnění však neobdrží. Ze zjištěného skutkového stavu věci je přitom zjevné, že dlužník reálně žádnou kupní cenu (lhostejno, zda obvyklou) využitelnou k uspokojení pohledávek svých věřitelů neobdržel.
41. Ani závěr odvolacího soudu, že dlužník uzavřel kupní smlouvu za podmínek obvyklých v obchodním styku, v právním rámci §240 insolvenčního zákona neobstojí. Tento argument by byl (mohl být) relevantní, kdyby byl na posuzované jednání aplikován §241 odst. 5 insolvenčního zákona, tomu tak však v daném případě není.
42. Nejvyšší soud dodává, že §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (jeho výklad podaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí) není (další) skutkovou podstatou neúčinnosti (jinak platného) právního jednání. Jde o normu procesního práva deklarující pro určité situace nepřípustnost započtení v průběhu insolvenčního řízení (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam nastavené omezení započítávání pohledávek je přitom (až) jedním z účinků rozhodnutí o úpadku [započtení, k němuž došlo (jako v této věci) před rozhodnutím o úpadku, omezením podle §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona nepodléhá].
43. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2020, onen „korektiv“, zda by započtení bylo možné provést i za trvání insolvenčního řízení, je totiž nutné vykládat způsobem naznačeným opět v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 11/2020. Nejde totiž o to, že je nutné „zkontrolovat“, zda by započtení provedené před zahájením insolvenčního řízení bylo možné provést se stejným výsledkem v průběhu insolvenčního řízení.
44. Není-li odporováno předchozím právním jednáním ve shora uvedeném smyslu, pak je dohoda o zápočtu („sama o sobě“) zásadně nikoliv neúčinným právním jednáním. Pouze tehdy, jestliže insolvenční soud po zhodnocení konkrétních okolností té které věci přesto výjimečně shledá, že dohoda o zápočtu je (samostatně posuzovaná) neúčinným právním jednáním ve smyslu §241 nebo §242 insolvenčního zákona (když neúčinným právním jednáním bez přiměřeného protiplnění podle §240 insolvenčního zákona být nemůže), pak nastupuje onen „korektiv“, tedy posouzení, zda by přesto nebylo možné zápočet se stejným výsledkem učinit v insolvenčním řízení (v některé jeho fázi).
45. Jinak řečeno, vyslovením neúčinnosti nelze „postihovat“ právní jednání dlužníka před zahájením insolvenčního řízení, kdyby stejné jednání dlužníka nebylo neúčinné po zahájení insolvenčního řízení (v některé jeho fázi); podle rozumného uspořádání věcí by totiž podmínky, za nichž lze učinit zápočet, měly být v době po zahájení insolvenčního řízení, tedy v době, kdy na dlužníka již dopadají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, popřípadě účinky spojené s rozhodnutím o úpadku, nebo které vyplývají z jiných ustanovení insolvenčního zákona (např. §122 odst. 3 nebo §324 odst. 3 insolvenčního zákona), stejné nebo přísnější než v době, kdy dlužník (ještě) není omezen v nakládání se svým majetkem. Vyjádřeno ještě jinak, nedává valného smyslu vyslovovat neúčinnost započtení provedeného před zahájením insolvenčního řízení, jestliže by dlužník mohl své právní jednání směřující k započtení platně a účinně zopakovat poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, nebo i v pozdějších fázích takového insolvenčního řízení (srov. opět §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona).
46. Úprava obsažená v ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona tak je korektivem úvahy, zda jde (jen ve vztahu k úkonu směřujícímu k započtení pohledávky dlužníka proti pohledávce jeho věřitele) o právní jednání neúčinné dle §240, §241 nebo §242 insolvenčního zákona jen potud, že započtení nebude neúčinným právním jednáním, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka). Pro účely posouzení, zda je neúčinným právním jednáním předmětná kupní smlouva, nemají závěry odvolacího soudu na dané téma žádný význam.
47. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
48. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu