ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.44.2020.1
KSPH 35 INS XY
65 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 44/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ L. K. , narozeného XY, a b/ L. K. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Petrem Karhanem, advokátem, se sídlem v Praze, Anny Rybníčkové 2613/5, PSČ 155 00, proti žalovanému Ing. Ivanu Mikešovi , se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, PSČ 116 68, jako insolvenčnímu správci dlužníka AG kámen s. r. o., zastoupenému Mgr. Tomášem Tichým, advokátem, se sídlem v Praze, Plaská 623/5, PSČ 150 00, o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka AG kámen s. r. o. , se sídlem ve Všenorech, Karla Majera 171, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 26451239, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019, č. j. 65 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 35 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 25. února 2019, č. j. 65 ICm XY , Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobci (L. K. a L. K.) domáhali vůči žalovanému ( Ing. Ivanu Mikešovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka AG kámen s. r. o.) vyloučení ve výroku specifikovaných movitých věcí (dále též jen „kamene“) z majetkové podstaty dlužníka ( bod I. výroku ) .
[2] Uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41 140 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobcům zaplatit státu na náhradě nákladů částku 8 784 Kč (bod III. výroku).
[4] Určil, že znalci RNDr. Vojtěchu Hötzelovi (dále jen „V. H.“) se nepřiznává náhrada nákladů za vyhotovení znaleckého posudku (bod IV. výroku).
[5] Uložil V. H. zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč (bod V. výroku).
2. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku; v bodě II. výroku jej změnil tak, že uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 30 600 Kč (první výrok).
[2] Uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 800 Kč (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání (poměřováno jeho obsahem napadají rozhodnutí ve věci samé), jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž neprokázali vlastnické právo k movitým věcem zapsaným pod položkou č. 27 soupisu majetku. Tvrdí, že tyto závěry nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v přímém rozporu s tím, co tvrdili a též prokázali (tedy že dovolatelé jsou vlastníky předmětných věcí). Poukazují na „spekulaci“ insolvenčního soudu o množství kamene a dále na to, že oba soudy nezkoumaly velikost jejich domu, aby mohly své závěry o nepřiměřeném množství kamene opřít o reálný a logický závěr. Dále namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, s tím, že insolvenční soud se nevypořádal s jimi předloženými důkazy a tvrzeními o nákupu a vlastnictví kamene a odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, když „meritu věci věnoval pouze dva krátké odstavce“. Konečně namítají, že soudy nižších stupňů neprovedli jimi navržený důkaz výslechem znalce Josefa Kozla (dále jen „J. K.“) bez toho, aby usnesením rozhodli o zamítnutí tohoto důkazu a insolvenční soud ani neodůvodnil, proč důkaz neprovedl. K tomu odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 15. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015 (které jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Dovolatelé, byť formálně namítají nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňují skutkové závěry odvolacího soudu. Polemikou se závěrem, že neprokázali uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měly být movité věci zapsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka, dovolatelé zpochybňují soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který však od 1. ledna 2013 k dispozici nemají. Od uvedeného data lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Nesouhlasem se závěrem soudů nižších stupňů, že jimi předložené listinné důkazy (účetní doklady) vůbec nesvědčí ve prospěch tvrzených ústně uzavřených kupních smluv, a námitkami, že pouze u dvou položek neodpovídá zjištěné a fakturované množství kamene, že tloušťka kamene se neuvádí do účetních dokladů a že absence variabilních symbolů neoslabuje důkazní hodnotu účetních dokladů, dovolatelé zpochybňují správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
8. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16].
9. Ani námitkami, podle nichž soudy neprovedly důkaz výslechem J. K. (soudem ustanoveného znalce, který vypracoval posudek z oboru technické obory, specializace kamenictví) a přitom návrh na provedení důkazu nezamítly (a insolvenční soud neuvedl ani důvody tohoto postupu), dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání rovněž nemůže být připuštěno.
10. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále i nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).
11. K (dovolatelům předestírané) problematice tzv. opomenutého důkazu budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V dané věci insolvenční soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, proč nevyhověl návrhu dovolatelů na výslech J. Z. a znalce J. K. (viz bod 28. rozsudku).
12. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou nepřezkoumatelná. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). Z rozhodnutí insolvenčního soudu zcela srozumitelně plynou důvody, pro které rozhodl, že žaloba o vyloučení předmětných movitých věcí není důvodná (žalobci neprokázali vlastnické právo). Rovněž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyhovuje požadavkům, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (viz §211 o. s. ř.), když z něj lze seznat, jakými úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu. Jasně z něj plynou důvody, proč ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že dovolatelé neprokázali, že movité věci neměly být zařazeny do soupisu majetku dlužníka, ani to, že právo, které by vylučovalo zařazení těchto věcí do soupisu, svědčí jim. Tento závěr vyplývá argumentačně z toho, jakým skutečnostem přisoudil zásadní význam.
13. K výhradě dovolatelů, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud se nevypořádal s odvolací argumentací, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R 100/2013. K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu mu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu