ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.57.2021.1
KSBR 32 INS XY
32 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 57/2021-287
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Daniela Ševčíka, Ph. D. , se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka B. P., proti žalovanému B. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o zaplacení částky 815.930,78 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 32 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B. P. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek (dále jen „dohody o započtení“) ve výši 700.530,78 Kč a 115.400 Kč, uzavřené dne 30. září 2012 mezi dlužníkem (B. P.) a žalovaným (B. V.) , jsou neplatnými právními úkony (bod I. a II. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (JUDr. Danielu Ševčíkovi, Ph. D., jako insolvenčnímu správci dlužníka) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 815.930,78 Kč (bod III. výroku).
[3] Zamítl žalobu (podanou 5. srpna 2013) v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení úroku z prodlení z částky 815.930,78 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 4. června 2013 do zaplacení (bod IV. výroku).
[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).
[5] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod VI. výroku).
2. Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. Prvním rozsudkem ze dne 19. března 2019, č. j. (71) 32 ICm XY (KSBR 32 INS XY), insolvenční soud:
[1] Určil, že dohody o započtení jsou neúčinnými právními úkony (body I. a II. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 815.930,78 Kč (bod III. výroku).
[3] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení úroku z prodlení z částky 815.930,78 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 4. června 2013 do zaplacení (bod IV. výroku).
[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).
[5] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod VI. výroku).
Tento rozsudek však k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. srpna 2019, č. j. 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §231 a §233 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti předmětných dohod o započtení je dán, neboť insolvenční správce je povinen zjistit rozsah dlužníkova majetku a v poměrech této věci je prostředkem k objektivnímu zjištění rozsahu tohoto majetku předmětná určovací žaloba.
5. Obě dohody o započtení jsou neplatné pro neurčitost. Z obou listin (již jen proto, že jde o listiny shodného data) totiž není patrno, které konkrétní pohledávky žalovaného za dlužníkem (tedy z které konkrétní půjčky a v jaké výši) se započítávají, když sám žalovaný tvrdí, že poskytl dlužníku více půjček. Odkaz žalovaného (co do identifikace jeho pohledávek) na listinu „Pohyb na účtech (dokladově) od 1. ledna 2012 do 30. září 2012“ neobstojí, když tato listina nebyla součástí dohod o započtení, z nichž třetí osoby neseznají, které konkrétní pohledávky za dlužníkem jimi byly vypořádány. Proto insolvenční soud neprovedl (pro nadbytečnost) žalovaným navrhované důkazy výslechem účetního a daňového poradce.
6. Přitom insolvenční soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu označené ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2007, pod číslem 4, z rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, a z usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 [rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu].
7. Plnění z neplatných právních úkonů zavázal soud žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka podle §233 odst. 1 insolvenčního zákona.
8. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. září 2020, č. j. (71) 32 ICm XY, 14 VSOL XY (KSBR 32 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., V. a VI. výroku; v části žaloby týkající se zaplacení částky 700.530,78 Kč pak věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení a v části žaloby týkající se zaplacení částky 115.400 Kč věc postoupil Městskému soudu v Brně (dále jen „okresní soud“) jako soudu věcně příslušnému (druhý výrok).
[3] Odmítl odvolání žalovaného proti bodu IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu (třetí výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení §7 a §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, z ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. V rozsahu, v němž odvolání žalovaného směřuje proti bodu IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu, jímž mu bylo vyhověno, je důvod je odmítnout podle §218 písm. b/ o. s. ř.
11. Co do primárního petitu (ohledně požadavku o určení neplatnosti dohod o započtení) jde o žalobu dle ustanovení §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, která je podmíněna existencí naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (nejde o případ, kdy naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu).
12. Naléhavý právní zájem zpravidla není dán tam, kde lze dosáhnout sledovaného účelu žalobou na plnění, ledaže je výrok o požadovaném určení způsobilý vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a může tak předejít případným dalším žalobám na plnění, popřípadě jestliže žaloba na plnění neřeší celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, který účinněji vystihne právě určovací žaloba.
13. Při zkoumání naléhavého právního zájmu v této věci je nutno zohlednit, že v primárním petitu (o určení neplatnosti dohod o započtení) i v sekundárním petitu (o určení neúčinnosti dohod o započtení) je požadováno zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Vzhledem k procesní situaci jde pouze o jednu žalobu o zaplacení, neboť důvod, pro který je zaplacení požadováno (neplatnost či neúčinnost dohod o započtení), je pouhým právním hodnocením, kterým soud není vázán; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67).
14. Odvolací soud u žalobce shledává naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod o započtení, avšak z jiných důvodů než insolvenční soud. Bude-li totiž určeno, že dohody jsou neplatné, bude možné rozhodnout i o žalobě o zaplacení, a odpadne důvod rozhodování o celém petitu sekundárním. Neplatný úkon ani nemůže být úkonem neúčinným a žaloba o zaplacení je i součástí sekundárního petitu. Ač by (tedy) bylo možné (při neplatnosti) žalovat na plnění, bude vytvořen (oním určením) pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků sporu.
15. V hodnocení platnosti dohod o započtení se odvolací soud ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že jde o úkony neplatné pro neurčitost označení započítávaných pohledávek. Z judikatury Nejvyššího soudu k identifikaci započítávaných pohledávek v dohodě o zápočtu pohledávek vyplývá, že započítávaná pohledávka může být v dohodě o vzájemném započtení pohledávek identifikována i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána. Takovou listinou může být i smlouva o postoupení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 573/2005). Kompenzační úkon, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek v součtu převyšujících pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla, je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 932/2006).
16. Dohodou o započtení pohledávek ve výši 700.530,78 Kč (dále též jen „dohoda č. 1“) byla započítávána pohledávka dlužníka za žalovaným z titulu manka na pokladně ve výši 700.530,78 Kč oproti závazkům dlužníka vůči žalovanému označených jako „přijaté půjčky 700.530,78 Kč“. Dohodou o započtení pohledávek ve výši 115.400 Kč (dále též jen „dohoda č. 2“) pak byly započítávány pohledávky dlužníka za žalovaným z titulu „poskytnuté půjčky 115.400 Kč“ oproti závazkům dlužníka vůči žalovanému z titulu „přijaté půjčky 115.400 Kč“. Žádnou další specifikaci započítávaných pohledávek dohody o započtení neobsahují; neodkazují též na žádnou listinu a žádná listina k nim nebyla připojena.
17. Již ze samotného tvrzení žalovaného přitom vyplývá, že poskytl dlužníku více půjček v postupných splátkách v rozmezí let 2011 až 2012 různými způsoby, a to jak prostřednictvím bankovních převodů, tak prostřednictvím přímých vkladů na účet, nebo hotovostních vkladů do pokladny. Přitom z dohod o započtení není zřejmé, na kterou z těchto půjček (pohledávek žalovaného) jsou započítávány pohledávky dlužníka za žalovaným z titulu manka na pokladně a na kterou z těchto půjček (pohledávek žalovaného) je započítávána pohledávka dlužníka za žalovaným z titulu půjčky. Tuto neurčitost nelze odstranit ani výslechem svědka, ani listinami, na něž dohody o započtení neodkazují a které k nim nebyly připojeny. Skutečnost, že obě dohody o započtení byly uzavřeny téhož dne (30. září 2012), tuto neurčitost neodstraňuje již proto, že každou z dohod dlužník započítával jiné své pohledávky za žalovaným.
18. Zrušující výrok ohledně požadavku na zaplacení částky 700.530,78 Kč je odůvodněn požadavkem na doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů.
19. Zrušující výrok ohledně požadavku na zaplacení částky 115.400 Kč, spojený s postoupením věci v tomto rozsahu okresnímu soudu, je odůvodněn tím, že podle §9 o. s. ř., ve znění účinném v době podání žaloby, je k projednání tohoto nároku a rozhodnutí o něm v prvním stupni věcně příslušný okresní soud.
20. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti prvnímu výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Má insolvenční správce ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a třetí osobou (žalovaným)?
[2] Lze uzavřít dohodu o započtení vzájemných pohledávek obchodní společnosti a jejího jediného společníka v ústní formě?
[3] Lze považovat dohodu o započtení vzájemných pohledávek za neurčitý právní úkon, jestliže započtením beze zbytku zaniknou všechny pohledávky účastníků dohody o započtení vzniklé z právních titulů uvedených v dohodě o započtení, smluvní strany nemají žádné pochybnosti o obsahu této dohody a případné neurčitosti si vyjasnily ústně k okamžiku uzavření dohody?
[4] Za předpokladu, že dohodu o započtení vzájemných pohledávek obchodní společnosti a jejího jediného společníka lze uzavřít v ústní formě, je soud při zjišťování skutkového stavu povinen vycházet (kromě listin) i z ústních projevů vůle účastníků této dohody a za účelem prokázání těchto ústních projevů vůle provést účastníky navržené důkazy?
21. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (k naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení)
23. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod o započtení pohledávek. Určovací žaloba má vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak žalobě o plnění, což se v daném případě nestane, neboť rozhodnutí o neplatnosti dohod o započtení nebude mít vliv na právní postavení žalobce, ani na zvýšení hodnoty majetkové podstaty, a nezaplatí-li žalovaný dlužnou částku dobrovolně, nezbyde žalobci než podat žalobu na plnění. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu není dán tam, kde by se žalobce mohl domáhat svého nároku žalobou na plnění, přičemž otázku neplatnosti právního jednání by soud v rámci takového řízení posoudil jako otázku předběžnou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2002, pod číslem 77), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2011, sp. zn. 23 Cdo 1021/2009.
24. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 [ jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 107/2014“)], Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, který má za to, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka měl insolvenční správce zahrnout i další majetek, který by byl následně v insolvenčním řízení zpeněžen a výtěžek zpeněžení použit k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva dlužníka k takovému majetku. Řečené tedy musí platit i pro insolvenčního správce ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti započtení. Žalobce měl věc řešit soupisem pohledávky (pohledávek) dlužníka vůči žalovanému do majetkové podstaty dlužníka a následným vymáháním jejího zaplacení s poukazem na neplatnost dohod o započtení, jež by si obecný soud, který by ve věci rozhodoval, posoudil jako předběžnou otázku.
K otázce č. 2 (k ústní formě uzavření dohod o započtení)
25. Lze-li provést započtení ústní formou (§580 obč. zák.), pak v situaci, kdy smluvní strany dohody o započtení zvolily (ač nemusely) formu písemnou, nelze pod sankcí neplatnosti požadovat určitost projevu i z písemné dohody, když obsah právního úkonu učinily smluvní strany dostatečně určitým již v ústní formě. Srov. (za použití argumentu a contrario) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005.
K otázce č. 3 (k neurčitosti dohod o započtení)
26. Dohody o započtení nejsou neurčité, neboť vzájemně započtené pohledávky byly stejné výše. Dohodou č. 1 byla započítávána pohledávka dlužníka za žalovaným z titulu manka na pokladně ve výši 700.530,78 Kč oproti závazkům dlužníka vůči žalovanému z titulu přijaté půjčky ve výši 700.530,78 Kč a dohodou č. 2 byly započítávány pohledávky dlužníka za žalovaným z titulu poskytnuté půjčky 115.400 Kč vůči závazkům dlužníka vůči žalovanému z titulu přijaté půjčky ve výši 115.400 Kč. Je tedy zjevné, že vzájemné započítávané pohledávky byly v době učinění zápočtu stejné výše, a proto beze zbytku zanikly. Zápočet tedy nelze považovat za neurčitý, neboť provedenými zápočty zanikly v celém rozsahu veškeré pohledávky mezi žalovaným a dlužníkem vzniklé z uvedených právních titulů, a to bez ohledu na přiložení listiny, která tuto skutečnost osvědčuje.
K otázce č. 4 (k důkazním návrhům)
27. Tím, že soudy neprovedly dovolatelem navržené důkazy k prokázání určitosti dohod o započtení, mu znemožnily unést důkazní břemeno ohledně určitosti provedených zápočtů a zapříčinily jeho neúspěch v řízení. Takovým postupem se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu představované „rozsudkem“ (správně usnesením) ze dne 4. října 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016 a rozsudkem ze dne 18. března 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013
28. Judikatura dovolacího soudu, na kterou odvolací soud odkazuje, není přiléhavá. Odvolacím soudem citovaná rozhodnutí vycházejí z premisy, že věřitel započítává proti pohledávce dlužníka více svých pohledávek, které ve svém součtu převyšují pohledávku dlužníka, aniž by ze zápočtu bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoliv. V projednávané věci sice žalovaný a dlužník započetli proti sobě více vzájemných pohledávek, avšak všechny tyto pohledávky byly stejné výše a beze zbytku zanikly započtením. Požadavek odvolacího soudu na přesnou specifikaci započítávaných pohledávek je neopodstatněný, jestliže všechny pohledávky v celé své výši zaniknou k jednomu okamžiku. Ke dni započtení pohledávek dlužníka a žalovaného je nepochybné, že dlužník za žalovaným neeviduje žádné pohledávky z uvedených právních titulů a stejně tak žalovaný neeviduje žádné pohledávky za dlužníkem.
29. Provedené zápočty tedy plně vyhovují požadavkům uvedeným v rozhodnutích dovolacího soudu označených odvolacím soudem, neboť je jasně vymezeno, že započtením zanikají všechny pohledávky z uvedených právních titulů (požadavek na určení, které pohledávky zanikají) a tyto pohledávky zanikají v celé své výši (požadavek na určení, do jaké výše pohledávky zanikají). Skutečnost, že dohody o zápočtu byly zachyceny na dvou samostatných listinách, není právně významná. K oběma dohodám o zápočtu totiž došlo téhož dne a v témže okamžiku.
30. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou. K formě právního úkonu (dohod o započtení) odkazuje na ustanovení 132 odst. 3 a §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
31. V replice k vyjádření žalobce setrvává dovolatel na dovolací argumentaci, přičemž k požadavku na formu smluv uzavíraných mezi obchodní společností a jejím jediným společníkem argumentuje následovně:
32. Požadavek na formu smluv uzavíraných mezi obchodní společností a jejím jediným společníkem lze vztáhnout pouze na:
a/ dvoustranná právní jednání (smlouvy) společnosti a jediného společníka;
b/ jednostranná právní jednání společnosti činěná společností (jednající jediným společníkem) proti tomuto jedinému společníkovi (např. prominutí dluhu jedinému společníku).
33. Takový požadavek však nelze vztáhnout na jednostranná právní jednání činěná jediným společníkem vůči společnosti. V takovém případě totiž samotná společnost vůči svému společníku právně nejedná (neprojevuje svou vůli).
34. V projednávané věci je nesporné, že žalovaný mohl vzájemné pohledávky započíst rovněž jednostranným právním úkonem směřujícím vůči společnosti (dlužníku), a to i ústně. Proto nelze klást přísnější podmínky ani na dohodu o vzájemném zápočtu. Dohodu o zápočtu je totiž třeba chápat jako dvě samostatná jednostranná právní jednání, s tím, že i jen jedno z nich postačuje k perfekci zápočtu. Druhé jednostranné právní jednání pak lze vykládat i jako srozumění se zápočtem a pochopení jeho obsahu. Projev vůle společnosti (srozumění se zápočtem) je tak v podstatě nadbytečný, neboť totožné účinky zápočtu by nastaly i bez něj. Ostatně, s přihlédnutím k ustanovení §41a obč. zák. platí, že i kdyby dohody č. 1 a 2 byly neplatnými právními úkony, šlo by zcela jistě o platná jednostranná započtení učiněná dovolatelem vůči dlužníku. Mohl-li být zápočet proveden i ústně a byl-li obsah započtení stranám znám (byly schopny jej přesně vymezit i na základě ústně sdělených informací), pak nelze legitimně namítat jeho neurčitost.
35. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
36. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení otázek č. 1 až 3 jde o věc v insolvenčních poměrech beze zbytku neřešenou. Otázka č. 4 se týká tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 až 3) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 4; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání.
37. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
38. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
39. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel snesl ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
40. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jež co do údajů o dlužníkově úpadku plynou z insolvenčního rejstříku):
41. Z účtu žalovaného u banky byla převody ze dne 25. února 2011, 8. února 2011, 18. dubna 2011 a 1. července 2011 převedena na účet dlužníka celkem částka 842.182,40 Kč.
42. Dlužník (jednající dovolatelem) uzavřel s dovolatelem dne 30. září 2012 dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek (dohodu č. 1), podle které se smluvní strany dohodly na vzájemném zápočtu pohledávky dlužníka označené jako „pohledávka z titulu manka na pokladně 700.530,78 Kč“ a „závazků“ dlužníka označených jako „přijaté půjčky 700.530,78 Kč“, a to k datu 30. září 2012. Dohoda č. 1 neobsahuje žádnou další identifikaci započítávaných pohledávek, přílohy ani odkazy na další listiny.
43. Dlužník (jednající dovolatelem) uzavřel s dovolatelem dne 30. září 2012 dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek (dohodu č. 2), podle které se smluvní strany dohodly na vzájemném zápočtu pohledávky dlužníka označené jako „poskytnuté půjčky 115.400 Kč“ a „závazků“ dlužníka označených jako „přijaté půjčky 115.400 Kč“, a to k datu 30. září 2012. Dohoda č. 2 neobsahuje žádnou další identifikaci započítávaných pohledávek, přílohy ani odkazy na další listiny.
44. Dovolatel je (a v době uzavření dohod o započtení byl) jediným společníkem a jednatelem dlužníka.
45. Podle listiny označené jako „pohyb na účtech (dokladově) od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2012“ vzájemné závazky dlužníka a dovolatele k 30. září 2012 si byly rovny.
46. Usnesením ze dne 8. března 2013, č. j. KSBR 32 INS XY, insolvenční soud (k insolvenčnímu návrhu dlužníka podanému 6. prosince 2012) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce. Dlužníkův úpadek se řeší konkursem.
47. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zákona č. 40/1964, Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku:
§80 (o. s. ř.)
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
§159 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenčními spory jsou
(…)
d/ spory na základě odpůrčí žaloby,
(…)
g/ spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem,
(…)
§231 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.
(2) V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud.
(3) Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce.
§3028 (o. z.)
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§37 (obč. zák.)
(1) Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
(…)
§40 (obč. zák.)
(1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
(…)
§580 (obč. zák.)
Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
§581 (obč. zák.)
(1) Započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí.
(2) Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.
(3) Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavcích 1 a 2.
(…)
§132 (obch. zák.)
(…)
(3) Smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, musejí mít formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musí být podepsána před orgánem pověřeným legalizací.
§364 (obch. zák.)
Na základě dohody stran lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky.
48. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, od 1. ledna 2014 a později změn nedoznala. Ustanovení obchodního zákoníku a ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v citované podobě, pro věc opět rozhodné, platila již v době uzavření dohod č. 1 a 2 a do 1. ledna 2014, kdy byly oba tyto zákoníky zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, změny nedoznala.
49. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka ( 8. března 2013 ) je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka zásadně stále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
50. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
K otázce č. 1 (k naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení)
51. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován; srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 22/2017“) , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sb. rozh. obč.
52. Určovací žaloba podle §80 o. s. ř. (v době podání žaloby šlo o §80 písm. c/ o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; srov. např. opět R 22/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ].
53. V R 107/2014 (na které poukazuje i dovolatel) Nejvyšší soud též vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)]. Ustálené judikatorní závěry k §80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, respektive k ustanovení §80 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014, se pak uplatňují i při zkoumání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněný pod číslem 82/2019 Sb. rozh. obč. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 20/2018, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2021, pod číslem 39).
54. V poměrech této věci (v daném skutkovém rámci) shledává Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) úsudek odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod o započtení (uplatněném tzv. primárním petitem), souladným se shora označenou judikaturou; prostřednictvím tohoto požadavku lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou, že řešená právní otázka již nebude posuzována odlišně v dalších sporech účastníků [o plnění ze vzájemně započtených pohledávek nebo o neúčinnost týchž dohod o započtení (uplatněnou tzv. eventuálním petitem)]. Nejde o situaci srovnatelnou ve skutkové rovině s R 107/2014 [ v něm se žalobce domáhal požadovaného určení na základě skutečností, jež mohly mít význam jen pro insolvenční řízení, u obecného soudu, jehož rozhodnutím by insolvenční soud nebyl vázán (§231 odst. 1 insolvenčního zákona) ] .
55. Dovolání tak potud není důvodné.
K otázce č. 2 (k ústní formě uzavření dohod o započtení)
56. Ve vztahu k otázce č. 2 Nejvyšší soud úvodem předznamenává, že pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je rozhodná (podle §3028 odst. 3 věty první o. z.) právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod číslem 77/2019 Sb. rozh. obč.). Tam, kde se zkoumá způsobilost k započtení pohledávky vzniklé mimosmluvně (v poměrech této věci pohledávka dlužníka vůči žalovanému z titulu „manka na pokladně“), je rovněž rozhodná právní úprava, podle které pohledávka vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 34/2022 Sb. rozh. obč. ). V poměrech dané věci z řečeného plyne, že způsobilost k započtení se u všech pohledávek vzájemně započítávaných dohodami č. 1 a 2 řídí právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013.
57. Dovolatel namítá, že v situaci, kdy ustanovení §580 obč. zák. dovolovalo započtení pohledávek ústní formou, nelze pod sankcí neplatnosti požadovat určitost projevu i z písemné dohody; obsah právního úkonu učinily smluvní strany dostatečně určitým již ústně. K tomu v replice zdůrazňuje, že mohl-li pohledávky započíst jednostranným právním úkonem, neuplatní se požadavek přísnější formy kladený na dohody společnosti (s ručením omezeným) s jediným společníkem této společnosti, který rovněž jedná jménem společnosti (s ručením omezeným).
58. Ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. provádí článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/102/ES ze dne 16. září 2009 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem (dále jen „směrnice“), jenž určuje, že:
Smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu nebo pořízeny písemně (odstavec první).
Členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých podmínek (odstavec druhý).
59. Povinnou písemnou formu smluv, uzavřených mezi společností s ručením omezeným a jediným společníkem této společnosti, jestliže tento společník jedná rovněž jménem společnosti, upravovalo ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. již v době od 1. července 1996.
60. Novelou obchodního zákoníku provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl požadavek na formu smluv uzavřených mezi společností a jediným společníkem této společnosti, jestliže tento společník jedná rovněž jménem společnosti, dále zpřísněn do podoby citované výše.
61. Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona 370/2000 Sb. (tento vládní návrh projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 3. volebním období 1998 - 2002 jako tisk č. 476) [K bodu 135 (§132)] se na dané téma uvádí, že:
„V zájmu právní jistoty a zamezení dodatečných změn ve smlouvě se navrhuje, aby i nad rámec požadavků Jedenácté směrnice měly smlouvy uzavírané jediným společníkem se společností, pokud tento společník jedná současným jménem společnosti, formu notářského zápisu.“
62. Má-li společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi společností jednající jediným společníkem (lhostejno, o jaký právní důvod se opírá jeho oprávnění jednat) a tímto společníkem mohou být dodatečně „upravovány“, a to jak jde-li o jejich obsah, tak jde-li o datum jejich uzavření, popřípadě může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti, aniž se tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo, tj. aby se následně „neobjevovaly“ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou negativně zasáhnout do práv či oprávněných zájmů třetích osob (typicky věřitelů společnosti nebo společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně postaví najisto datum, kdy smlouva byla uzavřena). Ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. tak chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka společnosti a osoby za společnost jednající v jedné osobě. Tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové. Srov. v literatuře např. Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 456, a v judikatuře v obdobných souvislostech [při výkladu ustanovení §13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), jež s účinností od 1. ledna 2014 plní stejnou funkci jako předtím ustanovení §132 odst. 3 obch. zák.] mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. , a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč.
63. Požadavek, aby smlouva, kterou uzavírá společnost s ručením omezeným se svým jediným společníkem a jednatelem, měla formu notářského zápisu nebo (alespoň) písemnou formu (s tím, že listina musí být v takovém případě podepsána před orgánem pověřeným legalizací), formulovaný ustanovením §132 odst. 3 obch. zák. se přitom vztahuje (pod sankcí absolutní neplatnosti, srov. i §40 obč. zák.) na všechny smlouvy, včetně smluv zákonem výslovně nepojmenovaných (tzv. inominátních). Obchodní zákoník neomezuje použití zkoumané úpravy pouze na vybraná smluvní ujednání, ani ji nespojuje toliko se smlouvami výslovně upravenými jako smluvní typ v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, nebo v obchodním zákoníku. Srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1464/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 66 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. III. ÚS 2285/2011).
64. Jde-li (tedy) o smlouvu uzavřenou mezi osobami uvedenými v §132 odst. 3 obch. zák., je dána povinnost dodržet kvalifikovanou (v posledně označeném ustanovení předepsanou) formu smlouvy i pro smlouvy, které by jinak bylo možné uzavřít ústně (včetně smluv o započtení vzájemných pohledávek).
65. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že kompenzační projev (respektive kompenzační úkon nebo úkon směřující k započtení) může mít [ neurčuje-li zákon pro některé pohledávky jinak (srov. např. §581 odst. 1 a 2 obč. zák.) ] jak podobu jednostranného právního úkonu (srov. §580 obč. zák.), tak podobu dvoustranného právního úkonu (smlouvy) [srov. §581 odst. 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy §364 obch. zák.]; v judikatuře srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněný pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč.
66. Na povinnost dodržet formu notářského zápisu nebo (alespoň) písemnou formu (s tím, že listina musí být v takovém případě podepsána před orgánem pověřeným legalizací), jde-li o smlouvu o započtení vzájemných pohledávek uzavřenou mezi společností s ručením omezeným na straně jedné a jejím jediným společníkem a jednatelem na straně druhé, však nemá žádný vliv okolnost, že účelu sledovaného uzavřením takové smlouvy mohla některá ze smluvních stran dosáhnout i prostřednictvím jednostranného kompenzačního projevu. Podstatné je, že v daném případě takový (jednostranný) kompenzační projev nebyl učiněn a (naopak) byly sjednány (předmětem řízení jsou) úkony dvoustranné (dohody o započtení).
67. Jinak (obecněji) řečeno, na povinnost dodržet formu notářského zápisu nebo (alespoň) písemnou formu (s tím, že listina musí být v takovém případě podepsána před orgánem pověřeným legalizací), jde-li o smlouvu uzavřenou mezi společností s ručením omezeným na straně jedné a jejím jediným společníkem a jednatelem na straně druhé, nemá žádný vliv okolnost, že účelu sledovaného uzavřením takové smlouvy mohla některá ze smluvních stran dosáhnout i prostřednictvím jednostranného právního úkonu. Podstatné je, že byl sjednán úkon dvoustranný (smlouva).
68. Ostatně, dovolatel přehlédl, že při výkladu ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. vztáhl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 použitelnost tam formulovaného pravidla obdobně i na jednostranný právní úkon (v oné věci šlo o uznání závazku), jenž jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010).
69. Dovolání tak ani potud není důvodné.
K otázce č. 3 (k neurčitosti dohod o započtení)
70. U této otázky dovolatel zdůrazňuje, že dohody o započtení nejsou neurčité, neboť vzájemně započtené pohledávky byly v době, kdy k započtení došlo, stejné výše. V souvislosti s otázkou č. 4 hovoří dovolatel o zániku všech pohledávek k jednomu okamžiku.
71. Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. (mimo případ, kdy vůbec chybí určitá vůle) když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (v intencích §35 obč. zák., u obchodních závazkových vztahů ve spojení s §266 obch. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 35/2001“), nebo d ůvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tedy může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat; srov. opět R 35/2001 , nebo např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněného pod číslem 21/2011 Sb. rozh. obč.
72. V rozsudku ze dne 19. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod číslem 56/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 56/2013“), Nejvyšší soud shrnul, že podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) neplatný právní úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v důvodech rozsudku ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2014, pod číslem 18. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, dále plyne, že o neurčitý právní úkon (neurčitý kompenzační projev) nepůjde, jestliže souhrnná výše (všech) pohledávek, které dlužník uplatnil jedním (!) [jednostranným] kompenzačním projevem k započtení proti pohledávkám svého věřitele, odpovídá (je roven) souhrnné výši (všech) pohledávek, které měl tento věřitel vůči dlužníku.
73. V poměrech této věci však o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen posledně označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, nejde. Dovolatel sice argumentuje ve prospěch názoru, že všechny vzájemné pohledávky, jež byly předmětem dohod o započtení, které uzavřel s dlužníkem (a jež si byly rovny), zanikly v témže okamžiku, takový úsudek však ze zjištěného skutkového stavu věci neplyne. Jestliže dohody č. 1 a 2 byly uzavřeny písemně, pak bez zřetele k tomu, že byly uzavřeny ve stejném dni (30. září 2012) a s přihlédnutím k absenci jakýchkoli jiných ujednání v dohodách samotných, jedna z nich musela nabýt platnosti a účinnosti v jiném okamžiku téhož dne (později). Bez zřetele k tomu, která z dohod nabyla platnosti a účinnosti jako první, v obou případech v době uzavření první smlouvy převyšovaly pohledávky dovolatele z titulu půjček ve svém součtu (815.930,78 Kč) pohledávku dlužníka (u dohody č. 1 by šlo o přesah ve výši 115.400 Kč, u dohody č. 2 by šlo o přesah ve výši 700.530,78 Kč) , aniž lze určit, která část započítávaných pohledávek uzavřením (účinností) první smlouvy zanikla. Poté, co nastal následek vyvolaný neurčitostí první smlouvy (§37 odst. 1 obč. zák.) [okamžik uzavření je i okamžikem její absolutní neplatnosti pro neurčitost], nemohla z týchž příčin obstát jako platná ani později (byť o několik okamžiků) uzavřená druhá smlouva.
74. Závěr napadeného rozhodnutí o neurčitosti dohod o započtení je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. opět R 56/2013) a dovolání tak ani potud není opodstatněné. Na tomto místě Nejvyšší soud též připomíná, že předmětem požadovaného určení je právě otázka platnosti písemně sjednaných dohod o započtení (dohod č. 1 a 2), takže argumentace na téma platnosti jiných (než těmito dohodami formulovaných) zápočtů význam nemá.
K otázce č. 4 (k důkazním návrhům)
75. Otázku č. 4 formuloval dovolatel jen pro případ, že dohodu o započtení vzájemných pohledávek obchodní společnosti a jejího jediného společníka a jednatele lze uzavřít v ústní formě. Odpověď na otázku č. 2 (že je nutná forma předepsaná ustanovením §132 odst. 3 obch. zák.) tudíž činí odpověď na otázku č. 4 právně nevýznamnou (pro výsledek dovolacího řízení bezcennou).
76. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
77. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu