ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.71.2020.1
KSCB 46 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 71/2020-B-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice A. M. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, č. j. KSCB 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 13. února 2020, č. j. KSCB 46 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] schválil oddlužení dlužnice (A. M.) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku) a zamítl návrh dlužnice na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při rozhodování o žádosti dlužnice o stanovení jiné výše měsíčních splátek z následujících skutečností:
[1] Usnesením ze dne 30. září 2019, č. j. KSCB 46 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku) a povolil jeho řešení oddlužením (bod II. výroku).
[2] Čistý měsíční příjem dlužnice převyšuje 17 000 Kč, dlužnice je svobodná a bez vyživovací povinnosti, měsíční splátka pro oddlužení činí 7 380 Kč.
[3] Dlužnice požádala v návrhu na povolení oddlužení a též při jednání s insolvenčním správcem o stanovení jiné výše měsíčních splátek, a to na částku 5 500 Kč. Žádost odůvodnila tím, že měsíčně hradí náklady na bydlení ve výši 8 500 Kč, telekomunikační poplatky ve výši 777 Kč, úrazové pojištění ve výši 1 012 Kč, jakož i „další poplatky“; celkem činí měsíční výdaje dlužnice (bez nákladů na jídlo a hygienické potřeby) 10 409 Kč.
3. Insolvenční soud považoval výdaje dlužnice na telekomunikační poplatky a úrazové pojištění za „zbytné“, když tyto výdaje „nejsou důvodem“ pro snižování míry uspokojení věřitelů. Po přičtení částky připadající na tyto výdaje (1 789 Kč) k navrhované výši měsíční splátky (5 500 Kč) by byla splátka dlužnice o pouhých 91 Kč nižší než splátka stanovená zákonem. Insolvenční soud tak neshledal „žádné závažné důvody“ ke stanovení jiné výše měsíčních splátek.
4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku.
5. Odvolací soud – vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na ustanovení §398 odst. 3 a 5 a §407 odst. 3 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019 – konstatoval, že stanovit jinou výši měsíčních splátek lze tam, kde se snížení splátky neprojeví negativně na míře uspokojení nezajištěných věřitelů. Může tak jít typicky o dlužníky, kteří prostřednictvím vyšších nákladů dosahují výrazně vyšších příjmů, nebo o situaci, kdy je předpokládané plné uspokojení pohledávek věřitelů rozloženo do delšího časového období, popřípadě je dlužník (naopak) schopen dosáhnout splnění oddlužení v kratší době.
6. V daném případě dlužnice uvedla až po zjištění úpadku a povolení oddlužení jako důvod pro snížení splátek své výdaje na telekomunikační poplatky a úrazové (podle odvolacího soudu správně životní) pojištění. Důvod pro snížení splátek dán není, protože předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů za pět let oddlužení by klesla z 52 % na 30 %.
7. Odvolací soud uzavřel, že je na dlužnici, aby za situace, kdy není schopna hradit své „závazky“, sjednala novou „pojistku“ a „nižší tarif“ (pouze pro základní potřeby) a snížila tak své dosavadní výdaje.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka pokládá následující otázky:
[1] Patří výdaje na telekomunikační poplatky a pojistné na úrazové (životní) pojištění mezi „zbytné“ výdaje dlužníka, popřípadě v jaké výši?
[2] Je skutečnost, že dlužník nezavinil v převážné míře vznik svých dluhů, důvodem pro aplikaci ustanovení §398 odst. 5 věty třetí insolvenčního zákona?
9. K první otázce dovolatelka uvádí, že výdaje na telekomunikační poplatky jsou při požadavcích na komunikaci v dnešní společnosti zcela běžným (a nikoliv „zbytným“) výdajem. Výši těchto výdajů nepřísluší soudu posuzovat za předpokladu, že „žádným způsobem nevybočují z normálu“. Totéž se týká výdajů na úrazové (životní) pojištění, které dovolatelka sjednala mimo jiné kvůli pojištění schopnosti plnit splátkový kalendář v případě pracovního úrazu. Požadavek odvolacího soudu na sjednání pojištění za snížené pojistné považuje za nereálný.
10. K druhé otázce dovolatelka argumentuje, že z naprosté většiny (98 %) jí vznikly dluhy bez jejího přičinění, když zásadní dluh vůči České spořitelně, a. s., má původ v úvěrovém podvodu spáchaném jejím bývalým manželem. Podotýká, že z podvodně získaného úvěru neměla žádný prospěch a že její bývalý manžel byl za spáchání úvěrového podvodu odsouzen.
11. Dovolatelka zdůrazňuje, že zákonná výše měsíčních splátek je způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře, neboť není schopna takovou výši měsíčních splátek hradit.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek (splnění podmínek pro stanovení jiné výše měsíčních splátek v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019) jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019 [srov. článek II části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
§398 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
(…)
(5) Dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení nebo v odůvodněných případech nejpozději při jednání s insolvenčním správcem podle §410 odst. 2, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše splátek určená podle odstavce 3 způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží. Insolvenční soud může obdobně stanovit jinou výši měsíčních splátek i po schválení oddlužení, jestliže o to požádá dlužník pro změnu poměrů. Soud tak učiní jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je výše dosavadních splátek způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře nebo že míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek. Odvolání proti rozhodnutím podle vět první a šesté není přípustné.
(…)
16. Citované ustanovení v této podobě platilo v době rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení dlužnice a ani později změn nedoznalo.
17. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a při svých úvahách z něj vychází. Ke skutečnostem, které nastaly po vydání napadeného usnesení, jakož i k nově uplatněným skutečnostem nebo důkazům nelze v dovolacím řízení přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
18. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod č. 294/1996 Sb. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč.
19. Zvláštní část důvodové zprávy k bodu 20 (k §398 odst. 5) vládního návrhu zákona č. 31/2019 Sb., kterým se změnil (mimo jiné) insolvenční zákon s účinností od 1. června 2019 a který projednala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období (2017-2021) jako sněmovní tisk číslo 71/0, uvádí:
„Navrhuje se upravit způsob rozhodování o stanovení jiné výše měsíčních splátek v oddlužení. Dlužníku, který o to požádá v návrhu na povolení oddlužení (nebo nejpozději do okamžiku přezkoumání pohledávek podle ustanovení §410 odst. 2), insolvenční soud může snížit výši měsíčních splátek. Záměrem je zpřístupnit institut oddlužení i osobám, kterým by stanovení výše měsíčních splátek podle obecných pravidel neumožňovala pokrýt své přiměřené životní náklady.
Insolvenční soud může též upravit výši měsíčních splátek dlužníkům, u kterých se toto snížení neprojeví negativně na míře uspokojení nezajištěných věřitelů. Typicky se jedná o dlužníky, kteří prostřednictvím vyšších životních nákladů dosahují výrazně vyšších příjmů. Třebaže se v takových případech sníží procentuální podíl sražené částky na celkových příjmech dlužníka, v absolutních číslech se nezajištěným věřitelům dostane vyššího uspokojení. Příkladem může být dlužník žijící v příhraničních oblastech, který může za prací každodenně dojíždět do zahraničí (případně dlužník dojíždějící daleko v tuzemském rámci), což s sebou zpravidla nese vyšší náklady spojené s takovým dojížděním (případně vyšší náklady spojené s týdenním ubytováním v místě pracoviště). Dlužník je nicméně nezřídka schopen takovouto prací zajistit i několikanásobné příjmy oproti práci v místě svého bydliště.
Navrhované rozšíření možnosti upravit výši měsíčních splátek i do fáze po vydání rozhodnutí o schválení oddlužení reflektuje obdobný záměr, a sice umožnit dlužníkům nadále plnit splátkový kalendář úpravou výše měsíčních splátek, jestliže se jeví pravděpodobným, že aktuální situace dlužníka není pro účely plnění oddlužení udržitelná, nebo jestliže může být i pro věřitele výhodnější, aby bylo určení výše splátek upraveno jinak.
Lze očekávat, že ve většině případů se bude jednat o snížení výše měsíčních splátek. Nelze ovšem vyloučit, že dlužník navýšením příjmů z důvodu změny poměrů požádá o příslušnou úpravu tak, aby byl schopen dosáhnout splnění oddlužení v kratší době (ustanovení §412a odst. 1 písm. a/ až c/).“
20. V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelkou položeným otázkám následující závěry:
21. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2015“), vyjádřil k povaze ustanovení §398 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, které vázalo možnost stanovení jiné výše měsíční splátky primárně na jiné okolnosti než úprava nyní účinná (základním kritériem pro vyhovění žádosti dlužníka byla podmínka, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli). Přesto lze z uvedeného rozhodnutí argumentačně vyjít i v případě nynější úpravy (účinné od 1. června 2019 a přesunuté z odstavce 4 do odstavce 5 citovaného ustanovení).
22. I nadále totiž ze systematického hlediska platí, že úprava stanovení jiné výše měsíčních splátek (obsažená nyní v §398 odst. 5 insolvenčního zákona) je výjimkou z obecného pravidla zakotveného v §398 odst. 3 insolvenčního zákona. Ustanovení o výjimce přitom nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srov. R 10/2015, nebo obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sb. rozh. obč.).
23. Rozhodné znění §398 odst. 5 insolvenčního zákona předpokládá, že k tomu, aby insolvenční soud vyhověl žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek, je v prvé řadě nutné, aby byla splněna některá ze dvou podmínek (základních kritérií) uvedených v §398 odst. 5 větě druhé insolvenčního zákona, tedy že:
[1] výše splátek určená podle odstavce 3 je způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře, nebo že
[2] míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek.
24. Z ustanovení §398 odst. 5 věty třetí insolvenčního zákona plyne, že i když lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat naplnění některého ze dvou shora uvedených základních kritérii, není insolvenční soud povinen dlužníkově žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek bez dalšího vyhovět, nýbrž musí naopak přihlédnout k dalším skutečnostem (kritériím), jimiž jsou:
[1] důvody, které vedly k dlužníkově úpadku,
[2] celková výši dlužníkových závazků,
[3] dosavadní a očekávaná výše dlužníkových příjmů,
[4] opatření, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků a
[5] doporučení věřitelů.
25. Je-li naplněno některé ze základních kritérií (a lze tak uvažovat o stanovení jiné výše měsíčních splátek), je insolvenční soud povinen vzít v úvahu i všechna ostatní (pomocná) kritéria [zhodnotit jejich existenci, relativní význam v porovnání s ostatními kritérii, jakož i to, zda zjištěné skutečnosti svědčí v (ne)prospěch dlužníkově žádosti]. Přitom není vyloučeno, že vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu bude třeba zhodnotit i další, zákonem typově nevymezené skutečnosti. Oproti tomu, není-li naplněno žádné ze dvou základních kritérií (zákonná výše splátek není způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře, a míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebude vyšší při jiné výši měsíčních splátek), nelze vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše splátek a nemá již význam přihlížet k dalším (pomocným) kritériím (zabývat se jimi).
26. I stávající úprava tak ponechává insolvenčnímu soudu jistou míru uvážení k tomu, aby v mezích zákonem definovaných (široce pojatých) kritérií [z nichž některá (např. doporučení věřitelů) se v daném insolvenčním řízení nemusí vůbec projevit] v každém jednotlivém případě určil, zda a v jakém rozsahu stanoví dlužníku jiné než zákonem určené měsíční splátky. Jinak řečeno, ustanovení §398 odst. 5 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií a podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují (srov. opětovně R 10/2015).
27. Uvedené platí i pro posuzování kritérií základních. Ohledně prvního z nich (zákonná výše splátek je způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře) důvodová zpráva poskytuje vodítko, že záměrem zákonodárce bylo zpřístupnit institut oddlužení i osobám, kterým by stanovení výše měsíčních splátek podle obecných pravidel neumožňovalo pokrýt přiměřené životní náklady, respektive jejichž aktuální situace „není pro účely plnění oddlužení udržitelná“.
28. Druhé základní kritérium (míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splátek) lze alespoň orientačně objektivizovat porovnáním předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v případě zákonné výše splátek na straně jedné a v případě jiné (dlužníkem navrhované) výše na straně druhé; důvodová zpráva k tomuto kritériu uvádí, že půjde typicky o dlužníky, kteří prostřednictvím vyšších životních nákladů dosahují výrazně vyšších příjmů. „Výjimku z výjimky“ co do hodnoty plnění při snížených měsíčních splátkách povolit nelze (nižší splátky se nesmí negativně projevit na celkové míře uspokojení nezajištěných věřitelů).
29. V poměrech projednávané věci je zjevné, že druhé základní kritérium dovolatelka nesplňuje, neboť žádá toliko o stanovení nižší výše měsíčních splátek, aniž zároveň nabízí nezajištěným věřitelům vyšší míru uspokojení jejich pohledávek. Ohledně prvního kritéria pak odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním na podkladě konkrétních skutkových zjištění dovodil, že výdaje na životní pojištění a telekomunikační služby nemohou být upřednostněny před povinností dovolatelky hradit v oddlužení nároky nezajištěných věřitelů způsobem a v rozsahu daným insolvenčním zákonem (jde o výdaje „zbytné“) a že je na dovolatelce, aby tyto výdaje omezila. Uvedenou úvahu odvolacího soudu (učiněnou v mezích jemu vyhrazené míry volného uvážení) Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou.
30. Nesplňuje-li dovolatelka žádnou z podmínek uvedených v §398 odst. 5 větě druhé insolvenčního zákona, nemá již smysl přihlížet k dalším okolnostem vypočteným ve větě třetí daného ustanovení (srov. odstavec 25.), tedy ani brát v úvahu důvody, které vedly k úpadku dovolatelky (srov. odstavec 24. bod [1]). Řešení druhé otázky, zda dovolatelka zavinila vznik svých dluhů, potažmo svůj úpadek, tak již nemá žádný vliv na výsledek dovolacího řízení a na konečné posouzení dovolání jako nedůvodného. K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
31. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud ovšem nepřehlédl, že zákonem č. 31/2019 Sb., byla doplněna do §398 odst. 5 insolvenčního zákona (nová) poslední věta tohoto odstavce, podle níž odvolání není přípustné proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle vět první a šesté uvedeného ustanovení (tedy proti rozhodnutí insolvenčního soudu o žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek).
32. Uvedená právní úprava odporuje tomu, co výslovně uvádí ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, ve své větě třetí ohledně přípustnosti odvolání podaného dlužníkem: „Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, dlužník, je-li důvodem odvolání tvrzení, že mu soud uložil povinnost vydat ke zpeněžení majetek, který podle tohoto zákona není povinen vydat, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.“
33. Zcela obdobnou úpravu subjektivní přípustnosti odvolání obsahovalo ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, ve své větě druhé: „Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.“ Soudní praxe přitom nepochybovala, že na základě ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, je dlužník oprávněn podat odvolání pouze proti výroku, kterým insolvenční soud jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek (zcela) nevyhověl; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021, sen. zn. 29 ICdo 84/2021, a judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou.
34. Vládní návrh novely insolvenčního zákona, přijaté s účinností od 1. června 2019 jako zákon č. 31/2019 Sb., neobsahoval uvedenou poslední větu v návrhu novelizovaného znění §398 odst. 5 insolvenčního zákona, takže důvodová zpráva se k této změně nevyjadřuje [uvedená věta byla do novely vtělena až na základě pozměňovacího návrhu předloženého ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny (viz bod 16.2 sněmovního tisku číslo 71/5)] a z veřejně dostupných údajů k legislativnímu procesu nejsou k dispozici ani jiné informace, z nichž by bylo možno usuzovat na záměr zákonodárce při souběžně provedené novelizaci ustanovení §398 odst. 5 a §406 odst. 4 insolvenčního zákona.
35. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, uveřejněný pod číslem 37/2007 Sb.). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a nejsou tak ani uspokojeny požadavky formálního právního státu.
36. Aplikace běžných zásad používaných při systematickém výkladu práva nevede v tomto případě k uspokojivému výsledku zjistit bezrozporný a smysluplný obsah právní normy. Ohledně vzájemného vztahu citovaných ustanovení nelze uzavřít, že by jedno z nich mělo ve vztahu k druhému postavení lex posterior, neboť obě ustanovení byla dotčena stejnou novelizací (provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.), byť ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona se – jak uvedeno výše – co do otázky přípustnosti odvolání dlužníka proti výroku, jímž insolvenční soud (zcela) nevyhověl jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek, obsahově nezměnilo.
37. Obdobně ani jedno z uvedených ustanovení insolvenčního zákona není ve vztahu k druhému v postavení lex specialis, když obě upravují stejné procesní právo dlužníka (podat řádný opravný prostředek proti konkrétnímu typově vymezenému rozhodnutí) a obě se nacházejí v hlavě V, části druhé insolvenčního zákona, která upravuje oddlužení jako jeden ze způsobů řešení úpadku dlužníka.
38. Jelikož zákonodárce porušil zásadu bezrozpornosti právního řádu, je na Nejvyšším soudu, aby citovaná ustanovení vzájemně vyložil s respektem k základnímu právu účastníků (insolvenčního) řízení na spravedlivý proces, tak jak je garantované zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [publikované pod č. 209/1992 Sb.]. Zároveň je Nejvyšší soud přesvědčený, že nejsou splněny podmínky pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení některého nebo obou citovaných ustanovení, neboť má za to, že lze najít jejich ústavně konformní výklad. Takový výklad musí v prvé řadě šetřit podstatu a smysl ústavně zaručených základních práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 2472/13, uveřejněný pod číslem 214/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v daném případě práva na přístup k soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, uveřejněný pod číslem 196/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) představujícího jednu ze složek práva na spravedlivý proces.
39. V nálezu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, uveřejněném pod číslem 93/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud zdůraznil, že v situacích, kdy je možných vícero výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, popřípadě co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod); jde o strukturální princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, uveřejněný pod číslem 143/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, uveřejněný pod číslem 116/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). I z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny plyne, že v pochybnostech je třeba zvolit postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, uveřejněný pod číslem 76/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
40. Nejvyšší soud si je vědom, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, uveřejněný pod číslem 8/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou). Požadavek dvojinstančnosti civilního řízení ostatně neplyne ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na druhou stranu, je-li v soudním řízení zakotven opravný prostředek, pak podmínky přístupu k němu a možnosti jeho využití musí být upraveny jasně a bezrozporně; v pochybnostech pak je třeba volit výklad pro účastníka řízení příznivější. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. března 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, uveřejněném pod číslem 55/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv.
41. Bez významu není ani ochrana principu právní jistoty a předvídatelnosti práv (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, nebo ze dne 11. února 2004, sp. zn. Pl. ÚS 31/03, uveřejněný pod č. 105/2004 Sb.). Jak shora vyloženo, ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona umožňovalo dlužníku podat odvolání proti výroku, jímž insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek, podle znění účinného do 31. května 2019 a umožňuje mu to i podle znění účinného od 1. června 2019. Jestliže k této dříve existující (a stále trvající) úpravě přistoupilo s účinností od 1. června 2019 nové ustanovení §398 odst. 5 věty poslední insolvenčního zákona, které naopak takové procesní právo dlužníku nepřiznává, činí tak nepředvídatelně a v rozporu s principem právní jistoty.
42. Nejvyšší soud tak shrnuje, že dlužník je osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, jímž insolvenční soud nevyhověl (zcela) jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek. Odvolací soud tak nepochybil, když odvolání dlužnice neodmítl jako nepřípustné, a naopak jej věcně projednal.
43. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu