ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1208.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1208/2021-2222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovoláních, která podali obvinění R. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, a M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 93/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. C. a M. K. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 8 T 16/2016, byli obvinění R. C. a M. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – jednání pod bodem 1. skutkové věty, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (jednání pod bodem 2.1. skutkové věty), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.2. skutkové věty), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod body 3.1., 3.2. a 3.3. skutkové věty), a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným (bod č. 4.2), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 4.1. skutkové věty). Této trestné činnosti se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
2. Podle §44 tr. zákoníku bylo v případě obviněného M. K. upuštěno od uložení souhrnného trestu pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem 1. skutkové věty) k trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 9 T 198/2013. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku pak byl tento obviněný odsouzen za jednání pod body 2.1. až 4.1. skutkové věty k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let.
3. Obviněnému R. C. pak byl za uvedené zločiny uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let.
4. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu části poškozených, část poškozených byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních a část poškozených byla se zbytky svých nároků na náhradu škody na toto řízení odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř.
5. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění R. C. a M. K. a státní zástupce v neprospěch obou obviněných proti výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a proti výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 93/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění novely č. 333/2020 Sb. (jednání pod bodem 1. skutkové věty), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (jednání pod bodem 2.1. skutkové věty), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.2. skutkové věty), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod body 3.1., 3.2. a 3.3. skutkové věty), a přečinem zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění novely č. 333/2020 Sb., dílem dokonaným (jednání pod bodem 4.2. skutkové věty), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 4.1. skutkové věty). Této trestné činnosti se obvinění dopustili tím, že
1. začátkem května 2011 jako zástupci společnosti C.F., IČ: XY, se sídlem XY, XY, několikrát navštívili M. S., nar. XY, v místě jejího trvalého bydliště v XY na ulici XY a nabídli jí poskytnutí půjčky ve výši 1.000.000,- Kč, s čímž M. S. souhlasila a dne 17. 5. 2011 v XY na Městském úřadě s ní uzavřeli smlouvu o půjčce ve výši 1.000.000,- Kč, kde M. S. byla v postavení dlužníka a společnost C.F., IČ: XY, se sídlem XY, XY věřitelem, týž den uzavřeli zástavní a kupní smlouvu na nemovitosti M. S., a to na budovu č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY a pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, územní pracoviště XY, kdy při podpisu smlouvy předstírali časovou tíseň se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je M. S. mohla před podpisem přečíst a dozvědět se, že půjčku musí uhradit do tří měsíců, o čemž M. S. neinformovali a využili tím její nepozornosti a naivity a takto jednali s tím, že M. S. celou částku 1.000.000,- Kč neposkytnou a ani neposkytli, ale budou ji po ní požadovat, přičemž při podpisu smlouvy o půjčce dne 17. 5. 2011 jí poskytli pouze částku ve výši 165.465,- Kč, kterou si původně chtěla půjčit, tou uhradili exekuci M. S. a více nic neposkytli a po uplynutí tříměsíční lhůty dne 15. 8. 2011 zaslali M. S. výzvu k úhradě předmětné půjčky na částku 1.090.000,- Kč, která jí nebyla v této výši poskytnuta, na základě čehož M. S., ze strachu aby nepřišla o svoji nemovitost, tuto prodala své dceři P. S., nar. XY, která si na koupi musela vzít hypoteční úvěr u UniCredit Bank Czech Republic, a.s., IČ 649 48 242 a po vzájemných jednáních o výši požadované částky, byla z tohoto hypotečního úvěru uhrazena dne 30. 9. 2011 částka 900.000,- Kč, čímž způsobili M. S. škodu ve výši 734.535,- Kč,
2.1. v červnu 2012 jako zástupci společnosti C. F. přislíbili T. B.,
nar. XY, půjčku ve výši 100.000,- Kč za účelem úhrady jeho dřívějších dluhů a dne 8. 6. 2012 v XY uzavřeli s J. B., nar. XY (otec T. B.) smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 500.000,- Kč, kdy před podpisem smlouvy si T. B. stačil rychle přečíst první stranu této smlouvy a na jeho dotaz, proč je ve smlouvě uvedena částka 500.000,- Kč odpověděl M. K., že je to kvůli daním, čemuž T. B. uvěřil, ale dále využili časovou tíseň T. B., který spěchal do zaměstnání, o čemž M. K. a R. C. věděli a jednali tak celou dobu se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je T. B. a J. B. mohli řádně přečíst a dozvědět se, že porušením smluvních podmínek týkajících se uzavření pojištění, vzniká společnosti C. F. nárok na zesplatnění půjčky do 30 dnů společně se smluvními pokutami, o čemž je neinformovali a využili tím jejich naivity, a takto jednali vědomi si, že smluvní podmínky smlouvy týkající se pojištění jsou vzhledem k postavení a možnostem dlužníka, starobního důchodce, prakticky nesplnitelné a že T. B. celou částku ve výši 500.000,- Kč neposkytnou, ale budou ji požadovat, kdy dne 8. 6. 2012 převedli z bankovního účtu č. XY vedeného u Fio banky, a.s. ve prospěch účtu T. B. č. XY vedeného u GE Money bank, a.s. pouze částku 100.000,- Kč a nic víc neposkytli a po uplynutí 30 denní lhůty dne 31. 7. 2012 společnost C. F. uplatnila zesplatnění půjčky a požadovala úhradu částky ve výši 600.000,- Kč, ačkoliv poskytla pouze 100.000,- Kč a na základě této žádosti si J. B. dne 6. 9. 2012 vzal u společnosti A., IČ XY, úvěr, ze kterého dne 12. 9. 2012 a 13. 9. 2012 uhradil společnosti C. F. požadovanou částku ve výši 600.000,- Kč, čímž se M. K. a R. C. neoprávněně obohatili o částku 500.000,- Kč, kterou J. B., nar. XY neposkytli,
2.2. v srpnu 2012 jako zástupci společnosti C. F., přislíbili manželům J. N., nar. XY a D. N., nar. XY, půjčku finančních prostředků ve výši 150.000,- Kč, aby mohli uhradit své dřívější dluhy, na základě čehož byla v XY dne 24. 8. 2012, na pobočce Pošty 2, uzavřena smlouva o půjčce finanční částky ve výši 400.000,- Kč, kde manželé N. byli v postavení dlužníka a společnost C. F. věřitelem a k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřeli týž den i zástavní smlouvu na nemovitosti J. N. (vlastník ideální ½), a to budovu č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY a pozemků p. č. XY a p. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec a okres XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, přičemž oba se nejdříve ujistili dotazem na J. N., že nemá pojištění nemovitostí a při podpisu smlouvy předstírali časovou tíseň se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je manželé N. mohli řádně přečíst a dozvědět se, že ve smlouvě je uvedená částka ve výši 400.000,- Kč v rozporu s požadovanou částkou 150.000,- Kč a že porušením smluvních podmínek týkajících se uzavření pojištění, vzniká společnosti C. F. nárok na zesplatnění půjčky do 30 dnů společně se smluvními pokutami, o čemž je neinformovali, čímž využili jejich nepozornosti a naivity a takto jednali se záměrem, že smluvní podmínky smlouvy týkající se pojištění jsou vzhledem k postavení a možnostem dlužníků, starobních důchodců prakticky nesplnitelné a že manželům N. celou částku 400.000,- Kč neposkytnou, ale budou ji po nich požadovat a po podpisu smluv J. N. před poštou předali pouze částku ve výši 130.000,- Kč a nic víc neposkytli a po uplynutí 30 denní lhůty, přes skutečnost, že manželé N. půjčku řádně hradili, uplatnila dne 16. 10. 2012 společnost C. F. zesplatnění půjčky, kdy požadovala částku 694.246,- Kč a dne 22. 4. 2013 výzvou k vyklizení nemovitosti požadovali úhradu částky 1.042.967,- Kč, na což manželé N. reagovali odmítnutím částku uhradit, odstoupili od smlouvy a přestali řádně hradit splátky do vyřešení celé záležitosti, čímž se M. K. a R. C. snažili neoprávněně obohatit ke škodě manželů J. a D. N. o částku 912.967,- Kč,
3.1. v srpnu 2013 jako zástupci společnosti C. F. přislíbili O. H., nar. XY, poskytnutí půjčky za účelem úhrady dluhu za dodávku zemního plynu u společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. a dne 29. 8. 2013 v Brně pak byla uzavřena smlouva o půjčce finanční hotovosti ve výši 350.000,- Kč, kde O. H. a jeho matka V. H., nar. XY, byli v postavení dlužníka a společnost C. F. věřitelem, kdy k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřeli týž den i zástavní smlouvu na nemovitosti V. H., a to budovu č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY a pozemků p. č. XY a p. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, při podpisu smlouvy předstírali časovou tíseň se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je H. mohli řádně přečíst a dozvědět se, že ve smlouvě je uvedená částka ve výši 350.000,- Kč v rozporu se skutečně obdrženou částkou 50.000,- Kč a že porušením smluvních podmínek týkajících se uzavření pojištění, vzniká společnosti C. F. nárok na zesplatnění půjčky do 30 dnů společně se smluvními pokutami, o čemž je neinformovali, čímž využili jejich nepozornosti a naivity a takto jednali s vědomím, že smluvní podmínky smlouvy týkající se pojištění jsou vzhledem k postavení a možnostem dlužníků, starobních a invalidních důchodců, prakticky nesplnitelné a že H. celou částku 350.000,- Kč neposkytnou, ale budou ji po nich požadovat, když po uzavření smlouvy byla O. H. předána pouze částka ve výši 50.000,- Kč a více nic neposkytli a po uplynutí 30 denní lhůty vzniklo právo společnosti C. F. na zesplatnění půjčky, což dne 7. 11. 2013 uplatnila a požadovala úhradu ve výši 1.202.287,- Kč, kdy na základě tohoto se H. rozhodli nemovitost prodat prostřednictvím realitní kanceláře CENTURY 21 (BONUS BRNO real, spol. s r.o.), kdy po prodeji nemovitosti a po vzájemných jednáních mezi realitní kanceláři a společnosti C. F. bylo dohodnuto vyplacení částky 750.000,- Kč, která byla vyplacena postupně v měsíci prosinci 2013, čímž způsobili O. H., nar. XY a V. H., nar. XY, škodu ve výši 700.000,- Kč,
3.2. na přelomu září a října 2013 jako zástupci společnosti C. F. přislíbili V. V., nar. XY, půjčku ve výši 300.000,- Kč za účelem úhrady dluhů a dne 3. 10. 2013 byla na poště v XY uzavřena smlouva o půjčce finanční částky ve výši 550.000,- Kč, v které byli V. V., nar. XY a M. V., nar. XY v postavení dlužníka a společnost C. F. věřitelem, kdy k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřeli týž den i zástavní smlouvu na nemovitosti manželů V., a to budovu č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY a pozemků p. č. XY a p. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY pro katastrálním území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, při podpisu smlouvy předstírali časovou tíseň se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je manželé V. mohli řádně přečíst a dozvědět se, že je v ní uvedená částka ve výši 550.000,- Kč v rozporu se skutečně obdrženou částkou 300.000,- Kč a že porušením smluvních podmínek týkajících se uzavření pojištění, vzniká společnosti C. F. nárok na zesplatnění půjčky do 30 dnů společně se smluvními pokutami, o čemž je neinformovali, čímž využili jejich nepozornosti a naivity a takto jednali vědomi si, že smluvní podmínky smlouvy týkající se pojištění jsou vzhledem k postavení a možnostem manželů V. prakticky nesplnitelné a že jim celou částku 550.000,- Kč neposkytnou, ale budou ji požadovat celou, kdy po uzavření smlouvy byla předána V. V. před poštou po podpisu smlouvy pouze částka ve výši 300.000,- Kč a více nic neposkytli, přičemž na dotaz V. V. na tuto skutečnost mu R. C. odpověděl, že je to jištění proti neplatičům, když později při podrobném prostudování smluvních podmínek smlouvy V. V. zjistil, že obsahují smluvní pokuty v souvislosti s uzavřením pojištění, kdy nesplněním smluvních podmínek do 30 dnů vzniklo právo společnosti C. F. na zesplatnění půjčky a proto od uvedené smlouvy dne 15. 10. 2013 odstoupil, avšak při jednání o úhradě půjčky po něm požadovali R. C. a M. K. částku ve výši 600.000,- Kč, jinak že uplatní všechny sankce ze smlouvy, a proto ze strachu, aby dluh nebyl vyšší, si V. V. dne 1. 11. 2013 vzal u společnosti FINEMONEY, SE, IČ 243 03 186, úvěr, ze kterého dne 1. 11. 2013 byla uhrazena částka ve výši 600.000,- Kč, čímž způsobili manželů V. a M. V., škodu ve výši 300.000,- Kč,
3.3. v říjnu 2013 jako zástupci společnosti C. F., přislíbili manželům M. C., nar. XY a B. C., nar. XY, poskytnutí půjčky na úhradu dřívějších závazků u společnosti VITACREDIT, s.r.o., IČ 286 14 488, ve výši 132.287 Kč a přislíbili jim vyřízení tohoto závazku u této společnosti, kdy pod různými záminkami, jako ověření podpisu k jednání se společností VITACREDIT, s.r.o., odstranění zástavy, jednání na katastrálním úřadě apod., po předstírání časové tísně jim podstrčili dne 16. 10. 2013 v XY k podpisu kupní a zástavní smlouvu na jejich byt č. XY nacházející se v bytovém domě na ulici XY v Brně, a to bytovou jednotku č. XY nacházející se v domě č. p. XY, postaveném na pozemku p. č. XY a příslušný spoluvlastnický podíl XY na společných částech domu, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY a XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště XY, za kupní cenu 1.350.000 Kč, kdy manželé C. tyto smlouvy podepsali, aniž by si je přečetli, a dále jim za stejných okolností podstrčili potvrzení o uhrazení kupní ceny ze dnech 18. 10. 2013, 21. 10. 2013 a 22. 10. 2013 v XY, aniž by si je manželé C. přečetli a využili tím jejich nepozornosti a naivity, a takto jednali s tím, že uhradí pouze dluh u společnosti VITACREDIT, s.r.o., ve výši 132.287 Kč, což dne 17. 10. 2013 vkladem na účet č. XY učinili a nic více manželům C. neposkytli, čímž za tuto cenu získali neoprávněně jejich nemovitost, kterou společnost C. F. dne 12. 3. 2014 prodal osobě R. Š., nar. XY za částku 1.550.000 Kč, čímž způsobili M. C. škodu ve výši 1.217.713 Kč,
4.1. v červnu 2014 jako prokuristé společnosti C F. & I. L., IČ: XY, se sídlem XY, XY, přislíbili A. F., nar. XY, poskytnutí půjčky ve výši 80.000,- Kč, a dne 13. 6. 2014 na poště v XY uzavřeli smlouvu o zápůjčce finanční částky ve výši 280.000,- Kč, kde A. F. byla v postavení vydlužitele a společnosti C F. & I. L. jako zapůjčitel, když k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce uzavřeli týž den i zástavní smlouvu na nemovitosti A. F., a to bytovou jednotku č. XY nacházející se v domě č. p. XY,XY,XY, postaveném na pozemku p. č. XY, XY, XY a příslušný spoluvlastnický podíl o velikosti id. XY/XY na společných částech domu č. p. XY,XY,XY a pozemků p. č. XY, XY, XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY a XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště XY, kdy při podpisu smlouvy předstírali časovou tíseň se záměrem, aby smlouvy byly podepsány dříve, než si je A. F. mohla řádně přečíst a dozvědět se jejich obsah, když však zjistila, že je ve smlouvě uvedena vyšší částka, než kterou požadovala půjčit, na což jí bylo odpovězeno, že se jedná o krytí jejich společnosti, čemuž A. F. uvěřila, čímž využili její naivity a takto jednali vědomi si, že jí celou částku 280.000,- Kč neposkytnou, ale budou ji po ní požadovat, předali jí pouze před poštou v XY částku 80.000,- Kč, uzavřenou smlouvu jí nepředali s tím, že ji zašlou poštou, což neučinili a poté co dne 13. 6. 2014 A. F. zjistila, že byl proveden vklad zástavního práva na její nemovitost se rozhodla ke dni 20. 6. 2014 od smlouvy o zápůjčce písemně odstoupit a dne 10. 9. 2014 zapůjčenou částku ve výši 80.000,- Kč vrátila, avšak společnost C F. & I. L. z titulu odstoupení od smlouvy požadovala po A. F. uhradit celou částku uvedenou ve smlouvě s příslušenstvím ve výši 297.695,- Kč, což A. F. odmítla, čímž způsobili A. F. škodu ve výši 217.695,- Kč,
4.2. jako zástupci společnosti C F. & I. L. s.r.o., IČ: XY, se sídlem XY, XY, přislíbili D. Ch., nar. XY, poskytnutí půjčky ve výši 200.000,- Kč, na základě čehož byla v Praze dne 2. 6. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 490.000,- Kč, kde D. Ch. byl v postavení vydlužitele a společnost C F. & I. L. v postavení zapůjčitele, přičemž k zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce uzavřeli týž den i zástavní smlouvu na nemovitosti D. Ch., a to bytovou jednotku č. XY nacházející se v domě č. p. XY, XY, XY, postaveném na pozemku p. č. XY, XY, XY a příslušný spoluvlastnický podíl o velikosti id. XY/XY na společných částech domu č. p. XY, XY, XY a pozemků p. č. XY, XY, XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY, XY a XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, územní pracoviště XY, kdy před podpisem smlouvy sice D. Ch. smlouva byla předložena k přečtení, ale tento jí neporozuměl a nezjistil, že povinnosti vydlužitele není schopen plnit, čímž vzniká společnosti C F. & I. L., nárok na zesplatnění půjčky společně se smluvními pokutami, o čemž vydlužitele neinformovali a využili tím jeho naivity, a takto jednali vědomi si, že celou částku uvedenou ve smlouvě 490.000,- Kč mu neposkytnou, ale poskytnou mu pouze částku 200.000,- Kč a bez zájmu aby byla půjčka splacena bude po D. Ch. požadována částka 844.784,- Kč, kterou si již při podpisu smlouvy dne 2. 6. 2006 nechali D. Ch. písemně uznat, což po uplynutí lhůty k zesplatnění učinili 24. 7. 2014 a požadovali po něm uhradit částku 720.820,- Kč, přičemž zároveň tuto pohledávku dne 24. 7. 2014 postoupili společnosti Reality LEBEDA, s.r.o., IČ 015 74 507, se sídlem Švábenice 359 za částku 750.000,- Kč a následně dne 6. 8. 2014 v Praze v bytě D. Ch. jej donutili k uznání závazku ve výši 844.784,- Kč vůči společnosti Reality LEBEDA, s.r.o., čímž se obohatili ku škodě D. Ch. o částku 644.784,- Kč .
6. Podle §44 tr. zákoníku bylo v případě obviněného M. K. upuštěno od uložení souhrnného trestu pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1. skutkové věty) k trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 9 T 198/2013. Za zbývající trestné činy pak byl tento obviněný rozsudkem soudu druhého stupně odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč.
7. Obviněnému R. C. pak byl za uvedenou trestnou činnost uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč.
8. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena i povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu části poškozených, část poškozených byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních a část poškozených byla se zbytky svých nároků na náhradu škody na toto řízení odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř.
9. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 9 To 464/2017, zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 8 T 16/2016, a tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 93/2020, podali oba obvinění prostřednictvím společné obhájkyně JUDr. Ilony Pokorné dovolání , které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
11. Obvinění mají za to, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Poukazují na to, že předseda senátu odvolacího soudu při vyhlašování výroku o vině pouze odkázal na zrušený rozsudek nalézacího soudu s odůvodněním, že projednávaný skutek je všem znám, aniž by vyhlásil plné znění skutkové věty. Tím porušil §128 odst. 2 tr. ř. Vágní odkazy na rozsudek soudu prvního stupně se podle obviněných nacházejí i v odůvodnění napadeného rozsudku, který tedy řádně nezdůvodnil rozsudek vlastní, ze kterého se obvinění nedozvědí, proč vlastně byli odsouzeni. Tato podle obviněných závažná vada řízení zakládá podle jejich názoru neústavnost napadeného rozsudku. Odvolací soud se navíc podle nich nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání, kdy pouze odkázal na hodnocení důkazů soudem prvního stupně s tím, že obvinění poukazují pouze na drobné rozpory ve výpovědích poškozených. Takové odůvodnění považují obvinění za nedostatečné.
12. V další části dovolání týkající se merita věci pak obvinění namítají, že skutkové závěry soudů nemohou obstát. Žalovaný skutek totiž podle jejich názoru nebyl popsán tak, že by obvinění cílili na nemovitosti poškozených skrze nesplnitelné požadavky uvedené ve smlouvách (pak by se jednalo o trestný čin lichvy), nýbrž podstatou celé věci je to, zda obvinění předali poškozeným finanční hotovost podle řádně podepsaných smluv. Rozsudek odvolacího soudu tyto skutečnosti, tedy zda obvinění předali či nepředali hotovost podle smluv, vůbec nehodnotí. Přitom podstata skutku je právě taková (výrok o náhradě škody zní právě pouze na částky, které obvinění neměli předat poškozeným) - obžaloba ani rozsudek nalézacího soudu nehodnotily (ne)zákonnost realizace zástavního práva, ale pouze to, zda se obvinění dopustili podvodu nepředáním celé hotovosti podle smluv. Soud druhého stupně tedy popisuje jednání obviněných tak, že měli spáchat trestný čin lichvy, přičemž je odsoudil za trestný čin podvodu, o jehož znacích (tj. že podvodně neměli předat poškozeným veškerou hotovost) v rozsudku nepadlo ani slovo. Jakkoliv obvinění popírají spáchání jakékoliv trestné činnosti, mělo být i v případě opačného závěru jejich jednání posouzeno pouze jako trestný čin lichvy, nikoliv jako trestný čin podvodu. Tomu podle jejich názoru nasvědčuje i skutečnost, že v rozsudku odvolacího soudu je popisováno stáří poškozených, jejich rozumová slabost, tíseň, nezkušenost, lehkomyslnost a dále nesplnitelné podmínky zakomponované v uvedených smlouvách, což jsou vše znaky právě trestného činu lichvy. Pokud tedy k trestné činnosti došlo, pak se jednalo o trestný čin lichvy.
13. Obvinění mají dále za to, že řízení trpí vadou opomenutého důkazu. V této souvislosti poukazují na to, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení nalézací soud nabádal, aby bylo zřejmé, jaké dluhy a v jakých částkách měli dlužníci ke dni sjednání půjček s obviněnými. Nalézací soud však tyto důkazy zajistil ke dni vyžádání informace soudem. Důkazy provedené soudem prvního stupně v opakovaném dokazování tak nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, jaké dluhy měli dlužníci ke dni sjednání půjček s obviněnými, a soud tak nevyhověl požadavkům odvolacího soudu. Obvinění rovněž poukazují na nízkou vypovídající hodnotu zpráv poskytnutých z registru SOLUS a Exekutorské komory týkajících se dluhů poškozených J. N., T. B., M. C., A. F., D. Ch., M. S. a V. V.. Pokud se týká registru SOLUS, informace byly podány ke dni 22. 1. 2019, z jednotlivých listin je však zřejmé, že záznam bude automaticky vymazán uplynutím tří let od data úhrady závazku po splatnosti. Vzhledem k tomu, že poslední ze skutků je časově vymezen na rok 2014 (poškozená F.), jsou pro toto řízení informace v podstatě bezcenné, neboť význam by měly informace k dlužníkům za dobu, kdy mělo dojít ke spáchání jednotlivých skutků. Soud prvního stupně měl proto vyžádat informace z bankovních či nebankovních registrů klientských informací (BRKI, NRKI), kdy tyto registry uchovávají informace po dobu 10 let. Tento důkazní návrh obvinění při hlavním líčení učinili, avšak soud jimi požadované informace nevyžádal. Odvolací soud pak při veřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2020) uvedl, že si je obhajoba měla zajistit sama, což však není v jejích možnostech. Soud druhého stupně se pak s tímto důkazním návrhem vypořádal zcela nedostatečně, když konstatoval, že se nepodařilo zjistit tehdejší finanční situaci poškozených pro odstup času. Soudy však tuto možnost měly. Rovněž informace poskytnuté Exekutorskou komorou jsou podle obviněných pro řízení v podstatě bezcenné, neboť není možné zjistit, zda byly vedeny exekuce 15 dnů přede dnem 11. 1. 2019, pokud byly skončeny. Téhož dne, ke skutku týkajícímu se manželů C., obhajoba navrhovala zjištění dluhů K. C., syna manželů C., protože svědkyně C. uvedla, že si peníze půjčovali, aby uhradili dluhy právě K. C. Tyto dluhy přitom byly značné, avšak bylo nutné zjistit jejich přesnou výši.
14. Skutková zjištění soudů obou stupňů jsou podle obviněných rovněž v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Výpovědi poškozených totiž nalézací soud vadně interpretoval. Obvinění se takto podrobně zabývají jednotlivými body skutkové věty, kdy zpochybňují věrohodnost jednotlivých poškozených, poukazují na rozpory v jejich výpovědích a obsáhle rozebírají a rozporují jednotlivá skutková zjištění nalézacího soudu. Obvinění rozporují i další související skutková zjištění. Tyto výhrady se týkají nátlaku na poškozené, stran kterých si podle obviněných odůvodnění nalézacího soudu protiřečí, když na jedné straně uvěřil poškozeným, že byli při podepisování smluv pod tlakem, na druhé straně však vycházel i ze svědectví ostatních svědků, kteří toto popřeli. Obvinění rovněž nesouhlasí s tím, že výpovědi svědků byly objektivizovány listinnými důkazy, a mají za to, že listinné důkazy naopak skutkový děj, tak jak byl soudy zjištěn, vyvracejí.
15. Obvinění uzavřeli, že došlo k porušení principu presumpce neviny, a poukazují na to, že o ochranu svých majetkových zájmů mají primárně dbát především samotní účastníci soukromoprávních vztahů, od kterých je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky.
16. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil, popř. přerušil výkon uložených trestů, a dále navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení.
17. Dovolání obviněných bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
18. Státní zástupce má za to, že dovolání jsou důvodná a že právní úvahy soudů jsou zásadně mylné a projednávané skutky, vymezené výrokem napadeného rozsudku, nevykazují znaky trestných činů podvodu. Konkrétně podle něj absentují znaky uvedení jiného v omyl a způsobení škody.
19. Z hlediska uvedení jiného v omyl jsou podle státního zástupce stěžejní již základní principy smluvní volnosti stran, představující pilíř celého soukromého práva. Na základě autonomie vlastní vůle se může každá svéprávná osoba svobodně rozhodnout, zda smlouvu uzavře, za jakých podmínek, s jakým obsahem a v jaké formě. S tím bezprostředně souvisí fakt, že rozhodnou-li se strany pro uzavření smlouvy v písemné formě, jejich vůbec nejzákladnější povinností je seznámit se s jejím obsahem. V případě, že tak některá ze stran neučiní, nese ke své škodě veškeré z toho plynoucí důsledky. Z hlediska smlouvy o půjčce je pak i naprostému právnímu laikovi zřejmé, že sjednaná výše půjčky představuje jedno ze stěžejních smluvních ujednání, určující sumu, jíž si půjčuje dlužník od věřitele a kterou je povinen dohodnutým způsobem splatit. Nelze akceptovat, že by průměrně uvažující osoba mohla přistoupit na vysvětlení obviněných, že výše půjčky, která vůbec neodpovídá ústní dohodě (je mnohem vyšší), je odůvodněna daňovými důvody, motivací pro splácení nebo prostě tím, že „se to tak dělá“. Za důležitou okolnost státní zástupce považuje skutečnost, že v trestním řízení nebyla žádným způsobem (přinejmenším rozsudky o tom mlčí) zpochybněna plná způsobilost poškozených právně jednat, například tím, že by byli omezeni na svéprávnosti. Není známo, že by poškození, nebo alespoň některý z nich, v negativním smyslu výrazněji vybočovali z rozumového průměru populace. Nelze se ztotožnit s odvolacím soudem v konstatování, že poškození byli osobami bez potřebných zkušeností s finančním sektorem, čehož by obvinění zlovolně využili (zneužili). Věk a především předchozí zadluženost poškozených svědčí pravému opaku. Rovněž nebylo zjištěno, že by docházelo například ke zpětnému nekonsensuálnímu pozměňování obsahu smluv formou falsifikace, což by za určitých podmínek mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Stěží lze pak k tíži obviněných argumentovat tísní poškozených, způsobenou jejich nedobrou finanční situací. Ani finanční nesnáze z běžného člověka nesnímají odpovědnost za kroky, které činí ve smluvních vztazích, a je třeba od něj očekávat alespoň elementární racionalitu. Z dokazování nevyplynulo, že by obvinění na poškozené vyvíjeli při uzavírání smluv nějakou formu kvalifikovaného nátlaku, která by vybočovala z (mnohdy velmi eticky sporných) užívaných praktik profesionálních obchodníků. Pokládání finanční hotovosti na stůl před klienty, případně tvrzení obviněných, že na podpis je málo času, rozhodně z poškozených nesnímá povinnost chovat se alespoň základně obezřetně a vyžádat si dostatečný čas pro vlastní rozhodnutí. Tuto povinnost ostatně poškozeným, kteří kontrahovali do 31. 12. 2013 (M. S., T. B., J. a D. N., O. H., V. V., M. C.), ukládal §43 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého jsou účastníci povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Vcelku obdobné požadavky pak pro smlouvy uzavřené od 1. 1. 2014 (A. F., D. Ch.) vznáší §1728 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého si při jednání o uzavření smlouvy smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Povinnost odpovědného jednání smluvních stran ve vztahu ke způsobilosti být uveden v omyl podvodným jednáním vyplývá podle státního zástupce i z judikatury, kterou ve svém vyjádření cituje.
20. O mimořádné lehkovážnosti a neodpovědnosti poškozených svědčí podle státního zástupce i jejich výpovědi. Tak poškozený T. B. věděl, že je ve smlouvě napsáno 500 000 Kč, přestože si chtěl půjčit jen 100 000 Kč. Obvinění mu odpověděli, že „rozdíl je kvůli daním“, byl hloupý, že jim uvěřil. Měl možnost si smlouvu před podpisem přečíst, ale spěchal do práce, takže to neučinil. Poškozený V. V. uvedl, že ho zarazilo, jak může vlastně podepisovat smlouvu na 550 000 Kč, které nedostal, smlouvu ovšem přesto podepsal, „protože mu to v tu chvíli bylo nějak zdůvodněno“ a peníze nutně potřeboval. Dodal, že neví, co všechno podepisoval. Poškozený J. N. vypověděl, že když jim byla předána smlouva k podpisu, ani to nečetli, „podepsali jeden list, druhý list, třetí list atd.“ V. V. uvedl, že když s manželkou podepisovali smlouvu na půjčku 550 000 Kč, nevěděli, že je v ní uvedena tato částka, protože nebyl čas si smlouvu pročíst.
21. Z hlediska uvedení v omyl má státní zástupce za to, že tento znak v projednávané věci vůbec nebyl naplněn. Za rozhodné je podle něj třeba považovat skutečnost, že všichni poškození se jako dlužníci mohli seznámit s veškerými podmínkami smluv, které dobrovolně uzavírali. Na základě provedeného dokazování tak, jak je shrnuje prvostupňový rozsudek, je možno za sporný považovat už samotný závěr soudů o tom, že poškození se skutečně podrobněji neseznámili s obsahem smluv (třebaže je měli písemně k dispozici), jakož i o tom, kolik peněz skutečně obdrželi. To v jednotlivostech důvodně namítají obvinění. Přesto se státní zástupce domnívá, že z hlediska dovolacího řízení je třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn Městským soudem v Brně, neboť rozhodnutí ještě nedosáhlo míry extrémní rozpornosti mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kterážto doktrína je vymezena restriktivně. Pokud vezmeme tato skutková zjištění za podklad pro skutkové a právní hodnocení věci, je nutno dojít k závěru, že poškození jako účastníci soukromoprávního vztahu evidentně ani v minimální míře nedbali ochrany svých práv a majetkových zájmů, třeba jen tím, že by se seznámili s obsahem smluvní dokumentace. To platí nejen pro samotnou výši půjčky, ale i pro další smluvní ujednání, týkající se například povinnosti uzavřít ve sjednané lhůtě pojištění nemovitosti atd. Poškození pak nemohou spravedlivě namítat, že byli uvedeni v omyl ohledně skutečností, s nimiž se jen vlivem vlastní liknavosti (a v rozporu s povinnostmi podle občanského zákoníku) neseznámili. I když postup obou obviněných byl z hlediska podnikatelské etiky nepochybně na hraně nebo již za ní, jeho trestněprávní postih by byl podle názoru státního zástupce nepřípustnou kriminalizací soukromoprávního vztahu dlužníka a věřitele. Uvedená situace je naprosto zjevně řešitelná podle jiných, civilněprávních předpisů.
22. Druhým stěžejním zákonným znakem, který se podle státního zástupce projednávaným skutkům nedostává, je způsobení škody. Konstrukce soudu, který škodu shledal a vyčíslil jako rozdíl mezi finančními částkami, uvedenými ve smlouvách o půjčce, a skutečně vyplacenými penězi, je podle státního zástupce zcela neudržitelná. Došlo-li k tomu, že společnosti C. F., resp. C F. & I. L., jejímiž zástupci byli obvinění, a poškození uzavřeli smlouvy o půjčce na fixně sjednané sumy, přičemž věřitel dlužníkovi nevyplatil celou tuto částku, jde vskutku primárně o prodlení na straně věřitele, který nedostál svému smluvnímu závazku realizovat předmět půjčky. Poškození v postavení dlužníků měli veškeré instrumenty občanského práva k tomu, aby se na věřiteli domáhali splnění jeho povinností, tedy vyplacení plné výši půjčky, která byla sjednána, přičemž toto mohli zohlednit i v následném postupu při plnění vlastních smluvních závazků (například splácení pouze do výše skutečně načerpané půjčky). Pakliže tak z jakéhokoli důvodu neučinili, jde opět o liknavost poškozených, kterou nelze klást obviněným k tíži. Nelze proto tvrdit, že by poškozeným vznikla škoda pouze tím, že se jejich věřitel prokazatelně vyskytl v prodlení ohledně vyplacení půjčky. I v tomto bodě má vztah obviněných a poškozených zřetelně civilněprávní povahu a orgánům činným v trestním řízení do něj nepřísluší zasahovat.
23. Z výše popsaných důvodů považuje státní zástupce gros námitek obviněných, týkající se finanční situace jednotlivých poškozených v době činu a výše skutečně (ne)vyplacených finančních prostředků, z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu za nepříliš podstatný. Obvinění konstatují svou nevinu, pro případ, že soud vinu shledá, pak alternativně navrhují právní kvalifikace skutků jako lichvy podle §218 tr. zákoníku. Pokud jde o znaky lichevního jednání, soudy se jimi dosud důsledně nezabývaly, přičemž bude třeba podrobně zkoumat především to, zda si obvinění dali od poškozených slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. V případě doplnění dokazování tímto směrem nelze zcela vyloučit, že vyjde najevo, že se obvinění – jak ostatně sami uvádějí – dopustili tohoto trestného činu.
24. Z těchto důvodů má státní zástupce za to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Městského soudu v Brně a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, přičemž souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
25. Na vyjádření státního zástupce reagovali obvinění podáním učiněným prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ilony Pokorné ze dne 2. 12. 2021, ve kterém s ohledem na to, že státní zástupce shledal dovolání důvodným, navrhli přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Tentýž návrh pak obviněný M. K. učinil i prostřednictvím nově zvolené obhájkyně JUDr. Ladislavy Palatinové, a to podáním ze dne 14. 12. 2021.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
27. Shledal přitom, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. Obvinění v podaném dovolání uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněnými uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Z předložených dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obvinění R. C. a M. K. jimi brojí proti výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku. Podstatu dovolací argumentace obou obviněných lze s určitou dávkou zjednodušení shrnout tak, že obvinění rozporují jednak procesní postup odvolacího soudu při vyhlašování napadeného rozsudku, jednak poukazují na podle jejich názoru extrémní rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, zejména pokud jde o věrohodnost poškozených, namítají neúplnost dokazování a konečně nesouhlasí ani s právním posouzením jejich zjištěného jednání jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy připouštějí jeho kvalifikaci nanejvýš jako trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku.
33. Již úvodem této části odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaných dovoláních je nutno upozornit, že část dovolací argumentace obviněných nebylo možno podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [který od 1. 1. 2022 odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neboť jde pouze o polemiku procesní, resp. skutkové povahy, která se netýká právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je přitom vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
34. Skutková argumentace obviněných naopak v zásadě odpovídá v trestním řádu nově zakotvenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť obvinění brojí jednak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, jednak namítají vadu opomenutého důkazu. Zejména pokud jde o námitky proti skutkovým zjištěním (námitky extrémního rozporu), je však tento závěr možno učinit pouze s notnou dávkou benevolence, neboť obvinění se v dovoláních omezují na pokračování v prosté skutkové polemice uplatňované již v průběhu dosavadního trestního řízení a nenabízejí kvalifikovanou argumentaci z hlediska existence zjevného (extrémního) rozporu provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy citovaného dovolacího důvodu.
35. Pod nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, naopak nelze podřadit námitku obviněných týkající se postupu odvolacího soudu při vyhlášení napadeného rozsudku. Tato námitka přitom není podřaditelná ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, a to ani pod (obviněnými neuplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který se týká chybějícího nebo neúplného výroku, a to proto, že v nyní projednávané věci odvolací soudu při vyhlašování napadeného rozsudku neopomněl vyhlásit tzv. skutkovou větu výroku, nýbrž ji toliko nevyhlásil zákonným způsobem, kdy v zásadě odkázal na popis skutku v rozsudku nalézacího soudu. Nejde tedy o případ neúplného výroku (oproti věci projednávané u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1089/2012, ve které byl rozsudek vyhlášen pouze tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem (bez vyhlášení skutkové věty, kdy na skutek nebylo ani odkázáno, jako tomu bylo v tomto případě), byl mu uložen trest a bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody – absentovala tedy skutková a právní věta rozsudečného výroku a jednalo se o neúplný výrok ve smyslu posledně uvedeného dovolacího důvodu).
36. Je nicméně nutno připustit, že odvolací soud pochybil, pokud napadený rozsudek vyhlásil tím způsobem, že skutkovou větu nepřečetl v plném rozsahu, nýbrž toliko konstatoval, že projednávaný skutek se od posledního rozhodnutí nikterak nezměnil, že je všem přítomným znám a že důvod ke zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu není v nesprávnosti skutkových zjištění, nýbrž v novém právním posouzení. Takový postup neodpovídá požadavkům na vyhlašování rozsudku podle §128 odst. 2 tr. ř., podle kterého je výrok nutno vyhlásit v plném znění a vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován. Vyhlášení výroku rozsudku totiž nelze zjednodušovat tím způsobem, že je v některé části výroku odkázáno např. na předchozí rozsudek či na to, že projednávaný skutek je všem dotyčným znám.
37. Nicméně vzhledem k tomu, že uvedenou vadu nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, mohl by zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže by uvedený vadný postup znamenal ve svém důsledku zásah do některého z ústavně zaručených práv obviněných, zde práva na spravedlivý proces. Tak tomu však v nyní projednávané věci není, neboť se nejednalo o situaci, kdy by obvinění v důsledku chybného postupu soudu nevěděli, za co (za jaký skutek či skutky) byli odsouzeni. Podstatným je v této souvislosti i zjištění, že obvinění se z veřejného zasedání, na kterém bylo uvedeným nesprávným způsobem vyhlášeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, omluvili, načež bylo rozhodnuto, že jednání bude probíhat v jejich nepřítomnosti, a přítomni byli toliko obhájci obviněných. Z těchto důvodů se proto nejedná o natolik zásadní vadu, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Podstatnou totiž zůstává skutečnost, že nebyla žádná rozumná pochybnost o tom, jakým skutkem byli obvinění shledáni vinnými (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3726/14). I přes důvodnost této námitky obviněných proto Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku soudu druhého stupně.
38. Nejvyšší soud se dále zabýval zbývajícími procesními a skutkovými námitkami obviněných, které, jak již bylo shora uvedeno, bylo možno (byť s určitou dávkou benevolence) podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který obvinění s ohledem na datum sepsání a podání dovolání nemohli takto výslovně označit. Zabýval se tedy namítaným extrémním rozporem (týkajícím se zejména věrohodnosti poškozených) a opomenutými důkazy. Shledal nicméně, že rozhodnutí soudů v této trestní věci vytýkanými vadami netrpí.
39. Pokud jde o namítaný extrémní rozpor, který podle obviněných spočívá v tom, že soud prvního stupně uvěřil poškozeným, kteří jsou podle obviněných nevěrohodní a jejichž výpovědi si protiřečí, Nejvyšší soud je na tomto místě nucen upozornit, že zakotvením posledně citovaného dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
40. Nejvyšší soud navíc (i přes absenci kvalifikovanější skutkové argumentace v podaném dovolání z hlediska extrémního rozporu) po přezkoumání napadených rozhodnutí a předloženého spisového materiálu žádnou takovou vadu skutkových zjištění, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neshledal. Navíc lze konstatovat, že obvinění v podaném dovolání toliko opakují obhajobu, kterou uplatnili již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
41. Současně je podle Nejvyššího soudu nutno trvat na tom, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozených způsobem, který neodpovídá představám obviněných, přičemž však dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).
42. Nalézací soud přitom v nyní projednávané věci srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden při hodnocení výpovědí poškozených, zejména pokud jde o výši částek, které od obviněných skutečně (a nikoliv pouze podle podepsaných dokumentů) obdrželi, a to nejprve v obecné rovině v bodě 120. odůvodnění svého rozsudku a následně ke každému jednotlivému poškozenému či skupině poškozených v bodech 122. až 129. Do těchto pečlivých a odůvodněných úvah nalézacího soudu, který vážil všechny ve věci zjištěné okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu, Nejvyššímu soudu coby soudu dovolacímu nepřísluší jakýmkoliv způsobem zasahovat. Není navíc pravdou, jak naznačují obvinění, že nalézací soud nekriticky přejal verze poškozených, když v několika případech (např. pokud jde o pravost podpisů) shledal některá tvrzení poškozených vyvrácenými objektivními důkazy. Zabýval se přitom i verzí obviněných, kterou však, pokud jde o skutečně předanou sumu finančních prostředků, neuvěřil.
43. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněných proti úplnosti dokazování, které podle jejich názoru mělo být rozšířeno o údaje z registrů dlužníků (BRKI, NRKI), ze kterých by bylo možné zjistit závazky poškozených či jejich rodinných příslušníků ke dni sjednání půjček s obviněnými. Lze připustit, že soud prvního stupně nesplnil zcela bezvýhradně pokyny odvolacího soudu uvedené v jeho prvním rozhodnutí, kterým byl původní rozsudek nalézacího soudu zrušen a tomuto bylo uloženo provést další dokazování mj. stran finanční situace poškozených. Nejvyšší soud je nicméně toho názoru, že význam informací, které bylo možno potencionálně získat z uvedených bankovních i nebankovních registrů, nelze přeceňovat. Nalézací soud se totiž pečlivě u každého z poškozených či skupiny poškozených zabýval otázkou, o jak velkou půjčku měli tito zájem, resp. jakou částku od obviněných skutečně obdrželi, a tím, na jakou částku zněly podepsané smlouvy. Po vyhodnocení celkové důkazní situace v případě každého z poškozených či skupiny poškozených pak dospěl k závěru, že tito podepsali smlouvy znějící na zcela jiné (podstatně vyšší) částky, než které byly ve skutečnosti poskytnuty. Za této situace, kdy nalézací soud hodnotil výpovědi poškozených jako věrohodné, by zjišťování celkové dluhové zátěže poškozených či jejich rodinných příslušníků v době sjednávání smluv s obviněnými sice mohlo ještě více osvětlit motivy poškozených k získání půjček v jimi tvrzené výši, nejedná se však o důkazní prostředky zcela nezbytné, bez kterých by soudem zjištěný skutkový stav nemohl obstát. Pokud tedy nalézací soud důkaz výpisy z příslušných registrů neprovedl, nemůže to založit vadu opomenutého důkazu.
44. Konečně, pokud jde o námitku, kterou obvinění brojí proti posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu a domáhají se jeho posouzení nanejvýš jako trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku, je této dovolací argumentaci nutno přiznat právní relevanci a možnost podřazení pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [který odpovídá obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Nejedná se však o námitku neopodstatněnou.
45. Jakkoliv obvinění nenabízejí v uvedeném směru žádnou podrobnější argumentaci týkající se rozdílu mezi trestným činem podvodu a lichvy, a to v poměrech nyní projednávané věci, a omezují se pouze na citaci zákonného znění příslušných skutkových podstat, je nutno upozornit, jak ostatně připouštějí i sami obvinění ve svém dovolání (byť je jejich argumentace poněkud nesrozumitelná), že podstatou nyní projednávané trestní věci není lichevní jednání obviněných, nýbrž jednání podvodné. Jinými slovy, rozhodnou zde není otázka, zda si obvinění (resp. jejich společnosti C. F. a C F. & I. L.) nechali slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a to za současného zneužití rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozených, nýbrž otázka, zda byli poškození při sjednávání a uzavření předmětných smluv uvedeni v omyl a zda jim byly zamlčeny podstatné skutečnosti. O lichvu by se naproti tomu mohlo jednat pouze tehdy, jestliže by si poškození byli vědomi všech podmínek transakcí, do kterých vstupovali, ale v důsledku své tíživé situace či mentální slabosti tyto lichvářské podmínky akceptovali. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo, neboť podstata „podnikání“ obviněných spočívala právě v tom, že poškození neměli veškeré informace, resp. že příslušné smlouvy byly uzavřeny za takových okolností, že si tyto informace (i v důsledku své rozumové slabosti, nízké finanční gramotnosti a nezkušenosti, která však spáchání trestného činu podvodu v žádném případě nevylučuje) nebyli s to opatřit, popř. jim byly přímo ze strany obviněných nepravdivé informace přímo výslovně sděleny. Tomu odpovídají i výpovědi poškozených (které nalézací soud hodnotil jako věrohodné – viz výše), které se v zásadě shodují v tom, že poškození si původně hodlali půjčit výrazně nižší částku a že až následně zjistili, že ve smlouvách jsou uvedeny jiné (podstatně vyšší) částky a že byla zřízena různá zajištění na jejich nemovitostech. Obvinění přitom podle těchto výpovědí poškozeným přímo bránili v tom, aby se s množstvím předložených dokumentů seznámili, a to např. různými výhrůžkami či časovým tlakem, který vytvořili, a poté, co poškození smlouvy podepsali, jim kopie těchto smluv ani neposkytli, resp. jim je poskytli až následně, kdy již nebylo možné se bránit. Těm poškozeným, kteří již při podepisování smluv zaznamenali, že na smlouvách jsou uvedeny jiné částky, pak obvinění zalhali a předestřeli jim různé legendy, jimž tito poškození, jejichž finanční gramotnost lze označit jako mizivou, uvěřili a smlouvy podepsali.
46. Právě nastíněný modus operandi , který obvinění při svém „podnikání“ opakovaně uplatňovali, je nutno označit nikoliv za lichvářský, nýbrž za podvodný, neboť poškození v jeho důsledku jednali v omylu a bez potřebných informací, kdy v zásadě podepisovali listiny, aniž by věděli, co je jejich obsahem. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že poškození si měli (a při troše snahy i mohli) zjistit potřebné informace o půjčkách a jejich podmínkách a že neměli pouze slepě důvěřovat obviněným, popř. podlehnout jejich tlaku při podepisování smluv. V této souvislosti je však nutno upozornit na závěry ustálené judikatury, podle které možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, 1/2004, č. T 648). Ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených tedy nemá vliv na trestnost takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 309/2018). Uplatní se i závěry uvedené v usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, publikovaném pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr., podle kterého za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem ověřovat si pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost .
47. Vycházeje z právě uvedených východisek, je nutno přisvědčit soudům nižších stupňů, které jednání obviněných právně kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku. Nelze naopak přisvědčit obviněnému ani státnímu zástupci, že neobezřetnost poškozených obviněné zbavuje viny trestným činem podvodu. Soukromoprávní povaha vztahu mezi obviněnými a poškozenými přitom není pro závěr o vině trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku nikterak zásadní, neboť obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. K podvodnému jednání navíc zpravidla dochází v rámci soukromoprávních vztahů, kdy jedna ze smluvních stran uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnost, tím způsobí škodu a sebe nebo jiného obohatí. Vzhledem k vysoké společenské škodlivosti dané zavrženíhodným způsobem spáchání projednávané trestné činnosti, soustavností, nikoliv zanedbatelným rozsahem a závažnými dopady jednání obviněných pro poškozené se přitom nelze ani domnívat, že vyvození toliko soukromoprávní odpovědnosti by mohlo být postačující (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
48. Se státním zástupcem se dále nelze ztotožnit ani stran jím (a nikoliv obviněnými) poukazované absence způsobené škody. Za škodu je totiž nutno považovat i vznik dluhu (BEZOUŠKA, P. §2894. Povinnost nahradit újmu. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1498). Pokud tedy obvinění podvodně zavázali poškozené k vrácení částek, které jim však ve skutečnosti v deklarovaném rozsahu nikdy neposkytli, způsobili jím škodu tím, že dali podvodným způsobem vzniknout dluhu na jejich straně.
49. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí vadou nesprávního právního posouzení projednávaného skutku ani vadou extrémního rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Řízení před soudy není ani zatíženo vadou opomenutých důkazů. Pokud jde o pochybení odvolacího soudu při vyhlašování napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jej nepovažoval za natolik závažné, aby odůvodňovalo jeho kasační zásah.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněných R. C. a M. K. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu nemohl vyhovět ani návrhu obviněných na odklad, resp. přerušení výkonu trestu.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu