ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1372.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1372/2021-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný Š. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 5 To 16/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 146/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 T 146/2019, byl obviněný Š. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
v době kolem 11:00 hodin dne 19. 3. 2019 v Lounech v ul. XY, v bytě č. 3 v prvním patře panelovém domu, na posteli v pokoji nejprve po celém těle lechtal nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, poté jí jednou nohou přidržel nohy a následně se na ni celým tělem přehoupl, kdy poškozená proti němu natáhla ruce, aby ji nemohl zalehnout, načež jí ruce zvedl nad hlavu a svázal je gumičkou, kterou měla poškozená v tu dobu na zápěstí ruky, jednou rukou držel takto svázané ruce poškozené nad hlavou, čímž jí na obou zápěstích způsobil oděrky se zarudnutím a škrábanci, drobné škrábance na pravém předloktí a oděrku délky 12 cm na levé paži pod ramenem, druhou rukou jí vytáhl tílko nad prsa, při tom ji líbal na prsou a krku a způsobil jí podlitinu o velikosti 3 x 1,5 cm, poškozená se bránila a žádala ho, aby z ní slezl, na což žádným způsobem nereagoval a začal jí přes legíny sahat mezi nohy, legíny i s kalhotkami jí následně stáhl až pod kolena, čemuž se poškozená bránila tak, že dávala nohy k sobě a opakovaně ho vyzývala, aby svého jednání zanechal a snažila se vymanit z jeho sevření, což se jí nepodařilo, kdy za stálého držení jejích rukou nad hlavou poškozené kolenem roztáhl nohy a vykonal na ní vaginální soulož s ejakulací do pochvy, po čemž jí pustil ze sevření a omluvil se jí .
2. Za to byl obviněný Š. H. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 5 To 16/2021 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 5 To 16/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Obviněný v podaném dovolání popřel, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Nebylo podle něj prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Rozporuje, že by bylo prokázáno, že na zadní klenbě vagíny poškozené byly nalezeny stopy jeho spermatu. Upozorňuje na záměnu v číslování jednotlivých sklíček se stěry ze zadní klenby vagíny a z okolí zevního genitálu, v důsledku které je podle jeho názoru důkaz genetického materiálu v trestním řízení nepoužitelný, neboť nelze bez důvodných pochybností dovodit, na které části těla poškozené měly být nalezeny stopy jeho spermatu. Mezi nalezením jeho genetického materiálu na zadní klenbě poševní nebo na zevním genitálu je podle něj citelný rozdíl, neboť ve druhém případě by se genetický materiál obviněného mohl na poškozenou dostat tak, že se poškozená, která spala v posteli obviněného a pohybovala se po jeho bytě pouze ve spodním prádle (v tangách s tenkými šňůrkami), mohla otřít o starší skvrnu po spermatu.
6. Pokud je vyvrácen důkaz genetickým materiálem uvnitř vagíny, pak proti obviněnému stojí již jen důkaz výpovědí samotné poškozené a jejích rodinných příslušníků, kteří však vypovídali pouze o tom, co jim řekla poškozená. Naopak obviněný, jakož i všichni ostatní svědci, kteří poškozenou delší dobu znají a kteří ji viděli bezprostředně po údajném znásilnění, vypovídali tak, že k žádnému znásilnění nedošlo. Matka poškozené pak uvedla, že poškozená trpí lhavostí. O tom, že poškozená v minulosti lhala, se vyjádřil též svědek D. A., který měl s poškozenou dříve intimní poměr. Obdobně též svědek F. K., který měl o poškozenou svého času zájem jako o potenciální partnerku, uvedl, že s poškozenou již není v kontaktu z důvodu lhaní. Obviněný poukazuje i na výpovědi svědků, kteří uvedli, že poškozená se v bezprostřední době po údajném nuceném pohlavním styku chovala klidně, uvolněně, dokonce s obviněným ještě trávila poměrně dlouhý čas nejdříve v jeho bytě, pak na ulici a v obchodě, kde si nechala od obviněného koupit energetický nápoj. Ničeho zvláštního si na poškozené nevšiml ani svědek K., který následně přišel do bytu, ve kterém byla poškozená s obviněným.
7. Obviněný je toho názoru, že kdyby poškozená skutečně utrpěla znásilnění, je velmi těžko představitelné, že by následně dobrovolně trávila další hodiny času s obviněným, a to aniž by vykazovala jakoukoli změnu chování či nálady. Dále je obviněný toho názoru, že by si poškozená po znásilnění neoblékla znovu použitou podprsenku a gumičku, zatímco zbytek prádla, které měla toho dne na sobě, uložila běžným způsobem do koše na prádlo k vyprání. Poukazuje dále na to, že poškozená v krátkém čase po údajném znásilnění nosila vyzývavé oblečení, nahrávala a umísťovala na sociální sítě video, ve kterém si vkládá do úst nafouknutý prezervativ a podobně. Toto jednání poškozené je pak v přímém kontrastu s jejím prohlášením, které učinila prostřednictvím své zmocněnkyně, ve kterém tvrdila přetrvávající následky na jejím psychickém i fyzickém zdraví.
8. Obviněný se dále v dovolání zabývá psychologickým rozborem poškozené provedeným znalkyní PhDr. Mgr. Ludmilou Houdkovou, Ph.D., a uvádí, že poškozená projevovala známky traumatu po znásilnění a její blízké okolí si jich nesprávně nevšimlo. V takovém případě by byl vyvrácen závěr o čitelnosti projevů poškozené včetně projevu jejího odporu. Druhou možností je, že si okolí poškozené nevšimlo žádných znaků traumatu, neboť poškozená žádné trauma neprožila. Obviněný rozporuje závěry uvedené znalkyně, především pokud jde o hodnocení vztahu poškozené s její matkou. Má za to, že znalkyně v rámci jejího výslechu v hlavním líčení vyjadřovala toliko svůj subjektivní názor, nikoliv znaleckým zkoumáním podložený závěr odborníka.
9. Vyjadřuje rovněž nespokojenost s tím, že soudy neuvěřily svědkům, kteří vypovídali ve prospěch obviněného a vyjadřovali se ve smyslu, že poškozená si historiku o znásilnění vymyslela, s tím, že tito svědci vypovídali ve prospěch obviněného, neboť jsou to primárně jeho kamarádi. Obdobným kritickým pohledem přitom soudy nenahlédly výpověď samotné poškozené a jí nakloněných osob. Soudy nekriticky přijaly verzi událostí, kterou nabídla poškozená a kterou potvrdily jí známé osoby, které však onu situaci vůbec neviděly, toliko o ní slyšely od poškozené.
10. Dalším sporným bodem je podle obviněného důkaz otlačeninami z gumičky a výpovědí poškozené o jejím spoutání gumičkou. Soudy obou stupňů uvěřily výpovědi poškozené o tom, jakým způsobem jí obviněný spoutal ruce a o tom, jak došlo k překřížení gumičky na ruce poškozené. Přitom proces překřížení, jak jej popisovala poškozená v přípravném řízení a následně též u soudu, byl fakticky neproveditelný. V této souvislosti obviněný poukazuje i na rozpory ve výpovědi sestry poškozené T. L. týkající se velikosti gumičky, stran které soudy odmítly i obviněným navrhovaný vyšetřovací pokus, s čímž obviněný rovněž nesouhlasí.
11. Pokud jde o další údajné stopy po znásilnění, tj. drobné pohmožděniny a oděrky na těle poškozené, nebylo prokázáno, že tyto vznikly v přímé souvislosti s tvrzeným nedobrovolným pohlavním stykem. Tato drobná zranění si mohla poškozená způsobit mimo jakoukoli souvislost se sexem, případně i během sexu dobrovolného.
12. S uvedenými okolnostmi a s příslušnými námitkami obviněného se soudy dostatečně nevypořádaly a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Rovněž hodnotily důkazy způsobem odporujícím základním zásadám trestního řízení, neboť učiněné skutkové závěry jsou podle obviněného zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soudy rovněž porušily zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo .
13. Poslední okruh námitek obviněného se týká výroku o náhradě nemajetkové újmy, kdy obviněný nesouhlasí s výší přiměřeného zadostiučinění, které má podle rozhodnutí soudů poškozené zaplatit. Poukazuje na to, že u poškozené se neprojevil posttraumatický syndrom, že nenavštěvuje terapeuta a že návštěv krizového centra zanechala poté, co jí byla poskytnuta písemná zpráva. Skutek se tedy podle obviněného na poškozené nijak závažně nepodepsal. Má proto za to, že i s ohledem na jeho majetkové poměry měla být výše přiměřeného zadostiučinění stanovena maximálně do částky 100 000 Kč.
14. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě soudní rozhodnutí zrušil a aby soudu nižšího stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám ve věci rozhodl. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, a to a ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozené. Požádal rovněž o přiznání bezplatné obhajoby, popř. obhajoby za sníženou odměnu.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned úvodem svého vyjádření uvedl, že dovolání obviněného je postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je však podle názoru státního zástupce stěžejní především ta skutečnost, že námitky obviněného se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozcházejí a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný. Obviněný totiž vůbec netvrdí, že právě skutková zjištění nalézacího soudu, jejichž správnost stvrdil také soud odvolací, nenaplňují znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, nýbrž v rámci předestřené argumentace naopak prezentuje toliko svůj nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Pro podporu svého přesvědčení o opodstatněnosti dovolání si přitom účelově vypomáhá akcentem na některá domnělá – fakticky však neexistující – pochybení soudů, jejichž důsledkem má být vadně či nedostatečně zjištěný skutkový stav. Domáhá se pak toho, aby Nejvyšší soud tyto údajné nedostatky napravil, důkazy přehodnotil a skutkové závěry modifikoval výlučně v jeho prospěch. Skutkové povahy jsou i námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, které jsou rovněž budovány na subjektivním přesvědčení obviněného nesouladném se skutkovými zjištěními soudů, totiž že poškozená AAAAA žádné skutečné útrapy nevytrpěla, potíže nepociťovala, přičemž její návštěvy krizového centra Spirála byly jen účelové.
16. Dokazování v aktuálně posuzované trestní věci však podle státního zástupce nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že Okresní soud v Lounech realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž Krajský soud v Ústí nad Labem, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se – byť stručně – vypořádal. Nelze samozřejmě přehlédnout, že odvolací soud se v rámci svých úvah zpravidla spokojil s faktickým odkazem na argumentaci Okresního soudu v Lounech, kterou vyhodnotil jako správnou a přesvědčivou. Takovému postupu však nelze ničeho vytknout. Je totiž zřejmé, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal a se všemi odvolacími námitkami obviněného se vypořádal.
17. Rozhodnutí žádného ze soudů netrpí podle státního zástupce vadou tzv. opomenutých důkazů, jež by mohla odůvodňovat zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění a do procesu dokazování. Obviněný ostatně při závěrečném hlavním líčení ani v podaném odvolání provedení žádného dalšího důkazu nenavrhoval. Podle přesvědčení státního zástupce Okresní soud v Lounech důkazní návrh na provedení vyšetřovacího pokusu v žádném případě nepominul, neboť se jeho potřebou zabýval a dospěl k naprosto opodstatněnému závěru, že jde o důkaz zcela nadbytečný.
18. Provedeným a řádně vyhodnoceným důkazům pak podle státního zástupce odpovídají taktéž skutková zjištění, jež jsou jasně a srozumitelně vyjádřena ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Lounech a podrobně rozvedená v jeho odůvodnění. Z jeho úvah vyplývá, že uvedený soud si byl velmi dobře vědom jisté složitosti důkazní situace postavené na dvou skupinách důkazů nabízejících diametrálně odlišný pohled na průběh skutkového děje. Obě skupiny důkazů přitom podrobil pečlivému vyhodnocení z hlediska jejich hodnověrnosti, aby posléze precizně rozvedl důvody, pro které shledává pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentuje poškozená AAAAA, a nikoli lživou výpověď obviněného. Nalézací soud se pak pečlivě zabýval i nárokem na náhradu nemajetkové újmy a jeho výší. Konzistentní a přesvědčivá výpověď poškozené, která – jak správně akcentovaly oba soudy – neměla naprosto žádnou motivaci vypovídat účelově ve snaze obviněnému uškodit, nebyla z hlediska formování skutkového děje důkazem osamoceným. V jednotlivostech totiž její věrohodnost podporovaly i důkazy další, zejména vyjádření svědků E. a T. L., D. A., M. S. a P. P., závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace forenzní psychologie a klinická psychologie dětí a dospělých, výpověď zpracovatelky posudku PhDr. Mgr. Ludmily Houdkové, Ph.D., listinné materiály dokumentující následné konzultace poškozené s Linkou pomoci a s PMS, protokol o ohledání místa činu, lékařské zprávy a protokol o prohlídce těla s fotodokumentací dokladující poranění poškozené na ruce, jakož i výsledky expertizy z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kterým byl v poševním stěru ze zadní klenby vagíny poškozené zjištěn minoritní profil DNA obviněného.
19. Státní zástupce tedy shrnuje, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci. Případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, přitom není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, přitom nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
20. Státní zástupce konstatuje, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a ve svém odvolání. S touto obhajobou se přitom již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 označovaný jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že dovolací argumentace obviněného se omezuje v zásadě pouze na zpochybňování skutkových závěrů nalézacího soudu o tom, že se na poškozené AAAAA dopustil nedobrovolné soulože, a závěrů týkajících se okolností rozhodných pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
32. Ačkoliv obviněný námitky tohoto charakteru uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolání zřejmé, že tyto čistě skutkové námitky se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a že pod uplatněný dovolací důvod, který odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je proto není možno podřadit. Vzhledem k tomu, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 k zákonnému zakotvení nového dovolacího důvodu, kdy nově v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy , bylo nicméně uvedené skutkové námitky obviněného možno projednat v rámci tohoto nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Je však rovněž namístě upozornit, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně tedy Nejvyšší soud zásadně nezasahuje.
34. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, pak zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů by mohl být vzhledem k rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, odůvodněn toliko zjevným (extrémním) rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, popř. skutečností, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný i proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se pak jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
35. Po prostudování rozhodnutí soudů nižších stupňů a jim předcházejícího řízení, dovolání obviněného a po konfrontaci těchto se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a důkazů, ze kterých v rámci důkazního řízení soudy vycházely, je však Nejvyšší soud nucen konstatovat, že ani jedním z nastíněných případů závažných procesních pochybení, které by vedly k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, důkazní řízení v nyní projednávané věci zatíženo není.
36. V této souvislosti je současně možno konstatovat, že obviněným nyní uplatňované námitky byly již předmětem pozornosti zejména soudu prvního stupně a následně předmětem přezkumu odvolacího soudu. Jestliže obviněný tyto námitky znovu uplatnil v nyní projednávaném dovolání, je namístě připomenout, že v tomto směru pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je však zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
37. Nalézací soud přitom po důkladném a svým rozsahem nadstandardním dokazování dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla zcela vyvrácena a že o jeho vině nepanují žádné rozumné pochybnosti.
38. Soud prvního stupně vyšel v otázce viny obviněného zejména z, podle něj věrohodné, výpovědi poškozené a ze zjištění o nálezu stop po násilí na těle poškozené a genetické stopy obviněného na zadní straně pochvy poškozené.
39. Pokud obviněný v souvislosti s analýzou DNA poukazuje na záměnu sklíček, která podle něj činí tento důkaz procesně nepoužitelným, je nutno upozornit, že touto nesrovnalostí se zabývaly soudy obou stupňů a že k této otázce provedl nalézací soud další šetření. Z něj vyšlo najevo, že sklíčko č. 1 obsahuje poševní stěr, který zachytil genetickou stopu obviněného H., a sklíčko č. 2 stěr z okolí pohlavního ústrojí poškozené, který zachytil genetickou stopu svědka A., který měl s poškozenou dobrovolný pohlavní styk v den předcházející nyní projednávanému skutku. Vzhledem k řádnému a přesvědčivému vypořádání této nesrovnalosti ze strany soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud v řízení o dovolání žádný důvod do těchto závěrů zasahovat a konstatuje, že z důkazu genetickými vzorky bylo možno v trestním řízení vycházet.
40. Důkaz analýzou nalezeného DNA však nebyl jediným důkazem usvědčujícím obviněného H. ze znásilnění poškozené. Dalším podstatným skutkovým zjištěním je nález stop po násilí na těle poškozené (otlačeniny na zápěstích, podlitiny, zarudnutí kůže a „cucflek“), které nemohly mít původ v pohlavním styku se svědkem A. a ani nemohly, s ohledem na to, že poškozená byla svojí matkou přinucena učinit ohlášení na policii krátce po návratu domů, vzniknout v důsledku nějakého jiného fyzického násilí.
41. Významným důkazem byla rovněž výpověď samotné poškozené, kterou nalézací soud shledal věrohodnou. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na to, že poškozená neměla jakoukoliv motivaci obviněného poškodit, že vypovídala po celou dobu trestního řízení konzistentně a poměrně podrobně a že s její výpovědí korespondují i výpovědi některých dalších svědků. Obecnou věrohodnost a absenci sklonu ke lži potvrdila i znalkyně z oboru psychologie PhDr. Mgr. Ludmila Houdková, Ph.D., která komplexním způsobem popsala osobnostní vlastnosti poškozené a vysvětlila rovněž poněkud nestandardní chování poškozené po činu. Rozhodně přitom nelze souhlasit s obviněným, který zpochybňoval odbornost této znalkyně a její závěry označoval za její subjektivní názory, neboť závěry této znalkyně mají základ v odborném zkoumání poškozené. Závěrem pak k otázce věrohodnosti poškozené možno uvést, že hodnocení věrohodnosti vyslechnuté osoby je i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výsostným právem orgánu činného v trestním řízení (zde nalézacího soudu), který tento důkaz prováděl. Za situace, kdy se nalézací soud s věrohodností poškozené, jakož i ostatních vyslechnutých svědků z okolí obviněného a poškozené, pečlivě zabýval, a to nejen izolovaně, ale i v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, proto lze konstatovat, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozené či některého svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, přičemž však dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř. a své, nikoliv svévolné, úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
42. Na základě takto stručně shrnuté důkazní situace tedy Nejvyšší soud konstatuje, že námitkám obviněného proti hodnocení důkazů ze strany nižších soudů, zejména soudu nalézacího, ani proti tvrzeným vadám odůvodnění jejich rozhodnutí, nelze dát za pravdu. Soudy se s důkazy provedenými v rámci obsáhlého dokazování řádně a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, byť je skutečností, že odvolací soud tak učinil značně strohým způsobem, kdy zejména odkázal na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího. K tomu lze nicméně poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60, podle kterého se odvolací soud při zamítnutí odvolání může v zásadě omezit i na převzetí odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, a to s podmínkou, že napadené rozhodnutí skutečně na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
43. Nelze se ztotožnit ani s výtkou obviněného o neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem týkajícím se spoutání poškozené, neboť otázkou velikosti gumičky a možností spoutání poškozené pomocí ní se nalézací soud velmi pečlivě zabýval v průběhu důkazního řízení (kdy provedl quasi vyšetřovací pokus) a v odůvodnění svého rozsudku. O opomenutý důkaz se tedy rozhodně nejednalo.
44. Je tedy možno uzavřít, že skutková zjištění, na podkladě nichž učinily soudy závěr o vině obviněného skutkem posouzeným jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, nejenže netrpí žádným rozporem s provedeným dokazováním, ale je naopak jeho správným a nevyhnutelným vyústěním. O porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo se tedy jednat nemohlo, neboť o skutkovém stavu nepanují důvodné pochybnosti.
45. Pokud obviněný v dovolání učinil výhrady i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy , lze konstatovat, že i tyto jsou založeny převážně na nesouhlasu se skutkovými závěry nalézacího soudu, který v bodě 37. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jaký mělo projednávané znásilnění dopad na život a psychický stav poškozené. Rovněž i tyto závěry nalézacího soudu jsou v souladu s provedeným dokazováním, kdy kromě výpovědi poškozené soud vycházel z výpovědi svědkyně P. P. z centra Spirála a ze zjištění již jmenované soudní znalkyně z oboru psychologie. Averze okolí vůči poškozené, kterou tato rovněž podstatným způsobem trpí, vyplynula ostatně i z výpovědí svědků podporujících verzi obviněného. Ani vůči skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro závěr o vzniku nemajetkové újmy na straně poškozené, tak dovolací soud nemá žádné výhrady.
46. Otázkou výše přiměřeného zadostiučinění, kterou lze jako jedinou považovat za otázku právní [která by mohla být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022], se pak nalézací soud zabýval v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že rozhodujícím faktorem byla závažnost jednání obviněného a následky na straně poškozené, přičemž tyto okolnosti blíže rozvedl. Nalézací soud si při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byl vědom i majetkové situace obviněného a toho, jakým způsobem k řešení této otázky přistupuje rozhodovací praxe. Pokud s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci dospěl k závěru, že přiměřenou je částka 200 000 Kč, nelze, opět i s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti, která se nevyhnutelně uplatní i při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, tomuto závěru ničeho vytknout. Toto rozhodnutí nevykazuje žádné znaky svévole a je řádně odůvodněné.
47. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci vytýkanými vadami netrpí, a to jak ve vztahu k vině obviněného, tak ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy, nemohl být naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož druhou alternativu obviněný v souvislosti s prvně uvedeným důvodem dovolání rovněž uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Š. H. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Vzhledem k takovém způsobu rozhodnutí nebyl ani důvod přistoupit před jeho vydáním k odkladu výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
50. Pokud jde o žádost obviněného o přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, kterou obviněný učinil součástí svého dovolání, Nejvyšší soud konstatuje, že o této žádosti bylo již soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 T 146/2019-381.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář