ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.665.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 665/2022-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 To 19/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 122/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 4 T 122/2021, byl obviněný P. J. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 1. 6. 2021 v době od 11:15 hodin do 11:31 hodin v Brně na ulici XY na parkovišti před OD Lidl nejprve vyjadřoval nesouhlas s parkováním J. S., narozeného XY, na místě vyhrazeném pro rodiny s dětmi a poté po vzájemné slovní rozepři J. S. napadl fyzicky, přičemž ho opakovaně a záměrně vyhledal, a to tak, že jej opakovaně několikrát udeřil sevřenou pěstí do oblasti hlavy a trupu, čemuž se J. S. bránil, a ve fyzickém napadání pokračoval až do vnitřních prostor OD Lidl, kdy tomuto jeho jednání na místě přihlíželo nejméně deset osob, a tímto svým jednáním způsobil J. S. zranění spočívající v rozraženém spodním rtu a drobných podlitinách na hlavě .
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 60 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 250 Kč, celkem tedy ve výši 15 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný P. J. odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 To 19/2022 , tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 To 19/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť Městský soud v Brně podle obviněného nijak nevysvětlil, proč považoval jeho jednání za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, když se soustředil zejména na to, aby se vypořádal s tím, že se v předmětné věci nejedná o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Přitom i ze samotného odůvodnění napadaného rozsudku je zřejmé, že závěr prezentovaný ve skutkové větě nemá oporu v provedeném dokazování, když Městský soud v Brně v bodě 13. rozsudku mimo jiné uvedl, že „dochází k další slovní interakci a ihned poté se oba zaráz začnou žduchat, kdy vzápětí toto přechází v pěstní souboj. …“. Podle obviněného tak není zřejmé, kde se skrývá (z čeho má vyplývat) ono ve skutkové větě uvedené: „… po vzájemné slovní rozepři J. S. napadl fyzicky, …“ Poukazuje rovněž na to, že poškozený uvedl, že se do sebe s obviněným pustili naráz. Rozhodnutí Městského soudu v Brně tak podle obviněného působí dojmem, jako by jednání obviněného považoval za výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jen proto, že obviněný napadl poškozeného (ač ani to nemá oporu v provedeném dokazování) a že k tomu došlo veřejně, resp. na místě veřejnosti přístupném. To ovšem k naplnění zákonných znaků uvedené skutkové podstaty přečinu výtržnictví nestačí. Je totiž třeba dovodit, že napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Nikoliv každé napadení, byť k němu dojde na místě veřejnosti přístupném, je proto nutně výtržností ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Je jí jen jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Formy výtržnického jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku musí narušovat veřejný klid hrubě. Nestačí tak méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení veřejného klidu. O hrubé rušení veřejného klidu půjde zejména v situacích, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmu ostatních občanů.
5. V předmětné věci je podle obviněného zjevné, že obviněný jednal od počátku ve veřejném zájmu. Upozornil poškozeného na to, že parkuje na místě, které je vyhrazeno pro rodiče, respektive rodiny s dětmi, přičemž poškozený zcela zjevně toto kritérium nesplňoval. Naopak to byl poškozený, kdo reagoval na toto upozornění tak, že zcela zjevně verbálně napadl obviněného. Nejenže se tedy poškozený nechoval v souladu s obecnou morálkou, porušil i právní normy, v tomto případě zákaz parkovat na místě vyhrazeném rodinám s dětmi, ale byl to poškozený, kdo obviněnému nadával, napadl jej verbálně a následně jej napadl i fyzicky, což sám potvrdil, neboť uznal, že se do sebe s obviněným pustili naráz. Je tak zjevné, že se v daném případě obviněný žádného zjevně svévolného, bezohledného a jednostranného jednání, kterým by sledoval prosazení svého (ze společenského hlediska) nepřijatelného zájmu na úkor zájmu ostatních občanů, nedopustil. Naopak hájil a zastával se dodržování právních norem a morálních standardů chování, které narušil a vyvolal poškozený sám.
6. Bez významu není podle obviněného ani to, že ze systematického začlenění trestného činu výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je veřejný klid a pořádek. Předmětem ochrany tak primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou například zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý soubor vztahů, jimiž je uspořádáno společné soužití pospolitosti lidí v nějakém místě. Z toho vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájem jednotlivců. Nyní projednávaný skutek proto podle obviněného z hlediska těchto východisek zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nenaplnil. Šlo podle něj o vzájemné fyzické napadání, u kterého nelze zjistit, kdo z účastníků incidentu s ním započal. Nebylo tak prokázáno, že by s fyzickým napadáním začal právě obviněný. Nelze tedy mít za vyvrácené tvrzení obviněného, že to byl poškozený, který jej fyzicky napadl jako první a že se jen trvajícímu útoku poškozeného bránil, tedy že se jednalo o nutnou obranu obviněného v souladu s ustanovením §29 tr. zákoníku. Jelikož taková možnost není v posuzované věci se zřetelem ke zjištěním, která učinil v hlavním líčení Městský soud v Brně, vyloučena, nelze přesvědčivě dovodit, že jednání obviněného v rámci vzájemného fyzického napadání bylo skutečně hrubým porušením veřejného klidu a pořádku. Za takového stavu bylo vyloučeno hodnotit předmětné jednání obviněného jako trestný čin výtržnictví. Napadený rozsudek proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený „rozsudek soudu prvního stupně“ a aby sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce uvedl, že obviněný, resp. jeho obhájce zřejmě do současné doby nevzal na vědomí novelizaci úpravy některých dovolacích důvodů provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022.
9. V předmětné trestní věci dále podle názoru státního zástupce vznikají pochybnosti o přípustnosti dovolání. Základní podmínka přípustnosti dovolání spočívá v tom, že soud napadeným rozhodnutím rozhodoval ve druhém stupni. Obviněný přitom svůj mimořádný opravný prostředek formuloval tak, že napadá pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, a poněkud nelogicky žádá zrušení toliko tohoto rozhodnutí, nikoli též rozhodnutí soudu odvolacího. Dovolání je mimořádný opravný prostředek značně formalizovaný, a proto by pouze s velkou dávkou tolerance bylo možno dospět k závěru, že podle obsahu dovolání podatel napadá i rozhodnutí soudu druhého stupně. Přichází proto v úvahu odmítnutí dovolání jako nepřípustného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
10. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá podmínky pro tento postup, státní zástupce k uplatněným námitkám uvedl, že při jejich posuzování je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění v té podobě, jak jsou vymezena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Je při tom nutno vycházet ze skutkových zjištění jako celku, nikoli pouze z některých izolovaných z kontextu vytržených formulací obsažených v odůvodnění soudního rozhodnutí, jak činí obviněný. Z tohoto hlediska je pak podle státního zástupce především nutno odmítnout tvrzení obviněného o nutné obraně z jeho strany. Ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a rozvedených zejména v bodě 13. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že iniciátorem celého konfliktu byl obviněný, který poškozeného vyhledal a atakoval v době, kdy se již hodlal z místa vzdálit. Jestliže tato obviněným iniciovaná konfliktní situace následně přerostla ve vzájemné fyzické napadání mezi obviněným a poškozeným, ve kterém ovšem byl obviněný aktivnější, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jak to má na mysli §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně. Skutečnost, že se poškozený v průběhu konfliktu nechoval zcela pasivně, současně nevylučuje, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Obviněnému lze podle státního zástupce v obecné rovině přisvědčit v tom, že každé napadení jiného, byť k němu došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být výtržností ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. V obecné rovině lze obviněnému přisvědčit i v tom směru, že výtržností ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je pouze jednání, které hrubě narušuje veřejný pořádek. V trestní věci obviněného však podmínky pro posouzení činu jako výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku splněny byly. Při posuzování činů výtržnické povahy z hlediska, zda naplňují skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno a) zvážit intenzitu, rysy a průběh útoku b) posoudit okolnosti, za kterých byl čin spáchán c) zjišťovat pohnutku činu d) zhodnotit následky e) zhodnotit osobu pachatele. Většina uvedených hledisek při tom jednoznačně svědčí v neprospěch obviněného. V předmětné věci šlo o intenzivní fyzický útok, při kterém obviněný poškozeného po dobu cca 10 minut bil pěstí do hlavy a do trupu. Útok byl spáchán v denní dobu na frekventovaném místě (parkoviště a poté vnitřní prostory obchodního domu), za přítomnosti většího počtu osob. Pohnutka činu spočívala v podstatě v naprosto neadekvátní reakci obviněného na nesprávné parkování poškozeného; skutečnost, že se obviněný se pasoval do role jakéhosi samozvaného ochránce veřejného pořádku, v žádném případě nebrání tomu, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání výtržnické ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozený v důsledku útoku utrpěl poškození na těle, byť nedosahovalo intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku. Za těchto okolností skutečnost, že obviněný dosud nebyl soudně trestán ani projednáván pro přestupek, nemůže nic změnit na závěru, že jeho násilné jednání bylo jednáním hrubě narušujícím veřejný pořádek. Jednání obviněného P. J. v podobě vymezené v soudních rozhodnutích proto vykazovalo všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá podmínky k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Pokud jde o přípustnost dovolání, je podanému dovolání nutno vytknout, že jako napadené rozhodnutí je na několika místech označen rozsudek soudu prvního stupně, kdy obviněný dokonce v procesním návrhu uvedl, že požaduje zrušit „napadený rozsudek Městského soudu v Brně“. Dovoláním je přitom podle §265a odst. 1 tr. ř. možno napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Odsuzující rozsudek nalézacího soudu tedy samostatně dovoláním napadnout nelze. Z úvodní části dovolání, ve které obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení, nicméně jednoznačně plyne, že obviněný si je vědom toho, že ve věci rozhodoval odvolací soud, který odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. S notnou dávkou benevolence proto lze učinit závěr, že obviněný své výhrady směřuje i proti tomuto zamítavému usnesení soudu druhého stupně, a dovolání lze proto mít za přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
15. Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , patrně ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz níže), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Z předloženého dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. J. jím brojí proti výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (k tomu viz výše v části týkající se přípustnosti dovolání). Poukazuje přitom jednak na podle něj rozporuplná zjištění nalézacího soudu týkající se toho, kdo předmětný konflikt vyvolal a kdo koho napadl, a dále v návaznosti na to zejména zpochybňuje, že jeho jednání bylo možno posoudit jako výtržnictví, neboť podle něj nešlo o hrubé narušení veřejného klidu a pořádku, nýbrž naopak o nutnou obranu.
20. K takto vymezené dovolací argumentaci je nutno nejprve uvést následující. Obviněný své dovolací námitky uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle něj byl naplněn tím, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný, resp. jeho obhájce, tak zjevně nevzal v potaz novelu trestního řádu, kterou došlo k novému zákonnému označení některých dovolacích důvodů v souvislosti se zakotvením nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který s účinností od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněným uplatňovaný důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku je proto od uvedeného data označen pod písm. h) citovaného ustanovení trestního řádu. Argumentaci obviněného stran podle něj nesprávných skutkových zjištění, pokud jde o to, kdo koho napadl a kdo se bránil, by pak s určitou dávkou benevolence bylo možno podřadit pod první alternativu nově zákonně zakotveného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
21. Podanému dovolání je dále nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [a implicitně a okrajově i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 – viz výše], je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
22. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedeným vadám podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
23. Pokud jde o samotnou podstatu dovolacích námitek obviněného, tyto odpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť obviněný brojí jednak proti skutkovým závěrům týkajícím se průběhu potyčky obviněného s poškozeným, a zejména pak proti právním závěrům týkajícím se posouzení jednání obviněného jako výtržnictví podle §358 tr. zákoníku.
24. Ke skutkovým námitkám týkajícím se průběhu potyčky lze nejprve uvést, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by mohl přicházet v úvahu toliko v případě zjištění zjevného (extrémního) rozporu mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [srov. první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu totiž ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
25. Nejvyšší soud navíc (i přes absenci kvalifikovanější skutkové argumentace obviněného stran existence výše popsaného zjevného rozporu a jeho možných důvodů) po přezkoumání napadených rozhodnutí a předloženého spisového materiálu žádnou takovou vadu skutkových zjištění, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neshledal.
26. Lze konstatovat, že obviněný zdůrazňuje některé pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ze kterých se podává, že obviněný a poškozený započali potyčku současně. To sice skutečně odpovídá výpovědi poškozeného i kamerovým záznamům, jedná se nicméně toliko o fázi bezprostředně předcházející vzájemnému fyzickému kontaktu obviněného s poškozeným, kdy se již obviněný nacházel v těsném fyzické blízkosti poškozeného a choval se agresivně. Obviněný přitom pomíjí podstatná zjištění týkající se toho, co celé této fyzické potyčce předcházelo. Tato rovněž vyplývají z kamerových záznamů a je z nich je zjevné, že to byl obviněný, kdo vzájemnou, zpočátku pouze verbální interakci s poškozeným, inicioval, když ho nejprve oslovil na parkovišti poté, co poškozený zaparkoval svůj automobil na vyhrazených parkovacích místech. Když následně poškozený vstoupil do prodejny, obviněný setrval na parkovišti, obhlédl vozidlo poškozeného a poté, co se poškozený z prodejny vrátil a šel ke svému automobilu, k němu těsně přistoupil a vulgárně mu nadával. Krátce nato se strhla fyzická potyčka. Ačkoliv z kamerových záznamů není zcela jasně patrné, kdo se jako první koho dotknul, je zjevné, že potyčku vyprovokoval obviněný, který si na poškozeného „počkal“ před prodejnou, verbálně jej napadal (jak ostatně i sám obviněný připouští) a v této agresivní atmosféře přistoupil k poškozenému tak blízko, že bezprostředně hrozil fyzický střet. Z kamerového záznamu současně vyplývá, že poškozený do obviněného zpočátku pouze strčil (či spíše do sebe strčili současně), když tento, jak uvedeno, stál těsně vedle něj a choval se agresivně. Dalšího napadání se pak dopouštěl převážně obviněný, který po chvilce získal nad poškozeným převahu, zintenzivnil svůj útok, obviněného bil pěstmi do horní části těla a zatlačil ho z parkoviště ke vstupním dveřím do prodejny a dokonce i do jejího vestibulu. V těchto místech se již nacházelo množství lidí, kdy někteří z nich byli nuceni potyčce ustoupit. Není tedy pravdou, že by šlo o vzájemný konflikt obviněného a poškozeným, jak se snaží obviněný prezentovat. Ve skutečnosti šlo naopak o obviněným jednostranně (a bezdůvodně) vyprovokovaný konflikt, kdy sice poškozený nezůstal pasivní, nicméně to byl stále obviněný, kdo byl v konfliktu iniciativní a kdo poškozeného napadal. Skutková zjištění soudů nižších stupňů tedy netrpí obviněným vytýkanými vadami a nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy, který by jako jediný mohl na základě první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, vést k výjimečnému zásadu dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění.
27. Pokud jde o právní posouzení jednání obviněného jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ani zde neshledal Nejvyšší soud žádného pochybení. Je však nutno dát v obecné poloze obviněnému za pravdu, že nikoliv každé jednání spočívající v napadení jiného, ke kterému dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být vždy výtržností a být posuzováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikovaný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. (srov. z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, a tam citovanou judikaturu).
28. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016).
29. Promítnou-li se uvedená obecná východiska do poměrů nyní projednávané věci, je nutno učinit závěr, že jednání obviněného P. J. bylo nutno právně kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Projednávaná potyčka na parkovišti obchodního domu totiž byla jednostranně vyprovokována obviněným, který zcela nepřiměřeným způsobem reagoval na údajné nesprávné parkování poškozeného. Jeho jednání je přitom neospravedlnitelné bez ohledu na to, zda poškozený skutečně nesprávně parkoval na vyhrazeném parkovacím místě či nikoliv. Není totiž přípustné, aby výše popsaným násilným způsobem byly řešeny konflikty na veřejnosti, a to ani pokud se některá z osob dopouští přestupkového jednání (např. špatného parkování apod.). Svévolné, nejprve verbální a následně fyzické, napadení poškozeného S. ze strany obviněného J. proto nelze posuzovat jinak než jako útok proti právem chráněnému zájmu na klidném občanském soužití a klidu veřejného života (objekt trestného činu). Tento útok byl přitom natolik intenzivní, a to zejména v pozdní fázi potyčky, kdy obviněný, zatímco poškozeného bil pěstmi, jej zatlačil za přihlížení několika osob do vestibulu prodejny, že je vyloučena úvaha o možném toliko přestupkovém postihu takového jednání. Nejednalo se o řešení individuálního vzájemného sporu, které by výrazně nenarušovalo veřejný klid. Šlo naopak zcela zjevně o jednání, které v přihlížejících osobách vzbudilo veřejné pohoršení a odpor. Skutečnost, že se poškozený v průběhu konfliktu (zejména na jeho počátku, později ji byl v jednoznačné defenzivě) nezůstal zcela pasivní, současně nevylučuje, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako trestný čin výtržnictví, neboť nelze po poškozeném vyžadovat, aby se nebránil jednostranně vyprovokovanému útoku obviněného a tento pouze pasivně trpěl.
30. V důsledku právě uvedeného je vyloučena i úvaha o nutné obraně na straně obviněného, neboť pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je zpravidla rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). Pokud obviněný konflikt vyvolal, nemůže se přirozeně dožadovat beztrestnosti jeho jednání v důsledku nutné obrany.
31. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů nepochybily, a to ani pokud jde o učiněná skutková zjištění, ani stran právního posouzení jednání obviněného. Nemohlo proto dojít k naplnění uplatněných (až už výslovně, nebo implicitně) dovolacích důvodů.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
32. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného P. J. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu