ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.761.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 761/2022-2577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2022 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 To 416/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 28/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 71 T 28/2021 byl obviněný P. B. uznán vinným ad 1 – 6) pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin poškození věřitele dle §222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 9. 2020, č. j. 131 T 90/2020-1470, jenž nabyl právní moci dne 29. 9. 2020, byl podle §205 odst. 4 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 25. 9. 2020, č. j. 131 T 90/2020-1470, jenž nabyl právní moci dne 29. 9. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. V., J. K. a J. K. Dále podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo uloženo zabrání věci, a to motorového vozidla tovární značky NA MERCEDES-BENZ VITO 108, registrační značky XY a motorového vozidla tovární značky NA KIA K 2700, registrační značky XY, jejichž vlastníkem je P. Ch., nar. XY, nalézajících se ve správě Ministerstva vnitra České republiky. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V., P. B., J. K. a J. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s. částku 1.395.899,72 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V., P. B. a J. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s. částku 481.866,81 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V. a P. B. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s. částku 273.734,42 Kč.
O odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 To 416/2021 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně v napadeném rozsudku zrušil výroky o trestu ohledně všech obviněných a výroky o náhradě škody ohledně všech obviněných. Za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. B. uznal vinným za pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným v bodech 1-6) napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin poškození věřitele dle §222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 9. 2020, č. j. 131 T 90/2020-1470, jenž nabyl právní moci dne 29. 9. 2020. Za to jej odsoudil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 25. 9. 2020, č. j. 131 T 90/2020-1470, jenž nabyl právní moci dne 29. 9. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V., P. B., J. K. a J. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s., a to obvinění J. V., P. B., J. K. částku 1.426.564,40 Kč, a z toho s obžalovaným J. K. částku 783.668,93 Kč (body 3,5) s 8,75% úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 2021 do zaplacení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V., P. B. a J. .K. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s. částku 451.202,05 Kč (bod 4,6) s 8,75% úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 2021 do zaplacení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V. a P. B. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s. částku 65.163,95 Kč (bod 1) s 8,75% úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 2021 do zaplacení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. V., P. B. a J. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Liberty Ostrava a.s., a to obžalovaní J. V. a P. B. částku 638.953,91 Kč, a z toho s obžalovaným J. K. částku 612.230,79 Kč (bod 2) s 8,75% úrokem z prodlení ode dne 9. 12. 2021 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Liberty Ostrava a.s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obviněný ve svém dovolání namítl, že odvolací soud akcentoval pouze přitěžující okolnosti. Obviněný souhlasil se závěry nalézacího soudu ohledně uloženého trestu a naopak nesouhlasil s trestem uloženým soudem odvolacím. Odkázal se na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1121/2020, ve kterém byl připuštěn průlom do posouzení přiměřenosti uloženého trestu v dovolacím řízení, a to za situace, pokud by byly shledány při jeho ukládání zásadní procesní nedostatky zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu. Podle obviněného nelze dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 vyloučit zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení výjimečně i mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“, anebo jestliže je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Proto je podle obviněného třeba zkoumat, zda zásah do jeho osobní svobody obecným pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Domnívá se, že v jeho případě mohou být splněny podmínky pro zrušení uloženého trestu v dovolacím řízení. Uložený trest lze považovat za extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, proto je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Odvolací soud se zákonnými kritérii pro ukládání trestních sankcí dle §39 až 42 trestního zákoníku zabýval pouze v jednom bodě odůvodnění svého rozhodnutí a nikterak neodůvodnil, proč ve vztahu k obviněnému upřednostnil pouze přitěžující okolnosti. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a nezákonné. Obviněný uvedl, že 10 let pečuje o svého staršího bratra, u kterého byla diagnostikována závažná psychická choroba paranoidní schizofrenie chronická s těžkým defektem osobnosti a je závislý na jeho pomoci a péči. Bratra doprovází na zdravotní kontroly, hlídá užívání léků, zařizuje za něj úřední záležitosti a dohlíží na jeho základní denní fungování. Bratr je na obviněného zvyklý a odmítá pomoc cizích osob. Rovněž se obviněný delší dobu stará o přítelkyni z důvodu jejích akutních zdravotních potíží. Byl zaměstnán jako řidič taxi služby v místě svého bydliště, což mu umožňovalo pečovat o jeho bratra. Předložil posudek od zaměstnavatele, podle kterého je spolehlivým zaměstnancem a je s ním počítáno i do budoucna. Nebyl přestupkově řešen. S výjimkou předmětného trestního řízení a jednoho podmíněného odsouzení z roku 2020 se obviněný nedopouštěl trestné činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti má za to, že soudu prokázal, že vedl a vede řádný život. Od začátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, prohlásil svoji vinu a svým jednáním významně přispěl k objasnění trestné činnosti. Doznal se a svého jednání upřímně litoval, byl zaměstnaný a byl ochoten se spolu s ostatními obžalovanými podílet na náhradě škody. Odvolací soud však tyto skutečnosti neposuzoval. Obviněný má proto zato, že došlo k pochybení na straně odvolacího soudu v důsledku neaplikování §58 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedl, že jeho poměry a povaha jím spáchané trestné činnosti umožňují aplikaci §58 trestního zákoníku. Dále nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který zrušil výrok rozsudku nalézacího soudu o náhradě škody a nově o tomto nároku rozhodl. Prohlášení o vině, které odsouzený učinil u hlavního líčení, bylo činěno v návaznosti na podanou obžalobu a u soudu čteného připojení se poškozeného s nárokem na náhradu škody. Pokud se rozsah náhrady škody, který je pokryt prohlášením o vině, ve vztahu k povinnosti k náhradě škody uložené odvolacím soudem v jeho novém rozsudku liší, pak se jedná o povinnost uloženou obviněnému, která nemá oporu ani v učiněném prohlášení viny ani v provedeném dokazování. Tato povinnost mu byla uložena v rozporu se zákonem. Popsaný rozpor nelze překonat konstatováním odvolacího soudu, že pochybení orgánů činných v trestním řízení nemůže být kladeno k tíží poškozené společnosti. Stejné pochybení nemůže být kladeno ani k tíži obviněnému. To by bylo v rozporu se zásadou rovnosti stran.
Z uvedených důvodů obviněný v souladu s §265f odst. 1 trestního řádu a s odkazem na §265k odst. 1 trestního řádu a §265l odst. 1 trestního řádu navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný uvedl, že výrok o vině nemůže být předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud o tomto výroku nerozhodoval a co do viny se tedy nejedná o rozhodnutí soudu ve druhém stupni ve smyslu §265a odst. 1 trestního řádu. Dále shledal, že dovolání v částech, kde obviněný brojí proti nepřiměřeně přísnému trestu, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. K námitce porušení principu proporcionality trestní represe státní zástupce uvedl, že obviněný opřel tuto námitku o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. K zásadě proporcionality ukládání trestních sankcí však existuje obsáhlejší judikatura, kterou je nutno vykládat ve vzájemných souvislostech a se zřetelem k posuzovaným skutkovým okolnostem judikovaných věcí. K tomu zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž tento soud striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. V rámci dovolacích důvodů se dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 trestního zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. K tomu však státní zástupce uvedl, že zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, pouze pokud by tento soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. K tomu popsal judikaturu Nejvyššího soudu. Následně porovnal věc obviněného s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, přičemž konstatoval, že toto porovnání vyznívá v neprospěch obviněného. V judikované věci se jednalo o dvě malé děti s pozitivním vztahem k matce, která byla ochotna na sobě pracovat. Obviněný je dospělým mužem, který odůvodňuje mimořádnost svých poměrů tím, že pečuje o jiné dvě dospělé osoby. Za přiléhavější státní zástupce označil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, kde bylo přihlíženo ke skutečnosti, že byl pachatel pečujícím otcem třech dětí ve věku 9, 11 a 15. Byly tak na jiné úrovni vývoje osobnosti a rozumové vyspělosti než tříleté děti. Navíc se o ně starala matka a babička, tudíž nehrozila potomkům závažná psychická újma a citová deprivace. Základní práva tří nezletilých dětí tedy v citovaném rozhodnutí nebyla narušena a určitá újma vzniklá krátkodobým pobytem jejich otce ve vězení nepřevýšila účel uloženého trestu. Jestliže bylo v citovaném rozhodnutí dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u obviněného podle státního zástupce není obdobnou úvahu o co opřít. Jím uváděný vztah k bratrovi a družce je ze své podstaty volnější než vztah rodiče k velmi malému dítěti, když takové dítě je na svém rodiči mnohem závislejší než osoba dospělá na svém příbuzném. Uložený trest není natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Dále státní zástupce k námitce neužití §58 odst. 2 trestního zákoníku odvolacím soudem a odkázání obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, uvedl, že toto rozhodnutí je pozdější judikaturou překonané. Uvedl např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ve kterém Nejvyšší soud shledal, že námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 trestního zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. K tomu státní zástupce blíže uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021) není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 trestního zákoníku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 je patrno, že uvedený dovolací důvod může naplnit pouze nedůvodné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv jeho nesnížení. Podle soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Státní zástupce k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Pokud se obviněný domáhal užití §58 odst. 2 trestního zákoníku, který užit nebyl, jeho dovolání ani v této části neodpovídalo žádnému z dovolacích důvodů. K námitce směřující proti výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že ať je obsah námitek obviněného jakýkoliv, je zřejmé, že se jedná o procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022), nicméně obviněný tento dovolací důvod výslovně ani obsahově neuplatnil. Ve svém dovolání totiž neuvedl žádný konkrétní zjevný rozpor či nepoužitelný nebo opomenutý důkaz ve smyslu citovaného ustanovení. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření uvedl, že námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Rovněž je třeba dodat, že v posuzované situaci nemůže být výrok o vině předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud o tomto výroku nerozhodoval a co do viny se tedy nejedná o rozhodnutí soudu ve druhém stupni ve smyslu §265a odst. 1 trestního řádu. Pokud tedy obviněný v části I. 9. svého dovolání namítl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“, patrně tím pouze citoval první variantu dovolacího důvodu, z níž však pro svou věc nic konkrétního nedovozoval a dále z ní nevycházel.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla výlučně, až na výjimku v podobě námitky týkající se náhrady škody, založena na zpochybňování uloženého trestu. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly proti nesprávnému posouzení přitěžujících a polehčujících okolností a jeho osoby.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, resp. jeho přiměřenosti. Jedná se např. o pochybení soudu v právním závěru o uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu. Takové námitky však obviněný ve svém dovolání nenamítal.
Výrok o trestu je možné napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 , a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl dotyčný obviněný uznán vinným. Ani to není v posuzovaném případě splněno, a sám obviněný nenamítá takovou vadu. Jiná pochybení soudu, která spočívají v nepřiměřenosti trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 trestního zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Nutno proto uvést, že výtky týkající se trestu uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, jen pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým apod. Ani takovými vadami však netrpí, neboť v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry. S ohledem na soudy zjištěné okolnosti nelze odvolacím soudem uložený trest označit za excesivní či zcela zjevně nespravedlivý atd. Nelze ani hovořit o tom, že by byly úvahy odvolacího soudu týkající se trestu nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud naopak uvádí, že odvolací soud dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlil, proč uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Námitku porušení principu proporcionality trestní represe obviněný opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. K zásadě proporcionality ukládání trestních sankcí nicméně existuje obsáhlejší judikatura, kterou je nutné vykládat ve vzájemných souvislostech a se zřetelem k posuzovaným skutkovým okolnostem judikovaných věcí. Zmínit lze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž byla striktně odmítnuta možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. V rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 trestního zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Zásah Nejvyššího soudu by za takové situace přicházel v úvahu však zcela výjimečně, a to pouze pokud by bylo shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016).
Při porovnání posuzovaného případu obviněného s citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, je třeba konstatovat, že toto porovnání vyznívá v neprospěch obviněného. V judikované věci se jednalo o dvě malé tříleté děti s pozitivním vztahem k matce (obviněné), která byla ochotna na sobě pracovat a zlepšovat své výchovné dovednosti. Obviněný je dospělým mužem, který odůvodňuje mimořádnost svých poměrů tím, že pečuje o jiné dvě dospělé osoby – svého nemocného staršího bratra a svou nemocnou přítelkyni. Nejedná se tudíž o takovou závislost osob, o které obviněný pečuje, jako tomu bylo v případě obviněné matky a jejich malých dětí odkázaných na její péči. Pro porovnání se nabízí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, ve kterém bylo přihlíženo ke skutečnosti, že pachatel byl pečujícím otcem třech dětí ve věku 9, 11 a 15 let. Tyto tři děti však byly na odlišné úrovni vývoje osobnosti a rozumové vyspělosti než tříleté děti posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Navíc se o tyto tři děti ve věku 9, 11 a 15 let starala jejich matka a babička, tudíž potomkům nehrozila závažná psychická újma a citová deprivace. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že základní práva tří nezletilých dětí nebyla narušena a určitá újma vzniklá krátkodobým pobytem jejich otce ve vězení nepřevýšila účel uloženého trestu. Jestliže bylo v citovaném rozhodnutí dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u obviněného není možné obdobnou úvahu připustit. Obviněným poukazovaný vztah k jeho staršímu bratrovi a družce je ze své podstaty volnější než vztah rodiče k velmi malému dítěti, když takové dítě je na svém rodiči mnohem závislejší, než osoba dospělá na svém příbuzném. Uložený trest není natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí.
Stran námitky neužití §58 odst. 2 trestního zákoníku odvolacím soudem a odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí je již pozdější judikaturou překonané – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ve kterém Nejvyšší soud shledal, že námitka zaměřená na užití §58 odst. 1 trestního zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 není naplněn v případě, že soud nepoužil §58 odst. 1 trestního zákoníku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 je patrno, že uvedený dovolací důvod může naplnit pouze nedůvodné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv jeho nesnížení. Podle soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) ani i) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 286/2020, nebo také unesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18). Pokud pak obviněný namítal, že mělo být užito ustanovení §58 odst. 2 trestního zákoníku, je třeba uvést, že jeho dovolání ani v této části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud k námitkám směřujícím proti výroku o náhradě škody uvádí, že se jedná o ryze procesní námitky brojící proti učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, obviněný však tento dovolací důvod výslovně ani obsahově neuplatnil. Ve svém dovolání totiž neuvedl žádný konkrétní zjevný rozpor či nepoužitelný nebo opomenutý důkaz ve smyslu citovaného ustanovení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. září 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu