ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1514.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1514/2022-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka, v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 285/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 53 Co 8/2022-382, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 14 C 285/2017-355, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 206 241 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v upřesněném znění (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 206 241 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánů Policie České republiky, ÚOOZ Praha a Vojenské policie, které provedly na základě příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Nt 609/2014, v bytě u žalobce domovní prohlídku, při níž byl žalobce zadržen a spoután. Vyšetřování pokračovalo až do ledna 2017. Žalobce měl za to, že nejen celá domovní prohlídka, ale zejména použití donucovacích prostředků bylo zcela bezdůvodné. V průběhu zadržení a provádění úkonů šetření došlo dle názoru žalobce k velkému množství nestandardních a mnohdy i zcela protizákonných úkonů. V důsledku těchto skutečností byl žalobce nucen pro rodinu i sebe postupně pořídit nové počítače a mobilní telefon a rovněž úklid domácnosti, přičemž jeho léčení zánětu šlach obou zápěstí vzniklého v důsledku spoutání si vyžádalo rovněž nemalé finanční prostředky. Činností Policie České republiky mělo dle žalobce dojít rovněž ke ztrátě na jeho platu, výsluze a odchodném.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl ve výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje ve své úvodní části náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „při posuzování otázek hmotného a procesního práva se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky hmotného a procesního práva, které byly tímto soudem posuzovány, doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly, případně, pokud by se dovolací soud neztotožnil s argumentací dovolatele, že při posuzování otázek hmotného a procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro tento případ navrhuje, aby dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Ústavní soud (a shodně s ním i Nejvyšší soud) ve své judikatuře sice připouští, aby vymezení přípustnosti dovolání bylo provedeno tzv. kaskádovitě (pokud neobstojí primární důvod přípustnosti, aby byl uveden podpůrně důvod sekundární), to však za samozřejmé podmínky, že primární důvod bude jednoznačně k té které konkrétní otázce vymezen. Žalobce však v dané věci eventuálně vymezil dva důvody přípustnosti dovolání, které vedle sebe neobstojí (neřešená otázka a odchýlení se od ustálené judikatury). Navíc převážná část navazujícího obsáhlého dovolání tvoří popis vlastní verze skutkových okolností, jak je vnímal žalobce a podané dovolání je ve skutečnosti většinově pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální podstatu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Nejvyšší soud se proto v rámci dovolacího přezkumu omezil na dvě jednoznačně formulované námitky předestřené v závěru dovolání, jež měly dle žalobce představovat otázky dosud judikaturou dovolacího soudu neřešené.
Námitka žalobce, že „za situace, kdy soud vydal příkaz k provedení domovní prohlídky, na jejímž základě bylo vůči žalobci vedeno vyšetřování, je okamžikem, kdy může uplatnit nárok na náhradu škody den, kdy se prokazatelně dozvěděl o tom, že toto vyšetřování bylo skončeno, aniž by vůči němu bylo vzneseno obvinění“, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Odvolací soud vycházel z toho, že příkaz k domovní prohlídce nebyl v předepsaném řízení zrušen a nepředstavuje nezákonné rozhodnutí, a odpovědnostní titul tak podle něj není vůbec dán. Otázkou, kdy (v jakých lhůtách) měl být nárok na náhradu škody spojený s rozhodnutím o domovní prohlídce uplatněn, se tedy ve vztahu k takto ukotvenému nároku z logiky věci vůbec nezabýval. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ve vztahu k druhé otázce formulované žalobcem tak, že „příčinná souvislost je v případě vojáka z povolání, který je ve služebním poměru, dána i tehdy, pokud jeho služební postup, který postupem zákonným, je protiprávním jednáním veřejných orgánů zamezen. V tomto případě potom je v příčinné souvislosti s tímto nezákonným postupem i ztráta na výdělku, ztráta na odchodném a ztráta na výsluze, které by mu jinak příslušely“, lze uvést, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi v žalobě vymezenou škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu (pokud závěr o existenci příčinné souvislosti buduje na vlastním skutkovém závěru zcela odchylném od toho, jejž učinil v odstavci 14 napadeného rozsudku odvolací soud), uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vady řízení namítané žalobcem (neprovedení blíže neoznačených důkazů a pominutí argumentace žalobce) nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu