ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1879.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1879/2021-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) V. Č. , narozené XY, bytem XY, b) K. R. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 108 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 15 Co 315/2020-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci se společně a nerozdílně domáhali zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu spočívajícího v porušení povinnosti podat v zákonné lhůtě návrh na exekuci jeho vlastního pravomocného rozhodnutí (odstranění nepovolené stavby na pozemku žalobců).
Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 863/2016, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 15 Co 20/2015-60 (dále jen „odvolací soud“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání bylo přípustné a důvodné jen pro otázku, zda vedení soudní exekuce osobou, která není oprávněnou z exekučního titulu (vykonatelného rozhodnutí stavebního úřadu), může být důvodem nečinnosti správního orgánu, spočívající v tom, že z úřední povinnosti nepřikročil k výkonu svého rozhodnutí. Nejvyšší soud zavázal odvolací soud k tomu, aby v dalším průběhu řízení především umožnil žalobcům, aby se vyjádřili ke skutečnostem a důkazům uvedeným žalovanou v rámci doplnění dovolání, a současně postavil najisto závěr o skutkovém stavu učiněný Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ohledně pozemku dotčeného odstraňovanou stavbou a jeho vlastníků. V rámci nového rozhodnutí ve věci měl mít odvolací soud na zřeteli, že se žalobci domáhají přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nečinností správního orgánu, který nepřistoupil k provedení exekuce vlastního rozhodnutí o odstranění stavby a ani o provedení exekuce nepožádal soud nebo soudního exekutora. Nejvyšší soud taktéž uvedl, že protože se nejedná ve věci o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního (ani správního) řízení, nelze v daném případě bez dalšího použít závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a tudíž mělo být na žalobcích, aby nejen tvrdili, ale i prokázali, jak existenci skutečností, v nichž má spočívat nesprávný úřední postup, tak i vznik konkrétní nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, včetně adekvátnosti požadované formy a výše zadostiučinění.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 9. 1. 2019, č. j. 15 Co 20/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba, aby vedl žalobce k doplnění a prokázání výše uvedených skutečností.
Soud prvního stupně druhým rozsudkem ve věci ze dne 13. 2. 2020, č. j. 30 C 8/2012-163, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 108 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě (výrok I), a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, dle obsahu dovolání jen v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu v části dovolání, ke které výslovně vztahují předpoklad přípustnosti odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, že opětovně dává k tíži žalobcům jejich vlastní snahu o vymožení práva, a že v rozporu s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci uvádí možnost, aby se stát své odpovědnosti za nečinnost tímto zprostil. Současně však dovolatelé souhlasně se závěry odvolacího soudu konstatují, že nesprávným úředním rozhodnutím (zřejmě měli na mysli „postupem“; pozn. dovolacího soudu) je v daném případě samotné nevydání správního rozhodnutí. Dovolací soud konstatuje, že přes rozsáhlou citaci kasačního rozhodnutí a odůvodnění odvolacího soudu nelze v této části dovolání rozpoznat z textu konkrétní právní otázku, jejíž nesprávné posouzení dovolatelé předkládají (dovolací důvod), tedy v čem se odvolací soud měl odchýlit od kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Nadto z odůvodnění napadeného rozhodnutí nejenže nelze seznat, že by odvolací soud „dával k tíži“ žalobcům jejich procesní aktivitu (jak tvrdí dovolatelé), ale zejména z jeho rozhodnutí vyplývá, že shledal nesprávný úřední postup správního orgánu (jako jeden z předpokladů odpovědnosti žalované). Jinou rozhodovací praxi dovolacího soudu (než kasační rozhodnutí ve věci) dovolatelé neoznačují. Uvedená vada dovolání (nevymezení dovolacího důvodu) tak brání tomu, aby se dovolací soud mohl (v komentovaném rozsahu) věcí vůbec zabývat. Stejně tak vady dovolání brání dovolacímu soudu zabývat se následnou dílčí námitkou, že „odvolací soud zhodnotil situaci v rozporu s ustálenou judikaturou a potažmo se zákonem“, neboť v textu dovolání je uveden (k této části) pouze komentář dovolatelů o běhu lhůt, avšak zcela absentuje jak vymezení konkrétní otázky, jejíž řešení dovolatelé napadají, tak i ustálení judikatury, od které se měl odvolací soud odchýlit (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Konečně ani v dovolateli předložené úvaze, že odvolací soud měl aplikovat Stanovisko a posuzovat též nepřiměřenou délku správního řízení (V. část dovolání), dovolatelé nepředkládají žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani žádný ze zákonem požadovaných předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedené vady dovolání tak i zde brání tomu, aby se dovolací soud mohl (v komentovaném rozsahu) věcí vůbec zabývat. Nadto se jeví z textu dovolání, že by mělo jít o nárok, který ani nebyl odvolacím soudem projednáván, přičemž již z kasačního rozhodnutí v této věci je zřejmý pokyn Nejvyššího soudu, že závěry Stanoviska nelze v daném případě bez dalšího použít.
K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatelé dále namítají, že se dovolací soud ve své rozhodovací praxi nezabýval otázkou, že „pokud byl pozemek již zatížen věcným břemenem, a tím pádem bylo již právo neomezeného užívání omezeno, je zcela vyloučena žalobcem prokazovaná újma“, a v té souvislosti „že nelze presumovat neexistenci imateriální újmy“. Tato otázka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť namítají-li dovolatelé nesprávnost úvahy odvolacího soudu o (ne)existenci nemajetkové újmy, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4977/2017). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021). Nadto na vyřešení otázky presumpce neexistence nemajetkové újmy napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezávisí, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu takové konstatování vůbec neobsahuje, a současně z něj vyplývá, že žalobci neprokázali objektivní důvody pro to, aby se mohli cítit poškozeni.
Konečně ani námitkou dovolatelů, že odvolací soud rozhodl v extrémním rozporu s důkazy tím, že „i přes apel soudu Nejvyššího nesprávně zjistil stav pozemku v době počátku řízení“, se dovolací soud nemůže zabývat pro její vadnost. Dovolatelé vůbec nepředkládají předpoklad přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ohledně namítané nesprávnosti, přičemž z textu dovolání není ani zřejmé, v čem by měla tkvět ona extrémnost. Nadto se jeví, že námitka míří do přezkumu skutkového stavu věci, který však dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá (jde o nezpůsobilý dovolací důvod), jak již ostatně bylo dovolacím soudem konstatováno.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu