ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1933.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1933/2021-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pražská 255/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 214/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 54 Co 97/2020-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 54 Co 97/2020-92, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 4 198 063,60 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o úschově, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 65 Sd 19/2002 (dále též jen „posuzované řízení“). Podle žalobních tvrzení bylo posuzované řízení zahájeno v červnu 2002 a pravomocně skončilo až po 13 letech, neboť předmět úschovy, tj. akcie obchodní společnosti R. V. B. o jejichž vydání žalobce usiloval, mu na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, č. j. 65 Sd 19/2002-107, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2015, byly fakticky vydány až 16. 6. 2015. Žalobce tvrdil, že coby vlastník majoritního balíku akcií obchodní společnosti R. V. B. měl rozhodující vliv na rozhodování uvedené společnosti, který fakticky ztratil poté, co byl dne 10. 5. 2002 přepaden a při této příležitosti mu bylo odcizeno zhruba 7 000 ks akcií této společnosti. Uvedené akcie, konkrétně v množství 6 668 ks, byly sice následně orgány činnými v trestním řízení zajištěny, avšak vzhledem k tomu, že o jejich vydání kromě žalobce usilovaly i další subjekty, došlo k jejich složení do soudní úschovy. Žalobce tudíž ztratil rozhodující vliv na řízení předmětné společnosti, což mělo za následek, že dne 18. 6. 2002 byl v rámci konání náhradní valné hromady odvolán z funkce předsedy představenstva a posléze byl odvolán i z pozice ředitele společnosti. Žalobce tvrdil, že v důsledku odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti, jakož i z pozice jejího ředitele, mu byla způsobena škoda ve výši ušlého příjmu představovaného měsíční odměnou předsedy představenstva v částce 10 000 Kč a mzdy ředitele společnosti ve výši 11 400 Kč měsíčně, k níž kromě toho náležela ještě odměna ve výši dalších 40 %, tj. celkem 25 960 Kč hrubého měsíčně. Vzhledem k tomu, že uvedené akcie měly být žalobci vydány „ihned“, ale vlivem nepřiměřené délky řízení se tak stalo až dne 16. 6. 2015, požadoval po žalované zaplacení náhrady škody ve výši celkem 4 198 063,60 Kč, spočívající ve výše popsaném uniklém měsíčním příjmu za období od července 2002 do 16. 6. 2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 26 C 214/2018-72, zamítl žalobu o zaplacení shora uvedené částky (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož Okresní státní zastupitelství v Olomouci rozhodlo dne 5. 6. 2002 o uložení 6 668 ks akcií společnosti R. V. B. do úschovy Okresního soudu v Olomouci. Spis byl veden pod sp. zn. 65 Sd 19/2002. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, č. j. 29 C 13/2010-222, bylo rozhodnuto, že žalovaná společnost Brněnská farmová s. r. o. je povinna souhlasit s vydáním 4 328 ks akcií společnosti R. V. B. žalobci. Akcie byly žalobci vydány na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, č. j. 65 Sd 19/2002-107, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2015. Žalobce dne 19. 4. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Dospěl k závěru, že již na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě lze uzavřít, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem, neboť škoda žalobci vznikla tím, že dostal výpověď z pracovního poměru. V případě, že mu byla dána neplatná výpověď, mohl ji napadnout u soudu a v případě úspěchu mohl žádat náhradu mzdy. Soud prvního stupně se v neposlední řadě zabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovanou s tím, že ji shledal důvodnou. Řízení o vydání akcií z úschovy Okresního soudu v Olomouci bylo pravomocně skončeno dne 14. 4. 2015, následující den tedy začala běžet tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Posledním dnem lhůty pro uplatnění žalovaného nároku u soudu byl den 16. 4. 2018 (datum 15. 4. 2018 připadlo na neděli), žalobce však nárok u žalované uplatnil dne 19. 4. 2018, žalobu k soudu podal dne 15. 10. 2018, tedy opožděně.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval pouze otázkou promlčení žalovaného nároku. Odkázal na §13 odst. 1 OdpŠk, §32 odst. 1 OdpŠk a §35 OdpŠk a dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Uvedl, že podle §13 odst. 1 OdpŠk a ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem promlčuje v subjektivní tříleté promlčecí době, jejíž běh se počítá ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Soud prvního stupně postupoval správně, když za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval den, kdy nabyl právní moci výrok usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci vydává předmět úschovy, neboť nepochybně již v ten okamžik žalobci musely být známy veškeré skutkové okolnosti umožňující mu, aby své právo na náhradu tvrzené majetkové škody uplatnil u soudu. Pakliže žalovaná využila svého práva vznést námitku promlčení, k níž soud z úřední povinnosti jinak nepřihlíží, soud prvního stupně postupoval správě, pokud v rámci právního posouzení věci samé upřednostnil řešení této námitky, neboť v případě její důvodnosti nelze žalobě vyhovět. Uplatnil-li tedy žalobce svůj nárok na náhradu žalované škody poprvé až formou předběžného uplatnění nároku u žalované dne 19. 4. 2018, učinil tak až 3 dny po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, přičemž v důsledku toho pak tentýž závěr platí i pro následné uplatnění předmětného nároku u soudu, k němuž došlo až dne 15. 10. 2018.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu (dále též „dovolatel“) dovoláním. Rozsudek považoval za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2479/2016, neboť soud prvního stupně i odvolací soud uvedly, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením) a vznikem škody, když žalobce měl žalovat právního nástupce společnosti R. V. B. o ušlou mzdu z neplatné výpovědi z pracovního poměru. Podle názoru žalobce však mezi dlouhotrvajícím řízením a ušlou mzdou žalobce je jasná příčinná souvislost, neboť bez „zadržování akcií“ by žalobce společnost R. V. B. ovládal a pobíral by plat ředitele a odměnu statutárního orgánu.
8. Žalobce rovněž považoval závěry odvolacího soudu týkající se promlčení žalovaného nároku za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004. Podle názoru žalobce je okamžik vzniku škody třeba počítat ke dni faktického vydání akcií, tedy ke dni 15. 7. 2015, neboť právě při fyzickém předání akcií teprve žalobce mohl zjistit jejich stav, což byla klíčová skutečnost pro vědomost žalobce o škodě. Soud prvního stupně i odvolací soud však nesprávně odvíjely počátek běhu promlčecí doby od právní moci usnesení o vydání akcií. Doložka právní moci na toto usnesení navíc byla vyznačena až dne 11. 6. 2015. Pokud by tedy soudy neuznaly den fyzického vydání akcií jako počátek běhu promlčecí doby, platil by jako počátek běhu promlčecí doby až den 11. 6. 2015, kdy byla zapsána doložka právní moci na usnesení o vydání akcií z úschovy.
9. Žalobce v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolatelem předestřená otázka nesprávného posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť v posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, když své rozhodnutí postavil pouze na závěru o promlčení žalovaného nároku. Uvedená námitka žalobce se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.
20. Podle §32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
21. Z ustanovení §32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody přitom nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015). Zároveň platí, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015). K otázce promlčení pokračující škody (ušlého výdělku) lze vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle §32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje, k tomuto závěru se znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018. Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na majetkovou škodu. Tvrdil-li tedy žalobce, že tvrzená škoda představuje ušlý výdělek měsíčně ve výši 25 960 Kč, bude počátek běhu promlčecí doby určovat vždy den splatnosti jednotlivých žalobcem nárokovaných částek.
22. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99). V posuzovaném případě žalobce odvíjí vznik škody od skutečnosti, že akcie společnosti R. V. B., mu nebyly vydány „ihned“, v důsledku čehož přišel o jím specifikované příjmy. Žalobce se tedy ve smyslu vlastních žalobních tvrzení o tom, že mu vzniká škoda, v jaké výši, a že za ni odpovídá stát, dozvěděl v okamžiku, kdy namísto vydání akcií tyto byly složeny do úschovy soudu.
23. Navzdory uvedeným judikatorním závěrům, jež vycházejí ze znění citovaného §32 odst. 1 OdpŠk, však odvolací soud odvíjel promlčecí dobu celého žalobcem specifikovaného nároku na náhradu škody ode dne 14. 4. 2015. K promlčení žalobcova nároku na výplatu „ušlého výdělku“ však docházelo postupně vždy ode dne splatnosti jednotlivých částek. Otázky okamžiku fyzického předání akcií a data vyznačení právní moci na rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vydání akcií žalobci, proto nejsou pro posouzení počátku běhu promlčecí doby podstatné.
24. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dospěl-li odvolací soud k závěru o promlčení celého předmětného nároku, učinil tak na základě právního posouzení, které je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
25. V dalším řízení se odvolací soud bude znovu zabývat otázkou promlčení žalovaného nároku ve světle shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Přihlédne, neshledá-li žalobní nárok byť jen v části promlčený, rovněž k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, v souladu s níž odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a z něj odvozovaného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a téhož zákona. V případě nároku na náhradu majetkové škody tak nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016).
26. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu