ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1991.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1991/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 176/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 84/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 9 Co 9/2020-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, č. j. 9 C 84/2019-108, zamítl žalobu o zaplacení částky 975 702 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7 480 Kč (výrok II), řízení co do částky 99 719 Kč zastavil (výrok III) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 600 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba žalobce o 976 702 Kč [výrok I a) rozhodnutí odvolacího soudu], ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v rozsahu částky 7 480 Kč zastavil [výrok I b) rozhodnutí odvolacího soudu] a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3 000 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu vznikly nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 49/94.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud výrokem I a) rozhodoval o více nárocích žalobce, jejichž celková výše činí 976 702 Kč.
V předmětné věci proto dovolání není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné proti výroku I a) rozsudku odvolacího soudu, kde byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně v části kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 115 Kč, ztráty na důchodu ve výši 12 000 Kč, z kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 11 646 Kč a nákladů původního řízení ve výši 42 800 Kč.
Námitka dovolatele, že počátek běhu promlčecí doby se odvíjí až od posledního rozhodnutí vydaného v dané věci, tedy i v dovolacím řízení, což bylo 21. 9. 2015, a že teprve od tohoto data počala běžet tříletá promlčecí doba, která se týkala nároku na náhradu škody za ztrátu pohledávky, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při řešení otázky promlčení uplatněného nároku se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže své rozhodnutí založil na závěru, že rozhodujícím okamžikem pro počátek běhu promlčecí doby je okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Otázkou běhu promlčecí doby a její délky ve vztahu ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval; vždy přitom uzavřel, že v případě škody způsobené z titulu nesprávného úředního postupu dle §13 OdpŠk se uplatní pouze jediná promlčecí doba, a to subjektivní, dle §32 odst. 1 OdpŠk, která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda (a orientačně i její rozsah) a kdo za ni odpovídá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle OdpŠk není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, tj. nesprávném úředním postupu, která škodu vyvolala. Rozhodující je vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2102/2010). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011). Pokud tedy odvolací soud stanovil počátek běhu promlčecí doby k okamžiku, kdy žalobci byly jednotlivé nároky pravomocně přiznány, neboť vzhledem k okolnostem věděl, že nárok proti žalovanému nebude možno (s ohledem na nemajetnost žalovaného) vymoci, přičemž současně věděl, že za vzniklou škodu odpovídá stát, jsou jeho závěry souladné s výše citovanou judikaturou. Argumentace počátkem promlčecí doby v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě nároku na náhradu škody nepřiléhavá.
Rovněž navazující otázka počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Právní otázka týkající se různorodých aspektů délky řízení, tj. zejména jeho začátku, případného přerušení i konce, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž uceleným způsobem byla prezentována ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále již „Stanovisko“). Ohledně konce řízení bylo např. ve Stanovisku (a obsáhlé navazující judikatuře dovolacího soudu) vyloženo, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, tedy i případné řízení o dovolání, o kasační stížnosti či o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné. Pokud tedy odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby od data 1. 10. 2015 (právní moc rozhodnutí dovolacího soudu v posuzovaném řízení), je toto jeho posouzení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Na zbývajících otázkách předložených dovolatelem a týkajících se nesprávného posouzení délky řízení, složitosti řízení a nedostatečného zhodnocení vyššího věku žalobce, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil, když napadený rozsudek je vystavěn výlučně na závěru o promlčení žalovaných nároků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu