ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2088.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2088/2020-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně APB-PLZEŇ a. s., identifikační číslo osoby 27066410, se sídlem v Losiné 303, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované města Výsluní , se sídlem ve Výsluní 14, zastoupeného JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Rohová 613/12, o zaplacení částky 2 950 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 61/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 55 Co 248/2019-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně JUDr. Jitky Mothejzíkové částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala uhrazení částky 2 950 132 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě žalobkyně v oblasti rozhodování o jejím dlouhodobém investičním záměru na území města Výsluní a při plánování tohoto záměru (výstavba a provoz výroben elektřiny; dále jen „větrný park“), která měla být žalobkyni způsobena nezákonným rozhodnutím – opatřením obecné povahy o stavební uzávěře ze dne 20. 3. 2015, č. 2/15, jež bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 40 A 3/2015-171.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, č. j. 41 C 61/2017-231, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 950 132 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozsahu části potvrzujícího výroku I rozsudku odvolacího soudu, týkající se výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně, a co do výroků II a III, tj. výroků o náhradě nákladů řízení, není dovolání dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka týkající se existence nemajetkové újmy, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí (a ani rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož odůvodněním se odvolací soud zcela ztotožnil) ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Z odůvodnění napadeného rozsudku i soudu prvního stupně totiž jednoznačně vyplývá, že důvodem zamítnutí žaloby byl výlučně nedostatek příčinné souvislosti. Pokud v této souvislosti odvolací soud píše o „tvrzené a nijak neprokázané“ nemajetkové újmě, je z kontextu jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, že prokazování tvrzené nemajetkové újmy při neexistenci příčinné souvislosti (jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za újmu) považoval za nadbytečné, nicméně její neexistence důvodem zamítnutí žaloby nebyla.
S tím souvisí, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka opomenutých důkazů či posouzení zásad hodnocení důkazů, pakliže opomenuté důkazy měly být podstatné pro posouzení míry zásahu do práva žalobkyně a výše odškodnění za nemajetkovou újmu.
Vytýká-li v této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu skutkový závěr, že od smlouvy o spolupráci mezi ní a vedlejším účastníkem měl odstoupit vedlejší účastník, tedy závěr odlišný od skutkových zjištění soudu prvního stupně i zjevného obsahu samotné listiny, a to bez provedení dodatečného dokazování, namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k takové však dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto má dovolací soud za to, jak bude dále vysvětleno, že toto pochybení při formulaci odůvodnění napadeného rozsudku v kontextu dalších tvrzených a prokázaných skutečností, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely, nemohlo mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka splnění poučovací povinnosti soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, vyplývajícího z tvrzení účastníků, včetně samotné žalobkyně, a provedeného dokazování, které oba soudy považovaly za úplné a dostačující pro jejich závěr o neexistenci příčinné souvislosti, a nestojí tedy na závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ze strany žalobkyně. To přitom platí i ve vztahu k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména bod 30 jeho odůvodnění), byť tento v poslední větě bodu 28 svého odůvodnění píše, „že nebyla prokázána příčinná souvislost“. Je totiž zřejmé, že v tomto bodě se primárně zabýval otázkou povinnosti tvrzení žalobkyně ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, jakož i otázkou aplikovatelnosti žalobkyní odkazované judikatury Ústavního soudu, která se podle soudu prvního stupně týkala prokazování výše tvrzené škody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka týkající se existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o stavební uzávěře a tvrzenou nemajetkovou újmou žalobkyně.
Jak i sama dovolatelka uvedla s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce (v tam daných okolnostech pracovního sporu) a vznikem škody nejde zásadně o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Současně v označeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, a i když nemusí jít ve věci o jedinou příčinu vzniku škody, rozhodující příčina musí být příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Praxe dovolacího soudu se dále ustálila v závěru, že právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).
V intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by sice bylo možno obecně připustit relevanci argumentace dovolatelky, že neexistence územního rozhodnutí a stavebního povolení nemůže být okolností přerušující vztah příčinné souvislosti mezi nezákonnou stavební uzávěrou a tvrzenou nemajetkovou újmou, neboť kdyby žalobkyně stavebním povolením disponovala, pak by se na ni stavební uzávěra vůbec nevztahovala, avšak tato argumentace neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jehož právní posouzení věci odvolací soud rovněž odkázal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že v případě žalobkyně a jejího podnikatelského záměru na větrný park nebyly splněny ani předpoklady pro vydání stavební povolení, pakliže žalobkyně neměla k dispozici rozhodnutí o výjimkách ze zákazu u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a současně, že v tvrzené nejistotě musela být žalobkyně již několik let před tím s ohledem na postoj vedlejšího účastníka, resp. jeho v roce 2010 nově zvoleného zastupitelstva. Byť by v této souvislosti odvolací soud nesprávně (jak namítá dovolatelka) poukázal na odstoupení od smlouvy o spolupráci ze strany vedlejšího účastníka (ačkoliv odstoupení bylo ze strany žalobkyně), dovolací soud především z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud výslovně vycházel a s jehož odůvodněním se odvolací soud i po právní stránce výslovně zcela ztotožnil, nepřehlédl, že odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 30. 10. 2009 bylo ze strany žalobkyně odůvodněno nedostatkem součinnosti ze strany vedlejšího účastníka, že již dne 28. 1. 2011 zastupitelstvo schválilo, aby nová územně plánovací dokumentace byla bez větrných elektráren a na její zpracování byla podána žádost, a že v dopise ze dne 4. 3. 2013 žalobkyně sdělila starostce vedlejšího účastníka, že vlastní realizaci výstavby větrných elektráren brání pouze neustálé oddalování rozhodnutí vedlejšího účastníka o uzavření smlouvy o zřízení věcného břemeně ve vlastnictví města. Podle dovolacího soudu tak i bez rozporované skutečnosti, kdo odstoupil od smlouvy, ze skutkových zjištění odvolacího soudu, ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jednoznačně vyplývá, že změna postoje vedlejšího účastníka, projevující se jak v přípravě nové územně plánovací dokumentace, tak v neochotě k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, musela být žalobkyni již před vydáním nezákonného rozhodnutí zřejmá. Už jenom na okraj pak ve vztahu k nejistotě žalobkyně předcházející vydání nezákonného rozhodnutí a k nezákonnému rozhodnutí jako příčině nerealizace větrného parku dovolací soud uvádí, že rovněž nepřehlédl dovoláním nezpochybněný poukaz soudu prvního stupně na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí správního soudu, podle něhož vedlejší účastník mohl stavební uzávěrou bránit stavební činnosti (tedy, že žalobkyně s ní po celou dobu musela počítat; pozn. dovolacího soudu), avšak pouze ve vztahu k pozemkům určeným dle stávajícího územního plánu k zastavění větrnými elektrárnami, a nepřehlédl ani skutečnost, že nezákonná stavební uzávěra trvala necelých sedm měsíců, zatímco z provedeného dokazování ani tvrzení samotné žalobkyně nevyplývá, že by nezbytnou výjimku podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. či služebnost, územní rozhodnutí a stavební povolení získala žalobkyně alespoň následně do rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv současně z jejích vlastních skutkových tvrzení vyplývá, že projekt měl být uveden do provozu do 6 let od udělení autorizace na jeho výstavbu, tj. do září 2019.
Jestliže se dovolatelka nijak nevymezuje vůči tomu, že bez ohledu na nezákonné rozhodnutí nesplňovala předpoklady pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, tj. nedisponovala minimálně výjimkou podle §56 zákona č. 114/1992 Sb. či nezbytnou služebností, nepřípustně staví svoji polemiku s napadeným rozhodnutím na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zde i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Dovolání lze totiž ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Žalobkyně je také povinna nahradit náklady dovolacího řízení vzniklé vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta [§7, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, z náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21% sazby DPH.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu