ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2226.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2226/2022-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu újmy na zdraví, náhradu ušlého výdělku a o placení měsíční renty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 315/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 91 Co 324/2021-413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal náhrady újmy na zdraví v celkové výši 800 000 Kč s příslušenstvím (z čehož 737 864 Kč představovalo zadostiučinění za vytrpěné bolesti a 62 136 Kč zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění), dále náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši 464 410 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1 619 892 Kč, a konečně požadoval též, aby žalované byla uložena povinnost vyplácet mu pravidelnou měsíční rentu ve výši 48 068 Kč, a to od podání žaloby do 26. 1. 2022. Všech těchto nároků se žalobce domáhal z titulu odpovědnosti žalované za újmu způsobenou mu tím, že po té, kdy byl dne 3. 12. 2012 omezen příslušníky Policie České republiky na osobní svobodě a převezen na místní oddělení Letná, došlo v důsledku bezdůvodného, nezákonného a nepřiměřeného zákroku policisty A. O. k poškození jeho zdraví, konkrétně k vážnému zranění kolene.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 15 C 315/2016-367, žalobu zcela zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů vynaložených státem (výrok III).
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 91 Co 324/2021, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání postrádá náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. v části, v níž dovolatel vyjadřuje nesouhlas s posouzením délky promlčecí doby odvolacím soudem, přičemž má za to, že správně měl odvolací soud vycházet z promlčecí doby tříleté, nikoliv dvouleté (strana 10 dovolání), a dále v části, v níž brojí proti úvahám odvolacího soudu stran souladu námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy (strana 12 dovolání), neboť ve vztahu k těmto námitkám dovolatel neuvádí, který z důvodů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikovaném pod č. 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolání tak ve shora uvedených částech trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Ohledně zbylých dovolacích důvodů posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na bolestné, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019). Odvolací soud v tomto ohledu sice v bodu 30 odůvodnění rozsudku uvedl, že pro uplatnění nároku na náhradu za bolest je významné, kdy bolesti vznikly, a nikoliv kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu poškozeného, dále však (v bodu 31 odůvodnění) v souladu s výše uvedenou judikaturou při posouzení této otázky vycházel z toho, kdy (od kterého dne) bylo možno provést ohodnocení bolesti žalobce.
Otázka, kterou dovolatel podkládá za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, zda může promlčecí doba u nároků na náhradu újmy na zdraví začít běžet před skončením pracovní neschopnosti, ve které se poškozený ocitl právě z důvodu této újmy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005), jestliže pro stanovení počátku promlčecí doby u nároku na náhradu újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění vycházel z okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce. To ostatně na straně 7 dovolání označuje za správné i sám dovolatel. Dovozuje-li žalobce přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, nesprávně vyřešil otázku počátku běhu promlčecí doby s ohledem na to, že žalobce nebyl v období trvání své pracovní neschopnosti schopen efektivně řešit svůj nárok, pak staví svoji argumentaci na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu (jenž uzavřel, že již v průběhu pracovní neschopnosti se dovolatel mohl obrátit na lékaře se žádostí o vyšetření a ohodnocení ztížení společenského uplatnění), jež však nepředstavuje přípustný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navíc dovolatel přehlíží závěr odvolacího soudu, že i kdyby bylo připuštěno, že k ustálení zdravotního stavu došlo až ke dni, kdy byla ukončena pracovní neschopnost žalobce, uplynula by promlčecí doba tak jako tak před tím, než byla žaloba v předmětné věci podána u soudu. Ani připuštění dovolání a přitakání názoru žalobce by tedy pro něj nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Ani otázka, zda soud může vycházet při posouzení ustálení zdravotního stavu z názoru znalce na obecné odhady doby léčby v podobných případech, aniž by vycházel z konkrétního vývoje zdravotního stavu žalobce a z chronologie jeho léčby uvedené ve zdravotnické dokumentaci, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť otázka okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného, je otázkou skutkovou, tudíž zpochybnění jejího posouzení odvolacím soudem nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 1 o. s. ř. K tomu lze toliko doplnit, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000), jestliže při posouzení otázky, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce, vycházel z vyjádření lékaře, konkrétně z vyjádření znaleckého ústavu v soudem zadaném znaleckém posudku. Z téhož důvodu nelze přípustnost dovolání dovodit, brojí-li dovolatel proti (skutkovému) závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi zraněním žalobce a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Rovněž námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazní prostředky (znalecké posudky, lékařské zprávy či obsah spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Vyčítá-li dovolatel odvolacímu soudu, že se neseznámil s obsahem spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů, resp. že neprovedl důkaz prostřednictvím videozáznamu, pak se jednak tato argumentace dostává do střetu s jeho tvrzením, že tento důkazní prostředek byl odvolacím soudem nesprávně zhodnocen (jestliže by se s obsahem spisu odvolací soud „neseznámil“, pak by jej ani nemohl nesprávně vyhodnotit), jednak jde ve své podstatě o formulaci námitky vady řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jedině tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), k čemuž v daném případě nedošlo.
Žalobce v dovolání rovněž namítal, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění, jestliže jím nebyly vypořádány všechny jeho námitky. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Tyto požadavky byly v daném případě naplněny, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byl žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu