ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1654.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1654/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce: L. B. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Ladislavem Piterkou, se sídlem Dr. Martínka 1377/22, 700 30 Ostrava, proti žalované: Oční centrum AGEL s.r.o., IČO 26825775, se sídlem Zalužanského 1192/15, 703 00 Ostrava, zastoupená advokátem JUDr. Petrem Pečeným, se sídlem Purkyňova 74/2, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 325/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2019, č. j. 57 Co 244/2018-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 18 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Pečeného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 16 C 325/2013-332, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci bolestné ve výši 541 200 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 597 600 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 129 756,80 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 10. 2011 do 31. 3. 2018 ve výši 140 357 Kč, vše s úrokem z prodlení (výroky I až IV), zamítl žalobu ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 10. 2011 do 31. 3. 2018 v částce 309 042 Kč s příslušenstvím a za dobu od 1. 4. 2018 do budoucna (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce se u žalované podrobil řadě operací - dne 25. 4. 2008 operaci pravého oka spočívající v implantaci multifokální čočky ReSTOR (1. operace) a dne 30. 4. 2008 operaci levého oka, kdy mu byla implantována umělá monofokální nitrooční čočka Acrysof (2. operace); obě tyto operace byly lege artis s komplikací spočívající ve ztrátě sklivce oboustranně. Dne 7. 5. 2008 se podrobil nezbytné operaci spočívající v laserové discizi (rozříznutí) zadního pouzdra a sklivcového pruhu pravého oka (3. operace). Dne 13. 5. 2008 byla žalovanou provedena na levém oku výměna implantované monofokální nitrooční čočky za multifokální (4. operace). Výměna monofokální čočky za multifokální byla špatně indikována, neboť po ztrátě sklivce je správná centrace takové čočky obtížná, její implantace byla zbytečná a ze strabologických důvodů kontraindikovaná; pouze původní monofokální čočka mohla levé oko žalobce zachránit. Smyslem tří následujících operací levého oka (4. 6. 2008 laserová ablace rohovky – 5. operace, 23. 9. 2008 repozice umělé nitrooční čočky – 6. operace a 24. 10. 2008 laser pouzdra a výkony na sklivci – 7. operace) byla náprava poškození vzniklého v důsledku non lege artis postupu žalované při 4. operaci. Z nich 6. a 7. operace byly sice lege artis, ale zbytečné, 5. operaci zhodnotili znalci jako non lege artis, neboť byla provedena v nepřiměřeně krátké době po předchozích komplikovaných nitroočních výkonech. Další závažné chyby se dopustila žalovaná tím, že dne 29. 10. 2008 provedla na levém oku po ztrátě sklivce zbytečnou dodatečnou sekundární implantaci piggy back čočky (8. operace). Nejen shora popsaná pochybení, ale i opakované operativní manipulace s okem s porušeným sklivcem v krátkém intervalu po sobě vedly postupně k dalším operacím prováděným již jinými poskytovateli zdravotních služeb, a to 18. 11. 2008 vynětí čoček vlevo (9. operace), 3. 3. 2009 abraze centra rohovky (10. operace), 19. 3. 2009 transplantace rohovky (11. operace), 7. 10. 2010 aplikace Avastinu do sklivce (14. operace) a protiglaukomové operace 15. až 19. prováděné z důvodu bolestivého glaukomu (nitroočního tlaku) levého oka. Vysoký nitrooční tlak působil velkou bolestivost, ztrátu vidění a v důsledku toho byl dne 20. 11. 2012 obsah levého, již slepého oka odstraněn eviscerací (20. operace). Operace 9. až 20. byly v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a byly vynuceny výhradně přechozími non lege artis výkony žalované. Výrazně bolestivá byla 10. a 14. operace, po níž bolestivost způsobená nitroočním tlakem přetrvávala a všechny následné operace (15. – 20.) byly prováděny k odstranění vysokého nitroočního tlaku a trvalé bolesti, která skončila až 6. 12. 2012 (po zhojení spojivkové rány a oční protézy), přičemž k tomuto dni se zdravotní stav žalobce ustálil; trvalé následky spočívají ve ztrátě levého oka. Žalobce pracoval jako montér, po výkonech žalované byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a to do 7. 11. 2009, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010 byl žalobci od 8. 11. 2009 přiznán invalidní důchod. Žalobce uplatnil nárok na bolestné ve výši 30 000 Kč již žalobou ze dne 10. 11. 2010, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, který nabyl právní moci 5. 8. 2011. Soud po právní stránce uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen obč. zák.), neboť v souvislosti s implantací umělé čočky nepostupovala v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy – pochybení spočívalo v sérii non lege artis postupů, a to výměně dříve implantované monofokální čočky za multifokální (4. operace), následných zbytečných, riskantních a bolestivých operacích, jimiž bylo levé okolo přetěžováno (5. až 7. operace) a implantací piggy back čočky (8. operace), přičemž tyto chybné postupy si vyžádaly další operace u jiných poskytovatelů zdravotních služeb (9. až 11. a 14. až 19. operace) a vedly k nutnosti obsah levého slepého a silně bolestivého oka odstranit (20. operace). Škoda na zdraví žalobce vznikla v příčinné souvislosti s postupem non lege artis při léčení u žalované. O odškodnění rozhodl soud podle §444 až 446 obč. zák. poté, kdy uzavřel, že námitka promlčení není důvodná, neboť žalobce se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl až ze znaleckého posudku (dne 12. 8. 2015), neboť vzhledem k většímu počtu poskytovatelů zdravotních služeb nemohl dříve objektivně odpovědný subjekt zjistit.
K odvolání žalované, jímž kromě zamítavého výroku napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 57 Co 244/2018-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně bolestného v částce 38 400 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu před soudy obou stupňů i o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalovaná za škodu odpovídá podle §420 obč. zák., neboť při léčení žalobce postupovala non lege artis a tento postup byl příčinou dalších operací i konečné ztráty levého oka. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že kromě části bolestného, v níž odvolací soud rozsudek potvrdil, jsou zbývající nároky žalobce, včetně rozšíření nároků na bolestné, promlčeny (§106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Vzhledem k okolnostem případu, zejména k tomu, kdy se žalobce dozvěděl skutečnosti významné pro uplatnění svých nároků a kdy je u soudu uplatnil, neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost obsahově spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 38/1975, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, 25 Cdo 1593/2015, 24 Cdo 297/2010, 21 Cdo 389/2013, 1 Cz 2/88 a 25 Cdo 5281/2008 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18. Dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení promlčení uplatněných nároků. Dovolatel obsáhle rekapituluje průběh řízení (včetně předcházejícího řízení o náhradu škody zahájeného 10. 11. 2010) a zdůrazňuje, že pro silné a trvalé bolesti nebyl schopen se soudnímu řízení věnovat a poskytnout součinnost svému právnímu zástupci. Namítal, že vzhledem k tomu, že zdravotnické výkony provádělo více zdravotnických zařízení, nevěděl, kdo za škodu na jeho zdraví odpovídá, a dozvěděl se to až ze znaleckého posudku vypracovaného S., který mu byl doručen dne 12. 8. 2015. Teprve od té doby mu bylo známo, že k postupu non lege artis došlo při 4. až 8. operaci u žalované a nikoli u jiného poskytovatele zdravotních služeb. O nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se pak mohl dozvědět nejdříve po ustálení zdravotního stavu ke dni 6. 12. 2012, avšak o tom, že k tomuto dni k ustálení zdravotního stavu došlo, se dozvěděl až ze zmíněného znaleckého posudku. Navíc mu jeho zaměstnavatel neposkytl údaje o jeho průměrném výdělku před vznikem škody, a i proto je uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění pak lze uplatnit až rok po ustálení zdravotního stavu, v jeho případě proto začala promlčecí doba plynout od 6. 12. 2013, a uplatnil-li tento nárok 7. 7. 2015, nedošlo k jeho promlčení. A to i proto, že do seznámení se znaleckým posudkem v srpnu 2015 nevěděl nejen, kdo za škodu odpovídá, ale neměl vědomost ani o skutečné škodě – jejím vyčíslení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítala, že dovolatel nedostatečně vymezil přípustnost dovolání i dovolací důvod. Odvolací soud posoudil otázku promlčení zcela v souladu s judikaturou, na niž ve vyjádření odkázala. Žalobce již v roce 2010 neměl pochybnosti o tom, že za škodu odpovídá žalovaná, svou vědomost o osobě škůdce začal zpochybňovat až ve vyjádření k odvolání žalované. V případě žalobcem odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18 se nejednalo o skutkově ani právně totožnou věc; v odkazované věci se soudy náležitě nevypořádaly se závěry jednotlivých znaleckých posudků a jejich rozpory, což se promítlo do právních závěrů. V projednávané věci však žádný rozpor mezi znaleckými posudky není dán. V souladu s judikaturou se odvolací soud vypořádal s údajným uplatněním námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že není přípustné podle §237 o. s. ř.
Z hlediska hmotného práva se podle §3079 odst. 1 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též je jen „o. z.“), věc, ale i lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzují podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, nebo ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“).
Judikatura je ustálena v závěru, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby (tzv. objektivní promlčecí doba se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje) se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný pod C 1168 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445, ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, či ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010].
Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na bolestné je podstatné, kdy bylo objektivně možno ohodnocení bolesti provést, nikoli okamžik, kdy bylo ohodnocení lékařem skutečně provedeno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Obdobně to platí i u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
V souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, 21 Cdo 389/2013) odvolací soud postupoval, jestliže na základě skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) uzavřel, že žalobce se dozvěděl o škodě (mohl zjistit skutkové okolnosti rozhodné pro závěr o vzniku nároku na bolestné i na náhradu za ztížení společenského uplatnění i jejich rozsahu) ke dni 6. 12. 2012. K tomuto dni kruté bolesti vyvolané zvýšením nitroočního tlaku, jehož příčinou byl postup žalované non lege argis, jež vyústil v listopadu 2012 v nutnost odnětí postiženého levého oka, po zhojení ustoupily, a bylo možno ohodnocení bolestného provést. Sluší se však dodat, že toto platí pouze ve vztahu k bolesti, jíž trpěl od 14. operace nadále, kdy byly bolesti již trvalé. Nároky na bolestné spojené s operacemi předchozími (4. až 10. operace), kdy bolest po operaci nepřetrvávala, byly nároky samostatnými, kde vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno ohodnocení bolesti provést, a proto ohledně těchto nároků by se vědomost o škodě vázala k době předcházející datu 6. 12. 2012. K trvalému poškození zdraví žalobce pak došlo odnětím levého oka, po němž se jeho zdravotní stav ustálil rovněž dne 6. 12. 2012, a od té doby bylo možno provést i ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Námitka žalobce, že tento nárok lze uplatnit za rok po ustálení zdravotního stavu, není důvodná. Dovolatel měl zřejmě na mysli to, že k ustálení zdravotního stavu z hlediska ztížení společenského uplatnění dochází většinou do roka, avšak rozhodný je odborný závěr znalce - lékaře, přičemž v projednávané věci muselo být i pro laika zřejmé, že odnětím oka došlo k trvalému poškození jeho zdraví.
K datu ustálení zdravotního stavu, jak z hlediska bolestného, tak z hlediska náhrady za ztížení společenského uplatnění, pak měl žalobce informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o tom, který konkrétní subjekt je za škodu na jeho zdraví odpovědný. O tom, že si takový úsudek učinil, svědčí nejen jeho tvrzení, že byl přesvědčen, že k pochybení došlo implantováním monofokální čočky (3. operací) žalovanou, ale i skutečnost, že žalobce proti žalované již v roce 2010 (úspěšně) uplatnil nárok na bolestné. Z hlediska §106 odst. 1 obč. zák. pak není rozhodující, kdy se poškozený dozví o tom, jaká konkrétní chyba lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody; stačí vědomost poškozeného, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007). Žalobce nesporně trpěl krutými bolestmi (jak zdůraznil i znalec), jež mu ztěžovaly (neumožňovaly) věnovat se činnostem potřebným k uplatnění nároků na náhradu škody u soudu, avšak tyto bolesti skončily ustálením zdravotního stavu po vynětí postiženého oka v prosinci 2012. Poté již měl (nebo mohl mít) k dispozici všechny informace, na základě nichž si mohl učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Není proto důvodná jeho námitka, že až do vypracování znaleckého posudku v roce 2015 nevěděl, kdo za škodu na jeho zdraví odpovídá.
Dovodil-li odvolací soud, že promlčecí doba nároku na bolestné počala běžet 7. 12. 2012 a skončila 7. 12. 2014, nelze závěru, že došlo k promlčení tohoto nároku v rozsahu, v němž byla žaloba rozšířena až dne 30. 9. 2015 a 27. 5. 2016, ničeho vytknout. Ke stavení běhu promlčecí doby totiž může dojít jen ohledně nároku v té výši, v jaké byl včas uplatněn; v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby, nelze nárok v tomto rozsahu rozšíření přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). Stejně je tomu i ohledně závěru o promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který byl uplatněn u soudu dne 7. 7. 2015 (následně rozšířen 30. 9. 2015 a 27. 5. 2016), přičemž promlčecí doba uplynula marně již 7. 12. 2014. Odvolací soud se tak při posouzení námitky promlčení těchto nároků od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3228/2014 není případný, neboť námitka promlčení byla v této věci posouzena v duchu výše citované judikatury, jíž se řídil i odvolací soud v projednávané věci. Ani nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, na projednávanou věc nedopadá, neboť Ústavní soud shledal porušení základního práva žalobkyně (stěžovatelky) v pochybení soudů, které se nevypořádaly se závěry jednotlivých znaleckých posudků i jejich rozpory, což se promítlo do závěru, že zdravotní stav stěžovatelky se ustálil (a promlčecí doba začala běžet) v roce 2007, přestože i po tomto datu pokračovalo léčení a stěžovatelka podstupovala další operace až do počátku roku 2009. V projednávané věci však žádné pochybnosti o odborných závěrech nebyly, navíc odvolací soud uzavřel, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo až po úplném ukončení léčení (po odnětí oka).
V případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví o výši škody zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat. K uplatnění nároku na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti pak subjektivní promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88), přičemž nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikovaný pod č. 36/2007 Sbírky, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7, 2007, sp. zn. 25 Cdo 3293/2006 nebo usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006).
Ani při posouzení námitky promlčení nároků na náhradu za ztrátu na výdělku se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. V pracovní neschopnosti byl žalobce od 9. 5. 2008 do 7. 11. 2009, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen ze zdravotních důvodů. K tomuto datu žalobce věděl, kdo za škodu odpovídá, neboť do té doby byl léčen výhradně u žalované (operaci u jiného poskytovatele zdravotních služeb se poprvé podrobil až 18. 11. 2009, tedy po ukončení pracovní neschopnosti) a bylo objektivně možné vyčíslit výši ušlého výdělku, neboť bylo zjistitelné, jakého výdělku dosahoval před pracovní neschopností i jaké dávky nemocenského po dobu pracovní neschopnosti obdržel. Začala mu tedy běžet ve vztahu k tomuto nároku dvouletá subjektivní promlčecí doba, jež marně uplynula, neboť žalobce v soudním řízení uplatnil tento nárok až dne 9. 9. 2016, téměř 5 let po uplynutí této doby.
Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začala žalobci vznikat po skončení pracovního poměru, tedy od 8. 11. 2009. V té době věděl, kdo za škodu odpovídá (jak bylo výše zdůvodněno) a od března 2010 mu byly známy i skutkové okolnosti, na základě nichž bylo možno nárok uplatnit u soudu, neboť rozhodnutím OSSZ ze dne 10. 3. 2010 mu byl od 8. 11. 2009 přiznán invalidní důchod. Uplatnil-li však tento nárok až žalobou ze dne 29. 11. 2013, tedy po marném uplynutí promlčecí doby, je závěr odvolacího soudu, že došlo k promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako celku, zcela v souladu s judikaturou.
Při posouzení otázky, zda námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59/2004 Sbírky, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, nebo ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Ve včasném uplatnění nároků žalobci žádná objektivní okolnost nebránila. Krutá bolest, jíž žalobce skutečně trpěl, takovou okolností být nemohla, neboť skončila nejpozději současně s počátkem běhu promlčecí doby bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jde-li pak o nároky na náhradu za ztrátu na výdělku, mohl tyto nároky uplatnit v žalobě, již podal v roce 2010, přičemž mohl jinou osobu zmocnit, aby potřebné podklady zajistila v jeho zastoupení. Žalobcem tvrzená okolnost, že mu zaměstnavatel nevydal potřebné podklady, není sama o sobě důvodem k postupu podle §3 obč. zák. a navíc ji nelze přičítat k tíži žalované.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při posouzení námitky promlčení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek v celém jeho rozsahu, tedy i v části výroku I, kterým byl vyhovující výrok soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo v tomto rozsahu rozsudkem odvolacího soudu vyhověno, proto není dovolání subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.]. Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu