ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2255.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2255/2022-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a JUDr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce K. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 84 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 42/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 16 Co 24/2022-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č. j. 43 C 42/2021-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 84 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 25. 3. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 84 000 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobci způsobena nezákonným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2019, č. j. 6 P 201/2018-368, jímž byl zamítnut návrh žalobce na snížení vyživovací povinnosti vůči dvěma nezletilým dětem. Tento rozsudek byl však rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 544/2019-409, změněn tak, že výživné bylo žalobci sníženo. Škodu spatřoval žalobce v tom, že v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu prvního stupně platil po dobu 12 měsíců výživné ve výši 15 000 Kč místo 8 000 Kč. Další skutečností, která měla způsobit tutéž škodu, avšak jen v rozsahu částky 49 000 Kč (viz vyjádření žalobce ze dne 20. 9. 2021 a jeho přednes na jednání téhož dne), byl podle žalobce průtah v řízení v trvání 7 měsíců, jehož se měl Obvodní soud pro Prahu 9 dopustit tím, že ignoroval odvolání žalobce podané proti jeho rozsudku a věc předložil odvolacímu soudu až s několikaměsíčním odstupem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
V posuzované věci byl předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval, představován dvěma samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody ve výši 84 000 Kč, jež měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a jednak nárokem na náhradu škody ve výši 49 000 Kč, jež je sice součástí předchozí částky, ale je požadována z jiného důvodu, totiž z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtahu s předložením věci odvolacímu soudu. Dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž tento rozhodl o nároku žalobce na zaplacení částky 49 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu, není proto podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Pro úplnost lze doplnit, že žalobce podal dovolání i pro „dalších 7 000 Kč“, neboť k prodlení mělo dojít i tím, že došlo k prodloužení lhůty pro odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku. O tomto předmětu řízení však nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto (podle obsahu spisu byl tento důvod vzniku škody uplatněn až v doplnění odvolání ze dne 3. 12. 2021 a nemohl být proto ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř. předmětem odvolacího řízení). Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani argumentací, která se v dovolání k danému nároku vztahovala.
Přípustnost zbývající části dovolání dovozuje žalobce ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud měl pochybit při právním posouzení otázky, zda prvostupňové rozhodnutí ve věci změny vyživovací povinnosti představuje rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Žalobce však přehlíží, že v této části předmětu řízení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu nejen na výše uvedené otázce povahy rozsudku soudu prvního stupně v řízení o změně vyživovací povinnosti, ale rovněž na závěru, že rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném řízení o změně vyživovací povinnosti (stejně) nebyl nezákonný, neboť byl změněn z důvodu, že v odvolacím řízení bylo po doplněném dokazování vycházeno z odlišného skutkového závěru. Proti správnosti tohoto právního posouzení odvolacího soudu však žalobce ve svém dovolání nebrojí. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu