ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2257.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2257/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce B. V., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 25 Co 253/2021-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 53/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 19 C 48/2020-85, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3).
Dovolatel s odkazem na §237 o. s. ř. považoval za právní otázku, jež by měla být řešena jinak, otázku zda „je dán zákonný důvod k zamítnutí nároku žalobce na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč představující náhradu za nesprávný úřední postup“, kterou konkretizoval toliko slovy:„K námitce promlčení žalobce již před soudem prvního stupně uvedl, že promlčecí lhůta, pokud bylo právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, je stanovena na 10 let ode dne, kdy mělo být rozhodnutí soudu plněno (v souladu s §629 odst. 2 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), tedy pakliže byla pravomocně uložena povinnost rozsudkem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 12 T 53/2011 ke dni 6. 9. 2011 není možné, aby bylo právo žalobce promlčeno“. Dále již jen stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2538/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1739/20; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn Pl. ÚS-st. 45/16 (kde se vyjádřil k ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11 2. 2020, sp zn. III. ÚS 2478/18). Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolací soud uzavírá, že z obsahu dovolání nebylo možné dovodit (kromě nesouhlasu dovolatele se závěry odvolacího soudu), v čem spatřuje splnění jím uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Zejména vůbec nebylo možné zjistit z důvodu neuvedení judikatury Nejvyššího soudu, případně odpovídající formulace jeho právního názoru, podle které by snad bylo možné případnou rozhodovací praxi dovolacího soudu identifikovat, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud pro příště odchýlit (rozhodnout jinak). Pouhý (z textu dovolání vyplývající) nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu s prostým předestřením vlastní úvahy o tom, jak měl odvolací soud věc posoudit, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. Dovolání tak trpí v uvedeném rozsahu vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.), a proto nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu