ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2266.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2266/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) P. H., nar. YX, bytem XY, b) K. Š. , nar. XY, bytem XY, c) K. Š. , nar. XY, bytem XY, d) A. Š. , nar. XY, bytem XY, a e) E. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Škrobánkem, advokátem se sídlem v Horní Lhotě 66, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 615 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 230/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 58 Co 367/2021-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 13 C 230/2018-61, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 615 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobců na náhradu škody ve výši 615 855 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobcům způsobena pochybením Pozemkového úřadu, jenž při převodu vlastnického práva k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY v roce 1992 nezaslal své rozhodnutí katastrálnímu úřadu, a následně pochybením Pozemkového fondu, který v roce 2000 uzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k tomuto pozemku žalobcům, ačkoliv již pozemek nebyl v jeho vlastnictví, což mělo být zjištěno v rámci vnitřní lustrace. Žalobcům vznikla škoda tím, že nedošlo k nabytí vlastnického práva a bylo již fakticky znemožněno požadovat vydání jiného náhradního pozemku s ohledem na vypršení prekluzivní lhůty v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu meritorního posouzení včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda trvající restituční nároky umožňují či nikoliv domáhat se náhrady ušlého zisku – způsobeného tím, že žalobci nenabyli spoluvlastnictví k předmětnému pozemku – nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněném pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013, nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 808/2016, pokud uzavřel, že žalobcům nemůže svědčit nárok na náhradu škody, mají-li stále zachovaný restituční nárok.
Poukazují-li dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2617/2012, je nutné zdůraznit, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z podstaty věci neobsahuje meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor se závěry meritorně vyřešenými v rozsudcích dovolacího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17).
Z uvedených důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka dovolatelů, že bylo (v rozporu s jimi citovanou judikaturou Ústavního soudu) zasaženo do jejich práva na soudní ochranu tím, že „jejich odkaz na relevantní rozhodnutí“ nebyl v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu řádně vypořádán.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, společně a nerozdílně k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu