ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2368.2019.3
sp. zn. 30 Cdo 2368/2019-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Solarpark Kameničná, s.r.o., identifikační číslo osoby 28796683, se sídlem v Kameničné 53, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 3 872 200 Kč s příslušenstvím, projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 54 Co 346/2018-355, takto:
I. V dovolacím řízení se pokračuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 17 C 60/2017-281, uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 3 872 200 Kč spolu s úrokem z prodlení od 10. 8. 2017 ve výši 8,05 % ročně z této částky do zaplacení (výrok I) a současně žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena neprovedením řádné transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2012/19“), do českého právního řádu, a to v termínu do 14. 2. 2014. Žalobkyně, která je provozovatelem fotovoltaické elektrárny (dále jen „FVE“) Solarpark Kameničná, žalované vytýkala, že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o odpadech“), obsahoval ustanovení §37p odst. 2, které provozovatelům solárních elektráren ukládalo povinnost zajistit financování nutné pro zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013. Směrnice 2012/19, která vstoupila v platnost dne 13. 8. 2012, totiž prostřednictvím svého čl. 13 odst. 1 vyžadovala, aby členské státy Evropské unie nejpozději do 14. 2. 2014 zajistily financování nákladů na odstraňování odpadu ze solárních panelů výlučně prostřednictvím jejich výrobců, jednalo-li se o odpad z výrobků uvedených na trh již od 13. 8. 2005. Na splnění povinnosti stanovené v §37p odst. 2 zákona o odpadech přitom žalobkyně v době od roku vynaložila právě celkovou částku 3 872 200 Kč, jejíž náhrady se proto domáhá.
V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobkyně je provozovatelkou FVE Solarpark Kameničná, přičemž FVE byla uvedena do provozu v roce 2010 a veškeré fotovoltaické panely tvořící součást FVE byly uvedeny na trh po srpnu 2005. Na základě smlouvy o zajištění společného plnění povinností provozovatele solární elektrárny, kterou žalobkyně uzavřela dne 30. 6. 2013 se společností REMA PV Systém, a. s., žalobkyně uvedené společnosti v souvislosti s plněním své zákonné povinnosti plynoucí z §37p odst. 2 zákona o odpadech zaplatila v době od 31. 12. 2014 do 16. 5. 2018 částku 3 837 200 Kč.
Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo zejména z aplikace §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že znění čl. 13 odst. 1 je s využitím gramatického výkladu zcela jasné a není možné jej vykládat jinak, než že financování odpadů z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Žalovaná nesplnila svou povinnost plynoucí ze směrnice 2012/19, neboť členské státy měly uvést v účinnost příslušné předpisy nezbytné pro dosažení souladu s požadavkem směrnice do 14. 2. 2014, což žalovaná neučinila. Po uplynutí transpoziční lhůty nebyla vnitrostátní úprava dána do souladu se směrnicí 2012/19 a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně požaduje náhradu výlučně za poplatky uhrazené po marném uplynutí této lhůty, nejedná se o „retroaktivní“ požadavek. Soud prvního stupně posléze s podrobným odůvodněním dospěl k závěru, že ve věci byly naplněny obligatorní podmínky pro odpovědnost státu za škodu.
K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení 3 872 200 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) nevyhověl, neboť odvolací soud není soudem poslední instance. Z toho důvodu zamítl návrh na přerušení řízení.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru nežli soud prvního stupně. Za situace, kdy zákon č. 165/2012 Sb. byl schválen dne 31. 1. 2012 a účinnosti nabyl dne 1. 1. 2013, tj. před tím, než Směrnice 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012 nabyla dne 13. 8. 2012 účinnosti a transpoziční datum stanovila do 14. 2. 2014, nebyl v rozporu s předpisy Evropské unie. Odvolací soud tak nesdílel závěr soudu prvního stupně, že Česká republika implementovala Směrnici 2012/19/EU nesprávně. Pokud tedy žalobkyně uzavřela 30. 6. 2013 smlouvu o zajištění kolektivního plnění pro provozovatele solárních elektráren instalovaných do 1. 1. 2013, uzavřela ji podle platné právní úpravy, která ke dni jejího uzavření nebyla v rozporu s právem Evropské unie a závazek hradit poplatek jí tak vznikl ještě před uplynutím implementační lhůty, tudíž nebyl v příčinné souvislosti s transpozicí Směrnice ke dni 14. 2. 2014. Nelze přitom pominout, že Směrnice neukládá členským státům povinnost měnit nebo rušit povinnosti vzniklé před jejím přijetím. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu nejsou v daném případě naplněny.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II a III napadla žalobkyně včasným dovoláním.
Přípustnost podaného dovolání spatřovala v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a to:
a) zda Česká republika správně a do konce transpoziční lhůty, která končila dne 14. 2. 2014, provedla implementaci směrnice, a to zákonem č. 165/2012 Sb. (kterým došlo k novelizaci Zákona o odpadech) schváleným dne 31. 1. 2012 s účinností ode dne 1. 1. 2013, tj. před tím, než směrnice nabyla dne 13. 8. 2012 účinnosti, tj. jinak řečeno, zda mohlo dojít k implementaci směrnice novelou zákona o odpadech, ačkoliv v té době nebyla ještě směrnice přijata;
b) zda povinnost žalobkyně dle §37p zákona o odpadech uzavřít do 30. 6. 2013 smlouvu o zajištění kolektivního plnění pro provozovatele solárních elektráren instalovaných do 1. 1. 2013, byla stanovena podle platné právní úpravy, která ke dni uzavření smlouvy nebyla v rozporu s právem Evropské unie (tj. s čl. 13 směrnice) a závazek hradit poplatek jí tak vznikl ještě před uplynutím implementační lhůty směrnice (která končila dne 14. 2. 2014) a tudíž nebyl v příčinné souvislosti s transpozicí směrnice;
c) zda žalovaná nebyla povinna změnit ust. 37p Zákona o odpadech po uplynutí transpoziční doby směrnice, protože směrnice neukládá členským státům povinnost měnit nebo rušit povinnosti vzniklé před jejím přijetím;
d) zda žalovaná mohla v zákoně o odpadech stanovit odlišně od směrnice rozhodný den a stanovit, že recyklační poplatek má hradit provozovatel solární elektrárny namísto výrobce solárních panelů (jak stanoví čl. 13 směrnice);
e) zda nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti Žalovaného za škodu.
Dále přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017, a to při řešení otázky zda výklad zákona o odpadech (§37p) provedený odvolacím soudem, je v souladu se zásadou, že soudy členského státu se musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí (viz také např. rozsudek Adeneler a další., bod 123 a rozsudek VTB-VAB, bod 39, Pfeffer a další, C-397/01 až C403/01, bod 113).
Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že čl. 13 směrnice zavazoval členské státy přijmout takovou národní úpravu, která uloží výrobcům E-zařízení, spadajících pod směrnici, povinnost financovat náklady spojené s recyklací odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), spadajících pod Směrnici (tj. včetně solárních panelů), pocházejících od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, uvedených na trh po 13. 8. 2005. Pouze ve vztahu k historickému odpadu (tj. OEEZ uvedených na trh do 13. 8. 2005, včetně) směrnice připouští možnost financování nákladů, spojených s nakládáním s OEEZ také jejich uživateli, ovšem jinými než domácnostmi.
Pokud směrnice požaduje, aby financování nákladů recyklace OEEZ, uvedených na trh po rozhodném dni, nesly výrobci E-zařízení, stanovuje jim směrnice povinnost do budoucna, jelikož povinnost financování se aktivuje až tehdy, kdy se solární panel změní v odpad z panelu. Platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich právní následky, k nimž došlo před účinností nové úpravy, se posoudí podle práva dřívějšího. Pokud však trvá dříve vzniklý právní vztah i nadále, posoudí se ode dne účinnosti nového předpisu podle tohoto nového předpisu i právní následky dotčeného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona. Nejpozději 14. 2. 2014 měl být mechanismus financování recyklace ve vztahu k Odpadu z panelů i v České republice zcela změněn, a to tak, aby nejpozději do dne 14. 2. 2014 povinnost k financování po tomto datu vzniklého odpadu z panelů, uvedených na trh po 13. 8. 2005, byla v souladu se směrnicí přenesena na výrobce solárních panelů.
Dále dovolatelka namítá s odkazem na preambuli směrnice, že §37p zákona o odpadech je v rozporu se smyslem a cílem směrnice. Ohledně stanovení rozhodného dne pro určení historického odpadu odkazuje na gramaticko-sémantický výklad směrnice. Dovolatelka tak má za to, že byly naplněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 3 872 200 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předesílá, že usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 2368/2019-285, dovolací řízení přerušil, a to podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jelikož ve skutkově obdobném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 259/2017 projednávaném ve fázi dovolacího řízení před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 880/2019 předložil podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie SDEU tuto předběžnou otázku: 1) Musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? 2) V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?
O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 1. 2022, C-181/20. V návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 880/2019-420, pročež ve smyslu §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. odpadla překážka v tomto řízení, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno. Nejvyšší soud proto v první řadě rozhodl o pokračování v dovolacím řízení.
V rozsudku ze dne 8. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 880/2019-420, Nejvyšší soud jednak shrnul nosné důvody uvedeného rozhodnutí SDEU, jednak dospěl k následujícím právním závěrům relevantním též pro nyní posuzovanou věc.
Principy, jimiž se řídí odpovědnost každého členského státu Evropské unie za újmu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vícekrát podrobně zabýval. Poukázat lze v této souvislosti např. na rozsudek ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, a ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2849/18, nebo na usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, a ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 191/13. V této judikatuře Nejvyšší soud konstatoval, že standardy tohoto odpovědnostního systému byly judikovány v rozhodnutích Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie), přičemž konkrétně vyplývají z rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, dále z rozsudku ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA proti Spolkové republice Německo a Factortame Ltd a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, a z rozsudku ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakouské republice, a jsou konstruovány následovně: a) právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem; b) porušení musí být dostatečně závažné a c) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost. Všechny tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody. V prvním ze zmíněných rozhodnutí vydaném ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 přitom Soudní dvůr uvedl, že „možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“
Případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou sice postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zmíněného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v EU vyplývají. Je totiž „nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, [byť] tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje“.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy v prvé řadě třeba posoudit, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, a to ve vztahu k povinnosti upravené v jejím čl. 13 odst. 1 (v souladu s nímž členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005). Novelou zákona o odpadech provedenou zákonem č. 165/2012 Sb., jenž byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 30. 5. 2012, byl totiž s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech §37p odst. 2, který stanovil, že pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí. Nejvyšší soud konstatoval, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh přede dnem 13. 8. 2012 se žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila. Z již citovaného rozsudku SDEU ze dne 25. 1. 2022, C-181/20, totiž vyplynulo, že předmětný čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost) ukládá výrobcům, je neplatný. Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solární elektrárny, tudíž z unijního práva neplynula. Odpovědnost žalované za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto nákladech uhradila, je tudíž vyloučena.
Stran fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013 se však již uplatní závěr SDEU, podle kterého čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto fotovoltaických panelů ukládala jiným subjektům, než jejich výrobcům. V této části tedy česká právní úprava vtělená do ustanovení §37p odst. 2 zákona o odpadech s unijním právem souladná není. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jež žalobkyni zaplacením zmíněných nákladů případně vznikla (byly-li vůbec nějaké takové solární panely součástí její fotovoltaické elektrárny), je však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně závažné. O takový případ se však nejedná. Ve shodě s dalším závěrem vysloveným SDEU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce je totiž nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení §37p odst. 2 bylo do zákona o odpadech vloženo již dne 30. 5. 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než směrnice 2012/19 vstoupila dne 13. 8. 2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne 14. 2. 2014, dokdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého právního řádu neprovedly. Ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém rozmezí tedy odpovědnost žalované za tvrzenou škodu vzniknout nemohla.
Nejvyšší soud tedy uzavřel, že ustanovení §37p odst. 2 zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této směrnice stanoven do 14. 2. 2014.
Výše uvedené se pak beze zbytku vztahuje i na posuzovaný případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů, jak bylo již výše vyjádřeno, se v zásadě neliší. Jelikož závěry odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku jsou souladné s právě uvedenými závěry SDEU a Nejvyššího soudu dovolatelkou vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu