ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2392.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2392/2021-902
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Č., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 125/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 15 Co 485/2020-841, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 15 Co 485/2020-841, se ve výroku I v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II tak, že žaloba byla co do požadavku na zaplacení nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a v navazujícím výroku II o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku dvou nezákonných rozhodnutí, a to usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV ze dne 21. 6. 2010, č. j. ÚOOZ 198/TČ-2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2006, sp. zn. 43 Nt 46/2006. Trestní stíhání žalobce skončilo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012, č. j. 10 T 30/2009-776, kterým byl žalobce plně zproštěn obžaloby.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 25 C 125/2014-761, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 57 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 973 943 000 Kč s příslušenstvím a co do požadavku na zákonný úrok z prodlení z částky 57 000 Kč od 10. 6. 2014 do 10. 12. 2014 (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož žalobce dne 10. 6. 2014 uplatnil u žalované nárok na poskytnutí náhrady škody v celkové výši 1 723 793 511 Kč sestávající se z vynaložených nákladů právního zastoupení ve výši 4 000 000 Kč, z vynaložených nákladů právního zastoupení při refinancování úvěru ve výši 40 000 000 Kč, z nákladů souvisejících s nevýhodnými podmínkami refinancování ve výši 70 000 000 Kč, zmaření investic na provozování T ve výši 50 000 000 Kč, znehodnocení investic v rámci projektu pozemkové banky ve výši 50 000 000 Kč, znehodnocení investic v rámci mediální podpory obchodování s realitami ve výši 15 000 000 Kč, ztráty na pozemcích ve výši 30 000 000 Kč, z ušlého zisku ve výši 1 449 793 511 Kč, z úhrady penalizace státu za pozdní úhrady daňových povinností ve výši 15 000 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy spočívající v nezákonné vazbě ve výši 2 000 000 Kč a v nezákonném rozhodnutí ve výši 2 000 000 Kč, přičemž žalovaná se k jeho požadavku postavila negativně. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. ÚOOZ-99-V7-2005, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání trestného činu podplácení dle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona spáchaného ve formě spolupachatelství. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2006, č. j. 43 Nt 46/2006-70, byl žalobce vzat do vazby, kdy vazba byla započata dne 9. 3. 2006, z vazby byl žalobce propuštěn dne 5. 5. 2006. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 3. 2008, č. j. 2 VZV 25/2006-440, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Usnesením Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 3 NZA 52/2008, bylo usnesení Vrchního státního zastupitelství zrušeno. Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 21. 6. 2010, č. j. ÚOOZ-198/TČ/2008, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012, č. j. 10 T 30/2009-776 (dále jen „posuzované řízení“), byl žalobce podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Dále vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že PPF banka, a. s. uzavřela s žalobcem dne 13. 2. 2004 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobci střednědobý úvěr ve výši 300 mil. Kč ve dvou částech, a to jako investiční úvěr až do výše 205 mil. Kč a provozní úvěr až do výše 95 mil. Kč. Ke dni 28. 2. 2005 byl investiční úvěr vyčerpán ve výši 150 mil. Kč a provozní úvěr ve výši 75 mil. Kč, přičemž na jejich úhradu nebyla provedena žádná splátka. Splatnost byla sjednána ohledně částky 150 mil. Kč do 31. 1. 2007 a zbylá část do 31. 1. 2009. Skutečnost, že proti žalobci bylo v březnu 2006 zahájeno trestní řízení a žalobce byl vzat do vazby, posoudila PPF banka jako porušení písmene c) čl. IX. Smlouvy o úvěru a vedla k obavě, zda žalobce nadále splňuje podmínky úvěrového klienta. Žalobci trestní stíhání a vzetí do vazby zasáhlo do jeho rodinného života, rozešel se s přítelkyní a nemohl se díky vazbě starat o své syny ve věku 9 a 14 let, které měl ve střídavé výchově. Trestní řízení žalobce též vedlo k depresivním a úzkostným stavům u žalobce, kdy i pouhý zvuk zastavujícího auta dodnes u něj vyvolává představu příjezdu policie. Žalobce musel po návratu z vazby intenzivněji navštěvovat svého psychologa K., ke kterému dochází již od roku 1996. Ve vazbě trpěl jak působením prostředí, tak díky špatným hygienickým podmínkám. Před 10 až 15 lety byl vnímán pracovníky firmy řešící mediální komunikaci jako velký a významný klient na trhu s pozemky a developementu, kterému tito pomáhali prezentovat jeho obchodní záměry. Po návratu z vazby s ním obnovili spolupráci. V trestním řízení zastupoval žalobce Z. K., a to na základě smlouvy s firmou M., která hradila faktury. Od července 2006 měl smlouvu přímo s žalobcem, ale faktury byly hrazeny společností M., jíž byl 100% vlastníkem žalobce a kterou tento užíval jako nástroj při správě svých společností k úhradě jejich nákladů s ročním rozúčtováním. Náklady žalobce musely být hrazeny touto společností i proto, že následně byl v důsledku exekucí žalobce jako fyzická osoba omezen v disposici s majetkem. Refundaci nákladů žalobce nedoložil.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“. Dospěl k závěru, že okamžikem vzniku nemajetkové újmy není vydání zprošťujícího rozsudku, který představuje ve smyslu §9 odst. 1 OdpŠk pouze podmínku přiznání nároku, ale samo vykonání vazby. Dovodil, že nelze použít úpravu zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zák. č. 160/2006 Sb. účinnou od 26. 4. 2006 a upravující i nemajetkovou újmu, která může zpětně působit pouze u nároků z nesprávného úředního postupu, a dospěl k závěru, že je třeba vycházet z úpravy provedené občanským zákoníkem s tím, že nárok se promlčuje ve tříleté lhůtě podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přičemž právo mohlo být vykonáno nejdříve po vydání zprošťujícího rozsudku, tj. od 11. 6. 2012. Pokud tedy byl nárok uplatněn dne 10. 6. 2014 a dne 11. 12. 2014 podána žaloba, není nárok promlčen. S odkazem na platnou judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010) uzavřel, že vzhledem k tomu, že odpovědnostní titul sice byl vydán před účinností uvedené novely zákona č. 82/1998 Sb., když nezákonné rozhodnutí o vzetí do vazby bylo vydáno dne 12. 3. 2006, nicméně újma vznikla po její účinnosti (žalobce byl z vazby propuštěn dne 5. 5. 2006), lze nárok žalobce posoudit podle §9 odst. 1 OdpŠk. Újmu žalobce pak soud prvního stupně hodnotil všemi zákonnými kritérii ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Dospěl k závěru, že vazba trvala pouze 57 dnů, žalobce nebyl stíhán pro závažnou trestnou činnost spočívající v útoku na život nebo zdraví, nemohl se však po dobu vazby starat o své syny svěřené do střídavé péče. Výkon vazby nepředstavoval přílišný zásah do žalobcova psychického zdraví, když s psychickými problémy se žalobce léčil již v předchozí době. Za odpovídající částku odškodnění za den trvání vazby proto soud prvního stupně považoval částku 1 000 Kč, což při 57 dnech vazby představuje částku 57 000 Kč. Ohledně nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dovodil soud prvního stupně důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou, když trestní stíhání žalobce pravomocně skončilo dne 11. 6. 2012 a nárok se promlčel v 6měsíční lhůtě běžící od tohoto data. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 10. 6. 2014, tedy až téměř po dvou letech od počátku běhu promlčecí doby. Co se týká nároku na náhradu škody představující vynaložené náklady na obhajobu v trestním řízení, dovodil soud prvního stupně naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dne 21. 6. 2010 ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk vůči žalobci. Uzavřel, že k jeho vydání došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., který u prokazování nároků na náhradu škody požadoval osvědčení vzniku škody v majetkové sféře dokladem o zaplacení právních služeb, což žalobce nedoložil. Pokud náklady na právní zastoupení za žalobce hradila společnost M., žalobce neunesl důkazní břemeno prokázání vzniku škody dle §120 odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. U nároku na náklady vynaložené v souvislosti s refinancováním úvěrů a dalších nároků na náhradu škody dovodil soud prvního stupně, že tyto se odvíjí od zesplatnění úvěru dle úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a PPF bankou a. s. ze dne 13. 2. 2004, bankou PPF ve spojení s trestním stíháním žalobce a výkonem vazby, přičemž z prohlášení doloženého žalobcem jako listiny ne zcela jasného původu a tedy i nedostatečně hodnověrné nebylo možno zjistit, zda skutečně došlo k zesplatnění celého úvěru a vzniku povinnosti žalobce celý úvěr zaplatit ve lhůtě 3 dnů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze dovodit, že následné kroky, které žalobce činil, nastaly v důsledku zesplatnění úvěru, a není tak prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o vzetí žalobce do vazby a vznikem škody. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že žalobce neustále mění svá tvrzení, kdy např. uvedl, že dne 18. 4. 2006 obdržel výzvu, že pokud nebude splácet, bude pohledávka postoupena třetí osobě, ale opět zde není uvedeno nic o zesplatnění úvěru. Žalobce ani nespecifikoval, kdy byl úvěr zesplatněn, do kterého data měl úvěr zaplatit. V této části proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze skutkového stavu tak, jak byl podrobně zjištěn soudem prvního stupně.
7. Po právní stránce však odvolací soud dospěl k odlišným závěrům. Pokud jde o existenci odpovědnostního titulu, odvolací soud zcela souhlasil se soudem prvního stupně, který ohledně uplatněných nároků existenci nezákonného rozhodnutí, shledal. Odvolací soud však ohledně otázek naplnění či nenaplnění ostatních kumulativně stanovených předpokladů odpovědnosti státu u jednotlivých uplatněných nároků žalobce, tj. existence újmy a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené újmy, a současně také otázky případného promlčení uplatněných nároků dospěl k odlišným závěrům. Co se týká újmy způsobené nevýhodným financováním, tuto sám žalobce označil jako rozdíl mezi cenou financování žalobce a jeho podniku, kdyby byl nadále standardně financován, a cenou financování, kterou žalobce musel vynaložit fakticky, když v důsledku trestního stíhání a vazby byl nucen refinancovat svůj standardní podnikatelský úvěr poskytnutý PPF bankou a. s. za výrazně horších podmínek. V dané době však ještě nebylo vydáno druhé z označených nezákonných rozhodnutí, trestní řízení proti žalobci bylo v té době vedeno na základě rozhodnutí Policie České republiky o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. ÚOOZ-99-V7-2005, nicméně žalobce se z tohoto rozhodnutí jako nezákonného náhrady újmy nedomáhal. Uvedenou újmu bylo tedy možno přezkoumávat pouze v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě a s jejím výkonem, nikoliv v souvislosti s trestním řízením jako takovým. Vznik újmy žalobce odvozoval od tvrzeného očekávatelného a vysoce pravděpodobného zesplatnění úvěru poskytnutého žalobci PPF bankou a. s. na základě smlouvy o úvěru reg. č. 90005003 ze dne 13. 2. 2004, a to ve výši 300 mil. Kč. Samo zesplatnění úvěru však žalobce neprokázal, v řízení ani nebylo prokázáno, že refinancování úvěru bylo v příčinné souvislosti s výkonem vazby, když žalobce v dané době již nebyl tak úspěšným podnikatelem, jak tvrdil, a musel řešit závazky z úvěrové smlouvy, přičemž toto řešení spadlo právě do doby, kdy byl žalobce vzat do vazby. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že náklady na refinancování úvěru nebyly v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě a s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 6. 2010. Rovněž další újmy související s podnikáním žalobce (újma z nuceného prodeje pozemků, ušlý zisk z nemožnosti prodat své pozemky a realizovat developerské projekty za standardních tržních podmínek, projekt T, P. b. a časopis P., dále újma způsobená penalizací za pozdní uhrazení daňových povinností) odvolací soud neshledal v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě či nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Rovněž otázku nákladů na obhajobu v trestním řízení odvolací soud posoudil shodně se soudem prvního stupně tak, že žalobce vznik této škody neprokázal. Pokud jde o nárok žalobce na nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu, odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Co se týká nemajetkové újmy dovozované z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 6. 2010, je zcela zřejmé, že na tuto se vztahuje novelizovaný zákon č. 82/1998 Sb. Pokud jde o újmu odvozovanou od nezákonného rozhodnutí o vazbě, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že újma vznikla v souvislosti s vykonáním vazby. Samotné držení ve vazbě má již z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. V dané věci bylo rozhodnutí o vzetí do vazby vydáno dne 12. 3. 2006, tedy před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006, jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006, a která vnesla do zákona 82/1998 Sb. i odškodnění nemajetkové újmy, přičemž vazba byla ukončena dne 5. 5. 2006, tj. po účinnosti uvedené novely. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, a dospěl k závěru, že v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje dnem 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti. V daném případě bylo nezákonné rozhodnutí o vazbě vydáno ještě před účinností zák. č. 160/2006 Sb., avšak vzhledem k tomu, že k výkonu vazby došlo až po její účinnosti, je třeba nemajetkovou újmu posoudit již podle novelizovaného znění zákona 82/1998 Sb. Žalobcem zmiňované řešení způsobem, že bude samostatně posuzovaná nemajetková újma před 27. 4. 2006 a po uvedené datu, odvolací soud nepovažoval za vhodné z důvodu, že vazba působí újmu jako celek a i délka jejího trvání je jedním z hodnotících kritérií intenzity újmy. Odvolací soud proto považoval nárok žalobce na nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu za promlčený, když šestiměsíční promlčecí doba skončila dne 12. 12. 2012 a pokud žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu až dne 10. 6. 2014, je jeho nárok promlčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesouhlasil s posouzením délky promlčecí lhůty nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby, k jehož vydání došlo před účinností novely (zák. č. 160/2006 Sb.), neboť se má podle přesvědčení žalobce řídit zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Rovněž posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem považoval žalobce za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008.
9. Žalobce dále v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení, pokud byly za poškozeného uhrazeny třetí osobou. Tuto otázku považoval za dovolacím soudem dosud neřešenou.
10. Žalobce dále v dovolání namítal nesprávné vyhodnocení důkazů navržených k prokázání vzniku škody, které považoval za rozporně řešené s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003.
11. Žalobce proto navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolatelem předložená otázka, zda lze počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk spojovat se dnem následujícím po dni vydání pravomocného rozhodnutí o zproštění obžaloby, nebo až od okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě skutečně dozvěděl, jejíž posouzení odvolacím soudem je podle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud trvale ve svých rozhodnutích konstatuje, že byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se tak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uznal námitku promlčení, založenou na prokázaných skutečnostech, jako důvodnou.
18. Námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně (dle dovolatele „špatně“) vyhodnotil důkazy navržené k prokázání vzniku škody a některé neprovedl vůbec, představují ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti; nevystihují proto (od 1. 1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
19. Ani otázka, zda skutečnost, že náklady na obhajobu v trestním řízení byly za poškozeného uhrazeny třetí osobou odlišnou od poškozeného, odůvodňuje závěr, že poškozenému nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu nevznikl, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Dle §31 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Současně platí, že OdpŠk výslovně zahrnuje náhradu nákladů řízení do náhrady škody. Ustálená výkladová praxe soudů k §31 OdpŠk, dle které je smyslem a účelem daného zákonného ustanovení zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem i úhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně nebo nápravě (k tomu srov. plenární rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 38/06), ačkoli tyto závěry vycházely z pojetí škody, které mělo svůj základ v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejichž dílčím výkladem bylo dovozeno, že lze o škodě uvažovat teprve poté, co předmětné náklady řízení byly skutečně uhrazeny, byla zohledněna i při přijímání zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přestože do pojmu škoda v pojetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zahrnul i vznik dluhu (§2952 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020). Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalobce náklady na jeho obhajobu vynaložené společností M., této společnosti neuhradil a ani mu nevznikl dluh vůči této společnosti, a proto na jejich náhradu nemá nárok, neodchýlil se od shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Tato dovolací námitka žalobce tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
20. Dovolání je však přípustné pro posouzení námitky žalobce, podle jakého předpisu je třeba posoudit promlčecí dobu u promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby, k jehož vydání došlo před účinností novely (zák. č. 160/2006 Sb.). Jedná se o otázku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je zčásti důvodné.
22. Čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) stanoví: „Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.“
Podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy „[k]aždý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.“
Čl. 5 odst. 3 Úmluvy následně stanoví, že „[k]aždý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci, a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení.“
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy „[k]aždý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“
Čl. 5 odst. 5 Úmluvy konečně stanoví, že „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“
23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci se dovolatel domáhá mimo jiné náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby v období od 9. 3. 2006 do 5. 5. 2006 v souvislosti s trestním řízením, v němž byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pravomocně zproštěn obžaloby. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vzetí do vazby bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., je v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu nezbytné na vazbu vykonanou před účinností zákona č. 160/2006 Sb. aplikovat přednostně a přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy a promlčení před účinností citovaného zákona je třeba posuzovat podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posuzoval-li odvolací soud celý tento nárok žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., je jeho posouzení nesprávné.
24. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídající části (náhrady nemajetkové újmy za vazbu vykonanou v období od 12. 3. 2006 do 26. 4. 2006, přičemž žalobce požadoval za celou vazbu zaplacení 2 000 000 Kč, aniž by však uvedl, jakou konkrétní částku požaduje za každý den vazby, přičemž odvolací soud se výší zadostiučinění za vykonanou vazbu nezabýval) zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Na odvolacím soudu bude, aby se otázkou nároku žalobce na odškodnění za nezákonnou vazbu za období od 12. 3. 2006 do 26. 4. 2006 znovu zabýval ve světle shora uvedeného, když délku promlčecí doby je třeba stanovit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
25. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu