ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2462.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2462/2021-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 85/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Co 63/2021-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 28 C 85/2020-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 420 199 Kč od 9. 5. 2020 do 1. 7. 2020 (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 708 150 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 1 803,18 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci roční zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % od 12. 5. 2020 do 1. 7. 2020 z částky 414 998,50 Kč, jinak že se v tomto výroku ohledně zákonného úroku z prodlení od 9. 5. 2020 do 11. 5. 2020 z částky 420 199 Kč a od 12. 5. 2020 do 1. 7. 2020 z částky 5 200,50 Kč zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 1. 2013 vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2016 (dále jen „posuzované řízení“) a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I a II napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání, pokud jde o jeho část nadepsanou „Ve věci nákladů vynaložených na znalecký posudek znaleckého ústavu Dolmen servis s. r. o.“ a dále ve vztahu k otázce porovnávání posuzovaného řízení s obdobnými řízeními, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce sice vymezil, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání (odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), neuvedl však, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Z této části dovolání nadto není ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz ].
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. v části nadepsané „Ve věci náhrady nemajetkové újmy“ nezakládá námitka žalobce týkající se neadekvátního srovnání posuzovaného řízení s jinými případy, neboť srovnání judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka potřeby valorizace částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou dovolatel odůvodňuje poukazem na zohlednění růstu mezd a inflace, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, vyšel-li ze základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále za každý následující rok trvání posuzovaného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 ve vztahu k inflaci, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 ve vztahu ke změně životní úrovně). Nejvyšší soud ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, rozsudek ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21) a k jinému závěru nedospívá ani v tomto případě.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu