ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.257.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 257/2022-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. P., nar. XY, bytem ve XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 52/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2021, č. j. 39 Co 144/2021-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 197,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 7. 3. 2017 domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 990 000 Kč, nemajetkové újmy v důsledku nezákonně vydaného rozhodnutí ve výši 250 000 Kč a současně nemajetkové újmy v důsledku neposkytnutí práv oběti trestného činu, to vše v řízení vedeném u Policie České republiky pod sp. zn. ORI-17630-55/č.j.-2010-001193-DŠ, posléze pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ. Ve věci samé rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 37 C 52/2017-153, který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 39 Co 316/5219-228, potvrzen. Nejvyšší soud pak v dovoláním napadeném rozsahu ohledně nároku na zaplacení částky 990 000 Kč z titulu nepřiměřené délky trestního řízení rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 2572/2020-274, zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 37 C 52/2017-293, uložil žalované zaplatit žalobci částku 84 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 906 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 103 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 22 808,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu a to ohledně potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba do výše 803 000 Kč. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok III rozsudku odvolacího soudu, není její dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani další námitka žalované, že není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění svou výši (několikanásobně) přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Žalovaná totiž pomíjí, že byť v poměrech dané věci přiznané zadostiučinění skutečně převyšuje částku, o níž v posuzovaném řízení jde, odvolací soud k přiznané částce zadostiučinění dospěl modifikováním jednotlivými kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, jejichž závažnost použití závěrů z dříve uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu vylučuje, což citované judikatuře odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017).
Námitka žalované, že v souvislosti se studiem předmětného rozhodnutí zjistila značné nesrovnalosti a možné nekalé praktiky právních zástupců poškozených v souvislosti s uplatněním nároků na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., neobsahuje žádnou právní otázku, která by mohla být způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a na jejímž zodpovězení by napadené rozhodnutí stálo ve smyslu §237 o. s. ř.
Táže-li se žalovaná, jakým způsobem se má protistrana ve sporu bránit stran pochybností o udělení plné moci, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Účelem dovolacího řízení není poskytovat právní poradenství účastníkům řízení stran toho, jak mají v řízení postupovat, aby obhájili svá práva.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení vzniklé mu v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalované (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 12 260 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 637,60 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu