ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3016.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3016/2021-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně J. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Babicem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jaromíra Vejvody 1397, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o částku 435 175 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 48/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 39 Co 42/2018-232, 39 Co 187/2018, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 39 Co 42/2018-239, 39 Co 187/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 14 C 48/2016-172, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 79 625 Kč za dobu od 14. 7. 2016 do 23. 11. 2016 (výrok II), a zamítl žalobu ve zbývající části (výrok III). Doplňujícím usnesením ze dne 3. 4. 2018 rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I), v zamítavém výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 116 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), potvrdil doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů státu (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Doplňujícím usnesením rozhodl o lhůtě, v níž žalovaná měla částku 1 116 Kč s příslušenstvím žalobkyni zaplatit.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalované částky domáhá z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 30 C 108/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 30. 7. 2007. Šlo o pracovněprávní spor. Předmětem řízení bylo určení neplatného ukončení pracovního poměru žalobkyně. Soud prvního stupně důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení skončilo usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání dne 8. 3. 2017. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 79 625 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že jednotlivé úkony soudů v posuzovaném řízení na sebe v zásadě navazovaly, nicméně postup soudu byl mařen samotnou žalobkyní, která opakovaně žádala o odročení jednání z důvodu její dovolené či nemoci, opakovaně žádala o ustanovení zástupce v řízení, přičemž musely být prozkoumávány její finanční poměry, což si vyžádalo určitý čas. Jistě je právem účastníka žádat o odročení jednání z důvodu omluvitelných překážek, nicméně žalovaná za toto nemůže nést odpovědnost. Jednání též muselo být zbytečně odročováno zaviněním člena senátu, který se k nařízenému soudnímu jednání nedostavil. V posuzovaném řízení šlo o pracovně právní spor, řízení ve své podstatě složitější, kdy se jednalo o neplatnost ukončení pracovního poměru žalobkyně. Soud ve věci rozhodoval na třech stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně rozhodoval 2x a soud odvolací 3x. Nejvyšší soud pak 2x. Žalobkyně se v počátcích projednávání posuzované věci na délce řízení podílela opakovanými žádostmi o odročení jednání (od dubna 2008 do ledna 2009). Při stanovení přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Základní částku snížil o 10 % na základě kritéria složitosti řízení, navýšil o 10 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni a snížil o 10 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení (požadavky na odročení jednání, nespokojenost s ustanovenými zástupci).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně uvedl, že věc řešily opakovaně všechny tři stupně soudní soustavy, z okolnosti, že dovolací soud rozhodoval v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu, nelze činit žádné zásadní závěry, protože právě vícestupňová soudní soustava slouží ke korekci soudních rozhodnutí. I o jednotlivých procesních návrzích rozhodoval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, což se samo o sobě muselo odrazit na celkové délce řízení. Odvolací soud se tak ztotožnil se soudem prvního stupně o snížení základního zadostiučinění pro složitost řízení o 10 %.
Ohledně kritéria jednání poškozené odvolací soud uvedl, že žalobkyně opakovaně žádala o odročení jednání. Jednání, nařízené na den 9. 4. 2008, bylo odročeno pro plánovanou zahraniční dovolenou žalobkyně. Další jednání se mělo konat dne 4. 7. 2008, tehdy požádala o jeho odročení zástupkyně žalobkyně pro nemoc. Další jednání se mělo konat dne 8. 10. 2008, žalobkyně však stávající právní zástupkyni odvolala plnou moc, doložila novou pro Mgr. Valentu a současně požádala o odročení jednání pro nemoc a trvala na své osobní přítomnosti u jednání. Byť občanské soudní řízení s důvodnou omluvou účastníků či jejich zástupců a odročením jednání z tohoto důvodu výslovně počítá, nelze s tím spojené prodloužení řízení přičítat k tíži státních orgánů.
Poukazovala-li žalobkyně v odvolání na dobu od 30. 7. 2007, kdy podala žalobu, do prvého jednání ve věci dne 16. 1. 2009, a hodnotila ji jako průtah v délce 17 měsíců, odvolací soud souhlasil s tím, že nejde o dobu standardní, přičetl ji však pouze chování žalobkyně a jejím opakovaným žádostem o odročení již nařízených jednání. Ohledně doby od 16. 1. 2009 do dalšího jednání dne 14. 4. 2010 souhlasil odvolací soud s žalobkyni, že po tuto dobu šlo o nedůvodný průtah. Dále se zabýval délkou řízení před odvolacím soudem a dovolacím soudem, přičemž uzavřel, že se na této délce podílela i sama žalobkyně Odvolací soud tak z důvodu opakovaných žádostí o odročení jednání, opakovaných návrhů na vydání předběžného opatření a opakovaného ustanovování zástupců snížil základní částku zadostiučinění o 15 %.
Ohledně postupu orgánů veřejné moci odvolací soud uzavřel, že v plynulosti soudního řízení byly zjištěny pouze dílčí průtahy, které nebylo třeba zohlednit dalším navýšením odškodnění.
Ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozenou odvolací soud shledal nedostatečným navýšení základní částky zadostiučinění o 10 % a částku navýšil o 20 %.
Dospěl tak k celkové částce zadostiučinění ve výši 129 070 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá:
a) Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, uveřejněného ve sbírce civilních rozhodnutí pod číslem C 9538 s právní větou: „Spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru typově obvykle nepatří mezi složitější řízení z hlediska podmínek pro odškodnění nemajetkové újmy vyvolané vydáním rozhodnutí v nepřiměřené době; opakované rozhodování na různých stupních soudní soustavy v takovém sporu zpravidla nesvědčí o složitosti řízení, ale o nedůsledném postupu soudů. Pracovněprávní spory mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam, neboť přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a současně je od jeho výsledku odvislý nárok na náhradu mzdy.“ Pokud odvolací soud přistoupil ke snížení zadostiučinění z důvodu počtu soudních instancí, přestože žalobkyní uplatněné opravné prostředky byly využity důvodně, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, dle nějž „počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků.“
b) Ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci odvolací soud nezohlednil průtah 14 měsíců mezi nařízenými jednáními. Dále nezohlednil, že důvodem pro rozhodování věci na všech stupních soudní soustavy byl nedůsledný postup odvolacího soudu v původním řízení, který zrušil věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně.
c) Ohledně kritéria jednání poškozeného odvolací soud přistoupil ke snížení zadostiučinění z důvodu žádosti dovolatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, včetně nutnosti soudu o těchto návrzích, včetně odměn takto ustanovených zástupců, rozhodovat. Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Pokud v průběhu téměř desetiletého soudního řízení dovolatelku postupně zastupovali tři procesní zástupci, z nichž první byl zvolen na základě dohody o plné moci, a další dva byli ustanovení soudem, nevybočuje tato skutečnost z běžné praxe. Nadto opakované rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků bylo vyvoláno jednáním soudu, který při žádosti dovolatelky o změnu zastoupení nedůvodně požadoval znovu osvědčovat její poměry, ač se její poměry po dobu řízení zásadně neměnily. Samotná rozhodnutí o ustanovení zástupce, jakož i rozhodnutí o odměně ustanoveného zástupce jsou svou povahou jednoduchá procesní usnesení s minimálním dopadem na celkovou délku řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Při posouzení složitosti řízení je třeba přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak ke skutkové či hmotně právní složitosti případu. V civilních věcech jsou považována za typově složitější řízení například restituční spory ohledně velkého množství majetku, řízení o stanovení výživného při změnách v majetkových poměrech účastníků nebo insolvenční řízení s větším množstvím incidenčních sporů či řízení ve věcech kapitálových společností. Spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi takové případy svojí složitostí typově obvykle nepatří. Za kritérium hlediska složitosti řízení lze považovat i počet instancí, které se řešením sporu věcně zabývaly. V daném případě byl spor o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru projednáván ve třech stupních soudní soustavy, Nejvyšší soud však rozhodoval toliko o otázce procesní, když dovolání jako nepřípustné odmítl, a rozsudky soudu prvního stupně byly opakovaně rušeny z důvodu nepřezkoumatelnosti, nikoliv z důvodu právní složitosti věci. Opakované rozhodování na různých stupních soudní soustavy v tomto případě nesvědčí o složitosti řízení, ale o nedůsledném postupu soudů, proto odvolací soud rozhodl správně, pokud z tohoto důvodu (§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) přiměřené zadostiučinění nesnížil.“
V nyní posuzované věci odvolací soud nevycházel ze závěru, že by posuzované řízení spadalo mezi typově složitější řízení. Závěr o vyšší složitosti odůvodnil procesní stránkou věci (opakované žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, následně po ustanovení nového zástupce vyčíslení odměny původního zástupce, návrhy na vydání předběžných opatření). Dále poukázal na počet instancí, které věc opakovaně projednávaly, přičemž ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by rozhodnutí byla rušena pro nepřezkoumatelnost jako v dovolatelkou namítané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s výše citovaným rozsudkem.
Spatřuje-li dovolatelka rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou v zohlednění počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného zadostiučinění, pak dovolací soud neshledává použití tohoto kritéria v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelkou uváděná citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, je jednak nepřesná (neúplná), jednak nepřiléhavá, neboť neúplně citovaný právní názor dovolacího soudu se především týkal posouzení přiměřenosti délky řízení, nikoliv přímo úvah o snížení či zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Nadto závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Naproti tomu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Dovolatelkou namítaný rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak ani v tomto případě není dán, a tudíž otázky výše vymezené pod písm. a) přípustnost dovolání nezakládají.
Ve vztahu k otázce, zda změna právního zastoupení a s tím související opakované ustanovování zástupce je okolností, kterou lze zohlednit v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného [otázka výše vymezená pod písm. c)], Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozsudku ve věci Koktavá proti České republice ze dne 2. 12. 2003, stížnost č. 45107/98, §47, uvedl: „Pokud se jedná o chování stěžovatelky, nelze jednoznačně tvrdit, že by bylo zcela v souladu s požadavky kladenými na účastníky při vedení občanskoprávního řízení ovládaného dispoziční zásadou. Soud souhlasí s argumentací vlády, že stát nelze činit odpo-vědným za nekompetentnost právních zástupců zvolených stěžovatelkou. Soud je dále toho názoru, že postoj stěžovatelky, která několikrát změnila právního zástupce a podala celou řadu návrhů na změnu své žaloby, významně přispěl k prodloužení řízení“ (obdobně srov. rozsudek ESLP ve věci König proti Německu ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, §108). Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2760/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1347/13, neshledal postup odvolacího soudu, jenž v rámci kritéria jednání poškozeného zohlednil změnu právního zastoupení, za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejde tak o otázku, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k námitkám směřujícím k posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [výše vymezeným pod písm. b)] dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Právě tohoto účelu ve vztahu k uvedeným námitkám mohlo být v nyní projednávané věci dosaženo, neboť dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že posouzení kritéria postupu orgánu se neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud zhodnotil, že nedostatky v postupu soudů v posuzovaném řízení vedou k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem. Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). Ve vztahu k druhé námitce ustálená judikatura Nejvyššího soudu stojí na závěru, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí, jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu. K takovému závěru lze dospět v případech, kdy dojde v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, nebo pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Takové okolnosti však dovolatelka v nyní projednávané věci nenamítá. V této části tudíž dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu