ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3215.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3215/2022-858
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. K. , nar. XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 3 018 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 178/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 35 Co 127/2022-830, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako právní nástupkyně původního žalobce V. K. v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 3 018 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 28. 12. 2013 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež původnímu žalobci vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2005, a v jehož závěru byl původní žalobce pravomocně zproštěn obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 17 C 178/2014-803, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2022, č. j. 17 C 178/2014-837, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 327 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 3. 1. 2014 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbytku představovaném částkou 2 691 500 Kč s příslušenstvím a dále úrokem z prodlení z přiznané částky 327 000 Kč za dobu od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež směřovalo do části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé, a dále do jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního požadavku na přiznání samotného úroku z prodlení z přisouzené částky 327 000 Kč za dobu od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014, neboť tento nárok, dosahující částky 360 Kč a odvíjející se od odlišného skutkového základu, než nárok na vlastní finanční zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní. Tento závěr přitom dopadá i na právní otázku, kterou žalobkyně v podaném dovolání zformulovala právě ve vztahu k uvedenému nároku.
Dovolání žalobkyně není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zaměřil na posouzení, zda se jedná o dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázka, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním namístě postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, nebo zda by výše tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a na soudcovském uvážení, tedy otázka, která by měla být dle názoru žalobkyně dovolacím soudem posouzena jinak, přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud prostřednictvím závěrů, které ve věci vyslovil soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil a na něž odkázal, při stanovení výše zmíněného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry původního žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo (jak ostatně vyžaduje též žalobkyní zdůrazňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/2021), ale současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem původního žalobce. Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznanému v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. K uvedenému zbývá dodat, že dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se měl od zmíněné ustálené judikatury nyní odchýlit.
V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Pokud žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování vyšel ze srovnání případu původního žalobce s případy, které z blíže nespecifikovaných důvodů sama nepovažuje za srovnatelné, zpochybňuje tím ve své podstatě závěry odvolacího soudu, které nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Kromě toho považuje-li žalobkyně přiznané zadostiučinění za nepřiměřeně nízké, používá relativní pojem, který vychází z jí provedeného srovnání, aniž by však specifikovala, s čím výši přiznaného zadostiučinění sama srovnává.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda smrt původního žalobce, jež je následkem újmy, která se mu přihodila v trestním a následném náhradovém řízení, zakládá důvod ke zvýšení přiznaného finančního zadostiučinění. Skutečnost, že nezákonné trestní stíhání bylo hlavní příčinou smrti původního žalobce dne 16. 6. 2020, jak žalobkyně uvádí, ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, neplyne. Potud tedy žalobkyně opět namítá vadná skutková zjištění, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod. V návaznosti na absenci uvedeného skutkového závěru pak napadené rozhodnutí na řešení zmíněné otázky logicky nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil), pročež přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu zmíněného ustanovení nelze z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li žalobkyně, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (aniž však současně zřetelně specifikovala, na základě jakého konkrétního postupu odvolacího soudu k tomuto názoru dospěla), lze k této její námitce uvést pouze tolik, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, nyní splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu