ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.447.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 447/2021-312
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 3 099 395 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 135/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 182/2020-249, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 182/2020-249, v části potvrzujícím zamítnutí žaloby co do částky 99 395 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2019, č. j. 31 C 135/2016-211, v části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 99 395 Kč, a v navazujících výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal náhrady škody (57 000 Kč za výkon vazby a 99 395 Kč jako náhradu ušlého zisku) a nemajetkové újmy (2 943 000 Kč) mu vzniklé v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, zahájeným usnesením Policie České republiky ze dne 10. 4. 2013, č. j. UOOZ-1928/TČ-2012-290010, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, a trestním stíháním zahájeným usnesením, č. j. UOOZ-2174/TČ-2015-290010, které skončilo odložením věci. V rámci trestního řízení vykonal žalobce vazbu od 9. 4. 2013 do 16. 5. 2013.
2. Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. 12. 2019, č. j. 31 C 135/2016-211, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 288 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 2 810 995 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil výroky II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel z toho, že trestní stíhání mělo dvě fáze, a to stíhání za zvlášť závažný zločin, které trvalo 2 roky a 4 měsíce, a stíhání pro hospodářský trestný čin, které trvalo 2 roky a 8 měsíců. Soud následně porovnal posuzované řízení s podobnými odškodněnými případy. Zohlednil také, že se žalobce nedopustil žádného násilného jednání, byl stíhán na základě chabých důkazů pro zvlášť závažný zločin, trestní stíhání trvalo pět let, případ byl medializován, došlo k zásahu do jeho rodinného a osobního života a bylo mu zajištěno velké množství věcí, a určil jako přiměřenou částku odškodnění 250 000 Kč.
5. Při posouzení náhrady za vazební stíhání měl za správný názor soudu prvního stupně, že žalobci za prvních 14 dní vazby na samotce náleželo odškodnění 1 200 Kč denně a za zbylých 24 dní odškodnění 900 Kč denně, celkem 38 400 Kč. V otázce ušlého zisku oba soudy měly za to, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní, ačkoliv byl o následku těchto břemen poučen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Dle dovolatele se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a to nesprávnou aplikací hmotného práva s ohledem na stanovení konkrétní částky a tuto svou aplikaci ještě nedostatečně odůvodnily, čímž zatížily rozhodnutí procesní vadou a rozhodly nepřezkoumatelnými rozsudky. Uvedený rozsudek měl za neaktuální a právní otázka odškodňování trestního stíhání má být s ohledem ke změně ekonomické situace (vývoj inflace) vyřešena jinak.
7. Dovolatel také poukazoval na to, že soudy neměly při hodnocení hlediska zásahu do práv žalobce rozlišovat dvě fáze posuzovaného trestního řízení, k čemuž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 977/10, který se týká totožnosti skutku v trestním řízení.
8. Dovolání mělo být přípustné z toho důvodu, že soudy obou stupňů správně určily právní normu, ale nesprávně ji aplikovaly na daný skutkový stav, a tím se měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000.
9. Soudy měly dále procesně pochybit, pokud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, neprovedly důkazy navržené k prokázání ušlého zisku, a to po poučení ve smyslu §118a o. s. ř. Při posouzení otázky náhrady ušlého zisku se soudy také měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009 a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, když se vůbec nevyjádřily k závěrům v nich obsaženým.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon vazby, neboť napadeným výrokem odvolacího soudu bylo negativně rozhodnuto ve vztahu k žalobci pouze o části nároku ve výši 18 600 Kč.
16. V otázce správného určení právní normy a její nesprávné aplikace se dovolání omezuje na vyjádření nesouhlasu s výší přisouzených částek a skutkovými závěry soudů obou stupňů, které není způsobilé založit přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud žalobcovu věc posoudit, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.
17. Nepřezkoumatelnost rozsudků obou soudů a neodůvodněnost jejich dílčích závěrů představuje těžiště argumentace dovolatele. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, protože odůvodnění napadeného usnesení je v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, když je z něj zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. K nesouhlasu dovolatele s výší přisouzených odškodnění Nejvyšší soud uvádí, že dle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
19. K požadavku, aby se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, dovolací soud uvádí, že uvedené rozhodnutí stanovilo určité orientační rozpětí pro odškodňování nezákonného výkonu vazby a odnětí svobody, nikoliv pro samotné odškodňování nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním.
20. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
21. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Přičemž soudy se svým postupem od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily.
22. Uvedené platí i ve vztahu k postupu odvolacího soudu, který rozlišoval dvě fáze trestního řízení, neboť tím pouze přihlížel k povaze trestní věci, která logicky nemusí být po celou dobu trestního řízení neměnná. Pro odvolací soud zde nebyla ani tak podstatná právní kvalifikace jednání žalobce, nýbrž podstatná změna skutku, kdy byla vyloučena k samostatnému projednání a následně odložena právě věc, kde součástí popisu skutku bylo údajné jednání žalobce, které mělo spočívat v tom, že v úmyslu získat majetkový prospěch neznámým způsobem zbavil osobní svobody pohřešované, převezl je na neznámé místo, kde je držel a následně usmrtil a jejich těla ukryl, přičemž v mezidobí vyšlo najevo, že pohřešovaní jsou živi a zdrávi.
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 99 395 Kč z hlavní výdělečné činnosti podnikatele podnikajícího jako osoba samostatně výdělečně činná, neboť tato otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
26. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
27. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2).
28. Podle §9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
29. Podle §2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)
30. Podle §28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením.
31. Ačkoliv v projednávané věci obecné soudy shledaly v případě žalobce naplnění odpovědnostního titulu jak podle §9 odst. 1 OdpŠk, tak podle §8 odst. 1 a 2 OdpŠk, neboť nynější žalobce byl nejen později zproštěn obžaloby, nýbrž bylo rozhodnutí o vazbě zrušeno k podané stížnosti, nepřiznaly žalobci náhradu způsobené škody - ušlého zisku (příjmu z poradenské činnosti) - z toho důvodu, že žalobce tvrzený ušlý zisk nepodložil konkrétními okolnostmi, na jejichž základě by se, nebýt škodné události, majetkový stav poškozeného zvětšil. Ztracená obchodní příležitost musí být podle obecných soudů prokázána v reálné podobě, nikoliv pouze daňovým přiznáním za předcházející období.
32. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 333/2021 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), na které odkázal i dovolatel, „nárok na náhradu ušlého zisku se nemusí vždy odvíjet od zjištění průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody. Způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období (nebýt vazby) dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel.“
33. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), uvedl, že „nelze odhlížet od charakteru podnikání jako takového, a to zvláště u tzv. malých podnikatelů. Obecné soudy nahlížely na podnikatelskou činnost stěžovatele jen a pouze v jejím úzkém slova smyslu, kdy dochází k realizaci konkrétní smlouvy či konkrétní zakázky. Činnost podnikatele je přitom nepochybně širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se následně projeví v podnikatelském výsledku jako takovém. Činnost podnikatele směřující k vydobytí zisku je nepochybně bohatší, než samotná konečná finální realizace té které zakázky. Skutečnost, že stěžovatel např. organizoval svoji práci tak, aby nepřišel v rozhodném období o žádnou zakázku, ještě neznamená, že místo účasti na trestním řízení nemohl provádět jinou činnost s podnikáním související a bez níž by svoji podnikatelskou činnost fakticky vykonávat nemohl. Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného.“
34. V návaznosti i na citovaný nález Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, konstatoval, že „je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.“ Soudy musí při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. „konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti žalobce ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny.“
35. S ohledem na charakter podnikatelské činnosti žalobce a jím tvrzený charakter ušlých příjmů, tak i odvolací soud v nynější věci měl aplikovat §28 OdpŠk a určit výši průměrného výdělku žalobce za dny, kdy byl ve vazbě. Nejvyšší soud tak stejně jako Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, nevidí důvod, pro který by měl být podnikatel podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná v jiném postavení ve vztahu k výpadku v zásadě pravidelných příjmů v důsledku vykonané vazby, než zaměstnanec, který by si kvůli nim musel vzít neplacené volno. Z uvedeného je přitom zřejmé, že se neuplatní judikatura vztahující se k hypotetickému ušlému zisku, neboť o ten zde nejde. V projednávané věci bylo rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, kvůli němuž byl vzat do vazby.
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však dovolací soud v rozsahu přípustnosti dovolání neshledal.
37. Protože je právní posouzení výše ušlého zisku ze strany odvolacího soudu nesprávné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 99 395 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 99 395 Kč, a v navazujících výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V rozsahu, ve kterém bylo dovolání nepřípustné, je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
38. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu