ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.495.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 495/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. D. , nar. XY, se sídlem v XY, insolvenční správkyně dlužníka P. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Pešatem, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 379 909 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 108/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2021, č. j. 57 Co 113/2021-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v postavení insolvenční správkyně dlužníka P. N. v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 379 909 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, která vznikla jmenovanému dlužníkovi v důsledku nesprávného úředního postupu bývalého soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Ivo Nedbálka, který v rámci exekuce vedené na majetek dlužníka pod sp. zn. 053 Ex 2339/2008 nevydal po rozhodnutí o dlužníkově úpadku nerozvržený výtěžek z dražebního prodeje dlužníkových nemovitých věcí do jeho majetkové podstaty, nýbrž si jej ponechal.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 23 C 108/2020-54, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 379 909 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky za dobu od 20. 2. 2020 do zaplacení (výrok I), přičemž ve vztahu k úroku z prodlení z částky 379 909 Kč ve výši 9,75 % za dobu od 21. 8. 2019 do 19. 2. 2020 žalobu zamítl (výrok II). Zároveň s tím soud prvního stupně žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III) a dále rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že i ve vztahu k částce 379 909 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky za dobu od 20. 2. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), načež rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je zažalovaný nárok promlčen v důsledku marného uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty upravené v §32 odst. 1 větě první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž tuto otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, uzavřel-li na podkladě skutkových zjištění, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že za situace, kdy žalobkyně věděla o postupu soudního exekutora spočívajícím v porušení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2019, který založila skutečnost, že tento soudní exekutor po rozhodnutí o úpadku dlužníka vydaném dne 26. 5. 2014 nerozhodl (navzdory opakovaným výzvám žalobkyně i navzdory uložené pořádkové pokutě ze strany insolvenčního soudu) o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, následkem čehož toto vymožené plnění žalobkyni též nevydal (ponechal si je), jakož i o tom, že tento postup vedl ke vzniku škody na straně dlužníka, přičemž tato její vědomost se vztahovala nejpozději k datu 18. 12. 2015, kdy žalobkyně pohledávku dovozenou z uvedeného titulu a vyčíslenou v její přibližné (orientační) výši přihlásila do insolvenčního řízení vedeného proti dotčenému (tehdy již bývalému) soudnímu exekutorovi, došlo k uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty dříve, než žalobkyně svůj nárok dne 19. 8. 2019 předběžně uplatnila u žalované a než následně podala žalobu u soudu. Tímto závěrem, jakož i tím, že pro počátek běhu předmětné lhůty odvolací soud nevzal za rozhodné až žalobkyní prosazované datum právní moci usnesení zástupce původního soudního exekutora vydaného dne 23. 11. 2017 podle §46 odst. 7 exekučního řádu, z něhož vyplynula přesná výše vzniklé škody, se odvolací soud konkrétně neodchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, nebo v žalobkyní zmiňovaném usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1652/12, jakož i v usnesení ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2102/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2001/12, či v usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 346/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2031/20.
Odvolací soud se současně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani tím, že okamžik počátku běhu promlčení lhůty spojil již s vědomostí žalobkyně o tom, že dotčený bývalý soudní exekutor o vydání vymoženého plnění (poníženého o náklady exekuce) zákonem upraveným způsobem nerozhodl a toto jí nevydal (navzdory výzvám i postihu), a nikoliv až se získáním informace, podle níž výtěžek provedené dražby nemovitých věcí dlužníka nebyl na účtu N. vůbec dohledán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, nebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5870/2017, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019).
Pokud dovolatelka namítá, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, pročež se napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle jejího názoru odchyluje od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, když k této skutečnosti nepřihlédlo, ani tato otázka přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu řízení žádné skutečnosti svědčící o tom, že by vznesená námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, s tím, že by tyto okolnosti nadto byly naplněny ve zcela výjimečné intenzitě odůvodňující významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, nýbrž navzdory znění §241a odst. 6 o. s. ř. poukázala na údajný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy poprvé až v podaném dovolání, pak skutečnost, že odvolací soud tuto námitku nehodnotil jako odporující dobrým mravům, činí jeho rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozsudkem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo usnesením ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2544/2019.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu