ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.531.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 531/2021-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem v Kladně, Ludvíka Kuby 803, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 341 179 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 210/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 55 Co 20/2020-449, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody ve výši 3 341 179 Kč s příslušenstvím a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí. Za takové rozhodnutí žalobce považoval dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003, č. j. 50185/03/031920/2487, kterým mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, č. j. 8606/04-110, jímž byl k odvolání žalobce tento dodatečný platební výměr změněn, jakož i navazující rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 10. 1. 2005, č. j. 925/05/031920/2487, kterým bylo žalobci vyměřeno penále k dodatečně doměřené dani. Poté, co žalobce úspěšně napadl správní žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze o dodatečném doměření daně, změnil správce daně napadený dodatečný platební výměr tak, že dodatečně vyměřená daň je 0 Kč; současně byl zrušen i výměr daňového penále a žalobci byla správcem daně vrácena dne 21. 5. 2010 celá neoprávněně inkasovaná částka doměřené daně a penále v celkové výši 2 175 292 Kč. Škoda, jež byla žalobci zmíněnými rozhodnutími způsobena, představuje sumu finančních prostředků, které žalobce zaplatil navíc v důsledku toho, že si byl nucen v prosinci roku 2004 a v lednu roku 2005 opatřit částky, jimiž uhradil finančnímu úřadu nezákonně vyměřenou daň a penále. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout tím, že po dobu 5,5 roku musel odvracet opakující se nebezpečí prodeje svého bydlení a zdroje příjmu, tj. ½ lukrativního domu ve XY. Po celou tuto dobu byl žalobce ve stavu nejistoty, neboť se obával podnikat a investovat, aby se nedostal do ještě většího zadlužení. Žalobce se stal pro své okolí značně nevěrohodným (půjčky na pár měsíců se změnily na půjčky na několik let), opakovaným sjednáváním půjček byl neúnosně zatěžován, zejména psychicky a společensky, což se promítlo i do jeho rodinného života.
Usnesením ze dne 11. 2. 2019, č. j. 25 C 210/2011-339, zastavil Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) řízení co do nároku žalobce na zaplacení částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť v tomto rozsahu vzal žalobce svou žalobu zpět. V průběhu ústního jednání soudu dne 25. 9. 2019 vzal žalobce svůj nárok zpět výslovně i co do příslušenství z této částky.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 25 C 210/2011-407, zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 596 174,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1 745 004,30 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 21 707 Kč (výrok V) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 14 472 Kč (výrok VI).
V dané věci se jedná o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, přiznal soud prvního stupně žalobci částku 3 314 179 Kč na náhradu škody a částku 100 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Co do částky 656 897 Kč byla žaloba zamítnuta. Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, bylo rozhodnuto o příslušenství z přiznaných částek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 714/2014-214, ve znění opravných usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 714/2014-238, a ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 714/2014-258, zrušil výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a výrok I doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a výrok I doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a v části v níž byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a ve výroku II, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 25 C 210/2011-278, jímž žalobě vyhověl co do částky 3 188 883,80 Kč s příslušenstvím, jakož i co do požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K odvolání obou účastníků byl i tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, č. j. 55 Co 185/2018-320.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba zamítá, ve výroku III jej potvrdil (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 36 179 Kč na účet soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 5 400 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Námitka dovolatele, že napadený rozsudek byl odvolacím soudem vydán s mylným předpokladem, že Nejvyšší soud druhé opravné usnesení ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 714/2014-258, vydal v souladu s občanským soudním řádem, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
Pokud dovolatel uvádí, že odvolací soud zatížil napadený rozsudek zásadními vadami, spočívajícími v tom, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s pravidly občanského soudního řádu, neboť v části téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a v této části bylo řízení pravomocně skončeno, a dále že napadený rozsudek je v rozporu se závěry znaleckého posudku soudem určeného znalce, namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/ 2013 , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/ 2014 , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/ 2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3292/14).
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel, vedle výše uvedených námitek, nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a proto by odlišně vyřešené právní otázky měly být posouzeny znovu, a to standardně – dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu