ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.590.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 590/2022-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 380 827,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 72/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. 17 Co 346/2020-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 380 827,72 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a za škodu způsobenou pochybením soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 430/2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 10. 2020, č. j. 23 C 72/2020-14, zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek ze žaloby ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 18. 9. 2020, č. j. 23 C 72/2020-11 (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), rozhodl o vrácení adekvátní výše soudního poplatku a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok III a IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť v úvodní části dovolání pouze uvádí, že „dovolání proti usnesení je podle dovolatele přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť tímto napadeným rozhodnutím se odvolací řízení končí a toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla tato věc vyřešena“. Dovolatel nespecifikoval konkrétní otázku, kterou má v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou, a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. V dovolání v podstatě uvedl vlastní verzi skutkového děje a skutkového stavu v souvislosti s doručováním a placením soudního poplatku, zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Z dovolání dále vyplývá již jen dovolatelův nesouhlas s tím, jak mu bylo doručováno, a jeho představa, jak mu řádně doručováno být mělo, a to se závěrem, že soudní poplatek za žalobu tak byl zaplacen včas.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (kde se vyjádřil k ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu