ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.629.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 629/2022-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. B. , n. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a. s. , IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 86 223,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 16/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 44 Co 35/2020-196, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 44 Co 35/2020-196, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 229 C 16/2017-131, zastavil řízení o žalobcově požadavku na zaplacení částky 3 000 Kč (výrok I) a žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 83 223,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 2. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok II). Zároveň s tím soud prvního stupně žalobci uložil nahradit žalovanému a vedlejší účastnici náklady řízení (výroky III a IV).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o nároku na náhradu škody, který žalobce vznesl vůči žalovanému s poukazem na postup strážníka Městské policie Brno, v důsledku něhož měl žalobce dne 12. 8. 2016 utrpět újmu na zdraví. Požadovaná částka byla vyčíslena jako součet náhrad bolestného, ztráty na výdělku za dobu žalobcovy pracovní neschopnosti, nákladů vynaložených na léky a na startovné v běžeckém závodě, kterého se žalobce nemohl pro své zranění zúčastnit, a nákladů právního zastoupení za obdržené právní služby.
3. Výrokem o částečném zastavení řízení soud prvního stupně nejprve reagoval na zpětvzetí žaloby o v něm uvedenou částku, načež při rozhodování o zbývající části nároku vyšel ze skutkových zjištění, jež učinil ze shodných tvrzení účastníků řízení, z obsahu videozáznamu zachycujícího předmětnou událost a ze tří spisů vztahujících se k přestupkovým řízením, která byla v návaznosti na předmětný incident vedena. Poté uzavřel, že žalobce byl jako řidič motorového vozidla nacházejícího se na účelové komunikaci, na níž byl vjezd vozidel zakázán, dne 12. 8. 2016 kontrolován hlídkou Městské policie Brno. Výzvě k předložení občanského a řidičského průkazu, jakož i k vystoupení z vozu, však nevyhověl, načež se přítomný strážník městské policie R. V. po dalších výzvách k uposlechnutí zmíněného požadavku pokusil s využitím teleskopického obušku žalobce donutit k tomu, aby vozidlo opustil. Došlo tak k fyzickému kontaktu mezi žalobcem a jmenovaným strážníkem, kdy se strážník neúspěšně snažil žalobce uchopit oběma rukama spojenýma obuškem a vytáhnout jej z vozu ven, načež žalobce ze svého vozidla sám vystoupil. Poté, co žalobce strážníkovi svůj řidičský a občanský průkaz předložil, uvedl, že má zraněný prsteníček levé ruky a cítí bolest pod žebry. Na místo proto byla přivolána zdravotnická záchranná služba, která po prvotním ošetření žalobce odvezla do nemocnice k dalšímu vyšetření. Dvě řízení o přestupcích, jež byla následně vedena proti dotčenému strážníkovi, a to na podkladě oznámení ředitele Městské policie Brno, stejně jako řízení o přestupku vedené proti žalobci, skončila bez toho, aby dotčený strážník či žalobce byli uznáni vinnými z jejich spáchání. Jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, z dalších důkazů, které v řízení provedl, již žádné skutečnosti nezjistil.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §12 odst. 2 písm. b), odst. 3, §13 odst. 1 a 3, §18 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2, 3, 4 a 5 a §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o obecní policii“), jakož i z §6 odst. 7 písm. a), odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „zákon o silničním provozu“), dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žalobcova požadavku. Zasahující strážník městské policie totiž tvrzenou škodu žalobci způsobil v souvislosti s plněním úkolů, které zmíněné zákony stanoví, přičemž odpovědnost žalovaného je dle speciální právní úpravy vtělené do §24 odst. 1 zákona o obecní policii vyloučena tím, že tato škoda byla způsobena osobě, jež svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok strážníka vyvolala. Žalobce, který byl v době kontroly podezřelý ze spáchání přestupku, totiž bezdůvodně neuposlechl výzvy strážníků k předložení řidičského průkazu ke kontrole, přičemž následné přiměřené použití donucovacích prostředků vůči němu, jemuž předcházely nezbytné výzvy k upuštění od protiprávního jednání, směřovalo k dosažení účelu sledovaného zákonem a bylo nezbytné k překonání žalobcova odporu.
5. K odvolání žalobce ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Brně, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 44 Co 35/2020-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, jakož i v obou nákladových výrocích potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud v průběhu odvolacího jednání žalobce vyzval k tomu, aby doplnil svá tvrzení i důkazní návrhy stran existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zákrokem dotčeného strážníka, a následně doplnil dokazování žalobcovým účastnickým výslechem, jakož i svědeckým výslechem zmíněného strážníka, a dále zopakoval dokazování videozáznamem, který byl při zákroku pořízen. Na podkladě zjištění, která z těchto důkazů učinil, poté uzavřel, že žalobce neprokázal, že by jeho zranění, z něhož je odvozován vznesený nárok, bylo způsobeno právě při inkriminovaném zákroku. Vzhledem ke skutečnosti, že po vystoupení z vozu žalobce zraněnou levou ruku bez zjevných problémů používal k ovládání mobilního telefonu, totiž nelze vyloučit, že k jeho zranění došlo již dříve a jiným způsobem.
7. Dále odvolací soud v tomto rozsudku uvedl, že žalobce sice svou totožnost mohl zasahujícímu strážníkovi prokázat i jinak, než předložením svého občanského průkazu, který neměl povinnost mít u sebe, a to i sdělením údajů, jež bylo možné ověřit v základním registru obyvatel [§11a odst. 1 písm. e) bod 2 a §12 zákona o obecní policii], v souladu s §3 odst. 3 zákona o silničním provozu a §7 odst. 5 zákona o obecní policii však bylo jeho povinností vyhovět strážníkově výzvě k předložení řidičského průkazu. Žalobce tedy jednal neadekvátně, přičemž utrpěl-li škodu při následném zákroku, stalo se tak v důsledku jeho aktivní obrany proti zásahu, ke kterému nemuselo dojít, pokud by se žalobce výkonu pravomoci veřejného činitele řádně podrobil. V souladu s §6 odst. 2 a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž aplikaci speciální ustanovení §24 zákona o obecní policii nevylučuje, tak „nároku žalobce nelze přiznat právní ochranu“, a to ani za situace, pokud by použití donucovacích prostředků, k němuž zasahující strážník přistoupil, nebylo v souladu se zákonem.
8. Tento rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 30 Cdo 3439/2020-177, kterým toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že pokud odvolací soud nepřijal právní závěry soudu prvního stupně, podle kterých byla odpovědnost žalovaného za žalobcem tvrzenou škodu vyloučena prokázaným naplněním liberačního důvodu upraveného v §24 odst. 1 části věty za středníkem zákona o obecní policii a namísto toho považoval za podstatné zabývat se otázkou vztahu příčinné souvislosti mezi zákrokem strážníka a žalobcovou újmou na zdraví, byl v souladu s §213 odst. 3 občanského soudního řádu i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu povinen předně přistoupit k zopakování těch důkazů, které sice ve vztahu k této otázce provedl soud prvního stupně, avšak které ve svém rozsudku současně nikterak nezohlednil, ledaže by odvolací soud učinil závěr, že se jedná o důkazy z pohledu řešené otázky zjevně irelevantní. Takto však odvolací soud nepostupoval. Aniž by tyto důkazy zhodnotil jako bezvýznamné, totiž dokazování, které odvolací soud provedl, omezil pouze na ty důkazy, které žalobce navrhl v reakci na poučení, jehož se mu od tohoto soudu dostalo ve smyslu §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu, jakož i na důkaz, který v reakci na žalobcův procesní návrh v odvolacím řízení navrhl žalovaný. Svůj závěr o skutkovém stavu věci, jenž vyústil v konstatování, že žalobce své důkazní povinnosti ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným postupem strážníka městské policie a tvrzenou škodou nedostál, pak odvolací soud založil pouze na zhodnocení těchto jím provedených důkazů, a to aniž by tento soud do svých hodnotících úvah zahrnul též jím opomenuté důkazy, které ve vztahu ke stejné otázce provedl soud prvního stupně. Tím odvolací soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. K alternativně zformulovanému závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobě nelze vyhovět také proto, že tomu brání míra žalobcova podílu na vzniklé škodě, resp. jeho snaha těžit z vlastního protiprávního jednání (§6 odst. 2 a §2918 o. z.), pak Nejvyšší soud uvedl, že žádná úvaha odvolacího soudu vycházející z konkrétního skutkového zjištění majícího oporu ve zhodnocení provedených důkazů, jež by tomuto závěru předcházela, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývala. Nebylo z něj tak zřejmé, v čem má žalobcův prospěch z jeho protiprávního činu spočívat, ani to, proč se odvolací soud přiklonil k variantě, podle které má vzniklou škodu nést v celém rozsahu žalobce, namísto toho, aby povinnost žalovaného k její náhradě jen poměrně snížil.
11. O věci tedy opět rozhodoval odvolací soud, načež v pořadí svým druhým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i v obou nákladových výrocích opět potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího i předcházejícího dovolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
12. Po stručné rekapitulaci obsahu rozhodnutí, jež byla v řízení dosud vydána, odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že se zaměřil „především na vyhodnocení základního předpokladu pro možnost náhrady škody, tedy vyhodnocení toho, zda daná situace umožňovala strážníkovi použití donucovacích prostředků (obušku), či zda užití donucovacích prostředků bylo neoprávněné, zakládající povinnost k náhradě škody dle ust. §18 a §24 zákona č. 553/1991 Sb.“ V této souvislosti dále zopakoval, že žalobce sice svou totožnost mohl zasahujícímu strážníkovi prokázat i jinak, než předložením svého občanského průkazu, který neměl povinnost mít u sebe, byl však povinen vyhovět strážníkově výzvě k předložení řidičského průkazu. Pokud žalobce výzvě k předložení tohoto průkazu nevyhověl, stejně jako nevyhověl ani jeho výzvě k vystoupení z nastartovaného vozidla, dopustil se tím přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Strážník městské policie pak za tohoto stavu použil vůči němu donucovací prostředek oprávněně, a to v souladu s §18 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o obecní policii, hrozilo-li též „reálné nebezpečí úniku žalobce v nastartovaném vozidle či ohrožení osob strážníků“. Pokud žalobci vznikla při tomto zákroku škoda, žalovaný za ni v souladu s §24 odst. 1 zákona o obecní policii neodpovídá, neboť žalobce je osobou, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok strážníka vyvolala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. I tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
14. V něm žalobce předně namítl, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odvolací soud se totiž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 405/03, či nálezem ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami, které žalobce v řízení uplatnil, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, čímž založil nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. V rozporu s požadavky vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3902/11, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze rovněž zjistit, proč odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění z některých provedených důkazů, a není z něj patrný ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry odvolacího soudu. Odvolací soud dle žalobcova názoru rovněž nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, který byl v této věci vysloven v jeho předešlém kasačním rozhodnutí.
15. Žalobce se dále vymezil proti tomu, že odvolací soud, aniž provedl jakékoliv dokazování, bez dalšího opustil právní názor o nedostatku příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, který vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí, a namísto toho zcela přisvědčil původně odmítnutému závěru soudu prvního stupně, v souladu s nímž žalovaný žalobci za tuto škodu neodpovídá z důvodů upravených v §24 odst. 1 zákona o obecní policii. Jeho závěr o kumulativním naplnění všech podmínek, za nichž lze toto zákonné ustanovení aplikovat, dovozovaný z toho, že hrozilo reálné nebezpečí úniku žalobce v nastartovaném autě či ohrožení osob strážníků, nadto nenachází oporu v provedeném dokazování. Ostatně z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani neplyne, na základě jakého důkazu měl odvolací soud tento závěr učinit. Přitom z důkazů, na které žalobce v dovolání poukázal a které odvolací soud ani soud prvního stupně v odůvodněních svých rozhodnutí nezmínily, byť byly v řízení provedeny, jednoznačně vyplynulo, že předmětný zákrok strážníka městské policie směřující vůči žalobci byl nepřiměřený a neoprávněný.
16. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že jeho žalobě vyhoví, popř. aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
18. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho zamítnutí, neboť se žalobcovou argumentací nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za věcně správné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost však nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
24. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť ve vztahu k dovolatelem vymezené otázce procesního práva spočívající v tom, zda napadený rozsudek odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ke stejnému závěru pak vede též skutečnost, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné také tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, což se v případě uvedené procesněprávní otázky v dané věci rovněž stalo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
27. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
28. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
29. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
30. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje. Odvolací soud se napadeným rozhodnutím odklonil od svého původního právního názoru vysloveného ve zrušeném rozsudku ze dne 17. 6. 2020, č. j. 44 Co 35/2020-159, ve kterém dovodil, že žalobcův nárok je vyloučen z důvodu nedostatku vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem strážníka městské policie a údajnou škodou, stejně jako se odklonil i od svého alternativně vysloveného závěru o nedůvodnosti žaloby plynoucího z důvodů souvisejících s aplikací §6 odst. 2 a §2918 o. z. Svůj závěr o věcné správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně totiž nyní nově založil (ve shodě se soudem prvního stupně) na naplnění podmínek, za nichž §24 odst. 1 zákona o obecní policii vznik odpovědnosti žalovaného za tuto škodu vylučuje. Tímto postupem sice odvolací soud překlenul nedostatky, které mu byly ve vztahu k jeho původnímu řešení vytýkány ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, učinil tak ale způsobem, který z pohledu výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu nemůže obstát.
31. Aniž by bylo z napadeného rozhodnutí patrné, co odvolací soud ke změně jeho právního názoru nyní vedlo, vlastní závěr o neopodstatněnosti podané žaloby tento soud odůvodnil pouze strohým konstatováním, v souladu s nímž sporný zákrok strážníka, při němž došlo k použití donucovacího prostředku vůči žalobci, jenž svým protiprávním jednáním tento zákrok vyvolal, byl oprávněný a přiměřený. Z napadeného rozhodnutí přitom již neplyne, z jakých konkrétních skutkových závěrů odvolací soud při posuzování oprávněnosti a přiměřenosti předmětného zásahu, resp. žalobcova jednání, které tomuto zásahu předcházelo, vycházel, tedy zda vyšel ze stejných skutkových závěrů, jaké vyslovil soud prvního stupně, nebo jestli tyto závěry korigoval, a pokud ano, tak na základě čeho a jakým způsobem. Absence objasnění, jak odvolací soud na skutkové závěry soudu prvního stupně nahlížel a jak je zhodnotil, je pak o to závažnější, pokud žalobce ve svém odvolání směřujícím proti rozsudku prvostupňového soudu správnost těchto závěrů výslovně zpochybnil, když tomuto soudu vytkl, že v řízení provedené listinné důkazy, jež žalobce v odvolání též konkrétně vyjmenoval a které dle jeho názoru ve prospěch přiměřenosti a oprávněnosti strážníkova zásahu nesvědčí, soud prvního stupně při svém rozhodování bez jakéhokoliv zdůvodnění zcela pominul, a že jeho závěr o oprávněnosti a přiměřenosti zpochybňovaného zákroku a protiprávním jednání žalobce, jakož i na něj navazující závěr o aplikovatelnosti §24 odst. 1 zákona o obecní policii na posuzovaný případ nemají v provedeném dokazování oporu (viz žalobcovo odvolání na čl. 137 až 139 spisu). Na tyto žalobcovy námitky přitom odvolací soud, navzdory jejich charakteru a závažnosti, ve svém rozhodnutí žádným způsobem nereagoval.
32. Nejvyšší soud proto konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v souladu s §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tak odvolací soud znovu zaměří na posouzení otázky, zda skutečnosti, které po provedeném dokazování vyšly v řízení najevo, odůvodňují existenci žalobcova nároku či nikoliv, přičemž svůj závěr, který poté učiní, ve svém rozhodnutí odůvodní způsobem, jenž bude vyhovovat požadavkům plynoucím z §157 odst. 2 o. s. ř.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu