ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.984.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 984/2022-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 111 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 172/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 12 Co 173/2021-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 45 C 172/2019-49, připustil změnu žaloby ze dne 30. 10. 2020, spočívající v rozšíření žalované částky o 32 796 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 111 376 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 47 250 Kč s příslušenstvím, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Pokud jde o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatel ocitoval §237 o. s. ř. a následně uvedl: 1) Dovolání je především přípustné pro řešení otázky kritéria postupu orgánů veřejné moci při chybné aplikaci nadřazené unijní normy – nařízení EU č. 1215/2012 Brusel I bis čl. 7 odst. 1 b) druhá odrážka v přímé vazbě na určení mezinárodní a místní příslušnosti soudů, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2) Dovolání je přípustné zejména z důvodu neoprávněného krácení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci ze strany odvolacího soudu, kdy byla tímto postupem porušena základní práva dovolatele na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, III. ÚS 1303/21). 3) Dovolání je současně přípustné z důvodu, že v důsledku opakovaného pochybení orgánu veřejné moci došlo ke zjevnému prodloužení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Následnědovolatel rekapituluje posuzované řízení a dále cituje jednotlivé body dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, k nimž vyjadřuje svůj nesouhlas a uvádí námitky.
Druhá dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu se týkal problematiky krácení částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu procesní složitosti v případě extrémního tzv. „soudního ping-pongu“. V nyní posuzované věci však odvolací soud složitost posuzovaného řízení spatřoval zejména v tom, že jde o řízení s mezinárodním prvkem. Od dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu se tudíž odvolací soud nikterak neodchýlil, pročež dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavním pořádkem garantovaných základních práv dovolatele.
Pokud jde o první dovolatelem vymezenou otázku, dovolatel nikterak nespecifikuje rozhodovací praxi, s níž by měl být dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Pouze v bodě 19 dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a v bodě 16 namítá odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013.
Ani z dovolatelova odkazu na Stanovisko však nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje rozpor dovoláním napadeného rozsudku se Stanoviskem, neboť dovolatel cituje toliko pasáž Stanoviska, v níž Nejvyšší soud pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odkazuje na použití kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně aplikoval kritérium postupu orgánu veřejné moci, pokud nepřistoupil k dovolatelem navrhovanému navýšení přiměřeného zadostiučinění o 40 %, pak je třeba uvést, že odvolací soud se postupem orgánu veřejné moci zabýval v bodě 15 svého rozhodnutí a právě z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci shledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým, nadto v bodě 19 vysvětlil, proč nepřistoupil k dovolatelem navrhovanému navýšení základní částky zadostiučinění. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě bezvadného postupu soudu by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
K námitce dovolatele, že odvolací soud při posuzování délky samotného kompenzačního řízení do délky řízení nezahrnul 5 měsíců trvající projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti, a tudíž k okamžiku rozhodování odvolacího soudu kompenzační řízení trvalo 28 měsíců, čímž byla překročena lhůta 24 měsíců stanovena Pintovým zákonem, třeba uvést, že odvolací soud v bodě 16 svého rozhodnutí při posouzení délky kompenzačního řízení skutečně zdůraznil pouze délku řízení před soudem, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí i z dovolatelovy námitky je patrné, že v rámci předběžného projednání nároku nedošlo ani k překročení zákonem stanovené šestiměsíční lhůty. I kdyby tudíž odvolací soud tuto délku do délky kompenzačního řízení zahrnul, nemohlo by ani toto posouzení vést k jinému závěru. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
Ve vztahu k třetí otázce dovolatel nikterak nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání ohledně této otázky považuje za splněný. Stejnou vadou trpí zbývající část dovolání, v níž dovolatel uvádí své námitky k jednotlivým bodům rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou dovolací otázku) vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k doplnění dovolání, jež dovolatel učinil v reakci na vyjádření žalované, již přihlížet nemohl, neboť toto doplnění bylo učiněno po uplynutí lhůty dle §240 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť částečně (ve vztahu k druhé a částečně první dovolatelem vymezené otázce) neshledal dovolání přípustným a ve zbylé části dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu