ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.997.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 997/2022-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně I. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 243/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 68 Co 25/2021-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 10 C 243/2018-135, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 183 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 10. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 216 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 11. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 68 Co 25/2021-217, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) co do zaplacení částky ve výši 15 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 10. 11. 2018 do zaplacení změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku s příslušenstvím, a jinak tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 18 456 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním ve výroku I v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se výkladu „instančnosti řízení“, kde žalobkyně namítala, že snížením základní částky o 20 % pro více instancí je jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nepřípustně přičítána neefektivita soudního systému, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že víceinstančnost (za kterou došlo ke snížení základní částky o 20 %, neboť při využití více instancí se obecně prodlužuje doba potřebná pro vyřízení věci) je v daném případě dána až v pořadí posledním meritorním rozhodnutím odvolacího soudu a probíhajícím dovolacím řízením. Pokud pak žalobkyně namítala v rámci otázky „instančnosti řízení“ i to, že jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků, tak ani zde se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. V usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018 ( dostupné z www.nsoud.cz ) , Nejvyšší soud uzavřel, že „ účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V souladu s těmito závěry pak zohlednil podávání opravných prostředků v posuzovaném řízení i odvolací soud, když ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobkyně, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení, které spatřoval pouze v posledním odvolacím a probíhajícím dovolacím řízení. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od žalobkyní citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“).
Opakované rušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu procesních vad a nepřezkoumatelnosti pak bylo zhodnoceno v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci, v rámci kterého došlo k navýšení základní částky o 40 %. Žalobkyní namítaný „soudní ping pong“ tedy nevedl ke snížení základní částky, ale naopak k jejímu podstatnému navýšení, když soudy obou stupňů dovodily výrazné pochybení v postupu orgánů veřejné moci, které bylo podstatnou příčinou délky posuzovaného řízení. Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu nejen s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, dostupným z https://nalus.usoud.cz , případně i se zmiňovanými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2005, ve věci Kubizňáková proti České republice, č. stížnosti 28661/03, ze dne 31. 1. 2006 Yurtayev proti Ukrajině, č. stížnosti 11336/02, ze dne 5. 11. 2009, ve věci Spas Todorov proti Bulharsku, č. stížnosti 38299/05, a ze dne 25. 11. 2003, ve věci Wierciszewska proti Polsku, č. stížnosti 41431/98), nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ale i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 .
Skutečnost, že by se soud v posuzovaném řízení dopustil zmatečného postupu tím, že by opakovaně vyzýval žalobkyni usnesením ze dne 16. 12. 2014, č. j. 10 C 74/2009-144, k doplnění skutkových tvrzení nebo důkazních návrhů ke skutečnostem, které měla tvrdit a prokazovat jiná procesní strana, a dále že by jí bylo přípisem ze dne 20. 7. 2018 sděleno, že jsou věci sp. zn. 10 C 74/2009 a sp. zn. 15 C 40/2008 spojeny, což měl soud považovat za rozhodnutí o spojení věcí, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (zejm. strana 3 rozsudku soudu prvního stupně) neplyne. Žalobkyně tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a tato její námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že soud v posuzovaném řízení opakovaně v letech 2012 až 2015 dával účastníkům písemné výzvy k doplnění tvrzení a důkazních návrhů namísto řádných procesních výzev dle §118a o. s. ř. u jednání, pak odvolací soud zhodnotil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci způsobem, jež je v souladu se závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Ani ve vztahu k této otázce tudíž dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud pak jde o procesní složitost, pro kterou byla základní částka snížena o 10 %, tu soudy obou stupňů shledaly nejen v podání žaloby u věcně nepříslušného soudu, což vyžadovalo další procesní aktivitu soudu, ale i v dalších skutečnostech (opakované žádosti o odročení nařízeného jednání, vyžadování spisu souběžně probíhajícího řízení se stejnými účastníky, řešení otázky přerušení řízení a spojení řízení). Žalobkyní položená, dle jejího názoru neřešená, otázka, zda ojedinělé řešení (jedné, ne vícero) procesní otázky založené na zkoumání podmínek řízení může založit procesní složitost věci, tedy rovněž nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), když tento soud procesní složitost nespatřoval jen v otázce nutnosti posouzení věcné příslušnosti soudu jako podmínky řízení, ale i v řadě dalších výše uvedených skutečností. Posouzením o tázky podání žaloby k věcně nepříslušnému soudu jiným účastníkem posuzovaného řízení, než poškozeným, v rámci hodnocení kritéria procesní složitosti řízení se pak odvolací soud neodchýlil od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, podle něhož „z hlediska posouzení procesní složitosti řízení není podstatné, který z účastníků řízení dané procesní prostředky uplatňoval“.
Ani při řešení otázky zohlednění postupu žalobkyně jako poškozené v řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že zde není důvod k modifikaci základní částky, neboť žalobkyně se na délce řízení pozitivně, ani negativně nepodílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Navíc, jak tvrdí sama žalobkyně a jak vyplývá i ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která nelze v dovolacím řízení zpochybnit (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), žádala žalobkyně o odstranění průtahů v řízení jen na počátku v roce 2009 a pak až v roce 2018, ačkoliv hlavní průtahy v řízení byly shledány v jiných časových úsecích (viz odstavec 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tedy neodchýlil ani od žalobkyní zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tak nelze ani ve vztahu k této otázce dovodit.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je pak také postup odvolacího soudu vztahující se k dovolatelkou zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě zjištěných průtahů v posuzovaném řízení se totiž odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci (počet instancí a procesní složitost), jednáním poškozené a významem řízení pro ni, ale neopomenul zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci a z tohoto důvodu přistoupil k výraznému zvýšení základní částky o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Námitka žalobkyně, že základní částka odškodnění ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení neodpovídá individualizaci případu a je s ohledem na extrémní délku relativně jednoduchého řízení podhodnocená, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. N avíc pokud jde o zohlednění délky řízení při stanovení základní částky odškodnění za jeden rok, se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. S tanovisko ), když přihlédl k sice výraznější, ale nikoliv ještě extrémní délce řízení ve věci, kterou v souladu se závěrem soudu prvního stupně nepovažoval za po skutkové a právní stránce nadstandardně složitou, ale ani jednoduchou, jak namítá žalobkyně.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu