ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1238.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1238/2021-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. V. , bytem XY, proti žalované B. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o 830 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 101/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 24 Co 206/2020-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 471,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Igora Hubinského, advokáta.
Odůvodnění:
Původní žalobce Z. V. naposledy bytem XY, se žalobou domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že mu na ni vzniklo právo jako dědici pozůstalosti zůstavitelky V. V., narozené XY, zemřelé 19. 10. 2015, která byla matkou účastníků (dále jen „zůstavitelka“).
Rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 10 C 101/2018-190, Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) žalobě co do částky 830 240,50 Kč s příslušenstvím vyhověl, co do částky 0,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o veškerých nákladech řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že zůstavitelka uzavřela dne 23. 6. 2011 kupní smlouvu, jíž prodala Rolnickému družstvu Žerotín pozemky ve svém vlastnictví, přičemž kupní cena nebyla zaplacena na účet uvedený v této smlouvě, ale byla dne 21. 11. 2013 ve výši 1 660 481 Kč připsána na bankovní účet, jehož majitelem je manžel žalované. Dne 3. 12. 2013 byla z tohoto účtu vybrána v hotovosti částka 1 660 000 Kč, která měla být podle tvrzení žalované téhož dne v hotovosti předána zůstavitelce v domově pro seniory v XY. Předání peněz zůstavitelce se nepodařilo prokázat, neboť o pravosti podpisu zůstavitelky na potvrzení o předání peněz nelze objektivně rozhodnout, jak vyplývá ze znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy. Zůstavitelka sice nebyla omezena ve svéprávnosti, ale v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 Nc 558/2011 ve věci návrhu na omezení její svéprávnosti, bylo na základě znaleckých posudků zjištěno, že trpěla demencí, byla zvýšeně podrobivá, přijímala názory (úředních i osobních) autorit za vlastní a nebyla schopna složitějších právních úkonů. V dědickém řízení (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 D 1169/2015) žalovaná při projednávání majetku spadajícího do pozůstalosti po zůstavitelce neuvedla, že by zůstavitelka měla u sebe hotové peníze, ani nepředložila následně doložené potvrzení o předání peněz v hotovosti. Část pozůstalosti – pohledávka ve výši 1 660 481 Kč představující kupní cenu za prodej pozemků zůstala mezi dědici (žalobcem a žalovanou) sporná.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná poskytovala zůstavitelce faktickou podporu, organizovala a realizovala předání kupní ceny za pozemky, disponovala s ní a měla povinnost ji zůstavitelce předat, a to na základě faktického vztahu mezi ní a zůstavitelkou a na základě dohody se zůstavitelkou, že kupní cena bude poukázána na účet manžela žalované a následně předána zůstavitelce. Žalovaná měla povinnost předat zůstavitelce zaplacenou kupní cenu, kterou nesplnila. I pokud by bylo prokázáno, že žalovaná dne 3. 12. 2013 zůstavitelce skutečně předala kupní cenu v hotovosti v domově pro seniory, nebylo by vzhledem k §38 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), možné považovat takové plnění za řádné kvůli duševnímu stavu zůstavitelky, prostředí, v němž žila, a její obtížné osobní situaci, v níž nemohla být schopna náležitě naložit s tak velkou hotovostí. Žalovaná nadto ani netvrdila, a v řízení nebylo prokázáno, že zůstavitelka byla ochráněna před jednáním pod vlivem své duševní poruchy a že kupní cena skutečně zůstala v její dispozici. Nesplněná povinnost žalované řádně předat zůstavitelce kupní cenu nebyla vzhledem k §101, případně §113 obč. zák. promlčena, jak namítala žalovaná, a zůstala zachována vůči dědicům zůstavitelky, jímž je i žalobce, který se v souladu s §189 odst. 1 a §193 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, svého nároku domáhá důvodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, z jehož obsahu se podává, že směřuje pouze proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn, 30 Cdo 850/2013, dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům. K závěru o neplatnosti převzetí kupní ceny zůstavitelkou podle §38 odst. 2 obč. zák. by bylo třeba pomocí znaleckého zkoumání bezpečně prokázat, že zůstavitelka v době tohoto právního úkonu jednala v duševní poruše. K tomu však v řízení nedošlo a odvolací soud založil závěr o aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. pouze na své úvaze. Je navíc nelogické, aby zůstavitelka, která nebyla zbavena svéprávnosti (podle rozhodnutí ze dne 19. 4. 2013 v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 Nc 558/2011), byla způsobilá sjednat s dovolatelkou platně dohodu o tom, že předmětná kupní cena bude zaplacena na účet manžela dovolatelky, avšak dne 3. 12. 2013 již nebyla způsobilá kupní cenu od dovolatelky převzít, případně její zaplacení na dovolatelce či jejím manželovi vymáhat.
Dovolateka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku její pasivní legitimace. Nelze prokázat existenci vztahu mezi ní a zůstavitelkou, na jehož základě by dovolatelce vznikla povinnost předat zůstavitelce předmětnou kupní cenu. Se zůstavitelkou se nikdy nedohodla na způsobu přijetí kupní ceny a žádný smluvní ani obdobný vztah mezi nimi neexistoval. Bylo přitom prokázáno, že kupní cena nebyla zaplacena dovolatelce, nýbrž na účet jejího manžela, dovolatelka tedy ve sporu postrádá pasivní legitimaci, kterou nelze dovodit ani ze skutečnosti, že měla kupní cenu ve své dispozici, když ji jela předat zůstavitelce. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002.
Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4942/2010, žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku promlčení. Kupní cena byla na účet jejího manžela poukázána dne 21. 11. 2013, nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak bylo možné uplatnit do 21. 11. 2015, avšak žaloba byla podána až dne 11. 10. 2018.
Odvolací soud pochybil, aproboval-li postup soudu prvního stupně, který jmenoval znalcem Mgr. Miloše Švandu, neboť tento znalec dne 16. 7. 2018 vyhotovil pro žalobce odborné vyjádření stran téže otázky, o níž následně vyhotovoval znalecký posudek – pravosti podpisu zůstavitelky na potvrzení o předání kupní ceny. Lze mít tedy důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, které nemohou být rozptýleny ani tím, že je jeho posudek opatřen znaleckou doložkou. Posudek PhDr. Jiřího Valešky přitom zpochybňoval závěry Mgr. Švandy, a soud měl proto nechat vypracovat revizní znalecký posudek.
S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobce navrhl, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto.
Po předložení věci dovolacímu soudu žalobce dne 27. 5. 2021 zemřel.
Usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 1238/2021-286, Nejvyšší soud rozhodl o tom, že v dovolacím řízení bude pokračováno na straně žalující s J. V., narozenou dne XY, bytem XY.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (opět „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka, zda je soud oprávněn posuzovat způsobilost subjektu ke konkrétnímu právnímu jednání ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. bez toho, aby jím formulovaný závěr nebyl podložen znaleckým posudkem , nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Závěr, že zůstavitelka nebyla pro svou duševní poruchu schopna převzít v domově pro seniory hotovost ve výši 1 660 000 Kč, že nemohla rozpoznat význam a dopady takového úkonu a bez dalších opatření s touto částkou řádně naložit, nezaložil odvolací soud toliko na své úvaze, jak tvrdí dovolatelka, nýbrž vycházel ze skutečností zjištěných v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 Nc 558/2011, v němž byla zkoumána způsobilost zůstavitelky k právním úkonům. Vycházel přitom zejména ze dvou ústavních znaleckých posudků (vypracovaných Ústřední vojenskou nemocnicí a Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze), a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů k tomuto jednoznačnému závěru dospěl (viz zejm. body 13, 14 a 32 dovoláním napadeného rozsudku). Od dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 850/2013, se tedy odvolací soud neodchýlil. Skutečnost, že zůstavitelka nebyla zbavena svéprávnosti, přitom není pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. významná (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, Cpj 160/1976, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1979).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení subjekt, který plnění získal, či ten subjekt, který má plnění aktuálně v držení , ve spojení s otázkou, zda je na základě zjištěných skutečností možné uzavřít, že žalovaná se zůstavitelkou, a to za účasti svého manžela, uzavřela závazkový vztah , ani otázka, zda byla žalovaná pohledávka žalobce v době podání žaloby již promlčena, či byl běh promlčecí lhůty přerušen smrtí zůstavitelky, případně zahájením dědického řízení . Prostřednictvím argumentace k těmto otázkám dovolatelka kritizuje skutková zjištění odvolacího soudu, předkládá vlastní verzi skutkového stavu a z ní následně dovozuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přehlíží přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že námitka nesprávných skutkových zjištění není způsobilým dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5683/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4453/2017).
Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Přípustnost dovolání proto nezakládá otázka, zda lze v řízení ustanovit k vyhotovení posudku znalce, který v průběhu řízení pro jednoho z účastníků za úplatu vyhotovoval odborné vyjádření , neboť její řešení není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Na tom, zda zůstavitelka potvrzení o převzetí kupní ceny skutečně podepsala či nikoli, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (viz bod 33-35 dovoláním napadeného rozsudku).
Námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť „není postaveno na opoře v důkazních materiálech, nýbrž na zcela smyšlených skutečnostech, které nebyly v řízení jakkoliv prokázány“, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu opět vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, tedy že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Ani hodnocení důkazů nelze (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Protože žalovaná kromě shora uvedených nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu