ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1500.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1500/2022-1073
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo 709 94 234), zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované BÖGL a KRÝSL, k. s. , se sídlem v Dobřanech, Dvořákova 998 (identifikační číslo 263 74 919), zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, o 17.502.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 10/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, takto:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, jímž Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 10. 5. 2021, č. j. 28 C 10/2018-755, ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C 10/2018-771, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované zaplatit žalobkyni 16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení a 1.348.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení státu 2.080 Kč, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.484,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 1. 2018 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 17.502.400 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené úplaty za zavedení bezpečnostních pomalých jízd v souvislosti s akcí „D2-rekonstrukce mostu ev. č. 1804-2“ probíhající na železniční trati v úseku Břeclav - Hrušky sjednané smlouvami ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 28 C 10/2018-755, ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C 10/2018-771, uložil žalované zaplatit žalobkyni 16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení, 1.348.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 2.376.197,60 Kč; žalovanou dále zavázal k náhradě nákladů řízení státu ve výši 2.080 Kč.
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná o pomalé jízdy požádala – „poprvé a jedinkrát“ – 7. 8. 2014, a to pro období pokrývající smlouvu z 25. 8. 2014. Žalobkyně jí vyhověla a depešemi zavedla od 26. 8. 2014 pomalé jízdy. Stavební práce, jejichž realizace byla podmíněna zavedením pomalých jízd, pokračovaly i po 20. 12. 2014 a ve smlouvách z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 se strany dohodly na „opakovaném zavedení (de facto pokračování) pomalých jízd i v následujícím období“ . Žalobkyně na základě těchto smluv pomalé jízdy – zavedené již 26. 8. 2014 – postupně prodlužovala, a to až do ukončení stavebních prací v blízkosti trati spojeného s odstraněním nosné konstrukce na podpěrných skružích (3. 11. 2015). Z obsahu článků I/1 smluv z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 – argumentuje odvolací soud – vyplývá, že bezpečnostní pomalé jízdy zavádí žalobkyně depešemi vydanými na základě písemné žádosti žalované. Nevyplývá-li ze smluvních ujednání možnost, aby žalovaná jednostranně rozhodla o zavedení a ukončení režimu pomalých jízd, nemusela v období od prosince 2014 do listopadu 2015 již – po žádosti ze 7. 8. 2014 – opakovaně o zavedení bezpečnostních pomalých jízd žádat. Pokud se účastnice před 3. 11. 2015 ohledně omezení rychlosti nedohodly jinak, na závazkových právních vztazích založených smlouvami se nic nezměnilo. Ujednání obsažená v článcích II/1 předmětných smluv nejsou neurčitá ani nejednoznačná; pomalé jízdy jako opatření směřující k omezení rychlosti vlaků z důvodu stavby se zavedlo pro určité období, pro které nepřetržitě trvalo, nikoliv jen pro jednotlivé jízdy konkrétních vlaků. Úmyslem stran nebylo sčítat časové úseky skutečného „zpomalení“ projíždějících vlaků a podle toho určovat výši úplaty, kterou žalovaná bez dalšího akceptovala. Úvahy o vyváženosti smluv, resp. přiměřenosti vzájemných plnění – argumentuje odvolací soud – lze upínat jen k okolnostem, které panovaly v době jejich uzavření, a je třeba respektovat autonomii vůle smluvních stran. U žalované – právnické osoby podnikající ve stavebnictví – se předpokládá, že ve vztazích souvisejících s jejím podnikáním je schopna se orientovat s náležitou znalostí a pečlivostí (§5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), konkrétně reálně odhadnout náklady, které si omezení provozu na trati vyžádá, a tyto promítnout do ceny díla. Zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ani statut žalobkyně nevyžadoval schválení jednání - smluv, jimiž je za úplatu zaváděno omezení železničního provozu.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná k přezkumu předložila následující otázky hmotného práva, při jejichž řešení se – podle jejího názoru - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Interpretace smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 měla vyústit v závěr, podle něhož obě smlouvy upravily hmotněprávní podmínky pro zavedení pomalých jízd vztahující se k období odlišnému, než určovala smlouva z 25. 8. 2014, nároky z níž nejsou předmětem projednávané věc. Žádost žalované o zavedení pomalých jízd ze 7. 8. 2014 byla zkonzumována splněním smlouvy z 25. 8. 2014 a žádnou další žádost v návaznosti na smlouvy ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 již žalovaná nepodala. Z článků II/1 obou smluv pak vyplývá, že úplata náleží žalobkyni „jen za dobu skutečného trvání omezení rychlosti jízdy při průjezdu místem omezení“ . Ujednání povinnosti za dobu omezení rychlosti jízdy vlaků zaplatit žalobkyni sjednané částky považuje žalovaná za neplatná, neboť žalobkyně – státní organizace založená zákonem – nemá právo omezit provoz na trati za úplatu. Absolutní neplatnost smluv žalovaná dovozuje dále z toho, že byly uzavřeny bez předchozího schválení zakladatele a že žalobkyně zneužila své postavení k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v její prospěch nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se – v obsáhlém vyjádření – s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva – výkladu ujednání smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 o podmínkách zavedení pomalých jízd a platnosti obou smluv z hlediska výhrad žalované –, které v rozhodování dovolacího soudu dosud v rámci daného skutkového stavu nebyly vyřešeny [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Podle §23b odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, je provozovatel dráhy oprávněn omezit provozování dráhy nebo její části na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu z důvodu
a/ provádění činností spojených s údržbou nebo opravou dráhy,
b/ provádění činností spojených s uskutečňováním stavby dráhy, nebo na dráze nebo jiných činností ohrožujících bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy na dráze, nebo
c/ narušení provozuschopnosti dráhy živelní nebo mimořádnou událostí a provádění činností spojených s obnovením provozuschopnosti.
Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1/). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2/).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, vyšel z toho, že žalovaná prováděla stavební práce na stavbě investora Ředitelství silnic a dálnic České republiky označené jako „D2 rekonstrukce mostu ev. č. 1804-2“ . Stavební práce probíhaly v prostoru nad železniční tratí Břeclav - Hrušky, v jejíž blízkosti byly umístěny nosné konstrukce na podpěrných skružích. Ministerstvo dopravy - Odbor infrastruktury a územního plánu rozhodnutím z 15. 7. 2014 povolilo stavební úpravy „Rekonstrukce mostů D2-045 a D2-046 (v km 48,316 a v km 48,598 dálnice D2“ za podmínky, že stavebník (Ředitelství silnic a dálnic České republiky) zajistí splnění požadavků souhlasu Drážního úřadu, sekce stavební - oblast Olomouc z 6. 8. 2013, č. j. MO-SOO0879/13-2Dc, zejména požadavku týkajícího se bezpečnosti a plynulosti železničního provozu; veškeré kroky při stavbě v obvodu dráhy (ochranná opatření, výluky kolejí, napěťové výluky) musí být řádně a v předstihu projednány s vlastníkem a provozovatelem dráhy. Jedním z podkladů pro vydání stavebního povolení bylo vyjádření z 20. 1. 2014, ve kterém žalobkyně souhlasí s rekonstrukcí za podmínek provádění stavebních prací v traťových a napěťových výlukách s instalací a demontáží ochranných zařízení ve vlakových přestávkách (nejlépe v nočních hodinách). Předmětem jednání dne 30. 7. 2014, jehož se účastnili i zástupci žalobkyně a žalované, bylo zavedení traťových a napěťových výluk a omezení rychlosti železničního provozu při stavební rekonstrukci mostů. Ze zápisu se podává, že žalobkyně po předložení realizační dokumentace a žádosti o schválení technologického postupu prací vydala 22. 7. 2014 stanovisko, v němž trvá na tom, že „veškeré práce týkající se pohybu s nosnou konstrukcí mostu v poli nad železniční tratí, sanace podhledu tohoto pole a montáž i demontáž ochranné konstrukce musí být prováděny v traťové a napěťové výluce“ , a že musí být omezena rychlost železničního provozu nejméně na 50 km/h po dobu uložení nosné konstrukce na podpěrných skružích. Současně žalobkyně vyjádřila ochotu zajistit na základě objednávky žalované traťové a napěťové výluky a operativně i omezení rychlosti, budou-li uzavřeny příslušné smlouvy. Dne 7. 8. 2014 požádala žalovaná o zavedení pomalých jízd v období od 21. 8. 2014 do 16. 12. 2014. V návaznosti na tuto žádost účastnice 25. 8. 2014 uzavřely smlouvu č. S 31143/2014-O20, jejímž předmětem bylo „provedení výluk součásti dráhy provozované Správou železniční dopravní cesty, státní organizace (dále SŽDC) konaných dle rozkazu o výluce na základě písemné žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ) Brno: výluky traťových kolejí (dále TK) č. 1 a 2 včetně napětí trakčního vedení (dále TV) nad těmito kolejemi v úseku Břeclav - Hrušky, ve dnech 1. září 2014, 2. a 29. října 2014 a 16. prosince 2014, vždy v době od 00:35 do 03:55 hod. … a omezení rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostní pomalé jízdy (dále PJ) 50 km/h v termínu od 26. 8. 2014 do 20. prosince 2014 podle požadavků žadatele předložených žadatelem písemně na OŘ Brno.“ Podle článku II/1 se žalovaná ( „žadatel“ ) zavázala uhradit žalobkyni 40.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty za každou i započatou hodinu trvání výluky a 800.000 Kč za omezení rychlosti jízdy vlaků okolo pracovního místa v době od 26. 8. 2014 do 20. 12. 2014. Dne 18. 12. 2014 účastnice uzavřely smlouvu č. S 54947/2014-O20, jejímž předmětem bylo „omezení rychlosti jízdy vlaků na součásti dráhy provozované Správou železniční dopravní cesty, státní organizací (dále SŽDC), konaného dle zaváděcích depeší pomalé jízdy na základě písemné žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ) Brno: omezení rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostních pomalých jízd (dále PJ) 50 km/h v 1. a 2. traťové koleji (dále TK) v úseku Břeclav - Hrušky v km 87.100 - 87.250, opakovaně v termínu od 21. prosince 2014 do 31. srpna 2015.“ Podle článku II/1 se žalovaná ( „žadatel“ ) zavázala uhradit žalobkyni za omezení rychlosti jízdy vlaků za každou i jen započatou hodinu trvání bezpečnostní pomalé jízdy v jedné traťové koleji v době od 4.00 do 22.00 hodin 1.500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a v době od 22.00 do 4.00 hodin 800 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dne 31. 8. 2015 účastnice uzavřely smlouvu č. S 35469/2015-O11, jejímž předmětem bylo „omezení rychlosti jízdy vlaků na součásti dráhy provozované Správou železniční dopravní cesty, státní organizací (dále SŽDC), konaného dle zaváděcích depeší pomalé jízdy na základě písemné žádosti žadatele předložené Oblastnímu ředitelství (dále OŘ) Brno: omezení rychlosti jízdy vlaků kolem pracovního místa zavedením bezpečnostních pomalých jízd (dále PJ) 50 km/h v 1. a 2. traťové koleji (dále TK) v úseku Břeclav - Hrušky v km 87.100 - 87.250, opakovaně v termínu od 1. září 2015 do 7. listopadu 2015.“ Podle článku II/1 se žalovaná ( „žadatel“ ) zavázala uhradit žalobkyni za omezení rychlosti jízdy vlaků za každou i jen započatou hodinu trvání bezpečnostní pomalé jízdy v jedné traťové koleji v době od 4.00 do 22.00 hodin 1.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty a v době od 22.00 do 4.00 hodin 500 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Pomalé jízdy byly zavedeny depešemi vydávanými žalobkyní a ukončeny byly po skončení stavebních prací žalované a odstranění nosné konstrukce ke dni 3. 11. 2015. Žalobkyně poté vyúčtovala úplatu za pomalé jízdy podle smlouvy z 18. 12. 2014 částkou 16.154.400 Kč a podle smlouvy z 31. 8. 2015 částkou 1.348.000 Kč.
Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým závěrům; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Ustanovení §555 odst. 1 o. z. (dříve §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) předpokládá, že o obsahu právního jednání může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního jednání vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního jednání. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem podle §555 odst. 1 o. z. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 17. 6 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020).
Výklad právního jednání – smluv o zavedení pomalých jízd ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 – přijatý odvolacím soudem je správný; odpovídá zákonným výkladovým pravidlům, nepříčí se obecným judikatorním závěrům (viz shora) a má podklad ve skutkových zjištěních vztahujících se k vůli účastnic v době uzavírání dotčených smluv. V zájmu bezpečné realizace stavby sjednaly smluvní strany omezení rychlosti na železniční trati po celou dobu instalace nosné konstrukce v její blízkosti, čímž respektovaly podmínky stavebního povolení a stanovisko příslušného drážního úřadu. Žalobkyně vyhověla žalované (zhotovitelce) v tom, že zaváděcími depešemi nařídila pomalé jízdy na železniční trati po dobu zhotovitelkou naplánované stavební činnosti, a žalovaná se zavázala za dobu pomalých jízd vlaků uhradit žalobkyni peněžní částku ve sjednané výši. Podle smluv nebyla žalovaná oprávněna sama rozhodovat o zavedení a ukončení pomalých jízd; takovou pravomocí – i se zřetelem k povinnostem provozovatele dráhy – disponovala jen žalobkyně, která režim pomalých jízd před 3. 11. 2015 neukončila. Z obsahu článků II/1 smluv z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 jednoznačně vyplývá, že úmyslem stran v době uzavření smluv bylo vázat povinnost žalované uhradit žalobkyni úplatu za vymezené časové úseky, tedy ne „jen za dobu skutečného trvání omezení rychlosti jízdy při průjezdu místem omezení.“
Žalobkyně – založená zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1977 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů – v právních vztazích založených smlouvami ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 nevystupovala jako subjekt veřejného práva autoritativně ukládající poplatek, nýbrž jako právnická osoba způsobilá vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (srov. §19 citovaného zákona). Úplata za pomalé jízdy je plněním sjednaným smluvními stranami, nikoliv nezákonný „skrytý poplatek“. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/2000, na který dovolatelka odkázala, se týká poplatku stanoveného vyhláškou obce a na projednávanou věc se nevztahuje.
Podle §16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění účinném ke dni uzavření smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015, jsou právní úkony vztahující se k majetku učiněné podnikem bez schválení zakladatele předepsaného tímto zákonem neplatné od samého počátku. Samotný zákon druhově nepředurčuje a nespecifikuje majetek, s nímž může podnik (zde žalobkyně) nakládat pouze se souhlasem zakladatele; jeho určení ponechává na zakladateli. Odvolací soud ze Statutu státní organizace Správa železniční dopravní cesty, č. j. S 31774/2014-026, vydaného 30. 7. 2014 zjistil: „Žalobkyně bez souhlasu vlády nemůže bezúplatně převádět majetek železniční dopravní cesty na třetí osobu, ani učinit majetek, který tvoří železniční dopravní cestu, předmětem vkladu do jiné společnosti, zástavního práva, ručení nebo kupní smlouvy. Tento majetek též nelze postihnout výkonem rozhodnutí“ . Jelikož žádné jiné právní úkony, které by byly podmíněny souhlasem zakladatele, nejsou ve statutu uvedeny, námitka absolutní neplatnosti smluv, jimiž se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit sjednané částky za omezení rychlosti jízdy vlaků po dobu stavby, neobstojí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a která zjevně nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020). Takovou je námitka neplatnosti smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná je komanditní společností, jejímž předmětem podnikání je – mimo jiné – „provádění staveb, jejich změn a odstraňování“ . Ustanovení §1797 o. z. vylučuje, aby se podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, dovolával rozporu s dobrými mravy (§580 o. z.) proto, že výše sjednaných plnění je v hrubém nepoměru. Nevyváženost smluvních závazků (plnění) navíc nezakládá neplatnost právního jednání (srov. §1793 o. z.).
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; v opačném případě nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (§237 o. s. ř.). Takovými nejsou otázky, zda „lze přiměřenost úplaty dovozovat z metodických pokynů“ a zda „mohl dodavatel vyjednávat o ceně za pomalé jízdy“ .
Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud správně; Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Proti výroku, jímž odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč, není dovolání (objektivně) přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). V tomto rozsahu proto dovolací soud odvolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 51.340 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 10.844,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu