ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1585.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1585/2021-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. A. , XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované M. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, o zaplacení 8.600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 21/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2021, č. j. 58 Co 120/2020-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 58 Co 120/2020-419, potvrdil rozsudek ze dne 11. 2. 2020, č. j. 9 C 21/2015-324, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovaná žalobkyni zaplatila 8.600.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 8.600.000 Kč za dobu od 29. 1. 2013 do zaplacení nebo jí darovala bytovou jednotku č. XY v bytovém domě čp. XY stojícím na parcele č. XY a s ní související podíl na společných částech domu čp. XY ve výši ideálních 977/87589 a podíl na pozemku č. XY ve výši ideálních 977/87589, vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná (dcera žalobkyně) vlastní bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY stojící na parcele č. XY, k níž náleží spoluvlastnické podíly o velikosti id. 977/87589 na společných částech domu č. p. XY a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „byt“), kterou nabyla kupní smlouvou ze dne 21. 9. 2009; kupní cenu ve výši 6.600.000 Kč uhradila téhož dne za žalovanou žalobkyně. Nájemní smlouvou uzavřenou dne 1. 12. 2009 pronajala žalovaná společnosti E. A., (nyní E. U.), jejíž jednatelkou je žalobkyně, 49 % bytu (tj. 47,87 m 2 ) za účelem umístění sídla společnosti; nájemce vzal na vědomí, že zbývající část bytu, tedy 49,83 m 2 bude užívat k bydlení žalobkyně s manželem. Nájemní vztah byl uzavřen na dobu do 31. 12. 2030 a nájemné bylo sjednáno ve výši 100 Kč měsíčně. Podle článku IV odst. 4.2. nájemní smlouvy byl nájemce oprávněn provádět stavební úpravy bytu; žalovaná se nikdy nezavázala, že náklady rekonstrukce nájemci uhradí. Žalobkyně spolu s manželem byt užívá jako své trvalé bydliště a byt současně slouží jako sídlo společnosti E. U. Společnost E. U. byt zrekonstruovala s náklady 2.040.073,90 Kč; rekonstrukce byla dokončena k 30. 8. 2011. Smlouvou o postoupení pohledávky z 27. 4. 2011 společnost E. U. postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou (coby pronajímatelem bytu) z titulu nákladů spojených s rekonstrukcí bytu. Písemnost z 9. 1. 2012 (opatřená vlastním podpisem žalované) obsahuje potvrzení, že žalobkyně žalované poskytla 6.600.000 Kč na koupi bytu a 2.000.000 Kč na jeho rekonstrukci, a ujednání, že bude-li po provedené rekonstrukci bytu (tj. po 30. 8. 2011) žalovaná vyzvána, aby finanční prostředky ve výši 8,6 mil. Kč žalobkyni vrátila, vrátí je ve lhůtě tří dnů od výzvy nebo bytovou jednotku ve stejné lhůtě převede darovací smlouvou na žalobkyni, případně na jejího právního nástupce. Dne 22. 1. 2013 vyzvala žalobkyně žalovanou, aby dluh zaplatila nebo aby se dostavila k podpisu darovací smlouvy; jelikož tak žalovaná neučinila, domáhala se žalobkyně u Okresního soudu v Uherském Hradišti v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 16/2013 nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít darovací smlouvu, leč neúspěšně. Posléze podala žalobu o zaplacení žalované částky. Odvolací soud konstatoval, že důkazní břemeno ohledně pravosti soukromé listiny zatěžuje toho účastníka řízení, který z listiny pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. Protože pravost potvrzení z 9. 1. 2012, které je soukromou listinou, žalovaná popřela, bylo na žalobkyni, která listinu předložila a dovozuje z ní žalobou uplatněný nárok, aby její pravost prokázala. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba nemůže být důvodná ani v případě pravosti uvedené listiny (žalobou uplatněné právo je promlčeno), pravost listiny nezjišťoval. Námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl všechny relevantní důkazy, odvolací soud nepřisvědčil; dokazování shledal dostatečným pro právní posouzení věci.
Po právní stránce odvolací soud především přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení 6.600.000 Kč nelze žalobkyni přiznat podle §534 ani podle §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Akcentoval, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016, č. j. 26 Cdo 769/2015-145, uzavřel, že listina z 9. 1. 2021 je podle obsahu smlouvou o půjčce (§657 a násl. obč. zák.), byť s alternativně vymezeným předmětem plnění (§561 odst. 1 obč. zák.), přičemž koncentrace alternativního závazku nebyla vykonána nečinností žalované coby dlužnice, takže jí zůstalo zachováno právo zvolit si z několika na výběr daných předmětů plnění (potvrzení nestanoví, která z účastnic má právo volby ze stanovených variant plnění). Odvolací soud se s těmito závěry dovolacího soudu zcela ztotožnil a ve svých úvahách z nich beze zbytku vyšel. Správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně, že potvrzení z 9. 1. 2012 nelze mít za uznání dluhu; svou argumentaci v tomto směru podpořil závěry dovozenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 392/20 označil za nepřiléhavý pro odlišnost skutkového terénu. Stejně tak shledal bezchybným závěr soudu prvního stupně, že pohledávka nájemce E. U. vůči žalované z titulu provedené rekonstrukce bytu dosud nevznikla (žalovaná sice souhlasila, aby nájemce provedl stavební úpravy bytu, avšak k úhradě jím vynaložených nákladů se mu nezavázala). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vycházel z toho, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, přičemž okamžik postoupení je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009, nebo sp. zn. 33 Cdo 681/2010). Žalobkyně se tedy mohla s E. U. dne 27. 4. 2011 smluvně dohodnout na postoupení pohledávky, k postoupení však dojde až (a pokud vůbec) pohledávka skutečně vznikne. Žalobkyně tak není aktivně legitimována ve sporu o zaplacení 2.000.000 Kč. Dále odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení 6.600.000 Kč je promlčeno. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu dovodil, že žalobkyně měla první objektivní možnost vyzvat žalovanou k vrácení poskytnutých finančních prostředků již dne bezprostředně následujícího po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu, tj. 10. 1. 2012; pokud měla žalovaná některou z alternativních povinností vyplývajících pro ni z potvrzení ze dne 9. 1. 2012 splnit do 3 dnů od výzvy, přičemž vyzvat mohla poprvé již 10. 1. 2012, měla splnit do 13. 1. 2012 a žalobu mohla podat již 16. 1. 2012. Byla-li žaloba podána teprve 20. 1. 2015 (a alternativní nárok byl uplatněn až 14. 6. 2016), stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Nepřisvědčil žalobkyni, že v posuzovaném případě došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 16/2013. Akcentoval, že stejný závěr by pak platil v případě existence pohledávky na zaplacení 2.000.000 Kč. Uplatnění námitky promlčení neshledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v právních otázkách „ určení smluvního typu “ a „ posouzení, zda jde o uznání dluhu “. Právní otázku „ počátku a délky promlčecí lhůty v případě uzavřené smlouvy o půjčce “ požaduje řešit jinak, než byla v minulosti dovolacím soudem vyřešena, a právní otázku „ modifikace okamžiku vzniku dluhu u postoupené dosud neexistující pohledávky dohodou postupníka dlužníka “ považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Přípustnost dovolání v poslední řadě dovozuje i z toho, že „ skutkové závěry odvolacího soudu jsou v přímém rozporu s provedenými důkazními prostředky, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces “. Dovolatelka prosazuje, že neplatí bezvýjimečně, že třetí osobě, která na základě dohody s dlužníkem převzala jeho závazek podle §534 obč. zák. a splnila ho věřiteli, nevzniká vůči dlužníkovi ze zákona právo na náhradu za poskytnuté plnění, ani právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. Odvolací soud v důsledku opačného názoru, kdy nesprávně „ generalizuje variantu, že osoba přebírající plnění za dlužníka tak činí s úmyslem nežádat plnění po dlužníkovi, aniž zkoumal skutečnou kauzu v případě účastnic řízení “ posoudil chybně jejich právní vztah, který tímto způsobem vznikl, nehodnotil-li ho jako smlouvu o půjčce. Odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce předání půjčených peněz. Od ustálené judikatury dovolacího soudu, např. od rozsudku ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, a usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1892/2015, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k interpretaci právních úkonů, i od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, se odvolací soud odchýlil při posouzení, zda písemnost označená jako „ Potvrzení ze dne 9. 1. 2012 “ obsahuje uznání dluhu. Prosazuje, že slovo „stvrdila“ použité v textu písemnosti, je třeba vyložit jako synonymum slova „uznala“; potvrzení splňuje všechny náležitosti uznání dluhu. Zmínil-li odvolací soud v souvislosti s hodnocením potvrzení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003, nesprávně ho interpretuje a aplikuje. Dovolatelka je přesvědčena, že písemnost z 9. 1. 2012 je jednak potvrzením o již v minulosti poskytnuté půjčce 6.600.000, kterou žalobkyně žalované plnila na účet třetí osoby (tedy nejde o smlouvu o půjčce), a jednak uznáním dluhu. Za nesprávný dovolatelka považuje právní závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo je promlčeno. Má za to, že v potvrzení z 9. 1. 2012 byla sjednána doba splatnosti, a proto nebylo na místě použít §563 obč. zák. Pro případ, že dovolací soud přisvědčí odvolacímu soudu, že splatnost sjednána nebyla, požaduje dovolatelka, aby otázku počátku běhu promlčecí doby dovolací soud posoudil jinak než ve své dosavadní judikatuře (např. v rozsudku ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, a dalších rozhodnutích). Prosazuje, že počátek běhu promlčecí doby nároků plynoucích ze závazkových právních vztahů splatných na výzvu věřitele nemůže být vázán na den vzniku závazkového právního vztahu. V den, který následuje po vzniku závazku, totiž nemůže věřitel svůj nárok uplatnit u soudu, neboť dluh dosud není splatný a dlužník nemá povinnost plnit. Pokud jde o právní otázku „modifikace okamžiku vzniku dluhu u postoupené dosud neexistující pohledávky dohodou postupníka a dlužníka“, nesouhlasí dovolatelka s názorem odvolacího soudu, že postoupení pohledávky se nestalo účinným. Má za to, že postupník a dlužník si mohou dohodnout změnu okamžiku vzniku dluhu odpovídajícího postoupené pohledávce, která ještě nevznikla. V potvrzení z 9. 1. 2012 si s žalovanou upravily okamžik vzniku dluhu. Postoupení pohledávky na zaplacení 2.000.000 Kč se stalo účinným a žalobkyně má aktivní legitimaci ve sporu o její zaplacení. Závěrem dovolatelka namítá, že skutkový závěr, že 9. 1. 2012 účastnice uzavřely smlouvu (o půjčce), je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III ÚS 594/17, a ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3973/13, srozuměna není s tím, že soudy odmítly pro nadbytečnost provést důkaz výslechem svědka A. H., nepoučily ji podle §118a odst. 3 o. s. ř. a nezabývaly se dostatečně tím, zda námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že se odchýlil od hodnocení důkazů, aniž dokazování zopakoval, a požadoval po ní, aby prokázala pravost soukromé listiny, ačkoliv tato skutečnost nebyla sporná (žalovaná zpochybnila pouze její pravdivost a bylo proto na ní, aby to prokázala, což neučinila). Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se závěry odvolacího soudu souhlasí. Je přesvědčena, že se od ustálené soudní praxe neodchylují a že ústavně zaručená práva a svobody žalobkyně nebyly porušeny. Navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, popř. jako nepřípustné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného nebo procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Výtku, že odvolací soud pochybil při „ určení smluvního typu “, jestliže postup účastnic v roce 2009 neposoudil jako smlouvu o půjčce a naopak písemnost z 1. 9. 2012 vyhodnotil podle obsahu jako smlouvu o půjčce upravenou v §657 a násl. obč. zák. (a nikoli jen jako uznání dluhu), zakládá dovolatelka na vlastní skutkové verzi. Oproti odvolacímu soudu, který vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně za žalovanou s jejím souhlasem uhradila prodávajícím kupní cenu za byt poté, kdy přistoupila k jejímu dluhu, totiž - namítajíc rozpor s rozhodnutími, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce předání půjčky - prosazuje, že již v roce 2009 půjčila žalované částku 6.600.000 Kč, kterou podle jejich ujednání poukázala na účet věřitele žalované (resp. osob, které žalované byt prodaly). Stejně tak nesouhlasí se skutkovým závěrem, že obsah písemnosti z 9. 1. 2012 svědčí o tom, že jde o smlouvu konečnou (nikoli o soubor závazků) pojednávající o tom, že žalobkyně poskytla žalované určitý obnos peněz a žalovaná se zavázala jí ho po stanovené době vrátit, který odvolací soud podpořil závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 769/2015. Dovolatelka pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Polemika dovolatelky s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že dovolatelka na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají žalobkyní zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu, že v roce 2009 splnila žalobkyně po dohodě s žalovanou její závazek zaplatit kupní cenu za byt prodávajícím (ostatně takto vylíčila skutkový stav věci ve své žalobě sama žalobkyně, přičemž své počínání označila za „přistoupení k závazku ve smyslu §534 obč. zák.“), a že 9. 1. 2012 účastnice uzavřely smlouvu o půjčce, neboť se dohodly, že žalobkyně žalované poskytla určitý finanční obnos a ona jí ho vrátí nebo na ní převede vlastnické právo k bytu; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Obstojí-li skutkový závěr, že písemnost z 9. 1. 2012 je podle obsahu smlouvou o půjčce, platí závěr, který ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 32 Cdo 228/2003, v obdobném skutkovém terénu přijal a odůvodnil Nejvyšší soud, že je vždy nezbytné přesně rozlišovat uznání dluhu a vlastní závazek ze smlouvy a že proto není uznáním dluhu závazek dlužníka – byť písemný – vrátit v určitém termínu půjčené peníze, neboť v takovém případě jde o závazek ze smlouvy o půjčce. Od tohoto právního názoru nemá Nejvyšší soud rozumného důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Nelze pak přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud uvedené závěry Nejvyššího soudu chybně aplikoval, jestliže pominul pasáž vyjadřující se k náležitostem právního úkonu uznání dluhu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 o. s. ř. napadla žalobkyně správnost právního závěru odvolacího soudu, že její právo na zaplacení 6.600.000 Kč z titulu půjčky je promlčeno. Požaduje, aby dovolací soud otázku počátku běhu promlčecí doby posoudil odlišně od svého rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 665/2002. Soudní praxe vychází v otázce promlčení práva podle §100 a §101 obč. zák. konstantně z toho, že dnem, kdy právo mohlo být – objektivně vzato – vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem ( actio nata ). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011, nebo rozsudky ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004). Argumentace žalobkyně, že počátek běhu promlčecí doby u závazku splatného na výzvu věřitele nemůže být vázán na den, kdy došlo k jeho vzniku, jelikož následující den dluh ještě není splatný a tudíž nemůže být uplatněn u soudu, se zcela míjí s účelem právní úpravy promlčení, jak ostatně důkladně vysvětlil ve svém odůvodnění již soud prvního stupně.
Na těchto závěrech nemíní Nejvyšší soud ničeho měnit, neboť jsou odrazem ustálené a uznávané judikatury.
Pokud žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 16/2013 o nahrazení prohlášení vůle uzavřít darovací smlouvu nešlo o totožné nároky a tudíž nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, nevymezila k této otázce obligatorní náležitost dovolání – její přípustnost, čímž znemožnila její dovolací přezkum.
Předkládá-li žalobkyně k řešení otázku možnosti „modifikace okamžiku vzniku dluhu u postoupené dosud neexistující pohledávky dohodou postupníka a dlužníka“ , jejímž řešením se podle dovolatelky dovolací soud dosud nezabýval, staví svou právní konstrukci na vlastní - od odvolacího soudu odlišné - skutkové verzi, že žalovaná se v potvrzení zavázala k úhradě nákladů na rekonstrukci bytu, které vznikly E. U. Ani tato námitka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že porušil její právo na spravedlivý proces tím, že odmítl provést důkaz výslechem svědka A. H., že se dostatečně nezabýval její argumentací k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., že hodnotil odlišně důkazy, aniž by dokazování zopakoval, a že po ní požadoval prokázání pravosti soukromé listiny, ačkoliv tato skutečnost nebyla sporná, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení a k případným vadám řízení, pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalované vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádřením k dovolání prostřednictvím právního zástupce sice vyslovuje svůj souhlas s výsledkem řízení, avšak ve zcela obecné rovině a neobsahuje ani žádnou polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu