ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1721.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1721/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SIAD Czech spol. s r.o. , se sídlem Praha 5, K Hájům 2606/2b, identifikační číslo osoby 48117153, zastoupené Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 76/18, proti žalované Pastra, s.r.o. , se sídlem Brno, Vinohradská 1305/82a, identifikační číslo osoby 26892278, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem Brno, Ponávka 185/2, o zaplacení 373 102 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 12/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021, č. j. 74 Co 24/2020-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 245,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Rotrekla.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 236 C 12/2017-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 373 102 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 2. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 80 284 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 2. 2017 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 76 043,55 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.)
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 74 Co 24/2020-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 373 102 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 2. 2017 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 3. 2014 byla mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující uzavřena kupní smlouva na dodávku technických plynů v lahvích č. 04/MS/2014/P, na základě které se žalobkyně zavázala dodávat a pravidelně vyměňovat jí pronajaté lahve za lahve naplněné technickými plyny a žalovaná se zavázala odebírat, kupovat do svého vlastnictví a zaplatit za toto zboží sjednanou kupní cenu včetně nájemného na pronájem lahví. V čl. 2 bodu 1.3 se žalovaná zavázala nejpozději do deseti dnů po ukončení platnosti smlouvy vrátit všechny pronajaté lahve prodávajícímu a bylo ujednáno, že poruší-li žalovaná tuto svoji povinnost, je povinna uhradit žalobkyni smluvní pokutu dle platného ceníku žalobkyně za každou včas nevrácenou lahev. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná ve smluvené lhůtě ani nikdy později nevrátila žalobkyni 98 lahví (90 ks lahví o objemu 20 l a 8 ks o objemu 50 l).
Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že účastnice ujednaly (v čl. 2 bodu 1.3 kupní smlouvy) smluvní pokutu (§2048 o. z.) zajišťující splnění závazku žalované vrátit do deseti dnů po ukončení smlouvy poskytnuté lahve. Jelikož náhrada škody, jíž se žalobkyně domáhá, je „zcela kryta smluvní pokutou“, nemá žalobkyně právo požadovat po žalované náhradu škody způsobené porušením této povinnosti (§2050 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalobkyně své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání v intencích výše uvedených postulátů nedostála, uvedla-li, že „přípustnost dovolání spatřuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ . Měl-li se (např.) podle žalobkyně odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Argumentuje tím, že odvolací soud do sporu vnesl nové skutečnosti, které účastníci netvrdili, čímž porušil zásadu projednací. Vytýká mu, že při shodných skutkových tvrzeních účastníků o tom, že žalobkyni náleží náhrada škody za ztracené lahve, bylo jeho úkolem rozhodnout o sporné výši této náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřípustně extenzivní, neboť během celého řízení žádný z účastníků netvrdil, že by mezi stranami byla sjednána smluvní pokuta a pokud odvolací soud vyhledal a provedl důkazy k prokázání ujednání o smluvní pokutě, v rozporu se zákonnými limity změnil skutkový stav vymezený účastníky sporu a narušil zásadu rovnosti stran, a to jednoznačně ku prospěchu žalované.
Výhradou, že odvolací soud „změnil skutkový stav vymezený účastníky sporu“, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a narušil zásadu rovnosti stran a ústavně chráněný základ nezávislosti a nestrannosti soudu dle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Dovolací soud navíc nesdílí přesvědčení dovolatelky, že by odvolací soud narušil zásadu rovnosti stran tím, že za žalovanou vyhledával důkazy svědčící v její prospěch a vykročil tak mimo zákonem vymezené mantinely; byla to sama žalobkyně, která v žalobě navrhla jako důkaz předmětnou kupní smlouvu (č. l. 9 – 11), z jejíhož obsahu odvolací soud zjistil ujednání o smluvní pokutě zajišťující povinnost vrátit po skončení smlouvy lahve. Dospěl-li odvolací soud na podkladě tohoto zjištění k právnímu závěru, že žalobkyně právo na náhradu škody nemá (jelikož smluvní povinnost žalované je zcela kryta ve smlouvě sjednanou smluvní pokutou, kterou žalobkyně nenárokuje), nelze mu nic vytknout.
Žalobkyně sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu