ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.197.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 197/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. V. , s místem podnikání v XY, identifikační číslo XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti žalovanému J. Z. , bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pivovarská 15, o zaplacení 662.596,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 77/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 25 Co 162/2021-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.649 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Janíka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 16 C 77/2020-162, zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval zaplacení 662.596,14 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 17. 12. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 25 Co 162/2021-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jako „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Zdůraznil, že žalobce v dovolání argumentuje zejména námitkami skutkového charakteru, aniž by řádně vymezil přípustnost dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen formulovat pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolání žalobce shora uvedené postuláty nesplňuje, neboť přípustnost je v něm vymezena pouhou citací části zákonného ustanovení ( „odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“ ). Ani z obsahu dovolání se nepodává, při řešení které konkrétní právní otázky se odvolací soud podle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně od kterých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud ve svých právních závěrech lišit, a není z něho ani patrné, kterou právní otázku, kterou již v minulosti řešil, by dovolací soud měl nyní vyřešit jinak. Nadto nelze vyloučit, že dovolatel se ve skutečnosti nedomáhá „jiného řešení“ určité právní otázky ve významu předvídaném §237 o. s. ř., nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Podstatou dovolání jsou výhrady dovolatele proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a námitky ke způsobu, jakým je učinil. Odvolacímu soudu totiž vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav ( „došlo k právní vadě spočívající v učinění skutkových zjištění, která jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy“ … „nemůže se ztotožnit s odůvodněním soudu prvního stupně ani soudu odvolacího a primárně ani s popisem průběhu celého případu, kdy tento považuje za zaujatý, interpretačně v příkrém rozporu s faktickým stavem, zjištěnými skutečnostmi a účelově tendenční…“ apod.), zpochybňuje jeho skutkové závěry, případně mu vytýká, že některé důkazy neprovedl, a proto jsou jeho skutková zjištění neúplná. Zaujímá přitom vlastní skutkové závěry, že v řízení byla prokázána existence ústní dohody o obsahu povinností žalovaného souvisejících s poskytnutím součinnosti při zajištění rekolaudace nemovitostí tak, aby je žalobce v postavení nájemce mohl využívat k předmětu svého podnikání (provozování veterinární praxe). Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost, a způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Na uvedeném nic nezmění odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, jímž se dovolatel snaží prosadit přípustnost svého dovolání v intencích tam přijatého závěru, že přípustnost dovolání může zakládat „[R]elevantní otázka procesního práva týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel- za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Polemika žalobce se skutkovými závěry odvolacího soudu je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že žalobce v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, ze kterých důkazů vycházel, a proč by provedení dalších, žalobcem navrhovaných důkazů nemělo na jeho skutková zjištění vliv.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky dovolatele (podpořené odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010), že odvolací soud napadené rozhodnutí v rozporu s nároky kladenými na soudní rozhodnutí ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nedostatečně odůvodnil, že neprovedl některé jím navrhované důkazy, a že nakládal „procesně chybně“ s institutem poučení účastníků řízení podle §118a a 119 o. s. ř. Nepředstavují totiž uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, nýbrž jsou jimi namítány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Tak tomu v posuzovaném případě není.
Zcela bez významu jsou pak výhrady proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento nelze napadnout dovoláním ani podrobit dovolacímu přezkumu (viz §236 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Protože je v dovolání výslovně uvedeno, že směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, je namístě připomenout, že proti nákladovým výrokům není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu