ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2527.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2527/2022-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Hypoteční banka, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150 (identifikační číslo osoby 135 84 324), zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované J. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4703, o příslušenství pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 59/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 68 Co 350/2018-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Libora Němce, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, č. j. 11 C 59/2013-21 uložil žalované a (spolužalované) M. D., bytem XY, povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částky 1 675 607,20 Kč a 312 254,71 Kč, úrok ve výši 9,35% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 7,05% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 83 780 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 11 C 2013-59, Obvodní soud pro Prahu 5 řízení o (včasném) odvolání žalované zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku a Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2015, č. j. 90 Co 251/2015-66, toto usnesení potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 11 C 59/2013-90, opravil svůj rozsudek ze dne 4. 9. 2013, č. j. 11 C 59/2013-21, ve výroku o věci samé tak, že má správně znít: „Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1 675 607,20 Kč a částku 312 254,71 Kč a dále úrok ve výši 9,39% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,05% p. a. z jistiny 1.675.607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení a na nákladech řízení částku 83 780 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ Opravu odůvodnil tím, že při přepisu výše smluvního úroku došlo k chybě v psaní, kdy namísto správného 9,39 % bylo chybně přepsáno 9,35 %. Proti opravnému usnesení podala žalovaná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2018, č. j. 68 Co 351/2018-101, tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Dne 10. 5. 2018 podala žalovaná proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 4. 9. 2013, č. j. 11 C 59/2013-21, (v pořadí druhé) odvolání, které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 C 59/2016-200, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 68 Co 306/2020-288, odmítnuto (částečně) pro opožděnost; včasným bylo shledáno jen ohledně výroku ve věci samé v rozsahu úroku ve výši 0,04% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 68 Co 350/2018-368, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o úroku ve výši 0,04% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakož i ve výroku o nákladech řízení, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř. “).
Žalobkyně se vyjádřila k jednotlivým bodům dovolání a navrhla, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno , a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaná nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva má za splněné.
Úkolem Nejvyššího soudu není, aby sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání. To znamená, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
Je-li v dovolání - bez vazby na vymezení přípustnosti dovolání - zmiňována otázka ověřování úvěruschopnosti dlužníků při poskytnutí spotřebitelského úvěru s tím, že „ soudy v obecné soudní soustavě postupují v rozporu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu , tak i Ústavního soudu , když nepřezkoumávají úvěruschopnost dovolatelky “, sluší se připomenout, že na této otázce, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně pouze co do úroku ve výši 0,04% p. a. z jistiny 1 675 607,20 Kč od 10. 3. 2013 do zaplacení; ve zbývající části výroku o věci samé nabyl rozsudek ve vztahu k žalované samostatně právní moci dne 27. 11. 2015. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak postaveno toliko na řešení otázky výše sjednaného úroku. Pokud se odvolací soud vyjadřoval k dalším námitkám, které žalovaná v odvolání uplatnila (zejména k zákonnosti sjednání úroku a úroku z prodlení, resp. k jejich souběhu, nebo k povinnosti banky prověřovat úvěruschopnost žadatele o úvěr, činil tak pouze pro úplnost, toliko jako obiter dictum . Citace závěrů dovozených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a závěrů, které přijal Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/2020 a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, je proto bez významu.
Námitka, že odvolací soud „skončil řízení o odvolání ve věci sp. zn. 68 Co 350/2018, aniž by jakýmkoliv způsobem rozhodl, přičemž prvoinstanční soud neodstranil vykonatelnost rozhodnutí č. j. 11 C 59/2013-21, ze dne 4. 9. 2013, aby následně až dne 12. 9. 2021 odeslal opětovně k vyřízení odvolání do rozsudku, jednal v rozporu s o. s. ř. a zasáhl tak do základního práva dovolatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů“ , nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, resp. nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Nadto k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu