ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2740.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2740/2022-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. K., a b) R. K., oběma bytem XY, zastoupených JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Jihlava, Havlíčkova 1400/29, proti žalovanému J. K. , sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení 31 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 11/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2022, č. j. 47 Co 36/2022-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 108 C 11/2020-140, zamítl žalobu, kterou se žalobci společně a nerozdílně domáhali po žalovaném zaplacení částky 31 260 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 31 260 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 47 Co 36/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jímž se domáhají jeho zrušení z důvodu, že soud prvního stupně v rozporu s ustálenou praxí a judikaturou ohledně §118a o. s. ř. nepoučil žalobce o svých překvapivých závěrech, nepopsal důkazní postup a neodůvodnil přesvědčivě své rozhodnutí, když jeho závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval vlastními důvody jejich odvolání a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ze zcela jiného důvodu, než pro co zamítl žalobu soud prvního stupně, aniž žalobce o této překvapivé změně poučil. Rozhodnutí soudů obou stupňů shledávají v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalobci své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostáli, prosazují-li s poukazem na §238 c o. s. ř. [správně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], že „ dovolání je přípustné, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu o dílo, kde žalobci objednali provedení díla, a zhotovitel dílo nabídl i fakturoval “. Žalobci nejenže nevymezili právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, navíc ani výslovně s poukazem na §237 o. s. ř. neuvedli, jaké tam uvedené kritérium přípustnosti dovolání považují za splněné.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, z čehož vyplývá, že se dovolací soud nemůže zabývat těmi námitkami dovolatelů, jež směřují vůči správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (jemuž žalobci vytýkají, že řádně nepopsal důkazní postup, nepoučil je dostatečně o svých závěrech a vydal tak zcela překvapivé rozhodnutí).
Neobstojí námitka žalobců, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že jeho závěry jsou překvapivé a v extrémním rozporu s důkazy, a že nebyli řádně poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., kterou opírají o nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Závěr odvolacího soudu, který oproti soudu prvního stupně dovodil, že strany sjednaly cenu díla pevnou částkou, je závěrem skutkovým, proto nebylo třeba žalobce poučovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, mimo jiné přijal a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání může zakládat „ [R]elevantní otázka procesního práva týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Polemika žalobců se skutkovými závěry odvolacího soudu je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že žalobci v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládají odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud své právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobci zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že účastníci ujednali pevnou cenu díla ve výši 152 500 Kč bez ohledu na to, zda žalovaný provede dílo za kratší či delší časový úsek. Nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Pro úplnost lze dodat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř.) nelze – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu z 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Výtkou, že odvolací soud při rozhodování pominul námitky žalobců ohledně prokázání odpracovaných hodin, žalobci nenapadají žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
Namítají-li žalobci, že se odvolací soud řádně nezabýval jejich tvrzením o neprovedení díla žalovaným a že bylo na žalovaném, aby prokázal, zda dílo provedl a předal, neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno. Okolnost, zda dílo bylo provedeno a předáno, nebyla pro závěr, že žalobci nemají právo na zaplacení požadované částky, určující.
Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesli; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložili-li žalobci k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu