ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3582.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3582/2021-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně L. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 369/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 51/2021-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.200 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lenky Vitebské, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí, které v minulosti darovala žalované. Dar odvolala pro nevděk žalované (obdarované).
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 18 C 369/2017-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to st. p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 119 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, XY; st. p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 846 m 2 , vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), dále zamítl žalobu požadující, aby žalovaná byla uznána povinnou do jednoho měsíce od právní moci rozsudku uvedené nemovitosti vyklidit (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 28.000 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 51/2021-174, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je matkou žalované a darovací smlouvou ze dne 14. 9. 2011 jí darovala v žalobě specifikované nemovitosti. Žalovaná (obdarovaná) se v darovací smlouvě zavázala zajistit pro žalobkyni právo věcného břemene spočívající v právu doživotního a bezplatného užívání bytu v celém rodinném domě č. p. XY s právem užívat jeho společné prostory a s právem volného přístupu k užívaným místům a místnostem tak, jak vše dosud užívala a užívá bez jakéhokoli omezení, jakož i právo doživotního a bezplatného užívání garáže bez č. p. /č. e. v části obce XY na st. p. č. XY v k. ú. XY, včetně práva užívání všech pozemků. Před uzavřením písemné smlouvy se účastnice ústně dohodly, že dojde k darování nemovitostí žalované, která následně žalobkyni předá částku 400.000 Kč a ta ji využije na přestavbu darované garáže na bydlení pro sebe a přítele Vávru. Vztahy mezi účastnicemi byly dobré do začátku roku 2017 a zhoršily se od lednového konfliktu. Zhoršení gradovalo konfliktem v červenci 2017, kdy žalobkyně dala žalované facku, přítel žalované a žalobkyně se následně začali fyzicky napadat a žalobkyně ve snaze této rvačce zamezit utrpěla úraz krku. Dopisem z 1. 8. 2017 doručeným žalované 3. 8. 2017 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk a vyzvala žalovanou k vrácení daru. Nevděk, resp. zjevné porušení dobrých mravů, spatřovala zejména v tom, že ji žalovaná uráží vulgárními výrazy, dne 4. 7. 2017 ji fyzicky napadla, přičemž napadení si vyžádalo lékařské ošetření, omezuje ji v pohybu v prostorách darovaných nemovitostí bez ohledu na existenci sjednaného věcného břemene doživotního bydlení a užívání darovaných nemovitostí. V žalobě pak žalobkyně rozšířila důvody pro vrácení daru a žalované vytkla různé naschvály a nepříjemnosti, které jí a jejímu příteli P. V. činí ona i její přítel J. P. Protože k darování došlo před 1. 1. 2014, přestože skutky, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy (odvolala dar pro nevděk žalované) se udály po 1. 1. 2014, odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na rozdíl od svého v pořadí prvního rozsudku č. j. 29 Co 212/2018-101, ze dne 13. 12. 2018, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) poměřoval věc zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by úraz žalobkyně způsobila žalovaná, ani nebylo prokázáno, že by žalovaná a její přítel J. P. do žalobkyně při konfliktu opakovaně strkali. Žalobkyně neprokázala ani své tvrzení, že ji žalovaná urážela vulgárními výrazy; konflikty označené jako důvod pro vrácení daru byly vzájemné a odehrávaly se vždy mezi účastnicemi a jejich partnery. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení zjištěné chování obdarované vůči dárkyni nenaplnilo skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. a neodůvodňuje vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „ napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 445/2013 namítá, že soudy pochybily, jestliže se odmítly zabývat veškerým závadovým jednáním, kterého se žalovaná vůči ní dopustila, a případ tudíž neposoudily komplexně. Odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nevzal v potaz, že zákon č. 89/2012 Sb. ve svém §857 ukládá dětem povinnost rodiče poslouchat a podřizovat se jim. Pokud žalované uštědřila „výchovnou facku“, stalo se tak v reakci na její nepřijatelné chování, resp. verbální útok, při kterém žalobkyni osočila, že podváděla zesnulého manžela (otce žalované). Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje, že chování, pro které požaduje vrácení daru, naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů z hlediska intenzity či soustavnosti, a odůvodňuje vrácení daru podle §630 obč. zák. Dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je ve vytčené části nepřezkoumatelný, čímž odvolací soud zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces.
Žalovaná se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a má za to, že dovolání žalobkyně je nejen nepřípustné, ale i nedůvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. Pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.). K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny; ty pak určují rámec dokazování. Již v rozsudcích ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016, popř. v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že aby mohlo být odstoupení od darovací smlouvy a následná žaloba úspěšné, je nezbytné přesně vymezit, v čem konkrétně obdarovaný porušil hrubým a zásadním způsobem dobré mravy, a musí to být učiněno již při samotném úkonu odstoupení, případně v žalobě. Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému). Neobstojí proto výtka dovolatelky, že soudy pochybily, jestliže odmítly posuzovat (a promítnout do právního posouzení věci) veškeré závadové jednání, kterého se žalovaná vůči ní dopustila (tedy i to, které nebylo ve výzvě k vrácení daru vytčeno), a neposoudily tudíž případ komplexně.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. S dovolatelkou lze souhlasit, že porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. je nutné posuzovat jednak z hlediska intenzity, ale i z hlediska četnosti závadového jednání obdarovaného.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je vždy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji „objektivizovat“. Taktéž již dříve Nejvyšší soud vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ a opakovaně se vyjádřil obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi (např. nevděk obdarovaného, nedostatek jeho pozornosti vůči dárci), totiž naplňuje znaky §630 obč. zák.; musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/1998, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 187/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit jak chování žalované, tak žalobkyně, resp. zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastnicemi panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované (obdarované) vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobkyně, že odvolací soud se při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §630 obč. zák. odchýlil od tezí přijatých v jí označených rozhodnutích, je nedůvodná.
Námitkou, že odvolací soud náležitě nezjistil pravdivost jejího tvrzení, že za zhoršení vzájemných vztahů nese odpovědnost žalovaná a její přítel, neboť na ni pravidelně útočí, urážejí ji a omezují v pohybu v darovaných nemovitostech, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení věci založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Stejně tak označuje-li žalobkyně napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž namítá, že řízení zatížil vadou ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu