ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.869.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 869/2021-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně NATUR HOUSE s. r. o. , se sídlem Ronov nad Doubravou, Zahradní 392, identifikační číslo osoby 28776585, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti žalované G. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Pardubice, Sukova třída 1260, o zaplacení 1 359 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 16/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2020, č. j. 22 Co 148/2020-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 988,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Terezy Jelínkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 111 C 16/2018-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 278 916 Kč, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 80 167 Kč, a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 22 Co 148/2020-354, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho zamítavý výrok o věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 80 167 Kč za určených podmínek splatnosti, a dále změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasným dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice dne 2. 9. 2014 uzavřely smlouvu o dílo, jehož předmětem byla dřevostavba rodinného domu PASIV 15. Žalobkyně se zavázala stavbu dokončit nejpozději do čtyř měsíců od zahájení provádění díla; cena díla byla sjednána ve výši 4 285 450 Kč. Zhotovenou stavbu žalovaná převzala dne 3. 4. 2015. Strany ve smlouvě sjednaly, že zhotovitelka je oprávněna vystavit objednatelce fakturu za zhotovení každé ze čtyř etap díla (zhotovení základové desky, dodání prefabrikovaných dílů hrubé stavby, zvenčí dokončené stavby, stavby na klíč), splatnost faktur byla dohodnuta na 15 pracovních dnů. Žalovaná žalobkyni v průběhu provádění díla uhradila 12 plateb po 250 000 Kč, celkem 3 000 000 Kč. Ke smlouvě bylo sjednáno šest dodatků týkajících se změn rozsahu díla. V listině datované dne 28. 5. 2015 nazvané jako „uznání dluhu“ žalovaná mimo jiné v článku III prohlásila, že z celkové ceny díla dle smlouvy o dílo ze dne 2. 9. 2014 má k dnešnímu dni dluh 1 359 083 Kč, přičemž se smluvní strany dohodly, že konečná faktura za výstavbu domu ve výši 600 000 Kč bez DPH bude mít odloženou splatnost 3 roky od vystavení, v případě ukončení spolupráce stran před uplynutím tříleté lhůty je neuhrazená část faktury splatná do pěti dnů od ukončení smluvního vztahu; zbývající částku 759 083 Kč se žalovaná zavázala uhradit nejpozději do 30. 6. 2015. Žalovaná uznala svůj závazek z uvedené smlouvy o dílo ve výši 1 359 083 Kč co do důvodu a výše a prohlásila, že jej uhradí ve lhůtách uvedených v odstavci III. této smlouvy.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že cena díla měla činit 1 860 700 Kč, ani námitce, že cena díla doposud není splatná, neboť žalobkyně v souladu se smlouvou nevyúčtovala jednotlivé fáze výstavby. Odvolací soud ujednání smlouvy ohledně účtování jednotlivých částí díla posoudil jako oprávnění žalované; skutečnost, že žalobkyně tohoto oprávnění nevyužila, ji nemůže zbavit nároku na zaplacení ceny díla, který – míní odvolací soud - vznikl provedením díla a jeho předáním žalované, tj. ke dni 3. 4. 2015 (§2610 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“). Uvedené podle odvolacího soudu znamená, že ke dni uznání dluhu (28. 5. 2015) již žalobkyně měla za žalovanou splatnou pohledávku z neuhrazení části ceny díla. Žalovaná v listině ze dne 28. 5. 2015 dluh ve výši 1 359 083 Kč z titulu uzavřené smlouvy o dílo uznala co do důvodu i výše a zavázala se jej uhradit způsobem tam uvedeným. Nebylo prokázáno, že by toto jednání učinila v omylu či pod nátlakem.
Dovolatelka v podaném dovolání ohlašuje, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za první z nich označila otázku procesního práva, která „spočívá v potřebném zjištění skutkového stavu ohledně sjednání výše ceny díla“. Odvolacímu soudu vytýká, že nezaujal vzhledem k přehlížení řady relevantních okolností úplné skutkové závěry a nepřihlédl „k vícerým závažným skutkovým okolnostem“ ohledně sjednání výše ceny díla. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz, že podmínkou vzniku nároku žalobkyně na úhradu ceny díla, bylo vystavení a doručení faktur na ceny za jednotlivé části díla. Považuje za neudržitelný závěr odvolacího soudu, že ke dni sepsání listiny datované 28. 5. 2015 měla žalobkyně vůči dovolatelce splatnou a existentní pohledávku z neuhrazené části ceny díla, neboť domněnku trvání dluhu v době jeho písemného uznání dovolatelka úspěšně vyvrátila. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem námitkám žalované týkajícím se srozumitelnosti a určitosti listiny ze dne 28. 5. 2015 a že nesprávně vyložil její článek V.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Žalovaná uvedené zjevně přehlíží, neboť svou dovolací argumentaci týkající se sjednané výše ceny díla zakládá výhradně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, respektive nesouhlasí s hodnocením v řízení provedených důkazů, ústícím ve skutkový závěr, že účastnice ve smlouvě sjednaly cenu ve výši 4 258 450 Kč (nikoliv 1 860 700 Kč, jak tvrdila žalovaná). Tato námitka je skutkové povahy a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání. Obdobně dovolatelka – v souvislosti se zpochybněním právního závěru odvolacího soudu ohledně existence nároku na úhradu ceny díla, z čehož dovozuje svůj právní závěr, že nemohlo platně dojít k jeho uznání - přehlíží, že
1) podle uzavřené smlouvy rozhodným okamžikem pro vznik práva na zaplacení ceny díla nebo její části bylo provedení (dokončení) určených částí díla, nikoliv – jak dovozuje žalovaná – doručení faktur. Ujednání čl. III odst. 3.3 obsahovalo pouze termín splatnosti faktur. Vyplývá-li ze smlouvy o dílo, že zhotovitel je oprávněn vystavit fakturu a domáhat se zaplacení ceny díla na základě provedení konkrétních částí (fází) díla, pak vznik práva na zaplacení ceny díla je vázán na podmínku dokončení té které části díla (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1099/2010); v projednávané věci přitom ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně dílo dokončila celé (všechny jeho části);
2) žalobkyně v listině ze dne 28. 5. 2014 výslovně potvrdila, že se strany dohodly na změně splatnosti konečné části ceny díla, přičemž žalovaná se zavázala tuto v konkrétní výši uvedenou část ceny díla uhradit ve dvou splátkách. Zároveň tento svůj dluh výslovně uznala co do důvodu i výše.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaná se přezkumu právních závěrů odvolacího soudu (existence práva na zaplacení ceny za dílo a možnost jeho uznání) domáhá na podkladě vlastní verze skutkového stavu, případně svým vlastním hodnocením v řízení provedených důkazů, tedy procesně neregulérním způsobem.
V souvislosti se zpochybněním závěru odvolacího soudu, který uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by v souvislosti s listinou ze dne 28. 5. 2015 šlo o právní jednání učiněné v omylu či pod nátlakem, dovolatelka nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno.
Výhradami vůči postupu odvolacího soudu, kterými namítá, že nevěnoval náležitou pozornost nesrozumitelnosti ve vyčíslení výše dluhu, stejně jako výtkou, že nepřihlédl k její námitce týkající se provedení ručně vepsaného zásahu, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení článku V listiny ze dne 28. 5. 2015 (prosazuje, že v něm uvedený odkaz na „článek III této smlouvy“ se vztahuje ke smlouvě ze dne 2. 9. 2014), pak tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §556 o. z.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že se dotyčný odkaz týkal smlouvy ze dne 2. 9. 2014), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že nárok na úhradu ceny díla nevznikl. Navíc lze poznamenat, že dovolatelkou prosazovaný výklad dotyčného ujednání je zjevně neudržitelný již jen proto, že by ujednání čl. III listiny ze dne 28. 5. 2015 týkající se odložené splatnosti zbylé části ceny díla zcela pozbylo smyslu.
Námitkou, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Konečně je nutno uvést, že dovolatelkou předložená judikatura na projednávanou věc nedopadá pro zjevnou skutkovou i právní odlišnost posuzovaných kauz a odvolací soud se proto od ní – i vzhledem k výše uvedenému - svým rozhodnutím nemohl odchýlit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu