ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1116.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1116/2021- 304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 1. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 To 168/2021-220, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 79/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 5 To 168/2021 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. B. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. 3 T 79/2020 byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě I. jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dopustil tím, že:
I. dne 5. 3. 2020 kolem 13:20 hodin ve XY, na chodníku před budovou č. p. XY na ulici XY, za přítomnosti nejméně čtyř osob, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl J. A. a to tak, že jej s rozmachem udeřil půllitrovou sklenicí od piva do oblasti pravé části čela a způsobil mu tak tržnou ránu velikosti 3 cm, která si vyžádala lékařské ošetření v Nemocnici ve XY s dobou léčení 8 - 10 dnů, po kterou byl omezen v běžném způsobu života zejména bolestivostí a ztíženou hygienou, přičemž uvedeným jednáním ze soudně lékařského pohledu jde o útok způsobilý pro vznik nepoměrně závažnějších poranění naplňujících taxativa stanovená pro poškození důležitého orgánu, když při roztříštění sklenice může dojít k poranění cévních či nervových struktur, ztrátě oka či k poranění velkých krčních cév,
II. dne 23. 4. 2020 v 14:30 hod. ve XY z prodejny Potraviny XY na ul. XY odcizil 3 ks cukrovinek Milka kolečko v hodnotě 7,90 Kč za kus, které si uschoval do kapsy od kalhot a prošel s nimi bez zaplacení pokladnou, za níž byl zadržen majitelem prodejny J. N., čímž společnosti Potraviny XY, IČ: XY, se sídlem XY způsobil škodu odcizením v celkové výši 23,70 Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu pro mládež v Uherském Hradišti sp. zn. 26 TM 13/2017, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2018, odsouzen za provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku k trestnímu opatření odnětí svobody podmíněně na 3 měsíce s prodloužením zkušební doby do 8. 1. 2021, a dále mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 83/2018, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2018, za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, který nevykonal.
Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036 se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, částku ve výši 3.075 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. odvolání. O takto podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě nyní napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 5 To 168/2021 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Následně nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného M. B. dovolání, přičemž rozsudek krajského soudu napadl ve výroku o trestu. V této souvislosti odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. h) tr. ř., když vytkl uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V uvedeném směru namítl, že nebyly dány podmínky pro prolomení dolní hranice zákonné trestní sazby. V pojednávané věci odvolací soud postupoval mimo jiné podle §39 odst. 4 tr. zákoníku a vzal v úvahu druh a výměru trestů, které obviněnému už byly uloženy za jinou trestnou činnost, aby předešel jeho nepřiměřenému postihu. Ovšem nedovodil žádné relevantní okolnosti, které by svědčily mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, což bylo zjevné i z toho, že v rámci rozhodování se nezaobíral žádnou z variant této moderace podle §58 tr. zákoníku. Za tohoto stavu měl být obviněnému uložen trest v rámci zákonného rozpětí trestní sazby podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tj. od tří do deseti let. Tudíž trest uložený obviněnému odvolacím soudem byl vyměřen o šest měsíců pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. 5 To 168/2021 zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání nejvyšší státní zástupce vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. B. i jemu dříve ustanovenému obhájci Mgr. Jiřímu Hölblingovi. Obviněný se prostřednictvím jmenovaného obhájce vyjádřil písemně, když uvedl, že považuje podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody materiálně za splněné. Odkázal přitom na §58 odst. 6 tr. zákoníku, který obsahově dopadá na projednávaný případ, neboli trest za těžké ublížení na zdraví ve stadiu pokusu v klasické výměře by nebyl přiměřený povaze a závažnosti spáchaného jednání. Byť zároveň uznal, že stručnost rozhodnutí a absence odkazu na ustanovení zákona lze chápat jako vadu, zastává současně názor, že podmínky stanovené v §58 odst. 6 tr. zákoníku fakticky splněny byly. Zmíněné vyjádření tohoto obhájce bylo Nejvyššímu soudu zasláno v souladu s ustanovením §41 odst. 5 tr. ř.
Obviněnému byl v průběhu dovolacího řízení z blíže neznámých důvodů okresním soudem ustanoven další obhájce, a to Mgr. Zbigniew Czudek, (č. l. 280 trestního spisu), který rovněž podal vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší soud ale k jeho argumentaci nepřihlédl, jelikož právo prvně jmenovaného obhájce zastupovat obviněného v rámci dovolacího řízení nebylo ničím zrušeno (viz shora zmíněný §41 odst. 5 tr. ř.) a souběžné zastupování obviněného dvěma ustanovenými obhájci podle trestního řádu nepřichází v úvahu.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl obviněnému uložen trest.
Nejvyšší soud je na tomto místě nucen nejprve připomenout, že v mezidobí byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován a to zák. č. 220/2021 Sb. v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změně v úpravě ustanovení §265b tr. ř. ohledně dovolacích důvodů. Takže nejvyšším státním zástupcem uplatněný důvod dovolání /podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ je nyní zařazen v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. i) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Pokud tedy byl nejvyšším státním zástupcem v podaném dovolání uplatněn důvod podle §265b odst. 1 písm. i) nyní účinného tr. ř., tak ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu držení a chovu zvířat, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Dovolatel zvolil druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, v jehož rámci namítal prolomení dolní hranice trestní sazby bez zákonného důvodu. Nadnesená otázka je podle obecně přijímaného právního názoru i judikatury Nejvyššího soudu pod ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřaditelná. V rámci soudní individualizace trestu je dána možnost, respektive v určitých situacích i povinnost, ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Podmínky pro toto moderační právo soudu jsou upraveny v §58 tr. zákoníku. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je obecně aplikovatelné na případy, kdy okolnosti případu nebo poměry pachatele jsou v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Jinými slovy, musí jít o polehčující okolnost, která svou kvalitou a kvantitou výrazně snižuje závažnost trestného činu, než jakou obvykle vykazují skutky posuzované podle stejné skutkové podstaty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019). Dalším důvodem pro prolomení dolní hranice trestní sazby je pomoc pachatele při zabránění trestnému činu, který jiný připravoval, nebo se o něj pokusil, případně prohlásil-li svoji vinu, nebo je-li trest ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu. Specifickými případy jsou pachatelé označováni jako spolupracující obviněný, pachatelé, kteří se odsuzují za pokus, přípravu, či pomoc k trestnému činu je-li vzhledem k povaze a závažnosti jednání zřejmé, že nápravy pachatele lze dosáhnout i kratším trestem a v neposlední řadě v případech neomluvitelného právního omylu a v případě vybočení z mezí okolností vylučujících protiprávnost. Některé takto vymezené důvody se překrývají s polehčujícími okolnostmi podle §41 tr. zákoníku /např. §58 odst. 7 a §41 písm. g), h) tr. zákoníku/. V rámci zachování zásady zákazu dvojího přičítání nelze toto překrytí přičítat zároveň jako důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody a jako polehčující okolnost.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v tomto dovolání a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Odvolací soud vyměřil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by některou z alternativ obsažených v ustanovení §58 tr. zákoníku vůbec argumentoval. Z výše naznačeného výkladu vyplývá, že je nutné respektovat výjimečný charakter ustanovení §58 tr. zákoníku a používat je jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění uvedených podmínek. Jak již ale bylo zmíněno, v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí nejenom odkaz na právní úpravu, o kterou se opírá prolomení dolní hranice trestní sazby a tento soud současně též nereflektoval žádné konkrétní ustanovení §58 tr. zákoníku a nepodřadil pod něj ani své právní úvahy, čímž nedostatečně konkretizoval své závěry, což je jeden z hlavních požadavků pro odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Obsah bodu 10. rozhodnutí odvolacího soudu by v teoretické rovině mohl být chápán jako argumentace ve prospěch obviněného z důvodu jeho osobních poměrů, avšak pokud to byl skutečně záměr soudu, je třeba upozornit, že kvalita ani kvantita soudem zmiňovaných okolností neodpovídá podmínkám §58 odst. 1 tr. zákoníku. Prolomení dolní hranice trestní sazby nelze odůvodnit jen běžně se vyskytujícími skutečnostmi ani přesvědčením soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1772/2016). Zdůvodnění předkládané odvolacím soudem se v rozporu s touto judikaturou převážně zaobírá právě vlastním přesvědčením nepřiměřené přísnosti trestu bez opory odůvodněné prognózy, že nápravy lze dosáhnout i kratším trestem, případně v čem konkrétně jsou okolnosti natolik neobvyklé, aby opravňovaly snížení trestní sazby. Odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentuje spíše polehčujícími okolnostmi podle §41 tr. zákoníku /soud výslovně zmiňuje věk obviněného, který je blízký věku mladistvých, čímž svým způsobem odkazuje na §41 písm. f) tr. zákoníku/, či obecnou zásadou přiměřenosti trestní sankce ve smyslu §38 odst. 2 tr. zákoníku. Avšak tyto okolnosti nejsou samy o sobě v tomto případě neobvyklé vzhledem k předchozí trestné činnosti obviněného, na něhož v době spáchání projednávané věci už bylo působeno dřívějšími tresty, a tedy byl více než srozuměn s důsledky svého jednání. Je třeba zdůraznit, že rozsah a způsob argumentace odvolacího soudu spíše odpovídá §39 tr. zákoníku, který se ovšem týká výhradně úpravy stanovení druhu trestu z taxativního výčtu trestů podle §52 tr. zákoníku a výměry trestu v rámci příslušné trestní sazby. Jinými slovy řečeno, soudní individualizace trestu podle §39 neumožňuje vybočovat ze zákonem stanovené trestní sazby. V návaznosti na uvedené je třeba zároveň dodat, že odvolací soud ve svých úvahách pravděpodobně vycházel z §39 odst. 4 tr. zákoníku, byť ani to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl. Argumentoval-li však, že obviněný předchozí jemu uložené tresty zatím nevykonal (podmíněný trest odnětí svobody za provinění krádeže a trest obecně prospěšných prací za přečin krádeže), a je tak nutno zvážit uložení takového trestu, který by spolu s dosud nevykonanými tresty nevedl k nepřiměřenému postihu obviněného, je zřejmé, že zmíněné ustanovení trestního zákoníku bral v úvahu. Zde je však třeba prohlásit, že pro naplnění materiální podstaty §39 odst. 4 tr. zákoníku je třeba zkoumat nejen to, zda existuje dosud nevykonaný trest, nýbrž i do jaké míry byl trest vykonán a zda bylo na obviněného již tímto trestem působeno. Jak ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, obviněný se dopustil projednávaného činu, byť byl ve zkušební době podmíněného odsouzení a též dosud nevykonal trest obecně prospěšných prací, byť trestní příkaz nabyl právní moci dne 8. 11. 2018. Bylo tedy třeba blíže zkoumat, zda skutečně na obviněného bylo uvedenými tresty dostatečně působeno. To ovšem Krajský soud v Ostravě neučinil. Nad rámec uvedeného je nutné doplnit, že soud by při úvahách o snížení trestu neměl spekulovat o následných změnách nevykonaných trestů, neboť tyto změny nastávají v návaznosti na nové odsouzení, jež soud aktuálně ukládá (ŠČERBA, Filip. §39 [Stanovení druhu a výměry trestu]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 593). Argumentem a contrario Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby formální nedostatky odůvodnění hraničící s nepřezkoumatelností pominul a vycházel čistě z obsahu rozhodnutí, stále by se jednalo o vadnou aplikaci mimořádného snížení trestu bez použití příslušné varianty ustanovení §58 tr. zákoníku včetně odpovídajícího odůvodnění.
Současně je vhodné doplnit, jak upozornil i obviněný, že mu byl ukládán úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku mj. za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, čímž se vytvořil prostor pro zvážení aplikace §58 odst. 6 tr. zákoníku. Nelze však přisvědčit názoru, že odvolací soud tento postup ve svém rozhodnutí implikoval. Odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zatíženo vadami, které i při extenzivní interpretaci nelze vyložit takovým způsobem, jak se domnívá obviněný. Argumentace obviněného je v určitém smyslu meritorně důvodná, ovšem v projednávaném případě odvolací soud pro tento výklad neuvedl žádné právní argumenty. Zůstává tak nezodpovězenou otázkou, zda vzhledem k trestní minulosti obviněného, snaze vyhnout se trestu, povaze a závažnosti spáchaného činu, by vůbec bylo adekvátní snížit mu ukládaný trest pod stanovenou trestní sazbu ve smyslu §58 odst. 6 tr. zákoníku.
Lze tedy shrnout, že Krajský soud v Ostravě uložil obviněnému trest mimo trestní sazbu, aniž by toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil, ať už správnou hmotněprávní úvahou, nebo odkazem na zákonnou úpravu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak byl nejvyšším státním zástupcem uplatněn důvodně. Napadené rozhodnutí je pokud jde o výrok o trestu zatíženo takovými vadami, že Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozhodnout o kasaci napadeného rozsudku, tedy o jeho zrušení, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Zároveň věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude znovu zabývat, a to v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby se soud opětovně zabýval všemi podmínkami rozhodnými pro ukládání trestu a tento event. nově uložil v souladu s výkladem zákonné úpravy a současně svůj výrok řádně a srozumitelně odůvodnil. Při rozhodování musí nejen vzít v potaz okolnosti, které jsou příznivé, či naopak negativní pro obviněného, ale také musí tato zjištění správně podřadit pod jednotlivé instituty trestního zákoníku, které mají vždy specifickou funkci ve vztahu k výměře trestu. V návaznosti na uvedené je nutno zmínit, že v rámci mimořádného snížení trestu teoreticky přichází v úvahu §58 odst. 6 tr. zákoníku, avšak i v tomto případě je potřebné s náležitou pečlivostí zvážit veškeré okolnosti případu a právně relevantní argumenty včetně toho, že existence pokusu sama o sobě neodůvodňuje snížení trestu pod dolní hranici (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1965, sp. zn. 10 Tz 108/64). V rovině obecné se na tomto místě sluší připomenout, že zákonodárce v trestním zákoníku jasně stanovil podmínky, za kterých je možné překročit hranice trestní sazby. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Ustanovení §58 tr. zákoníku je třeba aplikovat přísně individuálně, ovšem s respektováním zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Již z názvu ustanovení, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Jelikož bylo zjištěno, že obviněný skutečně t. č. vykonává trest odnětí svobody, jehož pravomocnost a tudíž i vykonatelnost případným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pomine, předseda dovolacího senátu pro tyto účely vyzval obviněného i jeho obhájce, aby se písemně vyjádřili k eventuálním důvodům, pro něž by nebylo obviněného nutno do vazby brát.
Jako reakci na tuto výzvu Nejvyšší soud obdržel dne 23. 12. 2021 vyjádření od obhájce obviněného Mgr. Hölblinga, v němž navrhl, aby obviněný v případě zrušení dovoláním napadeného rozsudku, nebyl vzat do vazby a byl dále stíhán na svobodě. Domnívá se, že ani jeden z vazebních důvodů není naplněn. Pokud jde o útěkový důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř., tak zde není riziko, že by se obviněný chtěl do budoucna trestnímu stíhání vyhnout. Obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a hodlá tak činit i v budoucnu. Na svobodě by se zdržoval u své matky, která je schopna dohlédnout na to, aby vedl řádný život. Vzhledem k důvodům případné kasace rovněž nehrozí, že by obviněný působil na nějaké svědky, nebo jinak mařil objasňování důležitých skutečností ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. Totéž lze uvést i ohledně hrozby, že by jakoukoli trestnou či jinou závadnou činnost opakoval. Ze svých dřívějších chyb se již poučil a dosavadní pobyt ve výkonu trestu pro něj byl dostatečným poučením. Ze všech těchto důvodů obhájce obviněného navrhl, aby obviněný podle §265 l odst. 4 tr. ř. vzat do vazby nebyl.
Pokud jde o samotného obviněného, ten se k předmětné otázce ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Na tomto místě je kromě již uvedeného třeba zdůraznit a zopakovat, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o trestu, tedy výrok o vině není zrušením rozsudku odvolacího soudu a vrácením věci dotčen. Obviněný M. B. je tak i přes kasační zásah Nejvyššího soudu pravomocně uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečiny výtržnictví a krádeže, přičemž mu v projednávané věci byl soudem prvního stupně uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky a deset měsíců, který je sice nepravomocný, ale nyní opět aktuální. Nejvyšší soud při svých úvahách vzal na vědomí opakovanou trestnou činnost obviněného, která nabývá na intenzitě a tedy i společenské škodlivosti. Po celou dobu přípravného řízení i v řízení před soudem byl obviněný ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., tedy jednalo se o tzv. vazbu útěkovou. Okresní soud ve Frýdku-Místku, který o vzetí obviněného do vazby rozhodl, vycházel z opakovaného vyhýbání se trestnímu řízení z jeho strany, neexistence stálého bydliště, nestálosti údajů ohledně budoucího místa bydliště a tomu předcházející fabulace ze strany obviněného na toto téma. Chování obviněného po celou dobu trestního řízení nenasvědčovalo žádné změně v jeho přístupu a dosud odpykaný trest odnětí svobody též není zárukou změněného chování obviněného v udaných směrech. Je zjevné, že u obviněného i v současné procesní situaci hrozí zjevná obava, že po případném propuštění na svobodu by se mohl před reálně hrozícím trestem ukrývat, aby se tak jeho výkonu vyhnul. V takovém případě by byl účel nyní stále ještě probíhajícího trestního stíhání zcela jistě ohrožen. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného M. B. i v této procesní situaci existuje vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř., rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o jeho vzetí do vazby.
Při tomto rozhodování vycházel dovolací senát mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
S ohledem na uvedené je tak třeba prohlásit, že nynějším převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jeho faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v §265 l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho také Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o podaném dovolání, ale i o vzetí obviněného do vazby, rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu