ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1295.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1295/2021- 23340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 1. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2021 sp. zn. 9 To 32/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 9 T 3/2011 byl obviněný J. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě (zkráceně), že:
„ A) se záměrem neoprávněně se obohatit na úkor majetku jiného a to získáním provizí za zprostředkování pojistných smluv jako blízký spolupracovník R. S., který cestou svých spolupracovníků organizoval vytváření sítě spolupracovníků ke sjednávání a tipování klientů k uzavření pojistné smlouvy, jako podnikatel fyzická osoba, IČO: XY, uzavřel smluvní vztah s obchodní společností POJIŠŤOVACÍ SPOLEČNOST PK, s.r.o. se sídlem Pardubice, nám. Legií čp. 50, IČ: 64257380, (dále jen PK), jejíž cestou byly převáděny vylákané provize od pojistitele Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, jako kontaktní osoba a pracovník ve vrcholné vedoucí pozici organizoval a zajišťoval osobní kontakt s Agenturou Východní Čechy Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, přerozděloval a pro vlastní potřebu užíval finanční prostředky převedené ve formě provize na bankovní účty podnikatele R. S., veden v registru pojišťovacích zprostředkovatelů ČNB, kdy následně v období nejméně od 10.6.2007 nejméně do 01.05.2008 postupně úmyslným sdělováním nepravdivých informací o průběhu pojištění a pojistných podmínkách nabízeného produktu investiční životní pojištění Perspektiva 4 BN pojistitele Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, 110 01 Praha 1, IČ: 47116617 (dále jen „pojišťovna“ resp. pouze „pojistitel“) prostřednictvím za tím účelem podle pokynů obžalovaného J. V. a již odsouzeného R. S. postupně úmyslně vytvářené sítě spolupracovníků ("mandant", "poradce" či "tipař") získávali klienty k uzavření pojistné smlouvy na tento pojistný produkt, záměrně mylně informovali jednotlivé potencionální klienty tak, že slibovali poskytování neoprávněné výhody ve formě hrazení pojistného za něho po dobu dvou roků a dále podávali nepravdivé informace o možností zrušení pojištění již po dvou letech a výběru části do té doby údajně naspořené částky, čímž docílili souhlasu klienta s uzavřením pojistné smlouvy na tento produkt a tím společně shora popsaným úmyslným jednáním vylákali vyplacení provizí v 464 případech.
B) společně s již odsouzeným R. S. shora popsaným úmyslným jednáním se pokusili vylákat od pojistitele vyplacení provizí, když k vyplacení provizí převodem na účet podnikatele R. S. v dohodnuté výši cestou obchodního zástupce PK nedošlo a bezprostřední nebezpečí vzniku bezprostředně hrozící škody bylo odvráceno rozhodnutím poškozené Kooperativa pojišťovna, která s účinností od 1. 4. 2008 jako bezprostřední opatření nutné k zamezení vzniku vyšší možné škody zastavila výplatu provizí společnosti PK, když toto opatření bylo určeno k zastavení platby provizí u pojistných smluv sjednaných postupně prostřednictvím za tím účelem postupně vytvářené sítě spolupracovníků R. S., předložených pojišťovně k registraci cestou obchodního zástupce PK, a to nejméně v 23 případech.
C) shora uvedeným úmyslným jednáním společně s již odsouzeným R. S. při vzájemném rozdělení úkolů, se pokusili vylákat od pojistitele vyplacení provizí, když k vyplacení provizí převodem na účet podnikatele R. S. v dohodnuté výši cestou obchodního zástupce PK nedošlo a bezprostřední nebezpečí vzniku bezprostředně hrozící škody bylo odvráceno rozhodnutím poškozené Kooperativa, která po předložení níže uvedených pojistných smluv prostřednictvím odpovědných zaměstnanců nezadala pokyn k výplatě získatelské provize obchodnímu zástupci PK po zjištění, že nevznikl nárok na výplatu provize, protože nebylo včas zaplaceno první pojistné, což je nezbytný předpoklad pro výplatu provize, k výplatě provize proto nedošlo a bezprostřední nebezpečí vzniku bezprostředně hrozící škody bylo odvráceno rozhodnutím poškozené Kooperativa pojišťovna, a to nejméně v 86 případech.“
Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pojišťovacího zprostředkovatele a dále v zákazu živnostenského podnikání s předmětem zprostředkování obchodu a služeb na dobu deseti let. Poškozená Kooperativa pojišťovna byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále je třeba zmínit, že v uvedeném rozsudku je obsažena i jeho zprošťující část, kdy obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro celou řadu dílčích útoků jednotlivých výše uvedených skutků (body A, B, C), v nichž byl původně rovněž spatřován trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně (jeho odsuzující části) podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2021 sp. zn. 9 To 32/2020 tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celé odsuzující části. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak nově obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku za stejné jednání popsané již ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ovšem s výjimkou dílčích útoků pod body A/87 a A/268, protože o nich bylo již pravomocně rozhodnuto zprošťujícím výrokem rozsudku krajského soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 9 T 3/2011, tedy snížil počet dílčích útoků pod bodem A) z 464 na 462. Za to pak obviněnému uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání a podnikání spočívajícího v činnosti související s uzavíráním pojistných smluv na dobu deseti let. Poškozenou pojišťovnu Kooperativa, obdobně jako prvoinstanční soud, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Na toto rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. V. dovoláním a to s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm jednak namítl, že závěry soudů obou stupňů jsou stiženy závažnými vadami v podobě opomenutí důkazů svědčících ve prospěch obviněného, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a z toho vycházejícím chybným právním posouzením věci. Mezi opomenuté důkazy řadí především nevyslechnuté zbývající svědky (klienty pojišťovny), kteří byli a jsou pro jeho obhajobu nezbytní pro zpochybnění základních úvah soudů. I když nalézací soud zprostil obviněného obžaloby v bodech navázaných na nevyslechnuté svědky, zamítnutím důkazního návrhu obviněného, který takto proti postupu nalézacího soudu brojil, a nedostatečným odůvodněním ze strany krajského i vrchního soudu, podle názoru obviněného došlo k opomenutí důkazu ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 725/2017. Dovolatel zvláště zdůraznil bod 68 rozsudku nalézacího soudu, ve kterém se soud opíral pouze o svůj předpoklad, jak by svědci nevyslechnutí v hlavním řízení asi vypovídali, byť takové skutkové závěry nevychází z provedených důkazů. Jako další opomenuté důkazy dovolatel označil výpovědi svědků V., L. P. a S. P., kteří zpracovávali zprávu „Audit Externího sjednatele Pojišťovací společnosti PK s. r. o.“ ze dne 8. 7. 2008, přičemž jeho návrh na doplnění dokazování o tyto svědectví byl soudem prvního stupně zamítnut pro nadbytečnost a odvolacím soudem byl tento postup potvrzen, byť ani jeden soud to blíže neodůvodnil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V návaznosti na to doplnil, že tato auditní zpráva byla oběma soudy ignorována v jejich skutkových i právních závěrech, byť její důležitost zmínili i svědci, kteří v hlavním líčení vypovídali. Extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními se měl nalézací soud dopustit při hodnocení listinných podkladů zpracovaných pojišťovnou, tzv. „tabulky pojišťovny“, jelikož z jejich obsahu vyplývá počet splátek pojistného ve vztahu k délce trvání smluvního vztahu u jednotlivých pojištěnců. Soudy se nezabývaly existencí dluhů na pojistném v době ukončení smlouvy (údaje z tohoto listinného důkazu pouze převzaly do výroků svých rozsudků), což otevírá otázku, zda tedy slib hrazení pojistného za klienta opravdu nebyl splněn. Pokud tento slib splněn byl, nemohlo se jednat o podvod a provize byla vyplacena oprávněně. Nalézací soud tak důkaz provedl, ale nijak nezhodnotil. Podle dovolatele je ale nepodstatné, zda smluvní pojistné hradili pojištěnci či někdo za ně. Jestli nebyl dluh, muselo být hrazeno. V tomto kontextu upozornil na výpověď znalce R. P., který výhradně vycházel ze zmiňovaných tabulek a zmínil zvláštní zpracování ze strany pojišťovny, právě kvůli shodě data poslední platby s datem ukončení smlouvy. Na to dále dovolatel uplatnil i část své hmotněprávní argumentace, podle níž jednání rozebrané v bodě C) napadeného rozsudku nese znaky pouze nezpůsobilého pokusu. Jak vyplynulo z výpovědi svědkyně S., pojišťovna nevyplácí provizi, pokud není zaplacena první splátka pojistného. Nedošlo tedy k odvrácení nebezpečí bezprostředně hrozící škody pojišťovnou, protože ta v prvé řadě ani neměla v případech uvedených pod bodem C) provizi vyplácet. Dovolatel se také pozastavil nad nelogičností celého závěru, kdy měl slíbit hradit pojistné po dobu dvou let, aby podvodně vylákal provizi a pak nesplnil podmínku vyplacení. Tedy v případě výroku pod bodem C) napadeného rozsudku byla uznána vinna dovolatele v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, které soud hodnotil jednostranně a pouze v neprospěch obviněného. V návaznosti na otevřenou otázku dluhu na pojistném ke dni ukončení smluvního vztahu opakuje obviněný svou argumentaci, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku vycházel a vychází z předpokladu, že všechny osoby (od pojistníků, přes tipaře a zprostředkovatele, až po pojišťovnu) musely být uvedeny v omyl, přičemž jejich jednání mělo být v příčinné souvislosti. Obviněný namítl, že prakticky všichni pojištění uzavřeli pojistnou smlouvu, kterou nepotřebovali, a na kterou neměli peníze, jen kvůli vidině bezpracného zisku, byť byli v té době svéprávnými osobami. Pojištění tedy nemohli a nejednali v nevědomém omylu, ale pouze ve snaze získat „zadarmo“ majetkový prospěch a nesou tak za své rozhodnutí plnou odpovědnost, zvláště když nedodrželi ani obvyklou míru opatrnosti. Tipaři a zprostředkovatelé také nemohli jednat v omylu, protože obdobně jako klienti byli svéprávní a řada z nich měla i dřívější zkušenosti ve stejném oboru. Nic jim tedy nebránilo zjistit, zda byli schopni splnit slíbené. V neposlední řadě pojišťovna nebyla již od počátku náležitě opatrná, jak dokládají svědci R. S., P. K., svědkyně S. a „opomenutý“ audit. Toto jednání, které odporuje péči řádného hospodáře, se také promítlo do nedostatečné péče v případě založených pojistných smluv, které neobsahovaly nacionále pojištěnců ani jejich čitelné podpisy. Obviněný shrnul, že žádný ze zúčastněných subjektů nejednal v nevědomém omylu, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020 sp. zn. 9 To 32/2021 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 9 T 3/2011 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu (§265 l odst. 3 tr. ř.).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala podstatné části řízení v projednávané věci i obsah dovolacího důvodu uplatněného obviněným. Podstatu dovolání shrnula jako komplex skutkových výhrad směřujících proti hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, čímž míjí deklarovaný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň shledala uplatněnou argumentaci jako nedostatečnou, aby opodstatňovala přezkum skutkového podkladu výroku o vině z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Státní zástupkyně se vyjádřila i k jednotlivým bodům dovolání. U namítaných opomenutých důkazů týkajících se výslechu zbývajících klientů pojišťovny upozornila na nejasnost v argumentaci dovolatele. Pokud vztahoval tuto námitku vůči nevyslechnutí svědků, kteří byli podle zásady in dubio pro reo započítáni do zprošťujícího výroku nalézacího soudu, tak odvolací soud nemohl přezkoumat zákonnost postupu soudu nalézacího, neboť jemu podané odvolání se výlučně vztahovalo na výrok odsuzující, nikoliv zprošťující. Tedy nejednalo se o námitku, která by spadala do přezkumu odvolacího soudu podle §254 tr. ř., a nebyly tak naplněny ani podmínky §265a odst. 1 tr. ř. Pokud ovšem dovolatel vztahoval svoji argumentaci na odsuzující část, která již byla zkoumána i odvolacím soudem, tak ani v tomto případě nelze námitce vyhovět, protože nebylo rozporováno, že soudy nižších stupňů se nezabývaly důkazním návrhem, nýbrž dovolatel pouze nesouhlasil s vyhodnocením opatřeného důkazního stavu. Soud je ale oprávněn rozhodovat, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost. V tomto smyslu státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 16/2014. Obdobně v případě nevyslechnutých svědků, kteří zpracovali auditní zprávu ze dne 8. 7. 2008, odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku v bodě 63 shledal, že skutkový stav byl dostatečně prokázán a další důkazy jsou nadbytečné. Ohledně námitek týkajících se tabulek pojišťovny státní zástupkyně odkázala na bod 70 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zároveň zdůraznila, že projednávané jednání již jednou bylo předmětem dovolacího přezkumu, který jednání odsouzeného spolupachatele obviněného označil za podvodné, a od té doby nedošlo ke změnám, které by opodstatňovaly jiné závěry v případě obviněného. Nad rámec uvedeného zmínila i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 630/2018, které definuje podvod i v případě nedostatku obezřetnosti v soukromoprávních vztazích. Samotné podvodné jednání charakterizovala jako uvádění pracovníků poškozené pojišťovny v omyl, čímž skupina osob angažovaných v rámci zprostředkovatelské společnosti PK docílila majetkové dispozice v jejich prospěch. Vyloučila tím argumentaci obviněného, že na podstatu projednávaného činu a tedy i na trestní odpovědnost obviněného měla mít vliv mylná představa zprostředkovatelů, či tipařů, popřípadě nedostatek kognitivních schopností budoucích klientů. Takto popsané jednání stojí na pyramidovém principu, jelikož stojí na nereálném a pro futuro neudržitelném příslibu hrazení pojistného za pojistníky, čímž se tento vymykal smyslu pojistného vztahu a není tedy účelné zohlednit systém „multilevelmarketingu“ na posuzovaný případ. Státní zástupkyně také odmítla namítaný nezpůsobilý pokus v bodě C) výroku o vině, neboť škoda v tomto případě nevznikla nikoliv kvůli nezpůsobilému prostředku vzhledem k modu operandi celého jednání.
Z výše uvedených důvodů tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud je na tomto místě nejprve nucen připomenout, že v mezidobí byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován a to zák. č. 220/2021 Sb. v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změně v úpravě ustanovení §265b tr. ř. ohledně dovolacích důvodů. Takže obviněným uplatněný důvod dovolání /podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je nyní zařazen v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. h) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Jestliže tedy byl obviněným v podaném dovolání uplatněn důvod podle §265b odst. 1 písm. h) nyní účinného tr. ř., tak ten lze namítat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před prvoinstančním soudem, který podle zásad ústnosti ( §2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) provádí a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) tak, aby byla spolehlivě zjištěna skutková podstata. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje unikátní postavení dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Jinými slovy pouhá polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel z podstatné části o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založil primárně na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a převážně na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětný důvod dovolání tedy uplatnil částečně na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. To se týká především jeho výhrad vůči opomenutým důkazům v podobě nevyslechnutí části svědků (klientů pojišťovny), nehodnocení obsahu auditní zprávy ze dne 8. 7. 2008 a nevyslechnutí svědků, kteří tuto zprávu zpracovávali. Dále namítáním extrémního nesouladu mezi obsahem provedených tabulek zpracovaných pojišťovnou a závěry soudů, neboť soudy nehodnotily skutečnost, zda a v jaké výši byl v době ukončení jednotlivých smluv dluh na pojistném, a tedy zda došlo k podvodu a škodě.
K závěru, že výše uvedené námitky obviněného nejsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu právně relevantní, dospěl dovolací senát při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení v minulosti Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
Z dostatečně podrobného a pečlivého odůvodnění napadených rozhodnutí, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., totiž nelze dovodit, že by soudy dospěly k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádaly s jeho obhajobou spočívající ve striktním popírání trestné činnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Obviněnému nelze přisvědčit v námitce, že se soudy dopustily opomenutí důkazů nevyslechnutím zbývajících klientů a zpracovatelů auditní zprávy. Opak je pravdou, jak je patrno zejména ze strukturovaných úvah prezentovaných v bodech 61 až 73 písemného vyhotovení rozsudku nalézacího soudu. Byť by bylo možné souhlasit, že postup nalézacího soudu nebyl zcela bezvadný, když zřetelně neodůvodnil ve svém rozhodnutí, proč nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného vyslechnout zbývající svědky, je třeba dodat, že s totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal odvolací soud v bodech 62 až 65 svého rozsudku, který mimo jiné tento nedostatek odůvodnění napravil. Nelze ani vyhovět námitce, že soudy při svém hodnocení provedených důkazů opomněly auditní zprávu ze dne 8. 7. 2008. Jak vyplývá z trestního spisu i odůvodnění rozhodnutí obou soudů, předmětný důkaz proveden a hodnocen byl (jmenovitě např. bod 82 rozsudku krajského soudu a bod 72 rozsudku vrchního soudu). Je na úvaze soudů nižší instance jak vyhodnotí provedené důkazy a na jejich základě stanoví skutkový stav věci. Nejvyšší soud toliko ve výjimečných případech přistupuje k posouzení skutkových zjištění, přičemž dbá na dodržení základních práv a svobod obviněné osoby, ale není povolán k běžnému zkoumání či dokonce přehodnocení důkazů podle představ dovolatele. Podstatné zde je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z obdobných důvodů Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku extrémního rozporu v případě hodnocení tabulek zpracovaných pojišťovnou. Nejasnost v odůvodnění nalézacího soudu, který se na tento důkaz jasně neodkázal, byla opět napravena v rozsudku soudu odvolacího v bodě 61. Obviněný tedy i v tomto případě pouze opakuje svou obhajobu z dřívějších fází procesu, byť s těmito jeho námitkami se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud nemá za to, že by obviněným reklamované skutkové závěry byly projevem nepřípustné soudní libovůle či účelového hodnocení důkazů či jiného zásadního procesního pochybení a byly tak popřípadě způsobilé naplnit dovolací důvod odpovídající ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění.
Pokud jde o námitky obviněného hmotněprávního charakteru, tak předně bylo nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní stránku trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku, jelikož zúčastněné subjekty nebyly v nevědomém omylu. Objektivní stránku podvodu tvoří jednání pachatele, kterým uvede jiného v omyl, případně jeho omylu využije, nebo zamlčí podstatné skutečnosti. V důsledku tohoto jednání podváděný nějak naloží se svým majetkem, čímž vznikne škoda, přičemž dojde k obohacení pachatele nebo třetí osoby. V tomto kontextu je třeba omyl vykládat jako rozpor mezi představou a skutečností (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1439/2013). Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 8 Tz 136/2000). O omyl půjde i v případech, kdy podváděný bude usilovat o službu, která je trestná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1991 sp. zn. 6 Tz 116/91), či nemorální. Celkové hodnocení chování poškozeného v soukromoprávních vztazích nemůže být přičítáno k jeho tíži, jestliže informace, na jejichž základě byl uveden v omyl, pocházely od pachatele a poškozený neměl objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 630/2018).
Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená kritéria definující podvod neakceptoval výhrady obviněného, že nebyly naplněny znaky jeho skutkové podstaty. V omyl byla totiž v tomto případě uvedena poškozená pojišťovna, které byly zamlčeny informace o slibech učiněných pojistníkům, která tak vyplácela provize za uzavřené pojistné smlouvy, přičemž klienti i tipaři byli motivováni zavádějícími informacemi odporujícími zákonným předpisům o pojišťovnictví i proviznímu systému pojišťovny. Byly tedy naplněny všechny potřebné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku, jak ostatně popsané jednání kvalifikoval Nejvyšší soud již v předcházejícím dovolacím řízení v usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 123/2015. Dovolatelova námitka o neexistenci omylu na straně všech zúčastněných subjektů je tudíž zjevně neopodstatněná. Je třeba zdůraznit, stejně jak to udělal již Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku v bodě 72, že důvody a případné omyly pojistníků ani spolupracovníků nemají vliv na trestní odpovědnost obviněného. Vzhledem k mechanismu uzavírání pojistných smluv přes zprostředkovatelské sítě napojené na PK a následnému postoupení již podepsaných smluv poškozené pojišťovně, tato disponovala s majetkem čistě na základě údajů poskytnutých touto cestou bez možnosti bližšího kontaktu s klienty, či samotnými zprostředkovateli. Pojišťovna vycházela z nepravdivých údajů od obviněného a jím spoluorganizované sítě spolupracovníků, kdy nebyl dán důvod zpochybňovat zájem klientů o řádné sjednání pojistné smlouvy. To ostatně nepřímo potvrzuje i obviněný ve svém dovolání, který v rámci své argumentace upozorňoval na skutečnost, že klienti měli jen zřídkakdy dluh na pojistném v době ukončení smlouvy, a tedy že slib hrazení za klienty byl naplněn. Kromě faktu, že obviněný opětovně vynechává navazující skutkové závěry, které podrobně rozebral odvolací soud v bodě 61 svého rozhodnutí, je tak jasné, že pojišťovna neměla a ani nemohla zjistit, že pojistné za klienta je placeno z provize, které sama vyplatila. Též je zřejmé, že pojišťovna by nevyplácela provize, pokud by si byla vědoma způsobu získávání klientů, jak ostatně dosvědčují i kroky pojišťovny po zjištění skutečného stavu věcí popsané v bodě B) a C) výroku napadeného rozsudku. Jinými slovy, pojišťovna jednala v omylu a na základě toho učinila majetkovou dispozici, ze které profitoval mimo jiné i obviněný. Laxnost podváděné pojišťovny nemůže sloužit jako důvod k beztrestnosti pachatele úmyslného trestného činu, neboť z logiky věci nelze přičítat k dobru obviněného, že jím zvolená poškozená, kterou se úmyslně snažil podvést, nebyla dostatečně obezřetná (pro srov. zmíněné usnesení sp. zn. 8 Tdo 630/2018). Je vhodné dodat, že trestněprávní postih se aplikuje i na podvody, které směřují proti podvedenému požadujícímu trestnou službu (viz zmiňované usnesení sp. zn. 6 Tz 116/91). Argumentem a maiori ad minus je tedy možné dojít k závěru, že namítané přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a omylem pojišťovny z důvodu nedostatečné pozornosti poškozené není důvodem pro nenaplnění objektivní stránky.
Obviněným dále rozporovaná trestnost dílčích skutků zahrnutých pod bodem C) výroku napadeného rozhodnutí je rovněž bez právní opory. Dovolatelova argumentace v tomto bodě zcela míjí podstatu věci, jelikož vychází z představy, že když pojišťovna měla v rámci svých interních pravidel zákaz vyplácet provize před zaplacením první částky, tak jakékoliv snažení tímto směrem bez zaplacení automaticky konstituuje nezpůsobilý pokus ze strany obviněného. Ten tak v podstatě dovozuje, že jelikož narazil na překážku v podobě pokynu pojišťovny nevyplatit provizi pro nezaplacení prvního pojistného, činí to jeho jednání beztrestné, což ale soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly kvůli jejich jednostrannému hodnocení důkazů. Tím implicitně vznáší otázku, zda vůbec šlo jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu. Tento pohled obviněného je však vadný na několika úrovních. Prvně je třeba zdůraznit, že pokus je definován jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Ze zjištěného skutkového stavu, který byl výše shledán jako nevyvolávající žádné podstatné pochybnosti, je zřejmé, že obviněný naplnil definici pokusu ve smyslu §21 tr. zákoníku beze zbytku a nelze v tomto ohledu oběma soudům nic vytknout. Vzhledem k systému vyplácení provizí pojišťovnou lze přisvědčit názoru, že jednání popsané v bodě C) výroku napadeného rozsudku je pokusem nezpůsobilým, protože bez zaplacení první splátky neměl být dán nárok na provizi, ovšem Nejvyšší soud se vymezuje proti argumentu, že nezpůsobilý pokus automaticky znamená beztrestnost. Nezpůsobilý pokus je třeba dělit na relativní a absolutní, kdy absolutní nemohl nikdy vést k úspěchu a relativní, který nevedl k úspěchu jen díky daným okolnostem. Vzhledem k bodu A) výroku napadeného rozsudku, stejně jako k zbývajícímu obsahu trestního spisu je nepochybné, že obviněný se stejným postupem již uspěl a uspěl by i v dílčích skutcích pod bodem C), kdyby nedošlo k nezaplacení prvních splátek, což z tohoto jednání činí relativně nezpůsobilý pokus. Trestnost relativně nezpůsobilého pokusu je podmíněna společenskou škodlivostí, ke které úmyslné jednání směřovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1990, sp. zn. 3 To 20/90). Jelikož obviněný úspěšně dokonal podvodné jednání v bodě A) a v bodech B) a C) činil stejné kroky s jasným očekáváním, že i v těchto případech získá provizi od pojišťovny, lze shrnout, že společenská škodlivost nebyla jakkoliv snížena, což ho činí trestně odpovědným i pro dílčí skutky definované v bodě C). Je současně vhodné dodat, že s výjimkou zaplacení první splátky obviněný udělal vše ze svého subjektivního pohledu, aby došlo k úspěšnému dokonání, čemuž bylo zabráněno postupem podváděné pojišťovny, čímž se i vylučuje aplikace zásady subsidiarity trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. 3 Tdo 672/2019). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněným zmiňovaná nelogičnost připisování trestní odpovědnosti v případech, kdy nenaplnil všechny podmínky pro vyplacení provize, svým způsobem jen namítá nedokončení trestného činu podvodu, a nikterak se nevztahuje k otázce jeho pokusu.
Na základě všech výše uvedených úvah a závěrů tak Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného J. V. dílem nerespektovaly věcné zaměření důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v současném znění a dílem z hlediska tohoto ustanovení postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu