ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.13.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 13/2022- 240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 13 To 157/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 16 T 16/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 16 T 16/2020, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 5. 6. 2020 v 16:01 hodin na silnici III. třídy č. 3489 jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Mazda 6, rz XY, barvy černé, jehož je majitelem, při jízdě ze směru od XY, místní části obce XY, do obce XY nerespektoval svislou dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě!" umístěnou před železničním přejezdem č. XY zabezpečeným výstražným křížem a plynule železniční přejezd přejel a pokračoval v jízdě do obce XY, když na uvedené jednání bezprostředně reagovala v blízkosti přítomná hlídka dopravního inspektorátu územního odboru XY Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ve složení L. F., osobní evidenční číslo XY (řidič), T. A., osobní evidenční číslo XY (přepravovaná osoba na sedadle spolujezdce) a M. C., osobní evidenční číslo XY (přepravovaná osoba za sedadlem řidiče), všichni oblečeni ve služebních stejnokrojích Policie České republiky, tím, že se za vozidlem Mazda 6 z důvodu provedení jeho kontroly (vozidla a řidiče) a řešení přestupkového jednání rozjela služebním vozidlem Policie České republiky tovární značky Škoda Octavia, rz XY, v civilním provedení, černé barvy, vybaveným zvláštním výstražným světlem modré barvy, a vzápětí v obci XY v blízkosti fotbalového hřiště byl policejním vozidlem dojet a zastavován z jedoucího vozidla Policie České republiky rozsvícením nápisu "STOP POLICIE" se současně spuštěným výstražným světlem modré barvy a zvláštním zvukovým výstražným znamením, když na uvedené znamení k zastavení vozidla nereagoval a naopak zvýšil rychlost své jízdy, snažil se hlídce ujet agresivní, rychlou, velice riskantní a bezohlednou jízdou po komunikacích v obci XY, po silnici III. třídy č. 3489 až do XY, místní části obce XY, kde v 16:04 hodin po nezvládnutí odbočovacího manévru zastavil své vozidlo částečně na komunikaci a částečně na břehu rybníku na návsi před domem č. p. XY, kde byl ihned poté částečně zablokován služebním vozidlem Policie České republiky, aby nemohl pokračovat v jízdě vpřed, M. C. vystoupil ze služebního vozidla a blížil se k vozidlu Mazda 6, řidič neuposlechl opakovaných slovních výzev C., aby zůstal s vozidlem stát, a když se C. přiblížil k vozidlu na vzdálenost do 1 metru, tak náhle řidič zařadil zpátečku a začal prudce a bezohledně couvat do pravotočivého oblouku, T. A. vystoupila ze služebního vozidla ve stejné době jako C., přichystala si služební střelnou zbraň a když vozidlo začalo couvat, zamířila zbraň na pravou zadní pneumatiku vozidla, přičemž v té době stála A. u pravého zadního rohu služebního vozidla, A. s ohledem na svojí bezpečnost stále sledující nepředvídatelnou dráhu couvajícího vozidla musela před agresivně couvajícím vozidlem ustupovat, přičemž vozidlo couvalo směrem k zadní části služebního vozidla, a tento manévr řidič zakončil úmyslným nárazem do zadního nárazníku služebního vozidla tovární značky Škoda Octavia, rz XY, čímž způsobil Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina, IČ: 72052147, se sídlem Vrchlického 2627/46, 586 01 Jihlava škodu poškozením zadního nárazníku ve výši 19 258 Kč, bezprostředně před nárazem ze služebního vozidla vystoupil L. F., taktéž vyzývající řidiče jménem policie k stání, kdy řidič poté z místa, i přes výstřel F. ze služební zbraně na vozidlo, ujel, přičemž couvající manévr řidič provedl, ačkoliv si byl vědom, že ve směru jeho jízdy v blízkosti pravého boku jeho vozidla se pohybují přinejmenším dva policisté.
2. Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Havlíčkově Brodě obviněnému podle §325 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 roky. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněnému rovněž uložil i trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla tovární značky MAZDA, reg. značky XY, VIN: XY, jednoho kusu autoklíče od uvedeného vozidla, osvědčení o registraci vozidla č. XY a technického průkazu č. XY OA Mazda.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Policii ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, odbor specializovaných činností, sídlem Vrchlického 46, 587 24 Jihlava, náhradu škody ve výši 19 258 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 16 T 16/2020, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 13 To 157/2021, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 13 To 157/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.]. Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, když soudy nesprávně hodnotily skutek jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Po rozboru bodů 12. a 13. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný pokládá za věcně nesprávný závěr vyvozený okresním soudem, že za použití vozidla, které řídil, vyvíjel násilí vůči policistům, kteří se snažili proti jeho osobě zasáhnout a pronásledované vozidlo zadržet, a takto jednal i v situaci, kdy se policisté nacházeli v těsné blízkosti vozidla a prostoru, kde o jejich přesné poloze a pohybu nemusel mít úplný přehled. Z hlediska aplikace hmotného práva nesouhlasí se závěrem soudů, že vozidlo použil jako zbraň. Zdůrazňuje, že se po celou dobu trestního řízení k svému protiprávnímu jednání plně doznává, avšak nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřují zločin násilí proti úřední osobě spáchaný se zbraní. Připouští, že je nesporné, že porušil právní předpisy o provozu na pozemních komunikací a nerespektoval pokyny policie a pokoušel se ujet. Dále rozebírá skutkový stav z jeho pohledu spočívající v tom, že když policisté zastavili, snažil se jim ujet. Rozhodně ovšem na žádného z policistů nenajížděl a namítá, že z videozáznamu není seznatelný ani náraz do policejního vozu. Pouze v jednom okamžiku se palubní kamera „zahoupala“ což bylo patrně zapříčiněno nárazem jeho vozidla do vozidla policistů. Rozhodně popírá chtění zaútočit na policisty a ublížit jim, anebo že by chtěl poškodit jejich vozidlo. Prostě se jen snažil uniknout.
6. Obviněný poukazuje na to, že z hlediska subjektivní stránky u skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě je vyžadován přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Musí tedy být postaveno najisto, že pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby. Automobil podle názoru dovolatele skutečně může představovat zbraň, pokud je jako zbraň použit. Avšak v projednávaném případě byl automobil použit jako prostředek úniku, a nikoliv jako prostředek útoku. Dovolatel tvrdí, že na policisty nenajížděl, ke kolizi s policejním vozidlem došlo zcela zjevně nedopatřením.
7. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 dovolatel namítá, že řízení je zatíženo podstatnou procesní vadou, na kterou obhajoba poukazovala ještě před nařízením hlavního líčení. Dne 29. 10. 2020 podala okresní státní zástupkyně obžalobu pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dne 2. 12. 2020 okresní soud nařídil hlavní líčení, vyrozuměl jeho obhájce o nařízeném hlavním líčení a zaslal mu i obžalobu. Ta však neměla zákonné náležitosti. Ustanovení §177 tr. ř. ve znění účinném od 1. 10. 2020 totiž stanovuje, že podle §177 písm. d) tr. ř. obžaloba musí obsahovat návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo návrh na upuštění od potrestání. Tuto náležitost obžaloba podle názoru obviněného neobsahovala. Dovolatel poukazuje na obsah spisu, z něhož vyplývá, že návrh na uložení trestu byl předán soudu samostatným podáním téhož dne, tedy 29. 10. 2020 přípisem č. j. 1 ZT 87/2020-35a. Obviněný následně poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 333/2020 Sb., k novelizaci trestního zákoníku a trestního řádu. Jestliže tedy zákonodárce stanovil požadavek obsahu obžaloby i v podobě návrhu na uložení trestu, nelze zákonnou povinnost obcházet tím, že bude návrh uveden v samostatném podání, které již není obžalovanému ani obhájci doručováno. Vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána a projednána ve znění, které odporuje zákonu, je celé řízení zatíženo závažnou vadou. Obviněný uvádí, že ačkoliv mu nebylo upřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, tento soud neodstranil vadu vytýkanou v opravném prostředku.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 13 To 157/2021.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 1 NZO 1021/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele.
10. Státní zástupce se na rozdíl od dovolatele domnívá, že jednal v úmyslu přímém. Předestírá, že objektem předmětného deliktu je nerušený výkon pravomoci úřední osoby při plnění svěřených úředních úkolů. Zdůrazňuje, že obviněný nebezpečně manévroval automobilem, aby za každou cenu unikl policistům vykonávajícím svá služební oprávnění, jak sám doznal, a svými manévry přitom policisty ohrožoval. Státní zástupce dodává, že obviněný mohl srazit zasahující příslušníky policie, kteří se ho snažili zadržet a nacházeli se v těsné blízkosti jím řízeného vozu a současně svým jednáním prakticky policistům zabránil v tom, aby své služební oprávnění úspěšně realizovali. Vzhledem k tomu, že obviněný použil k násilnému působení na zasahující policisty osobní motorové vozidlo, tedy velmi silný a důrazný prostředek, zastává státní zástupce názor, že musel předpokládat, že k porušení zájmu na nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby nezbytně a nutně dojde, na výkon pravomoci zasahujících příslušníků policie působit tedy chtěl.
11. Stran naplnění stránky objektivní, státní zástupce předestírá skutečnost, že násilí bylo přítomno, když obviněný užil fyzické síly k působení na vůli zasahujících příslušníků policie, vykonávajících pravomoc svěřenou jim zákonem a činil tak prostřednictvím motorového vozidla, tedy za pomoci zbraně ve smyslu §118 tr. zákoníku.
12. Ve vztahu k námitkám týkajících se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021 uvádí, že nastíněnou výhradu nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Žádný z nich totiž nepamatuje na procesní pochybení daného typu. Vyjadřuje názor, že význam by mohla mít zvolená argumentace v podstatě jedině při dovození zásahu do základních práv obviněného. Státní zástupce se poté ztotožňuje s krajským soudem, že obviněným vytknuté pochybení nemohlo nijak ovlivnit podobu odsuzujícího rozsudku, a tudíž se ani nemohlo promítnout do jeho právního postavení, takže práva obviněného nebyla nijak zkrácena.
13. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (od 1. 1. 2022 obsahově samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se posouzení subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
21. Ve vztahu k zbývající argumentaci je nezbytné uvést následující. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 zakládá dále především na tvrzení, že nechtěl zasahujícím příslušníkům Policie ČR ublížit, ale že jim chtěl pouze ujet. Obecně je třeba zdůraznit, že objektem zločinu násilí proti úřední osobě je nerušený výkon pravomoci úřední osoby při plnění svěřených úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Je nepochybné, že podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je příslušník Policie ČR úřední osobou ve smyslu trestního práva. K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se přitom vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností (§127 odst. 2 tr. zákoníku). V dané věci pak není pochyb o tom, že příslušníci Policie ČR plnili úkoly státu a používali při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, což nakonec obviněný ani nezpochybňuje. Pravomoc spočívá v oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně.
22. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala („pro výkon pravomoci“). K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1035/2016). Z pohledu těchto závěrů platí, že soud musí v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. R 22/1966) či útok na věci. Násilím spáchaný útok na věc může spočívat např. v napadení objektu, v němž úřední osoba bydlí, v poškozování zařízení nebo automobilu apod. Z časového hlediska musí užití násilí při jednání, které je uvedeno pod písmenem a) odst. 1, buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci.
23. Ve smyslu §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Za zbraň je podle ustálené judikatury možno považovat i motorové vozidlo, pokud je použito jako prostředek fyzického nátlaku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012).
24. Pokud pak obviněný namítá, že nemohl zakročující policisty nijak ohrozit, tak je třeba uvést, že se jedná o námitku skutkové povahy, když obviněný toliko hodnotí jinak důkazy než soudy nižších stupňů. Taková argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že při respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně odůvodnily a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně, viz body 12. – 13. usnesení soudu druhého stupně), když se s nimi zcela ztotožňuje. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že přestože obviněný tvrdí, že nechtěl působit na výkon pravomoci úřední osoby, tak je třeba uvést, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom, že ho policisté pronásledují a chtějí ho zastavit z důvodu porušení pravidel silničního provozu, tedy že proti němu vykonávají svoji pravomoc. Přesto jejich výzvy k zastavení nerespektoval, naopak poté, co zakročující policisté vystoupili ze služebního automobilu a chtěli ho zadržet, zařadil zpátečku a začal s vozidlem bezohledně couvat a to při vědomí toho, že na místě se nacházejí zakročující policisté, kteří ho chtěli zadržet, přičemž jeho manévr s vozidlem donutil svědkyni A. k tomu, že musela před vozidlem ustupovat, když svůj manévr zakončil tím, že úmyslně naboural vozidlo policie ČR, což nepochybně mělo zabránit policistům k tomu, aby ho zadrželi, což se mu podařilo, když obviněný z místa ujel. Lze tedy uzavřít, že obviněný použil násilí, a to konkrétně své vozidlo, jako zbraň, a to jednak přímo vůči zakročujícím policistům, ale i vůči věci, tedy služebnímu vozidlu zakročujících policistů při výkonu jejich pravomoci.
25. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1595/2011, usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1189/2013, usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 102/2018), je najíždění do vozidla Policie ČR považováno za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Od ustálené judikatury se projednávaný případ v podstatných rysech neliší.
26. Jak již bylo konstatováno, obviněný právně relevantně uplatnil námitku ohledně nenaplnění subjektivní stránky, tedy že nejednal ve formě úmyslu přímého. Nejprve je nezbytné předestřít určitá obecná východiska týkající se zavinění ve formě úmyslu. O zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí (opačně však srov. dnes již překonané a nepoužitelné R 3/1956, podle kterého, když obviněný vzhledem ke své znalosti nebo zkušenosti věděl, že výsledek v zákoně uvedený nutně způsobí, je třeba z toho usuzovat, že byl s výsledkem srozuměn, a tedy na úmysl eventuální). O přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. Přímý úmysl zahrnuje i případy, když pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání.
27. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné uvést, že v předmětné věci není rozhodné, zdali hlavním motivem jednání obviněného byla snaha ujet policejní hlídce a vedlejším motivem působit na pravomoc příslušníků policie, konkrétně zabránit jim v úspěšném výkonu jejich služebního oprávnění. Z provedeného dokazování není totiž pochyb o tom, že obviněný byl v době jízdy s vozidlem rozrušený, přičemž svými manévry s vozidlem zakročující policisty výrazně ohrožoval, takže musel předpokládat, že je může zranit, neboť tito se nacházeli v těsné blízkosti jím řízeného vozidla nebo že může nabourat do vozidla policie ČR, čímž jim zabrání ve výkonu jejich pravomoci, tedy v tom, aby ho zadrželi jako osobu podezřelou ze spáchání přestupku či trestného činu, neboť v době zákroku nebylo zřejmé, zda se obviněný dopustil toliko přestupkového jednání či zda důvodem jeho neuposlechnutí výzvy policie ČR je jím spáchaná nějaká trestná činnost. Dovolatel tak musel vědět, že k porušení zájmu na nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby zcela jistě dojde, čímž naplnil obligatorní znak (subjektivní stránku zločinu) násilí proti úřední osobě spočívající ve spáchání trestného činu v přímém úmyslu.
28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 nelze rovněž argumentaci obviněného přisvědčit a považovat ji za právně relevantní, neboť ji nelze podřadit pod zvolený ani jiný dovolací důvod, jelikož žádný dovolací důvod v sobě nezahrnuje procesní pochybení v podobě neúplných náležitostí obžaloby. Obecně lze ovšem vzhledem k judikatuře Ústavního soudu připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces bylo nutno zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, by případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, tak by to mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Pro jistou přesnost je třeba poukázat i na to, že od 1. 1. 2022 se jedná o samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.
29. Především je třeba poukázat na skutečnost, že tvrzené procesní pochybení nemělo žádný vliv na formulování skutkového stavu, ale ani výrok o trestu. Nemohlo tudíž ani zasáhnout do základních práv obviněného, přestože skutečně v podané obžalobě nebylo státní zástupkyní výslovně uvedeno, jaký navrhuje uložit obviněnému trest, čímž předmětná obžaloba nesplňovala náležitosti podle §177 odst. 1 písm. d) tr. ř. Z pohledu tohoto závěru ovšem nelze pominout, že ve stejný den, kdy byla podána obžaloba u soudu, státní zástupkyně doručila soudu samostatný přípis, ve kterém uvedla, jaké tresty obviněnému navrhuje uložit. Z obsahu spisu je pak nepochybné, že obhájce obviněného byl ještě před konáním prvního hlavního líčení seznámen jednak s podanou obžalobou a jednak s návrhem státní zástupkyně ohledně navrhovaných trestů (dne 8. 12. 2020), přičemž první hlavní líčení se dokonce nekonalo a bylo odročeno (o 3 měsíce), takže obhajoba měla dostatek času před konáním prvního hlavního líčení na navrhované tresty reagovat, takže z tohoto pohledu nemohlo dojít ke zkrácení práv obhajoby. Nejvyšší soud v tomto směru blíže odkazuje na závěry soudu druhého stupně pod bodem 10. usnesení, se kterými se zcela ztotožňuje. Jinak vyjádřeno, tím, že v podané obžalobě nebylo výslovně uvedeno, jaký trest je obviněnému navrhován, fakticky nedošlo k zhoršení postavení obviněného a nedošlo ani k ovlivnění podoby odsuzujícího rozsudku. Nad rámec tohoto závěru je také potřebné zdůraznit, že státní zástupce sice navrhuje trest, ovšem tímto návrhem není soud v případě odsuzujícího rozsudku vázán a o uloženém trestu rozhoduje zcela samostatně při respektu k ustanovení §39 tr. zákoníku a násl., byť lze připustit, že návrh trestu u podané obžaloby je pro obhajobu důležitý pro zvážení jejího dalšího postupu (např. prohlášení viny, uzavření dohody o vině a trestu).
30. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem, když ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo shledáno neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu