ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1305.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1305/2021- 1960
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 14 To 215/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 70/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 T 70/2020, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
„dne 17. 9. 2013 v XY u Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, na základě uzavřené pojistné smlouvy číslo 7 005 152 507 – FLEXI životní pojištění uzavřené dne 1. 9. 2011,
a
dne 17. 9. 2013 v Praze u Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, na základě uzavřené pojistné smlouvy číslo 1421101038 o životním pojištění PERSPEKTIVA – 7 BN, uzavřené dne 1. 10. 2011,
uplatnil nároky na výplatu pojistného plnění za úraz, který se mu ale ve skutečnosti nestal, kdy nepravdivě uvedl, že úraz utrpěl dne 24. 3. 2013 v 17.00 hodin v době, kdy v místě svého bydliště při chůzi ze schodů zakopl a upadl na pravé koleno, čímž utrpěl zranění pravého kolena – rupturu předního zkříženého vazu a rupturu vnitřního postranního vazu, přičemž při hlášení této pojistné události u Pojišťovny České spořitelny a.s. předložil hlášení pojistné události - úrazu ze dne 25. 7. 2013 a Kooperativě pojišťovně a.s. předložil hlášení pojistné události ze dne 1. 9. 2013, kdy tato doložil nepravdivými lékařskými zprávami vypracovanými P. Z. z Fakultní nemocnice XY, který v hlášení pojistné události uvedl, že doba léčení úrazu trvala v období od 26. 3. 2013 do 28. 6. 2013, k hlášení pojistné události doložil lékařské zprávy od P. Z. ze dnů: 26. 3. 2013, 23. 4. 2013, 7. 5. 2013, 21. 5. 2013, 28. 6. 2013 a lékařskou zprávu M. Z. ze dne 9. 4. 2013 včetně potvrzení o podstoupené rehabilitaci, které mu měly poskytnout rehabilitační pracovnice L. P. a M. B. z Rehabilitace XY v době od 3. 6. 2013 do 24. 6. 2013, přičemž bylo zjištěno, že dne 26. 3. 2013 měl podstoupit ošetření u P. Z. na ambulanci úrazových kontrol ve Fakultní nemocnici XY, kdy ošetřujícímu lékaři v rozporu se skutečností uvedl, že dne 24. 3. 2013 okolo 17 hodiny upadl a při pádu si poranil pravé koleno, následně podstoupil RTG vyšetření pravého kolenního kloubu, kdy tímto vyšetřením však bylo zjištěno, že je jeho pravý kolenní kloub bez traumatických změn na skeletu, ale i přesto po předchozí dohodě s ním P. Z. v lékařské zprávě ještě zveličil rozsah tohoto fiktivního zranění pravého kolene, neboť uvedl, že mu vznikl otok pravého kolene s kompletní rupturou vazů, aby tak mohl dále pokračovat ve fiktivní léčbě neexistujícího úrazu, která byla vedena pouze administrativně bez jeho dalších vyšetření jako pacienta, neboť další ošetření a lékařská zpráva ze dne 9. 4. 2013 byla vystavena M. Z., který jej ve skutečnosti neošetřil ani zprávu nevystavil, a dále ze dnů 23. 4. 2013, 7. 5. 2013, 21. 5. 2013 a 28. 6. 2013, které byly vykazovány pouze za účelem prodlužování léčby fiktivního úrazu, po té na podkladě těchto nepravdivých podkladů po předchozí dohodě mu rehabilitační pracovnice L. P. vystavila nepravdivé potvrzení o odstoupené rehabilitaci, ačkoliv ji ve skutečnosti vůbec neabsolvoval, kde bylo chybně uvedeno, že mu měl být rehabilitován levý kolenní kloub v době od 3. 6. 2013 do 24. 6. 2013, ačkoliv měl údajně utrpět zranění pravého kolena, jeho návštěvy současně nebyly vůbec vykázány v objednacím deníku, a v jednom z uvedených termínů rehabilitace bylo vyznačeno datum, kdy ve skutečnosti bylo rehabilitační zařízení zcela uzavřeno,
kdy na základě takto nepravdivého oznámení úrazu, který se mu ve skutečnosti nestal, a který byl podložen v hlášení pojistné události smyšlenými lékařskými zprávami o vyšetření, lékařských prohlídkách, kontrolách a podstoupené rehabilitaci,
poškozená Kooperativa pojišťovna a.s., po interním šetření a posouzení pojistné události dne 23. 9. 2013 vyplatila pojistné plnění ve výši 140 000 Kč, čímž poškozené Kooperativě pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ: 47116617 vznikla škoda ve výši 140 000 Kč, poškozená Pojišťovna České spořitelny po obdržení nepravdivého hlášení o pojistné události ze dne 24. 3. 2013 provedla interní šetření, kdy došla k závěru, že je zde důvodné podezření, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu pojistného podvodu, a rozhodla se pojistné plnění nevyplatit, kdy však v případě, že by k vyplacení pojistného plnění došlo, by jeho předpokládaná výše plnění byla v částce 273 000 Kč, z čehož je zřejmé, že se pokusil poškozené Pojišťovně České spořitelny a.s. Vienna Insurance Group, se sídlem nám. Republiky 115, 530 02, IČ: 47452820 – nyní právnímu nástupci Kooperativě pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ: 47116617, způsobit škodu ve výši 273 000 Kč.“
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Pardubicích obviněnému podle §210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu trestnou činností způsobenou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Kooperativě pojišťovně a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ: 47116617, způsobenou škodu ve výši 140 000 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 T 70/2020, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 14 To 215/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 14 To 215/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný v dovolání zprvu obecně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti, jakožto pojmového znaku trestného činu; dále také otázku zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a také nesprávné hmotněprávní posouzení dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
7. Dovolatel následně konkretizuje své námitky. Tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy, bez přiměřených důvodů odmítly a zcela ignorovaly jeho obhajobu. Rozporuje zejména skutečnost, že o tom, zda se úraz stal či nestal, může poskytnout relevantní důkazní tvrzení pouze dovolatel a ošetřující lékař Z. V souvislosti s osobou Z. namítá porušení presumpce neviny ze strany soudů, jestliže soudy použily jako důkaz skutečnost, že je proti Z. vedeno trestní řízení, aniž by tohoto svědka k věci vyslechly. Dále rozporuje hodnověrnost výpovědi svědka Ch. vůči závěru o tom, zda se jednalo v jeho případě (obviněného) o fiktivní úraz, když tento svědek byl pravděpodobně hlavním organizátorem pojišťovacích podvodů, a přesto mu byl přiznán status spolupracujícího obviněného. Nesouhlasí také závěry nalézacího soudu učiněné z výpovědí dalších svědků. Následně také rozporuje závěry soudů vyplývající ze vzdálenosti mezi jeho bydlištěm a místem ošetření. Zdůrazňuje, že ani slyšené svědkyně P. a B., rehabilitační sestry, nepotvrdily, že by vydávaly nepravdivé doklady o jeho rehabilitaci, když soudy toliko považovaly za významnou skutečnost, že došlo k záměně levého a pravého kolene na vypsané žádance. Dovolatel svou argumentaci uzavírá tím, že navrhoval jako hlavní důkaz výslech svědka Z., přičemž soud mu nevyhověl a jako hlavní důkaz považoval skutečnost, že tento lékař bude odsouzen za vystavování nepravdivých lékařských posudků.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, pro které je dán důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené „rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2021, č. j. 14 To 215/2021 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 T 70/2020To112/2020, v části, ve které nebyl změněn výrok o vině obviněného a podle §265k odst. 2 tr. řádu.“ Dále dovolatel učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud v rámci vyhovění jeho dovolání, po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle právního názoru dovolacího soudu, že stíhaný skutek nelze posoudit jako trestný čin nebo podle §265m odst. 1 tr. ř., aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým se zprošťuje obžaloby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 1 NZO 977/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněnou argumentaci dovolatele a zvolený dovolací důvod. K tomu následně uvedl, že dovolatel sice formálně namítá nesprávné právní posouzení řady pojmových znaků trestného činu, fakticky však nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad zákonných znaků přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Podle státního zástupce dovolatel odmítá všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině a prosazuje vlastní skutkovou verzi. Provádí vlastní interpretaci svědeckých výpovědí a domáhá se, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Dále dovolatel vytýká, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědka Z., který využil svého zákonného práva a odmítl k věci vypovídat, jelikož by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání.
10. Podle státního zástupce tak námitky dovolatele směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Dovolatel ani neučinil součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když pouze hovoří o údajném „nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“. Nevytýká ani existenci jiných vad důkazního řízení, které by představovaly porušení dovolatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Státní zástupce pak dodává, že pouze takovéto vady by přitom mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
11. K výše uvedenému státní zástupce dodává, že podle jeho názoru soudy učiněná skutková zjištění logicky navazují na provedené důkazy a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním rozporu. Upozorňuje na to, že dovolatel při svých hodnotících úvahách některá nehodící se skutková zjištění ignoruje (např. finanční zainteresovanost svědka P. na celé záležitosti).
12. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovení, §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Lze připustit, že dovolatel v dovolání neoznačil přesně odvolací soud (neuvedl, že se jedná o pobočku v Pardubicích), přičemž i v návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu označil chybně spisovou značku rozsudku Okresního soudu v Pardubicích. Z obsahu podání je však patrné, že obviněný dovoláním napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a v návrhu dovolání se má jednat o rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 T 70/2020.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Konkrétně namítané vady však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Nelze je ani podřadit po žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, ze kterých podle jeho názoru neplyne jednoznačný závěr o tom, že v předmětném případě se jednalo o fiktivní úraz. Námitky dovolatele tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti nesprávního právnímu posouzení skutku. Byť tedy v úvodu svého dovolání obviněný obecně namítá nesprávné právní posouzení řady pojmových znaků trestného činu, tak z pohledu konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno výše, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i soud odvolací, který reagoval i na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 3-6 usnesení soudu druhého stupně), když i akcentoval skutečnost, že protiprávnost jednání obviněného vyplývá mimo jiné i ze způsobu hrazení pojistného obviněným, neboť tento ho fakticky nehradil, pojistné hradil svědek P., na jehož účet bylo rovněž zasláno pojistné. Soud druhého stupně kromě upozornění na nestandardní způsob hrazení pojistného poukázal i na skutečnost, že i vzhledem k výši pojistného musel svědek P. očekávat v brzké době vznik pojistné události. Poukázal i na skutečnost, že výše pojistného ani neodpovídala příjmům obviněného.
20. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tak, že zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a právním posouzením věci, který však ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
21. Nejvyšší soud ovšem považuje za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Především je třeba konstatovat, že z rozhodnutí nalézacího soudu je patrno, že fiktivnost úrazu obviněného vyplývá z ucelené řady důkazů (viz např. výpovědi svědků Ch., P., A., Z. či svědkyň P. a B., poukaz na rehabilitaci), které ve svém souhrnu vedou ke zcela jednoznačnému závěru, že k pojistné události nedošlo. V této souvislosti akcentuje Nejvyšší soud zcela zásadní výpověď A., praktického a ošetřujícího lékaře obviněného, který v bezprostředně navazujícím termínu provedl u obviněného lékařskou prohlídku a nezjistil, že by něco nasvědčovalo tomu, že obviněný utrpěl závažný úraz kolene. Na tomto místě je třeba upozornit, že obviněný měl utrpět rupturu předního zkříženého vazu a rupturu vnitřního postranního vazu. Je také třeba poukázat na to, že v případě tohoto svědka se jedná o svědka, který není žádným způsobem na věci zainteresován. Navíc, jak již uvedly soudy nižších stupňů, na fiktivnost úrazu poukazuje i celá řada dalších důkazů (např. absence záznamů o rehabilitaci, záměna kolene, které mělo být rehabilitováno či stanovení termínů rehabilitace na dny pracovního klidu, kdy bylo rehabilitační pracoviště zavřeno, neprokázání skutečnosti, že obviněný podstoupil v XY i další vyšetření). Za dané situace nelze s dovolatelem souhlasit, že zjištění, zda se úraz stal, či nikoli, musí nutně záviset pouze na jeho vyjádření nebo vyjádření ošetřujícího lékaře Z., jestliže ve věci existuje celá řada důkazů, které na sebe logicky navazují a tvoří tak uzavřený řetězec a ze kterých zcela jednoznačně vyplývá, že tvrzený úraz obviněný neutrpěl. Nad rámce tohoto závěru je třeba uvést, že akceptace tohoto tvrzení obviněného, by fakticky znamenala, že by v takovém případě musely být zcela ignorovány další důkazy, které ve věci byly provedeny a ze kterých není pochyb o tom, že úraz obviněný neutrpěl.
22. K námitce obviněného, že soud nevyhověl jeho návrhu na výslech Z., Nejvyšší soud připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 či usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud řádně odůvodní, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že Z. sdělil soudu, že ve věci využije svého práva nevypovídat (viz č. l. 1911), přičemž není pochyb, že pro tento postup měl zákonné důvody (jeho trestní stíhání pro stejný skutek v jiné věci), z čehož logicky vyplývá i že tento důkaz nemohl být proveden, neboť svědek využil svého zákonného práva nevypovídat a nelze tak v tomto případě hovořit o opomenutém důkazu. Pokud ještě obviněný naznačuje, že soudy založily závěr o jeho vině na skutečnosti, že Z. je trestně stíhán, což považuje za nepřípustné, tak zcela pomíjí skutečnost, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného nezakládají na skutečnosti trestního stíhání tohoto svědka, tuto skutečnost toliko konstatují, nýbrž na skutečnosti, že tvrzení o úrazu a léčení obviněného zcela vyvrací další provedené důkazy, na které velmi podrobně poukazují.
23. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
24. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu