ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1333.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1333/2021-1359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného L. Č., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 67 To 275/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 94/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 4 T 94/2020, byl obviněný L. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení dané, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„I. S. jakožto osoba, která vytvořila podvodný řetězec obchodních společností K., IČ XY, se sídlem XY, v postavení dodavatele, a R., IC XY, tehdy se sídlem XY, v postavení odběratele, a které fakticky ovládal prostřednictvím nastrčených osob jejich jednatelů J. Š., nar. XY, resp. M. C., nar. XY,
s citem vylákat neoprávněnou daňovou výhodu prostřednictvím daňového poradce, L. Č., který si byl vědom toho, že I. S. není zmocněn k jednání za obchodní společnost R. a že tedy nejedná s osobou oprávněnou k jednání za tuto společnost, podal dne 27. 10. 2014 správci daně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, 140 00 Praha 4, za obchodní společnost R. přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2014,
ve kterém vědomě vykázali neoprávněný nárok na nadměrný odpočet daně ve výši 847.728 Kč z přijatého zdanitelného plnění od dodavatele K. na základě daňových dokladů:
1. faktury č. XY ze dne 30. 9. 2014, datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 30. 9. 2014, základ daně 2.040.000 Kč, DPH 428.400 Kč,
2. faktury č. XY ze dne 30. 9. 2014, datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 30. 9. 2014, základ daně 1.996.800 Kč, DPH 419.328 Kč,
ohledně kterého správci daně předstírali, že bylo následně dodáno do jiného členského státu, a to obchodní společnosti R., IČ XY, se sídlem XY, Slovenská republika, na základě daňových dokladů:
1. faktury č. XY ze dne 30. 9. 2014, datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 30. 9. 2014, v hodnotě 2,240.000 Kč,
2. faktury č. XY ze dne 30. 9. 2014, datum uskutečnění zdanitelného plnění dne 30. 9. 2014, v hodnotě 2.198.400 Kč,
ačkoli věděli, že k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo a zboží do jiného členského státu dodáno nebylo, a přesto v rámci postupu k odstranění pochybností zahájeného správcem daně dne 24. 11. 2014 dále usilovali o vyplacení nároku na nadměrný odpočet,
kdy dne 4. 12. 2014 L. Č. předložil správci daně kromě fiktivních faktur č. XY a č. XY taktéž fiktivní dodací listy č. XY a XY ze dne 30. 9. 2014 a dvě nepravdivá čestná prohlášení R. B., nar. XY, jednatele obchodní společnosti R., o přepravě zboží na území Slovenské republiky, přičemž podpisy B. na prohlášení nebyly jeho pravými podpisy,
následně L. Č. instruoval I. S., aby na bankovním účtu obchodní společnosti R. č. XY, vedeného u Československé obchodní banky, a.s., byl za účelem prokázání dodání zboží do jiného členského státu simulován fiktivní finanční obrat, k čemuž I. S. využil R. O., nar. XY, kterému poskytl číslo bankovního účtu a postupně mu předal hotovostní částku v celkové výši 1.100.000 Kč, kterou R. O. ve dnech 5. 1., 7. 1. a 12. 1. 2015 s poznámkou „XY, část. úhr. fakt." či „XY. na fakturu" vložil na uvedený bankovní účet a kterou vzápětí v téže dny v hotovosti z bankovního účtu vybral M. C. a předal zpět I. S.,
a konečně I. S. spolu s L. Č. požadovali po T. Č., nar. XY, následném jednateli obchodní společnosti R., aby výměnou za úplatu při jednání před správcem daně potvrdil dodání zboží do jiného členského státu,
tedy neoprávněně a v rozporu s §64 odst. 1 a §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nárokovali nadměrný odpočet daně ve výši 847.728 Kč, avšak k vyplacení nadměrného odpočtu nezávisle na jejich vůli nakonec nedošlo, protože správce daně platebním výměrem ze dne 30. 6. 2016 nárok na nadměrný odpočet neuznal.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. Č. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněné odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti daňového poradce a vedení účetnictví fyzickým i právnickým osobám v trvání pěti let.
Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. S.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 4 T 94/2020 podal obviněný L. Č. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 67 To 275/2021 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 67 To 275/2021, podal obviněný L. Č. dne 19. 11. 2021 prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Napadené rozhodnutí považuje za nesprávné a nezákonné a vytýká mu následující vady. Především uvádí, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když soudy neučinily svůj závěr o vině s jistotou, ale opřely jej o zcela nedostatečné důkazy a nezabývaly se absencí motivu obviněného k páchání trestné činnosti. Dodává, že jeho úmysl je konstruován pouze na základě domněnek a nikoli jednoznačných důkazů. Rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na konstatování údajné vědomosti obviněného o tom, že podnikatelská činnost společnosti R. byla fiktivní. Obviněný měl mít vědomost o tom, že nedošlo k dodávkám materiálu, v jejichž souvislosti byl nárokován nadměrný odpočet DPH. Soudy však toto své přesvědčení učinily bez jediného relevantního důvodu. Soud prvního stupně se nezabývá otázkou, zda v rozhodné době věděl, že se jedná o fiktivní dodávky s cílem se neoprávněně obohatit na úkor státu. Soud prvního stupně neuvádí žádné listinné důkazy, z nichž by taková vědomost obviněného vyplývala. Dovozuje ji pouze na základě útržků výpovědí tří svědků J. Š., M. C. a T. Č. Obviněný namítá, že soud nesprávně interpretoval výpověď Š., v dovolání dále rozebírá i výpovědi M. C. a T. Č., jejichž tvrzení považuje za lživé a zjevně absurdní. K listinným důkazům dodává, že ani jeden nenaznačuje, že by měl vědomost o neoprávněnosti nároku na nadměrný odpočet a neuskutečnění, resp. o předstírání uskutečnění zdanitelného plnění. Soudy také opomíjejí subjektivní stránku, když se nezabývají tím, zda věděl o tom, že nárok není oprávněný, resp. příslušné faktury a dodací listy jsou fiktivní a čestná prohlášení nepravdivá, přičemž trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je co do subjektivní stránky výlučně úmyslným trestným činem. Soudy však nezmiňují relevantní důkazy, které by s jistotou prokazovaly jeho úmysl spáchat trestný čin. Obviněnému jeho klient tvrdil, že plnění řádně proběhlo. Obviněný v době zpracování daňového přiznání, ani později neměl k dispozici informace svědčící o nepravdivosti předaných dokladů. Z jednání obviněného je zřejmé, že jeho jediným úmyslem bylo plnit své povinnosti daňového poradce, k nimž se R. smluvně zavázal. V tomto případě se proto jedná o skutkový omyl negativní, jelikož podal daňové přiznání, o němž se domníval, že podklady poskytnuté k tomuto přiznání jsou pravdivé. Takový omyl vylučuje trestní odpovědnost obviněného a rozhodnutí soudů proto nemohou ve světle základních zásad trestního řízení obstát.
Do dalšího okruhu námitek obviněného spadá jeho názor, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi nevěrohodných svědků, když nižší soudy nesprávně a nedostatečně posoudily věrohodnost svědků, jejichž výpovědi byly pro rozhodnutí soudů klíčové. Svědci dle obviněného své výpovědi mění a mají zřejmý motiv vypovídat nepravdivě a v jeho neprospěch. Jejich výpovědi proto nemůžou být rozhodujícím důkazem pro učinění skutkových zjištění, na jejichž základě byl shledán trestně odpovědným. Namítá, že soudy svědeckým výpovědím svědků přikládají klíčový význam. Tento závěr není správný a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný v dovolání podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, a to J. Š., M. C., T. Č. a R. O. a předkládá jednotlivé rozpory v jejich výpovědích. Dále namítá, že zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když provedené dokazování, svědecké výpovědi stejně jako listinné důkazy jednoznačně nepotvrzují závěry skutkových zjištění obou soudů. Uvádí, že plnil své povinnosti daňového poradce a hájil zájmy svého klienta, který jej však po celou dobu uváděl v omyl a věrohodně tvrdil, že zdanitelné plnění skutečně proběhlo a jím předkládané dokumenty jsou správné a pravdivé. Extrémním rozporem s provedenými důkazy jsou zatížena skutková zjištění, konkrétně že by měl vědomost o neoprávněnosti nároku na nadměrný odpočet a o předstírání uskutečnění zdanitelného plnění. Také že by si byl vědom, že I. S. není zmocněnec k jednání za společnost R., či že by usiloval o vyplacení nároku na nadměrný odpočet s tím, že by věděl o nepravdivosti předkládaných dokumentů. Dále že by měl obviněný instruovat I. S., aby na bankovním účtu obchodní společnosti R. byl simulován fiktivní finanční obrat, či že by požadoval po T. Š., aby výměnou za úplatu při jednání před správcem daně potvrdil dodání zboží do jiného státu.
Do posledního okruhu námitek obviněného spadá výhrada vůči trestu, když má za to, že je nepřiměřeně trestán, a dodává, že jeho odsouzení se promítá i do sféry jeho profesního života, což oprávněně vnímá jako trest sekundární. Soud ve výměře trestu neodrazil odpovídajícím způsobem povahu skutku a skutkových zjištění, která pro to byla relevantní. Zejména nedostatečně zohlednil skutečnost, že jím uložený trest je nepřiměřený, neboť zničil celý život budovanou kariéru a společenské postavení obviněného. Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný L. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 67 To 275/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 4 T 94/2020 a rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř., že se obviněný zprošťuje obžaloby. Neshledá-li Nejvyšší soud na místě postup podle §265m odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu napadeného rozhodnutí ve spojení s výkonem rozsudku soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2021 stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že výchozím předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je nesprávná aplikace hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, příp. jde o jiný trestný čin, než pro který byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se nesprávného právního posouzení skutku lze vytýkat taktéž jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Tím se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, může být zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učinil-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. O takovou situaci se však v posuzované trestní věci podle názoru státního zástupce nejedná, neboť tato nevykazuje stav žádného, natož pak extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.
Obviněný své dovolání dále založil také na námitce, podle níž postupem soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Ani takováto námitka však sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje závěr o naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť se přímo netýká (hmotně) právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu rovněž výslovně brojil proti závěru soudů obou stupňů o naplnění znaku „úmyslného zavinění“, tyto výhrady ovšem opřel o námitky skutkového charakteru, jimiž pouze zpochybnil správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Za situace, když zde není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně druhé, lze obviněným vymezené námitky nedostatku „úmyslného zavinění“ podřadit pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jen ryze formálně a pouze s notnou dávkou benevolence. Rozhodně se však nejedná o námitky opodstatněné, neboť po obsahové stránce tyto nynější dovolací námitky představují v zásadě pouhé opakování námitek, které obviněný uplatňoval již v předchozích fázích tohoto trestního řízení a s nimiž se oba soudy ve svých rozhodnutích (alespoň podle názoru státního zástupce) v potřebném rozsahu a věcně správným způsobem vypořádaly. V uvedeném směru lze tudíž plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, konkrétně v případě soudu prvního stupně zejména na body 18 až 27 odůvodnění jeho rozsudku a v případě soudu odvolacího zejména na body 13 až 19 jeho usnesení. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá, že kromě listinných důkazů byl závěr o naplnění znaku „úmyslného zavinění“ opírán především o obsah výpovědí svědků J. Š., M. C., T. Č., R. B. a R. O. Argument obviněného, podle něhož soudem provedené listinné důkazy svědčí pouze pro závěr o uskutečnění jednání, které samo o sobě nemůže být protiprávní, tak sice není nepravdivý, ale zároveň není ani zcela korektní, neboť závěr soudů obou stupňů o vině obviněného se opíral nejen o tyto listinné důkazy, ale zároveň právě o obsah oněch výše zmíněných svědeckých výpovědí. Pokud se obviněný pokusil důkazní význam výše uvedených svědeckých výpovědí zpochybnit tvrzením o jejich údajné nevěrohodnosti, učinil tak opět prostřednictvím námitek, které z povahy věci nelze pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit.
Lze proto uzavřít, že skutková zjištění soudů obou stupňů odpovídají ve věci provedeným důkazům a že jsou logická, věcně správná a přesvědčivá. I samotné hmotněprávní posouzení skutku oběma těmito soudy na podkladě těchto skutkových zjištění učiněné, sice jako pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k §240 odst. 1 tr. zákoníku, se pak rovněž jeví jako správné a zároveň i přiléhavé s ohledem na zákonné vymezení formálních znaků uvedeného trestného činu. Zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), ale i jakéhokoli jiného ze zákonem předpokládaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř., se konečně nalézají výhrady obviněného vůči trestu odnětí svobody, který mu byl rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu uložen, a jejichž prostřednictvím obviněný tento trest označil za nepřiměřeně přísný s poukazem na svou osobu a svou dosavadní bezúhonnost.
Obviněný své dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Za těchto podmínek tedy správně mělo být dovolání opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Tento dovolací důvod totiž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). V této souvislosti je nicméně zapotřebí uvést, že pokud námitky jinak formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) nejsou v daném případě opodstatněnými, nelze dovodit opodstatněnost těchto námitek ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
Po zvážení všech shora uvedených skutečností tudíž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. Č. sice z ryze formálního hlediska zčásti obsahově naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), leč s přihlédnutím k výše uvedenému není zjevně opodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h). Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného L. Č.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný L. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků J. Š., M. C., T. Č., R. B. a R. O.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. že se soudy nezabývaly zkoumáním možného motivu obviněného ke spáchání předmětné trestné činnosti), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zkrácení dané, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod nyní vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud k námitce ohledně nevěrohodnosti svědků pouze ve stručnosti dodává, že s otázkou věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí se vypořádal zejména odvolací soud (v reakci na odvolací námitky obviněného) v rámci odvolacího řízení. Taktéž námitky obviněného vůči postupu obou soudů, jejichž prostřednictvím obviněný těmto soudům vytýkal, že se nezabývaly zkoumáním jeho možného motivu ke spáchání předmětné trestné činnosti, se ocitají zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněný jejich prostřednictvím brojil pouze proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Obviněný ve svém dovolání dále brojí vůči závěrům soudů o naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto své výhrady proti právnímu závěru soudů obou stupňů o naplnění uvedeného formálního znaku daného trestného činu opřel o námitky ryze skutkového charakteru, jejichž podstatu primárně tvořilo zpochybňování správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů a jejich nahrazování skutkovými tvrzeními obviněného, případně jeho vlastní verzí rozhodných skutkových okolností a průběhu skutkového děje, to vše s cílem domoci se změny skutkových zjištění oproti zjištěním, ze kterých při svém rozhodování vycházely soudy obou stupňů. Ze skutkových zjištění lze ovšem bez důvodných pochybností dovodit nejen závěr relevantní z hlediska naplnění znaků objektivní stránky předmětného přečinu, tj. že obviněný jako zástupce daňového subjektu R. podal příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém za tento daňový subjekt neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 847.728 Kč, ale též závěr relevantní z hlediska naplnění znaků subjektivní stránky předmětného přečinu, tj. že obviněný takto jednal úmyslně a při znalosti všech rozhodných skutečností včetně ekonomického a právního významu jednotlivých v dané záležitosti postupně činěných kroků, neboť veškerou činnost ve spolupráci s obviněným I. S. také osobně řídil (srov. bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud tedy jde o právní kvalifikaci, tak oba obvinění společným úmyslným jednáním spočívajícím v předstírání fiktivního nákupu zboží a jeho dodání do jiného členského státu, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby vylákali výhodu na dani ve výši 847.728 Kč, tj. ve větším rozsahu, když k dokonání trestného činu nedošlo, neboť na základě výsledků daňové kontroly nebyla tato částka nárokovaná jako nadměrný odpočet vyplacena, naplnili všechny znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. V případě obviněného Č. se proto nejedná ani o jím namítaný skutkový omyl negativní. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá závěr o jeho protiprávním jednání, který byl opřen především o obsah výpovědí svědků a další listinné důkazy, které jednoznačně prokazují úmyslné jednání obviněného Č.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále shledal, že obviněný L. Č. fakticky uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,ve znění účinném od 1. 1. 2022, když namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o svědecké výpovědi svědků J. Š., M. C., T. Č., R. B. a R. O., jejichž výpovědi korespondují s opatřenými listinnými důkazy, především pak se zprávami a protokoly finančního úřadu, zprávami o daňové kontrole, emailovou komunikací obv. Č. se správcem daně, zprávami a výpisy z bankovních účtů vedených u ČSOB a. s., dodacími listy a dalšími důkazy. Tyto důkazy v jednotlivostech i ve svém celku přitom nevyznívají nikterak rozporně, naopak spolu korespondují a jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy, včetně výpovědí jednotlivých slyšených osob.
Obviněný se dále ohradil vůči nepřiměřené výši uloženého trestu. Ve vztahu k námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že trest byl obviněnému ukládán v sazbě §240 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v sazbě od šesti měsíců do tří let odnětí svobody, a byl vyměřen hluboko v dolní polovině této zákonné trestní sazby, přičemž soud prvního stupně vzal na zřetel všechny skutečnosti rozhodné pro jeho uložení. Správně také shledal splnění předpokladů pro podmíněný odklad výkonu tohoto trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku. Za přiměřený případu i osobním poměrům obviněnému přitom lze považovat rovněž stanovení zkušební doby v trvání třiceti měsíců.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný L. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zkrácení dané, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu