ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1378.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1378/2021- 577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, bytem ve XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 175/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 79/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 175/2021, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, v celém rozsahu, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladku.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný D. K. nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„v katastru obce XY, okres Brno-venkov, 20. 11. 2019 ve 2.40 hodin řídil na dálnici D1 v kilometru 207,7 ve směru na Vyškov osobní automobil Škoda Superb, registrační značky XY, v levém jízdním pruhu rychlostí nejméně 152 km.h -1 a narazil pravou přední částí jím řízeného vozidla do zadní levé části návěsu Schwarzmüller SPA 3/E, registrační značky XY, zapřaženého za tahačem Scania R450, registrační značky XY, jehož řidič T. M., nar. XY, v době nárazu přejížděl z pravého do levého jízdního pruhu. Tak došlo k poranění spolujedoucího ve vozidle Škoda Superb L. H., nar. XY, který mimo jiné utrpěl nitrolební poranění, a to rozlámání kostí klenby a spodiny lební, krvácení mezi obaly mozkové a do komor mozkových a zejména zhmoždění až dilaceraci mozku, které byly bezprostřední příčinou jeho smrti.
Obžalovaný tak porušil pravidla rychlosti jízdy podle §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle nichž rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled; řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg smí jet na dálnici rychlostí nejvýše 130 km.h -1 ,“
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Brno-venkov obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost nahradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, IČ 47114304, škodu 6.464 Kč a E. H., nar. XY, bytem v XY, škodu (náklady pohřbu) 13.379 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli rovněž §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávní poškození V. V., M. H., Š. V. a M. Z.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 175/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 175/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jakož i proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Obviněný namítá, že napadená rozhodnutí trpí tzv. extrémním rozporem mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, když následně vymezuje předpoklady extrémního rozporu podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tedy že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podle dovolatele se o takový případ v dané věci jedná.
6. Následně dovolatel výslovně uvádí, že spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že nebylo ani jedním ze soudů přihlédnuto ke spoluzavinění T. M., řidiče nákladní soupravy (dále také jako „řidič nákladní soupravy“), ačkoliv je z provedeného dokazování zjevné, že tento, jakožto profesionální řidič, uskutečnil manévr, spočívající v přejetí z pravého do poloviny levého jízdního pruhu, a to ve vzdálenosti 72,4 m před přídí jeho vozidla, čímž vytvořil objektivně nebezpečnou dopravní situaci, čehož si musel být vědom.
7. Obviněný konstatuje, že jeho zavinění a plná odpovědnost za následek je dovozována z toho, že extrémně překročil přiměřenou rychlost při jízdě na dálnici ve tmě a v jízdním pruhu určeném pro předjíždění. V této souvislosti uvádí, že za extrémní překročení přiměřené rychlosti, a tedy porušení důležité povinnosti ze strany řidiče se považuje jen taková rychlost, která zpravidla převyšuje povolenou rychlost o přibližně 70 %. Podle dovolatele je argumentace odvolacího soudu nesprávná, když soudy vycházely ze znaleckého posudku znalce Ing. Sedláka, který za přiměřenou rychlost považoval rychlost 90,5 km/h. Dovolatel uznává, že rychlost překročil, nicméně podle jeho názoru nikoliv tak extrémně (oproti nejvyšší povolené rychlosti o necelých 17 %), jak konstatoval odvolací soud, který oproti znaleckému posudku stanovil rychlost přiměřenou rozhledu dokonce na hodnotu 80 km/h, přičemž tato jeho argumentace rovněž nekoresponduje s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru soudy nepřihlédly ve vztahu k tvrzenému extrémnímu překročení nejvyšší povolené rychlosti ke konkrétním poměrům míst, v němž ke střetu došlo, k charakteru komunikace a povětrnostním podmínkám. Zdůrazňuje, že viditelnost nebyla příčinou dopravní nehody, jelikož jak dovolatel, tak řidič nákladní soupravy se viděli navzájem. Podle dovolatele je rychlost přiměřená rozhledu rozhodná zejména ve vztahu k neosvětlené překážce, což nebyl tento případ. Podle dovolatele odvolací soud dospěl k paušálnímu závěru, že na dálnici v noci (i při minimálním provozu) je řidič, který má vozidlo vybaveno halogenovými světlomety a má rozsvícena potkávací světla, oprávněn jet rychlostí pouze cca 80 km/h. Tedy dokonce méně, než připustil znalec.
8. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem soudů, že řidič nákladního vozidla prováděl manévr předjíždění, a to i přes značné pochybnosti z provedeného dokazování. Podle dovolatele nebyla prokázána existence předjížděného kamionu, toto vyplývá pouze z tvrzení řidiče nákladní soupravy, který byl od počátku podezřelý ze spáchání předmětného přečinu. Současně uvádí, že je toho názoru, že panuje značná pochybnost o tom, zdali se vůbec o předjíždění jednalo, když není vyloučeno, že řidič nákladního vozidla přejel do levého pruhu zcela bezdůvodně. V této souvislosti dovolatel poukázal na to, že řidiči nákladního vozidla při takovém manévru svědčí obecná povinnost neohrozit, avšak rovněž i neomezit řidiče vozidla jedoucího v daném pruhu a dále také povinnost dát najevo včas a viditelně svůj záměr v podobě znamení o změně směru jízdy, což taktéž nebylo bez pochybností prokázáno. Obviněný dodává, že oba soudy posoudily daný manévr jako předjíždění podle §17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Podle dovolatele se ovšem i na manévr předjíždění vztahují na silnici s více jízdními pruhy povinnosti stanovené ustanovením §12 odst. 5 zákona o silničním provozu. S danou námitkou se však soud prvního ani odvolacího stupně nevypořádal. Nadto obviněný dodává, že závěr o tom, zdali se jednalo ze strany řidiče nákladní soupravy o předjíždění, musí být odůvodněn prokázanou existencí a přítomností jiného nákladního vozidla, které mělo být předjížděno řidičem nákladní soupravy. Podle dovolatele, jestliže nelze s jistotou prokázat, že řidič nákladní soupravy skutečně předjížděl jiné nákladní vozidlo, potom má taková skutečnost zcela zásadní vliv na míru jeho účasti na nehodovém ději a jeho zavinění. Současně soud prvního ani odvolacího stupně neposuzoval jednání řidiče M. podle ustanovení §36 odst. 4 zákona o silničním provozu, kde je explicitně vyjádřen zákaz předjíždění pro řidiče nákladního automobilu.
9. Dovolatel také rozporuje skutečnost, pokud je mu soudy nižších stupňů vytýkáno, že způsob jeho jízdy byl riskantní při použití potkávacích světel. Dovolatel si není vědom skutečnosti, kterých světel měl použít, když ne právě světel potkávacích. Poukazuje na to, že předjížděl nákladní vozidlo, které se nacházelo před ním v pravém jízdním pruhu. Za takové situace dálková světla použít nemohl, jelikož před ním jel právě řidič nákladní soupravy a daná světla by ho oslňovala, čímž by porušil ustanovení §32 odst. 3 zákona o silničním provozu. Doplňuje, že jeho reakce byla vyhodnocena znalcem jako včasná a neexistuje tak žádná souvislost mezi vznikem nehody a tím, že by nákladní soupravu neviděl nebo snad tím, že by vozidlo obviněného neviděl řidič této soupravy.
10. Dovolatel následně rozporuje princip omezené důvěry v dopravě, který aplikovaly oba soudy, podle kterého řidič nákladní soupravy nemohl předpokládat, že překročí nejvyšší dovolenou rychlost a nebyl tak v důsledku toho schopen ani odhadnout vzdálenost jeho vozidla. Takový závěr je podle dovolatele v rozporu s provedeným dokazováním, zejména v rozporu se zásadou in dubio pro reo , když také odporuje znaleckým posudkům. Podle znalce Ing. Sedláka totiž mohl řidič nákladní soupravy vědět a mohl také vyhodnotit, že toto vozidlo je již blízko a přibližuje se. Potom, s ohledem na vlastnosti vlastního vozidla (návěsové soupravy), mohlo být řidiči nákladní soupravy jasné, že již nestihne provést předjetí pomaleji jedoucí soupravy, než přijede přibližující se vozidlo dovolatele. Dovolatel uvádí, že v okamžiku zahájení vybočování vozidla vlevo, se příď jeho vozidla nalézala od zádě návěsu nákladní soupravy ve vzdálenosti 72,4 m. Zdůrazňuje, že pokud by jel rychlostí 80 km/h, jak požadoval odvolací soud, nemohl by se ani k nákladnímu vozidlu přiblížit a toto předjet. Obviněný také rozporuje s odkazem na odborné vyjádření Ústavu soudního inženýrství způsob jízdy, který ve svých výpovědích uvedl řidič nákladní soupravy, a který je podle odborného vyjádření Ústavu soudního lékařství VUT v Brně spíše v rovině teoretické než technicky proveditelné.
11. Dále obviněný poukazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. z. 7 Tdo 38/2009) a uvádí, že z ní obecně vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Dovolatel má za to, že povinnost řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu, který má v úmyslu zahájit úkon předjíždění do sousedního jízdního pruhu, spočívá v povinnosti dát znamení o směru jízdy, ale současně je řidič také povinen neohrozit a neomezit řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, čemuž řidič nákladní soupravy podle dovolatele nedostál.
12. Obviněný také uvádí, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že řidič nákladní soupravy neregistroval nebo nerespektoval jeho vozidlo ve vzdálenosti 72,4 m za nákladní soupravou, čímž vytvořil nebezpečnou dopravní situaci, a to i v případě, že by se jím řízené vozidlo pohybovalo 130 km/h.
13. Dovolatel následně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 15 Tdo 944/2015) zabývající se otázkou vlivu gradace příčinné souvislosti na právní kvalifikaci skutku, neboť při vzniku škodlivého následku podle jeho přesvědčení spolupůsobilo více příčin, zejména jednání řidiče nákladní soupravy. To dovolatele vede k závěru, že nelze dovodit, že spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.
14. Poté namítá, že z odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, ale i z rozhodnutí soudu odvolacího, vyplývá, že se má jednat v jeho případě o trest exemplární povahy, který má být výstrahou pro všechny řidiče motorových vozidel a v konečném důsledku se tak pohybuje zcela mimo rámec účelu trestu a spravedlivého vyvážení represivní a preventivní složky trestání.
15. Závěrem dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 To 175/2021-508, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 79/2020-438 a dále se podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Současně s dovoláním požádal obviněný také o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přednostní projednání věci, které primárně směřoval Okresnímu soudu Brno-venkov. Žádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu. To odůvodnil tím, že má nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody ve velmi krátké lhůtě, a to dne 26. 10. 2021, přičemž je mu pouze 21 let. Dále argumentoval, že v důsledku nástupu do výkonu trestu odnětí svobody přijde o zaměstnání, dojde k nevratnému narušení sociálních vazeb a faktický start jeho produktivního života bude zatížen tímto trestem, který je založen na rozhodnutí, která považuje za nesprávná. Současně požádal, aby v případě, že se předseda senátu soudu prvního stupně neztotožní s jeho podnětem k odložení či přerušení trestu, rozhodl o tomto podnětu před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu dle §265o odst. 1 tr. ř. Zde se pro jistou přesnost sluší uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně neshledal pro postup podle §265h odst. 3 tr. ř. důvod, tedy takový návrh Nejvyššímu soudu nepodal.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. l. 2022, sp. zn. 1 NZO 1085/2021, nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Poté hodnotí námitku dovolatele, týkající se neprokázání údajného předjíždění kamionu, jako neopodstatněnou, jelikož dovolatel brojí proti skutkovému zjištění, které soudy nižších stupňů ani neučinily. Oproti tomu považuje za opodstatněnou část IV. dovolání, ve které dovolatel shledává nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soudy nepřihlédly ke spoluzavinění řidiče kamionu a že na straně dovolatele nesprávně dovodily porušení důležité povinnosti. Dle názoru státního zástupce k tomuto dovolatel cituje přiléhavou judikaturu, zejména stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, ze kterého státní zástupce i část přímo cituje.
18. Podle státního zástupce je přiléhavá také dovolatelova poznámka na str. 5 předmětného dovolání, že porušení důležité povinnosti řidičem, který by jinak měl přednost v jízdě, by mohlo být dovozeno teprve, pokud by tento řidič přesáhl povolenou rychlost jízdy o 70 % (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). V této souvislosti státní zástupce poznamenává, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí naplněním tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty v podstatě nezabývaly. Nalézací soud v odstavci č. 7 odůvodnění rozsudku toliko při rozebírání obsahu znaleckého posudku Univerzity Pardubice uvedl, že soud neshledal zavinění na straně řidiče kamionu, když „ není vyvrácena jeho obhajoba, že před vybočením… “. Soud tak zásadu in dubio pro reo využil ve prospěch svědka obžaloby a otočil ji v neprospěch obviněného.
19. Za podstatné považuje státní zástupce to, že v odstavci č. 11 odůvodnění, dovodil nalézací soud naplnění dané právní kvalifikace z toho, že dovolatel rychlostí své jízdy 152 km/h překročil nikoliv rychlost povolenou, tedy 130 km/h, nýbrž rychlost přiměřenou dosvitu světlometů jeho vozidla vypočítanou znalcem na 90,5 km/h. Také odvolací soud vycházel z rychlosti přiměřené použití potkávacích světel, kterou na základě svých znalostí „z rozhodovací činnosti “ ještě více snížil na 80 km/h.
20. Podle státního zástupce je takový požadavek na rychlost jízdy po noční dálnici zcela nepřiměřený a také nebezpečný, když se jedná o spodní rychlostní limit, pod nímž již dálnici užívat nelze. Dodává, že osobní motorová vozidla se zde takovou rychlostí zpravidla nepohybují, a to ani v noci. Výše uvedený požadavek soudů podle státního zástupce neodpovídá platnému zákonu o silničním provozu. Podle §18 odst. 1 daného zákona, smí jet řidič „ takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. “ Následně se státní zástupce vyjadřuje k osvětlení za různých podmínek a dodává, že dálnice je místem, na němž rozhled podstatně převyšuje dosvit jednotlivých světlometů, neboť v radě jedoucích vozidel je vozovka osvětlována „kolektivně“. V praxi je tak zcela běžné, že se vozidla i v noci pohybují na dálnici rychlostí 130 km/h za užití jen potkávacích světlometů, aniž by tím byla zvýšena možnost dopravní nehody. Pouze v místech bez onoho kolektivního osvětlení nezbývá než přepnout na dálková světla nebo výrazně snížit rychlost jízdy. Jestliže tedy dovolatel dojížděl třeba i pouze opuštěný kamion, měl další dohled přinejmenším na vozovku osvětlenou světlomety onoho kamionu.
21. Podle státního zástupce měly soudy rozhled dovolatele a z toho plynoucí přiměřenou rychlost dovodit nikoliv jen z dosvitu, nýbrž ze skutečného rozhledu na místě s přihlédnutím ke všem světelným podmínkám. Připouští, že způsob jízdy dovolatele před nehodou byl jistě hanebný, když podle svědka Ž. se v rychlosti 150-160 km/h honil se žlutou Fabií. Nicméně podle státního zástupce je možno hodnotit toliko jednání, které bylo rozhodující příčinou škodlivého následku, a to je překročení povolené rychlosti 130 km/h o 22 km/h, přičemž další podstatnou příčinou bylo jednání řidiče kamionu.
22. Státní zástupce se tak ztotožňuje s dovolatelem v tvrzení, že za daných okolností nelze dovodit naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“, jeho osobou, neboť jeho překročení rychlosti jízdy není možno považovat za extrémní. Dosahuje pouze necelých 17 % a ani se neblíží k judikaturou požadovaných 70 %. Předmětný skutek tak měl být podle státního zástupce posouzen pouze podle základní skutkové podstaty, a to jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil. Dále, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
24. Dne 25. 1. 2022 byla Nejvyššímu soudu doručena reakce obviněného na vyjádření státního zástupce k dovolání ze dne 3. l. 2022, sp. zn. 1 NZO 1085/2021. V podání reaguje obviněný nejprve na vyjádření státního zástupce, který námitku, týkající se neprokázání údajného předjíždění kamionu, vyhodnotil jako neopodstatněnou, jelikož podle státního zástupce dovolatel brojí proti skutkovému zjištění, které soudy nižších stupňů neučinily. Obviněný k tomuto uvádí, že sice v popisu skutku absentuje, že by řidič nákladní soupravy prováděl manévr předjíždění, ale že tak daný skutek soud hodnotil, což vyplývá podle obviněného zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten aplikoval na jednání řidiče jak princip omezené důvěry, tak i §17 odst. 2 zákona o silničním provozu (viz bod č. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud by manévr jako předjíždění nehodnotil, pak by musel aplikovat §12 odst. 5 silničního zákona. K tomu dodává, že navíc by měl soud aplikovat §36 odst. 4 zákona o silničním provozu, který upravuje předjíždění nákladní soupravy na dálnici a je speciálním ustanovením k §17 odst. 2 citovaného zákona. Následně dovolatel opakuje, co již namítal ve svém dovolání. Tedy, že nalézací soud použil zásadu in dubio pro reo ve prospěch svědka a vůbec nehodnotil rozpory ve výpovědi tohoto svědka. Současně napadá nepoužitelnost důkazu výpovědi svědka bezprostředně po nehodě. V závěru své reakce uvádí, že jím podané dovolání podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] se vztahuje i k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, jakožto soudu podle písm. l ) citovaného ustanovení [ve znění do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] .
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
31. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, zakládá na vadném právním posouzení skutku, respektive, že minimálně nemělo být jeho jednání posouzeno jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno porušení důležité povinnosti, která by mu vyplývala ze zaměstnání, povolání, postavení, nebo ze zákona. Současně namítá, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s otázkou spoluviny řidiče nákladní soupravy (gradace příčinné souvislosti), která s výše uvedeným porušením důležité povinnosti souvisí. Takto vznesené námitky lze považovat za uplatněné právně relevantním způsobem, když obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, konkrétně porušení znaku důležité povinnosti.
32. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, pokud jinému způsobí smrt, kterou zaviní z nedbalosti, ať již vědomé, či nevědomé. Tato nedbalost se musí vztahovat jak k porušení povinnosti, kterou měl pachatel dodržovat, tak k faktu, že toto porušení povede ke způsobení smrtelného následku. Přitom je třeba brát v úvahu nejen povinnost pachatele předvídat možné ohrožení zájmu chráněného zákonem, ale současně i jeho subjektivní schopnost vynaložit v konkrétním případě potřebnou míru opatrnosti (srov. R 43/2002). Mezi jednáním pachatele a relevantním trestněprávním následkem v podobě smrti poškozeného musí existovat příčinná souvislost, přičemž vývoj příčinné souvislosti musí být alespoň v hrubých rysech kryt nedbalostním zaviněním (viz §143 Štěrba a kol., Trestní zákoník: Komentář §1–204, Praha: C. H. Beck, str. 1263, či §143 Draštík a kol. Trestní zákoník: Komentář, 1. díl, Praha: Wolters Kluwer).
33. O přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku se jedná tehdy, způsobil-li pachatel smrt z důvodu porušení důležité povinnosti, vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, uloženou mu podle zákona. Za povinnost uloženou podle zákona se přitom považují nejen povinnosti výslovně uložené zákonem, ale i ty, které jsou uloženy předpisem provádějícím zákon, resp. příkazem vydaným v souladu se zákonem (viz §143 Draštík a kol. Trestní zákoník: Komentář, 1. díl, Praha: Wolters Kluwer). Nicméně za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, srov. R 11/1964, dále také NS 1 Tz 36/63, R 11/1964, NS 6 Tdo 229/2010 či 3 Tdo 1244/2011 (viz Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář II., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 1506). Dále je také nezbytné, aby toto porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání poškozeného, pachateli porušení důležité povinnosti přičítat nelze (srov. NS 6 Tdo 950/2014). Nemá-li spoluzavinění poškozeného tento podstatný kauzální význam, pak jeho nižší míra neovlivňuje právní kvalifikaci skutku pachatele, respektive přičítání porušení důležité povinnosti, a může být zohledněna jen v rovině právního následku trestní odpovědnosti, srov. NS 15 Tdo 944/2015, Rt 32/2016, 7 Tdo 1225/2016, 4 Tdo 301/2018 (viz §143 Štěrba a kol., Trestní zákoník: Komentář §1–204, Praha: C. H. Beck, str. 1268).
34. V dovoláním napadené věci je tak stěžejní naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ kvalifikované skutkové podstaty §143 odst. 2 tr. zákoníku. Respektive, zda obviněný porušil konkrétní povinnost takovým způsobem, aby toto porušení bylo zásadní příčinou vzniku následku a představovalo tak porušení důležité povinnosti. Zde je možno odkázat na stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které bylo publikované pod č. 32/2016 Sb. roz. tr., které se týká naznačené otázky a podle kterého „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku ‚porušení důležité povinnosti‘ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“
35. Ve vztahu k naplnění znaku porušení důležité povinnosti Nejvyšší soud musí především uvést, že jak již v minulosti konstatoval, vždy záleží na intenzitě porušení takové povinnosti, aby mohla sama o sobě naplnit předmětný znak skutkové podstaty §143 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu, z pohledu nyní řešené situace, lze analogicky poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, které počítá při výrazném překročení maximální povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní pozemní komunikaci s jeho spoluodpovědností. Z rozhodnutí plyne, že pokud řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost , čímž řidiči přejíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.
36. Obecně platí, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti se považuje za porušení důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy, protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. Za extrémní porušení povolené rychlosti pak v minulosti Nejvyšší soud označil například překročení rychlostního limitu o 84 % (viz usnesení NS 7 Tdo 38/2009, ze dne 4. 2. 2009), dále také překročení o 47 % (viz usnesení NS 7 Tdo 214/2010, ze dne 24. 3. 2010) či o 50 % (usnesení NS 3 Tdo 982/2021, ze dne 23. 9. 2021). Na druhou stranu překročení rychlostního limitu o 30 % Nejvyšší soud neoznačil jako extrémní (usnesení NS 3 Tdo 803/2020, ze dne 12. 8. 2020).
37. V souvislosti s překročením povolené rychlosti, lze ještě dodat, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. To však platí pouze v případě, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011 či sp. zn. 8 Tdo 638/2016).
38. Jak je patrno z napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že důvodem dopravní nehody byla výlučně nepřiměřená vysoká rychlost vozidla dovolatele (viz bod 6. – 7. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně dospěl k závěru, že dovolatel dokonce nejvyšší povolenou rychlost překročil extrémně (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně) a že za takové situace podle soudů nelze hovořit o porušení nějaké povinnosti na straně řidiče nákladního vozidla, včetně porušení ustanovení §12 odst. 5 a §17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomuto závěru soudy nižších stupňů shledaly, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo porušení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu dovolatelem, neboť obviněný překročil nejen nejvyšší povolenou rychlost na dálnici (130 km/h), ale i rychlost odpovídající ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu, když za přiměřenou rychlost z pohledu tohoto ustanovení považovaly tyto soudy rychlost 80 km/h (viz závěr bod 6. rozhodnutí soudu druhého stupně), takže za této situace na straně řidiče nákladního vozidla nelze uvažovat o nějakém spoluzavinění.
39. S tímto závěrem soudů nižších stupňů se dovolací soud neztotožnil. Předně je třeba zdůraznit, že posouzení otázky spoluzavinění řidiče nákladního motorového vozidla má nepochybně vliv na posouzení toho, zda ze strany obviněného došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku či nikoliv. Nejvyšší soud především považuje za nutné uvést, že pokud by dovolatel skutečně porušil extrémně povinnost, která je mu uložená zákonem, resp. v takové míře, že by znemožnil jinému účastníkovi silničního provozu splnění jeho povinnosti, kladlo by se pak zavinění dopravní nehody a tím způsobený následek za vinu takovému neukázněnému řidiči, tedy dovolateli. Takový závěr ovšem nelze v dané věci zatím bez nějakých důvodných pochybností dovodit. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz znalecký posudek znalce Ing. Sedláka, Ph.D., (č.l. 86–157), není pochyb o tom, že dovolatel jel minimálně rychlostí 152 km/h na dálnici, kde zákon umožňuje jet rychlostí maximálně 130 km/h. Jednalo se tak o překročení zákonem stanoveného rychlostního limitu přibližně o 17 %. Jak již bylo výše naznačeno, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že za extrémní porušení zákonem uložené povinnosti v případě porušení rychlostního limitu, lze považovat překročení nejméně o 50 % a výše. Vzhledem k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze mít za to, že překročení rychlostního limitu o 17 %, není extrémním porušením této povinnosti. Otázkou, kterou se Nejvyšší soud dále zabýval, je to, zda se překročení rychlosti v této souvislosti počítá od konkrétního zákonem stanoveného limitu nebo od nižšího limitu, než ukládá zákon, který je stanoven na základě okolností, kterým musí řidič přizpůsobit svou jízdu, tedy i rychlost (viz §18 odst. 3 zákona o silničním provozu).
40. Nalézací soud v bodě č. 11 svého rozhodnutí uvedl, že obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg, které smí jet na dálnici rychlostí nejvýše 130 km/h. Dále překročil také rychlost přiměřenou rozhledu v daném místě za panujících podmínek, která v tomto případě činí podle prvostupňového soudu nejvýše 90,5 km/h, protože řídil své vozidlo rychlostí nejméně 152 km/h. Při stanovení rychlosti přiměřené rozhledu vycházel nalézací soud očividně z výpovědi znalce, ten stanovil takovou rychlost na 76,5 km/h až 90,5 km/h. Znalec k tomuto uvedl, že místo dopravní nehody je velmi dobře přehledné, řidičům ve výhledu nebránila žádná překážka, oba účastníci dopravní nehody se mohli pozorovat na vzdálenost převyšující 300 m (viz bod č. 5 rozhodnutí nalézacího soudu). Odvolací soud pak k tomuto uvedl, že mu je z rozhodovací činnosti známo, že při použití potkávacích světel je řidič schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled při rychlosti cca 80 km/h. Odvolací soud, tedy souhlasil se závěry nalézacího soudu a v tomto bodě explicitně dodal, že obviněný při jízdě na dálnici ve tmě a v jízdním pruhu určeném pro předjíždění překročil přiměřenou rychlost extrémně. V této souvislosti také odvolací soud vytýká obviněnému použití potkávacích světel v dané situaci (viz bod 6. rozhodnutí odvolacího soudu).
41. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je tak patrné, že při hodnocení překročení rychlosti obviněného jako extrémní, vycházely soudy z rychlosti, kterou vyhodnotily jako přiměřenou rozhledu a odpovídající danému úseku dopravní komunikace a podmínkám, které na ní panovaly v době dopravní nehody.
42. Nejvyšší soud připouští, že zákonodárce obecně stanovil nejvyšší povolenou rychlost pro motorová vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg při jízdě na dálnici na 130 km/h. Dále lze také souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že tato rychlost může být nižší v závislosti na schopnostech řidiče, vlastnostech vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat (viz §18 odst. 1 a odst. 3 zákona o silničním provozu). Je proto odpovídající vycházet pro hodnocení toho, zda řidič extrémně porušil povolenou rychlost, právě ze zákonem stanoveného konkrétního maximálního limitu rychlosti, ale i z rychlosti, která odpovídá všem výše uvedeným okolnostem vyplývajícím z §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Při určení takové rychlosti je však třeba pečlivě vyhodnotit veškeré tyto podmínky panující při konkrétní dopravní nehodě a úvahy ohledně přiměřené rychlosti odpovídající §18 odst. 3 zákona o silničním provozu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. To se však v dovolatelově případě nestalo.
43. Jak nalézací, tak i odvolací soud, vycházely při stanovení rychlosti, kterou považovaly za přiměřenou z pohledu §18 odst. 3 zákona o silničním provozu ze skutečnosti, že obviněný měl při jízdě za tmy rozsvícena „pouze“ potkávací světla, když soud druhého stupně ještě akcentoval, že obviněný držel řidičské oprávnění po dobu 7 měsíců. Jiné okolnosti odůvodňující snížení rychlosti pod zákonodárcem stanovený limit 130 km/h soudy konkrétně neuvedly. To ostatně vyplývá i z výpovědi znalce, který uvedl „ místo dopravní nehody je velmi dobře přehledné, řidičům zde ve výhledu nebránila žádná překážka, oba účastníci dopravní nehody se mohli pozorovat na vzdálenost převyšující 300 m.“ (viz bod č. 5 odůvodnění rozhodnutí okresního soudu) . K tomu je třeba ještě dodat, že ani ze spisového materiálu, zejména protokolu o nehodě v silničním provozu (část ohledání místa dopravní nehody, č. l. 163), a videozáznamu z místa dopravní nehody, nevyplývají významné okolnosti (např. mlha, vydatný déšť, námraza či nepřehlednost daného úseku či jeho poškození atd.), které by zapříčinily rapidní snížení takové rychlosti, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů.
44. Zde je třeba uvést, že rychlost stanovená nalézacím soudem je výrazně pod zákonem stanoveným maximálním rychlostním limitem pro jízdu po dálnici a jen necelých 10 km/h nad „minimálním“ rychlostním limitem pro jízdu na dálnici (viz §35 odst. 1 zákona o silničním provozu). Je přitom zřejmé, že situace při použití potkávacích světel vozidlem na části neosvětlené dopravní komunikace, kde se takový řidič nachází sám, bude z pohledu rozhledu řidiče, kvalitativně jiná než při jejich použití za tmy na dálnici, kde se běžně pohybuje více účastníků silničního provozu, přičemž dochází ke kolektivnímu osvětlení takové dopravní komunikace. V tomto bodě lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že „ Rozhled v noci je zajišťován zejména dosvitem potkávacích světlometů. Nikoliv však pouze jím. V mlze je rozhled výrazně kratší z důvodu rozptylu světla. Naopak na silnici osvětlené veřejným osvětlením nebo světlomety ostatních řidičů je dohled podstatně delší než onen dosvit světlometů. Právě dálnice je místem, na němž bývá v noci rozhled podstatně převyšující dosvit jednotlivých světlometů, neboť v řadě jedoucích vozidel je vozovka osvětlována „kolektivně“ – kontinuálně po celé délce. V praxi je tak zcela běžné, že se vozidla i v noci pohybují na dálnici rychlostí 130 km/h za užití jen potkávacích světlometů, aniž by tím byla zvýšena možnost dopravní nehody. Pouze v místech bez takového ‚kolektivního‘ osvětlení nezbývá než přepnout na dálková světla nebo výrazně snížit rychlost jízdy.“ (bod č. 12 vyjádření státního zástupce). Soudy tak měly rozhled dovolatele a z toho plynoucí přiměřenou rychlost dovodit nikoliv jen z (izolovaného posouzení) dosvitu jeho světlometů, nýbrž i z jeho skutečného rozhledu v daném místě, vzhledem k hustotě provozu a skutečnosti, že dojížděl osvětlený kamion. Přitom je třeba přisvědčit dovolateli, že samotný rozhled s danou nehodou nijak nesouvisel, jestliže se oba řidiči včas viděli, když i podle vyjádření znalce se mohli pozorovat na vzdálenost 300 metrů. Nadto pokud by byl přijat výklad soudů nižších stupňů, tak vzhledem ke konkrétní situaci při dané dopravní nehodě (nepršelo, nebyla mlha, žádná námraza, teplota byla 6 stupňů) by to znamenalo, že v noci je na dálnici nutno považovat za přiměřenou rychlost z pohledu ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu vždy rychlost při samé spodní hranici zákonného limitu, což by vedlo k tomu, že v případě nepříznivého počasí by vždy museli řidiči na dálnici jezdit pod stanovený rychlostní limit. Navíc se lze domnívat, že pokud by tomu tak bylo, považoval by sám zákonodárce za nutné přímo zákonem omezit rychlost na dálnici za tmy. Proto lze považovat závěry soudů nižších stupňů ohledně extrémního překročení povolené rychlosti obviněným přinejmenším za předčasné.
45. Lze tak uzavřít, že z překročení maximální povolené rychlosti obviněným o přibližně 17 % nad zákonem nelze dovodit naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti v jeho kvalifikované formě podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, který tkví v porušení důležité povinnosti. Toto zatím nelze dovodit ani ze soudy určené rychlosti přiměřené jeho rozhledu, jelikož při stanovení dané rychlosti nezohlednily veškeré relevantní skutečnosti. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že okolnosti panující v dané době na předmětném úseku pozemní komunikace nebyly natolik významné, aby takový maximální rychlostní limit stanovený zákonodárcem byl v jejich důsledku výrazně snížen – soudem prvního stupně přibližně o 30 %, či o 38 % v případně odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Pokud ještě soud druhého stupně poukazuje na řidičské schopnosti obviněného, který získal řidičské oprávnění 7 měsíců před nehodou, tak samotná krátká doba držení řidičského oprávnění nemůže vést k závěru o jeho výrazně snížených řidičských schopnostech, když soud ani nezkoumal, jak často obviněný řídil, za jakých podmínek apod.
46. Jak již bylo naznačeno, lze dovolateli přisvědčit, že se soudy nižších stupňů detailněji nezabývaly otázkou spoluviny řidiče nákladní soupravy, a to i z pohledu stanoviska velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/201 (blíže viz bod 33. tohoto rozhodnutí). Zde je třeba akcentovat, že z výpovědi soudního znalce Ing. Sedláka, Ph.D., slyšeného v hlavním líčení, vyplývá, že v době, kdy řidič nákladní soupravy začal se svým vozidlem vybočovat do levého jízdního pruhu, se vozidlo řízené obviněným nalézalo asi 72,4 m až 82,8 m za zádí návěsu. Současně z listinného důkazu, znaleckého posudku vyhotoveného Univerzitou Pardubice, Dopravní fakulta Jana Pernera, vyhotoveného v jiném řízení, vyplývá, že řidič nákladní soupravy zahájil svůj manévr před vozidlem obviněného ve chvíli, kdy se jeho vozidlo nacházelo nejvýše 95 m za zadní částí návěsu (bod č. 7 rozhodnutí okresního soudu). Jak ze znaleckého posudku, tak i z uvedeného listinného důkazu pak vyplývá, že obviněný by se při stejné reakci, ale při zákonem dodrženém rychlostním limitu, dopravní nehodě vyvaroval. Tedy v případě, že by začal intenzivně brzdit. Ze spisového materiálu je patrné, že svědek M. řídil motorového vozidlo (tahač Scania R450), za které bylo zapřaženo přípojné vozidlo (návěs Schwarzmüller SPA 3/E). Jednalo se tak o jízdní soupravu ve smyslu §2 písm. j) zákona o silničním provozu. V této souvislosti si je ovšem třeba klást otázku spoluviny řidiče této soupravy (v případě předjíždění), jestliže ten podle zákona při provozu na dálnici, nesmí předjíždět jiné vozidlo, pokud k jeho předjetí nemá dostatečnou rychlost, takže by omezil v jízdě ostatní vozidla svou výrazně nižší rychlostí jízdy (viz §36 odst. 4 zákona o silničním provozu.). Pro účely zákona o silničním provozu se přitom za „nesmět omezit“ považuje povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo [viz §2 písm. m) zákona č. 361/2000 Sb.]. Pro případ přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého, pak řidič nesmí ohrozit nebo omezit řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí (viz §12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.). V tomto směru je třeba zdůraznit, že pokud při předjíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého dojde ke střetu, je odpovědný řidič, který do jízdního pruhu přejel, nikoliv řidič, který v jízdním pruhu již jel, jel-li povolenou rychlostí (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 58 A 2/2011-8). Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný překročil povolenou rychlost, ovšem za dané situace se měly soudy nižších stupňů zabývat tím, zda se skutečně z jeho strany jednalo o extrémní překročení povolené rychlosti či nikoliv a následně se měly zabývat otázkou spoluzavinění dopravní nehody z pohledu gradace příčinné souvislosti a teprve poté mohly rozhodnout, zda rychlost vozidla obviněného byla zásadní příčinou způsobeného následku či zda se na způsobeném následku podílelo výrazně spoluzavinění řidiče nákladního vozidla, když teprve poté mohlo být postaveno najisto, zda se ze strany obviněného jednalo o porušení důležité povinnosti ve smyslu odst. 2 §143 tr. zákoníku. Zde je také třeba zdůraznit, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že řidič nákladního vozidla jel rovněž za tmy, když si musel být vědom toho, že levý pruh slouží k předjíždění (viz §12 odst. 1 zákona o silničním provozu). Nadto mu zákon ukládá jet s jízdní soupravou maximální rychlostí 80 km/h (viz §18 odst. 3 zákona o silničním provozu), takže mu muselo být zřejmé, že auto jedoucí v levém pruhu musí jet rychleji. Zde je nezbytné poukázat i na výpověď obviněného, ze které je zřejmé, že předjížděl předmětný kamion řízený svědkem M., když i tento svědek vypověděl, že o autu obviněného věděl, ještě před zahájením předjížděcího manévru. Navíc řidič podle §36 odst. 4 zákona o silničním provozu nákladního automobilu o celkové hmotnosti převyšující 3 500 kg a řidič jízdní soupravy, jejíž celková délka přesahuje 7 m, nesmí předjíždět jiné vozidlo, pokud k jeho předjetí nemá dostatečnou rychlost, takže by omezil v jízdě ostatní vozidla svou výrazně nižší rychlostí jízdy. Naznačenými otázkami se však soudy nižších stupňů fakticky blíže nezabývaly, takže závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti je přinejmenším předčasný. Proto v této části lze dovolání obviněného považovat za důvodné a naplňující dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021), nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Ohledně zbývající části uplatněné dovolací argumentace lze uvést, že námitku dovolatele spočívající v tom, že nesouhlasí s tím, že řidič nákladní soupravy vjel do dovolatelova jízdního pruhu z důvodu předjíždění, nelze považovat za uplatněnou právně relevantně. Jedná se o skutkovou námitku a jednak tento závěr ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, byť materiálně z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že soud manévr svědka M. hodnotil jako předjíždění podle §17 odst. 2 zákona o silničním provozu i přesto, že tak explicitně neuvedl ve skutkové větě (viz bod 6. rozhodnutí). Obecně lze uvést, že soud ani dostatečně neodůvodnil, proč takový závěr upřednostnil před vyhodnocením situace jako přejetí do jiného jízdního pruhu podle §12 odst. 5 zákona o silničním provozu. Jak již bylo konstatováno výše, soudy se otázkou jednání svědka M., a tedy i jeho případnou spoluvinou, detailně nezabývaly. Pokud se týká námitky obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného jako důvodné, když při zrušení výroku o vině je nezbytné zrušit i výrok o trestu, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné na tyto námitky blíže reagovat, neboť z pohledu naznačených závěrů se v daném okamžiku jeví jako bezpředmětné.
48. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byl naplněn, neboť rozhodnutí soudů nižší instance spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 5 To 175/2021, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 79/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud Brno-venkov bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
50. Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pozbyl výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný D. K. nebere do vazby, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 a) až c) tr. ř.
51. Pokud obviněný v dovolání navrhnul, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání odložila nebo přerušila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.), pak je třeba uvést, že soud prvního stupně s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu