ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.442.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 442/2022- 426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 15/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 4 T 15/2021, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 4 T 15/2021, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přeč inem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkov ých zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 3. 5. 2020 kolem 18.30 hodin v XY v areálu Nemocnice s poliklinikou v ulici XY, čp. XY zastavil před závorou bránící výjezdu vozidel z uvedeného areálu se svým osobním vozidlem tovární značky Kia Rio, RZ XY, v němž společně s ním na sedadle spolujezdce seděl jeho nezletilý syn AAAAA (pseudonym), narozený XY, načež ke dveřím spolujezdce přistoupila matka nezletilého P. Š. H., narozená XY, která požadovala okamžité vystoupení jejich syna z vozidla, neboť dle usnesení o vydání předběžného opatření Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 1. 2020 č. j. 7Nc 7212/2018-30 jí ho měl M. K. předat v místě jejího bydliště téhož dne do 17.00 hodin, přičemž na její požadavek reagoval tím, že syna držel v uzamčeném vozidle za ruce a odmítal jej pustit za matkou, která u vozidla naléhala na syna, aby z vozidla vystoupil, následně se nezletilému podařilo vysmeknout z otcova sevření a snažil se dveře od vozidla otevřít, načež ho otec zezadu uchopil a stáhl jej směrem k sobě tak, že ho držel pravou rukou pod pravou paží a levou rukou ho držel za levou paži, přitáhl si syna k sobě a následně se svou levou rukou snažil na dveřích své strany vozidlo uzamknout, což se mu nepodařilo a tak matka nezletilého dveře od vozidla zvenku otevřela a snažila se syna uchopit za jeho ruku, aby ho mohla z vozidla vytáhnout, přičemž plačící nezletilý AAAAA natahoval ruku směrem k matce a snažil se otci odstrčit hlavu a vysmeknout se mu, opakovaně se pokoušel otci vytrhnout a několikrát ho žádal, aby jej z vozidla pustil za matkou, na což M. K. nereagoval a držel jej násilím ve vozidle, kdy se P. Š. H. nepodařilo syna vyprostit ze sevření otce.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §171 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 12 (dvanáct) měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 4 T 15/2021, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí soudu druhého stupně, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení i jiném nesprávně hmotně právním posouzení.
5. Obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že bez přiměřených důvodů buď zcela bagatelizují, nebo zcela ignorují skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch, přestože jsou evidentně v rozporu se skutkovými závěry, k nimž dospěl jak soud nalézací, tak soud odvolací. Skutkové závěry tak nekorespondují v širších souvislostech s objektivními fakty. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že přibližně rok po rozhodné události rozhodl opatrovnický soud o střídavé péči a že ustanovená znalkyně fakticky varovala před dalším vměšováním státní moci do poměrů dítěte, které inklinuje k otci, a to i přes manipulaci matky podpořenou inklinací orgánů státní moci k její podpoře ve formě šikanování otce. Soudům vytýká nekomplexní hodnocení pořízených záznamů, především pořízenému videozáznamu, když soud druhého stupně věnoval svou pozornost pouze útržkovitým epizodám bez časových a věcných souvislostí. Soud zcela opomněl, že celý incident začal brutální napadení jeho osoby svědkem Š. a pokračoval úmyslným rozbitím čelního skla vozidla, v němž v té době seděl jeho syn AAAAA. Jeho syn pak byl emotivně rozrušen tímto útokem, měl obavy o sebe, ale i něho (dovolatele). Dovolatel následně podrobně cituje reakce jeho syna, které byly určeny jeho matce. Zoufalé (i vulgární) výroky syna svědčí o velmi vypjaté situaci, tento se cítil ohrožen, ale nikoliv proto, že by pociťoval ohrožení nebo omezení osobní svobody. Obviněný poukazuje i na odmítnutí výslechu svědkyně K. z důvodu tvrzené nadbytečnosti soudem druhého stupně, úvahy soudu druhého stupně ohledně její neznalosti spisu považuje za irelevantní, když se zdravotním stavem syna je znalkyně velmi dobře obeznámena, přinejmenším tak, jak s ním byla seznámena ustanovená znalkyně. Její vyjádření proto nelze považovat za méně validní.
6. Dovolatel akcentuje konkrétní kroky učiněné orgány státní správy vykazující šikanu jeho osoby (postup OSPOD v podání vysvětlení, návrh na jeho zbavení rodičovských práv, podání návrhu na výkon rozhodnutí, podání podnětu k jeho trestnímu stíhání pro omezování svobody, odmítnutí jeho vysvětlení, obstrukce soudu k jeho návrhu na předběžné opatření, nařízení výkonu rozhodnutí soudem bez znalostí objektivních skutečností, přehodnocení policií celého incidentu pod nátlakem OSPODu, bagatelizace jeho vlastního trestního oznámení státním zastupitelstvím) a konstatuje následné nucené navrácení syna do prostředí agresorů. Obviněný poukazuje na následné zrušení předběžného opatření, které zakazovalo styk otce s dítětem jako nezákonného a poté na kroky matky, která si zajistila doporučení psycholožky D., a následně mu znemožnila kontaktu s nezletilým, což je v rozporu s etickým kodexem psychologa.
7. Dovolatel tak nabývá dojmu, že další sled událostí a kroky státní správy svědčí o nepřátelských postojích vůči jeho osobě. Názory a postoje dítěte nebyly zjišťovány, znalecký posudek vypracovaný rok po události vykazuje extrémní úzkost nezletilého syna, podezření na syndrom CAN ze strany matky. Celou situaci hodnotí jako chybný postup ze strany státní správy ve vztahu k nezletilému dítěti. Celý incident dovolatel považuje za důsledek dlouhodobé nepříznivé situace dítěte v prostředí matky. Reakce matky tak byla neadekvátní, když žádný zákon jí neumožňuje domáhat se navrácení syna do její péče nátlakem. K tomuto nátlaku došlo během incidentu, když byl hrubě napaden matkou a jejím manželem. Toto je zjevné z pořízených audiozáznamů a lékařské zprávy, fotodokumentace poškození vozidla apod.
8. Dovolatel dále poukazuje na vyslovení nepodjatosti soudkyně JUDr. Fedorkové, když se se svědkyní (matkou) několikrát setkala, kde došlo ke snaze ovlivňování matkou. Obviněný upozorňuje na skutečnost, že nezletilý nedostal možnost být vyslyšen k vyjádření svých postojů. Psychický stav nezletilého jako důsledek dlouhodobé nepříznivé situace v prostředí manipulace matkou není dodnes brán v úvahu a je bagatelizován. Obviněný akcentuje nesmazatelné stopy na psychice nezletilého, ztrátu důvěry ve spravedlnost, rozvoj averze vůči matce a zhoršení jejich vzájemného stavu. Zdůrazňuje, že jak on, tak syn, jsou celým incidentem a způsobem řešení ze strany státních orgánů jednoznačně traumatizování . Soudy tak opomněly důkazy a skutečnosti v jeho prospěch, což vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Dovolatel má tedy za to, že soud druhého stupně pochybil, pokud skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a podle §265k odst.1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující. Jako alternativní řešení předestírá podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázání věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci k novému projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, že v žalobním nároku označený skutek není trestným činem a z tohoto důvodu ho podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil nebo, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 1 NZO 292/2022, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a zvolenou argumentaci. Předně zdůrazňuje, že dovolatel neoznačil řádně dovolací důvod, což však ale nemá žádný zásadní význam na jeho mimořádný opravný prostředek. Státní zástupkyně vymezuje jednak uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a nově obsahově odpovídající §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Následně předestírá podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Při hodnocení dovolání obviněného je tudíž třeba přihlížet i k tomuto novému dovolacímu důvodu, v rámci něhož obviněný namítl existenci opomenutých důkazů. Dále akcentuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na základě konstatování dovolatele, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán jiný dovolací důvod, a to důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
11. S ohledem na povahu posuzovaného případu považuje státní zástupkyně za nutné zmínit, že celá záležitost byla zasazena do kontextu konfliktních vztahů mezi rodiči nezletilého AAAAA (dále jen „nezletilý“ nebo „syn“) a přítomného manžela matky nezletilého. Poukazuje na řízení o péči a výživě nezletilého AAAAA vedeného u Okresního soudu v České Lípě, v němž oba rodiče zastávali protichůdná stanoviska a domáhali se svěření nezletilého AAAAA do výlučné péče, přičemž usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 7 Nc 7212/2018, byl nezletilý AAAAA předán zatímně do výlučné péče matky a otci byl upraven styk se synem v rozsahu sudého týdne od pátku 17:00 do neděle 17:00 hodin. (potvrzeno v odvolacím řízení). Každý z rodičů v řízení o péči a výživě nezletilého označoval druhého rodiče za výchovně nezpůsobilého. Státní zástupkyně tak akcentuje, že právě do tohoto kontextu bylo zasazeno trestné jednání obviněného ze dne 3. 5. 2020, kdy byl obviněný odsouzen za to, že syna držel v uzamčeném vozidle, odmítal jej pustit za matkou, a to přesto, že na základě vydání předběžného opatření měl syna předat matce v bydlišti v 17:00 hodin, k čemuž však nedošlo a naopak před areálem Nemocnice s poliklinikou v XY, kde obviněný se synem navštívil klinickou psycholožku N. K., vznikl předmětný konflikt.
12. Státní zástupkyně v prvé řadě předesílá, že již ze samotného odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 7. 2020, č. j. KRPL-38777-31/TČ-2020-180717-94, které obsahuje doslovný přepis audionahrávky, kterou pořídil na svůj mobilní telefon obviněný, nevyplývají skutečnosti, které jsou uvedeny v popisu jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Z audionahrávky, kterou pořídil na svůj mobilní telefon právě obviněný, podle názoru státní zástupkyně vyplývá, že se jedná spíše o zmatenost a hysterii dítěte a celkově absurdní výchovně nezvládnutou atmosféru. Poukazuje na vulgaritu nezletilého vůči matce, kdy nezletilý chce, aby nevolala policii, přičemž na druhé straně nezletilý žádá otce, aby ho k matce pustil. Z doslovného záznamu tak nevyplývá, že by obviněný bránil užívat nezletilému synovi osobní svobody s tím, že syna držel v uzamčeném vozidle, kdy jedinou snahou a cílem poškozeného nezletilého AAAAA bylo dostat se k matce, čemuž mu měl obviněný bránit. Státní zástupkyně dále upozorňuje na upozadění skutečnosti nevhodného chování manžela matky, které skončilo rozbitím čelního skla vozidla obviněného. Toto násilí přitom mohlo podpořit rozhodnutí obviněného nepustit syna do péče takto se prezentujících osob. Celou situaci lze shrnout tak, že nezletilý zpočátku vykřikoval, že k matce nechce, v čemž ho obviněný podporoval, následně však začal vykřikovat, ať matka nevolá policisty, aby neodvezli otce a otci sděloval, že k matce chce, ať ho otec pustí, přičemž obviněný nezletilému fyzicky bránil v návratu k matce, a to tak, že ho od matky odtahoval, nezletilého přidržoval a zavíral, až uzamkl před matkou dveře od auta. Matce nezletilého předal až dne 8. 5. 2020.
13. Státní zástupkyně následně předestírá skutkovou podstatu přečinu podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, když připouští, že tohoto trestného činu se může dopustit i rodič vůči nezletilému dítěti, jestliže jeho výchovná opatření jasně přesahují běžná a přiměřená výchovná opatření. Stran výkonu rodičovské odpovědnosti státní zástupkyně zdůrazňuje, že dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku, přičemž dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Na druhou stranu však lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Současně státní zástupkyně připomíná, že rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům, kteří by jí měli vykonávat ve vzájemné shodě a vzájemně si sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů. Takto ovšem rodiče v dané věci nepostupovali.
14. Projednávaný případ státní zástupkyně vyhodnocuje jako výchovný kolaps ze strany obou rodičů, který se rozvíjel na pozadí vyhroceného sporu mezi nimi, a nikoliv jako omezení osobní svobody dítěte. Poukazuje na rozhodnutí dovolatele nechat vyšetřit syna u klinické psycholožky, o čemž však matku nijak neinformoval a nerespektoval přitom ani soudní rozhodnutí ohledně doby návratu nezletilého k matce. Vlivem situace, kdy se otec nezletilého rozhodl ho nevrátit matce, dostal zřejmě nezletilý z obav z reakce matky hysterický záchvat, takže museli vyhledat lékařskou pomoc na urgentu, kde byl nezletilý medikován. Mezitím se matka snažila s obviněným spojit, což se jí nepodařilo a v této atmosféře se matce a jejímu manželovi podařilo obviněného se synem zastihnout ve vozidle před nemocnicí. Nezletilý se dostal do situace, kdy každý z rodičů ho nabádal k něčemu jinému, obviněný chtěl, aby zůstal s ním, matka aby šel k ní, a to za použití násilí ze strany svého manžela, tedy násilím nezletilého nutila, aby něco konal.
15. Obě strany tak nepochybně v době konfliktu výchovně zklamaly, neboť svými výchovnými opatřeními každá z nich sledovala opačný záměr, což vedlo k frustraci nezletilého, která je zřejmá z jeho slovních projevů. Státní zástupkyně následně předestírá průběh nakládání s nezletilým po konfliktu (nepředání nezletilého matkou obviněnému na doporučení psycholožky, zakázán styku obviněného se synem na základě usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 7 Nc 7212/2018, které v odvolacím řízení nebylo potvrzeno). Státní zástupkyně zdůrazňuje, že oba rodiče obcházejí soudní rozhodnutí. Nezletilý je v takovém výchovném prostředí nucen účelově přizpůsobovat svoje postoje. Na základě optiky těchto zjištění nelze podle státní zástupkyně uzavřít, že obviněný jako otec nezletilého osmiletého syna tomuto bránil bez oprávnění užívat osobní svobody ve smyslu §171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nezletilý z podstaty jako osmileté dítě této dle své vůle samostatně užívat nemůže, a proto pokud se rodiče nejsou schopni po rozchodu o věcech dítěte dohodnout, rozhoduje o otázkách svěření dítěte do péče a styku s druhým rodičem soud.
16. Za nekonzistentní označuje závěr soudů, pokud na jedné straně tvrdily, že pohnutka a motivace poškozeného, z jaké prokazatelně chtěl opustit sevření a vozidlo obviněného, není v posuzované věci relevantní, ovšem na druhé straně argumentovaly tím, že eskalaci konfliktu a rozrušení dítěte způsobil obviněný, který nepostupoval v souladu s pravomocným předběžným opatřením. Soudy se tedy odmítají zabývat pohnutkou poškozeného, z jaké se snažil opakovaně vymanit ze sevření obviněného a opustit jeho vozidlo a na druhé straně však odkazují na zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí a zprávy odborníků, kteří měli poškozeného v péči ohledně jeho stavu. Nadto poukazuje na opírání se soudů o listinné důkazy, zejména pak o opatrovnický spis Okresního soudu v České Lípě a zprávy Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Čeká Lípa. Přestože se soudy opírají o znalecké posudky, tak tyto byly provedeny v občanskoprávním řízení, v trestním řízení měly povahu listinných důkazů, takže obviněný neměl právo klást znalcům otázky, když ke čtení listinného důkazu není nutný souhlas stran, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Za nesprávný závěr soudů pak státní zástupkyně považuje vyhodnocení nadbytečnosti ohledně doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické a forenzní psychologie dětí a dospělých, odvětví psychologie, pokud byly soudy odmítnuty jako neobjektivní závěry znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětí i dospělých PhDr. Blanky Hilbertové, který byl vyžádán obhajobou.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti uvádí, že celá situace mohla být řešena i prostředky práva civilního v rámci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukazuje na zvážení postupu podle §452 odst. 1 z. ř. s. (ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí), kdy se jedná o speciální předběžné opatření, které je svým charakterem krajním prostředkem určeným k řešení těch nejzávažnějších situací týkajících se dítěte. Předpoklady pro nařízení tohoto předběžného opatření považuje za splněné, neboť dítě se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče a byl ohrožen jeho normální vývoj. Do kategorie ohrožení a již existujícího narušení důležitého zájmu dítěte mohou spadat případy, kdy například rezidentní rodič úmyslně izoluje dítě od rodiče nerezidentního, vyvolává v dítěti úzkostné stavy před stykem s druhým rodičem vedoucí až k duševní poruše (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09).
18. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 4 T 15/2021, a aby Okresnímu soudu v České Lípě podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci třeba rozhodnout jiným, než navrhovaným způsobem vyjadřuje státní zástupkyně i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy v době, kdy bylo dovolání obhájcem obviněného podáno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Platí, že o zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), které jsou takové povahy, že vedou k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 40 Listiny. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby v rámci dovolacího řízení jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a stavěl se tak do pozice nalézacího soudu.
23. Lze se toliko domnívat vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu, že obhájce dovolatele zřejmě nezaregistroval změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávné právní posouzení skutku a nesprávně hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby právně erudované osobě, o to více podle zákona nutné v dovolacím řízení, osvětloval účinnou právní úpravu. Nicméně jelikož z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obhájce dovolatele výslovně namítá nesprávné právní posouzení skutku, Nejvyšší soud se k podanému dovolání se i přes nepřesné označení uplatněného dovolacího důvodu věcně vyjádří, neboť Nejvyšší soud nechce působit příliš formalisticky.
24. Jak již tedy bylo naznačeno, obviněný sice výslovně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky slovně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Protože ovšem dovolatel fakticky namítá evidentní rozpor důkazů a skutkových závěrů, a neprovedení všech požadovaných důkazů, dospěl Nejvyšší soud současně k závěru, že tyto námitky lze podřadit i pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť s jistou dávkou tolerance, přestože jak již bylo naznačeno s použité slovní formulace je zřejmé, že uplatňuje výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
25. Platí, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím svého obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. m) tr. ř.
28. Obecně lze konstatovat, že námitky dovolatele týkající se toho, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, a které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jsou svým obsahem založeny jednak na odmítání skutkových zjištění soudů nižších stupňů v obecné rovině, jednak na tom, že dovolatel vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména že bagatelizují nebo ignorují skutečnosti a důkazy v jeho prospěch, které jsou v evidentním rozporu se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, a že posuzují předložený videozáznam selektivně. Dovolatel akcentuje pocit ohrožení syna nikoliv z jeho jednání (omezení osobní integrity), nýbrž ze strachu z matky a jejího partnera. Obviněný namítá dále opomenuté důkazy ve formě odmítnutí výslechu znalkyně Mgr. Kravcivové.
29. Především je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel naznačuje, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, tak se z pohledu platné judikatury jedná o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Fakticky se jedná o případy tzv. extrémního rozporu, který za jistých okolností již před 1. 1. 2021 bylo možno uplatňovat v rámci dovolacího řízení, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolací soud považuje ovšem za vhodné uvést, že ani v minulosti nestačilo pouze tvrzení této skutečnosti, existence tzv. extrémního rozporu musela být v dovolacím řízení prokázána. Stejné závěry je nutno vztáhnout i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, když závěr o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nelze ani od 1. 1. 2022 dovodit jen z toho, že obviněný hodnotí jinak důkazy než soudy nižších stupňů. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
30. Nejvyšší soud si je dále vědom toho, že v podaném dovolání je jistým způsobem i naznačováno uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný tvrdí, že došlo k snaze matky nezletilého ovlivňovat samosoudkyni, bez nějaké bližší konkretizace. Protože ovšem dovolatel svoji argumentaci výslovně podřazuje formálně pouze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a slovním vyjádřením pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak se dovolací soud touto námitkou nezbýval a nepovažoval za nutné se s ní v rámci podaného dovolání vypořádat ani na ní nijak blíže reagovat. Jen pro jistou přesnost je třeba uvést, že ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že samosoudkyně JUDr. Fedorková v rámci hlavního líčení usnesením podle §31 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. rozhodla, že není vyloučena z rozhodování trestní věci obviněného. Proti tomuto usnesení samosoudkyně podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 23. 6. 2021, sp. zn. 31 To 254/2021, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
31. Podle Nejvyššího soudu pod uplatněné dovolací důvody lze subsumovat námitku ohledně opomenutých důkazů, jenž je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a implicitně uplatněnou subsidiaritu trestní represe [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . ve znění účinném od 1. 1. 2022], když dovolatel s odkazem na skutečnosti, které se týkaly předmětného incidentu, namítá, že skutek není trestným činem. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve znění od 1. 1. 2022 formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu na základě opomenutých skutečností, když byť obviněný výslovně nezmiňuje tzv. opomenuté důkazy, není pochyb o tom, že namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů soudy, čímž fakticky namítá existenci tzv. opomenutých důkazů v dané věci. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019). Zde je také třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je konstatováno, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
33. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že obviněný namítá, že odvolací soud neprovedl jim navrhovaný výslech svědkyně K., která dne 3. 5. 2020 v 18:21 hod vyšetřila nezletilého. Předně je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně neprovedení tohoto důkazu řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil (viz bod 6 usnesení soudu druhého stupně), když Nejvyšší soud shledal, že uvedený soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil neprovedení tohoto důkazů, pro jeho nadbytečnost. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že nezletilý byl předmětného dne vyšetřen, když jeho zdravotní stav byl popsán i v lékařské zprávě, která byla provedena jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., přičemž není pochyb o tom, že nezletilý měl určité zdravotní problémy. Proto se v dané věci nemůže jednat o případ existence tzv. opomenutých důkazů. Proto v tomto směru neshledal dovolací soud námitky obviněného jako opodstatněné.
34. Obviněný dále zpochybňuje postup OSPOD v dané věci a postup okresního soudu rozhodující v opatrovnickém řízení. Předně je třeba zdůraznit, že tato argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody. Navíc je třeba uvést, že Nejvyšší soud není v rámci zkoumané trestné činnosti oprávněn posuzovat postupy OSPOD, které s projednávaným trestným činem nesouvisí, stejně tak postupy opatrovnického soudu rozhodujícího v dané věci po předmětném incidentu. K tomu slouží zcela jiné instituty, které mohl obviněný využít a i využil (např. právo odvolání proti rozhodnutí opatrovnického soud, stížnost na postup OSPOD a jiné).
35. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou subsidiarity trestní represe. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
37. Současně je na místě konstatovat, že podle judikatury je třeba při posuzování škodlivosti předmětného jednání vzít v úvahu rozhodné okolnosti případu „zejména místo, čas spáchání činu, jeho charakter, absenci následku škody na zdraví či majetku a dosavadní trestní bezúhonnost“ (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015).
38. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
39. Při posuzování uplatněné námitky Nejvyšší soud vycházel ze skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který bez oprávnění brání jinému užívat osobní svobodu. Objektem trestného činu podle §171 tr. zákoníku je totiž osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Chráněna je osobní svoboda kteréhokoli člověka, tedy i osoby, jejíž svoboda pohybu byla do určité míry oprávněně omezena, např. vazbou během probíhajícího trestního řízení, výkonem trestu odnětí svobody, výkonem ochranného léčení, ochranné výchovy apod., pokud její omezování překračuje meze zákonných oprávnění (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, s. 20). Omezování osobní svobody může být spácháno i vůči dítěti, jestliže by jeho omezení jasně přesahovalo běžná a přiměřená výchovná opatření rodičů, učitelů, vychovatelů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 1712).
40. Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud při posuzování této námitky vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a vyjádřených ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně (soud druhého stupně se se skutkovými zjištěními zcela ztotožnil), když Nejvyšší soud je při posuzování dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z těchto skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný bránil v průběhu konfliktu nezletilému k odchodu k matce (zamkl vozidlo, držel ho, a tím mu znemožňoval vozidlo opustit a jít k matce, přestože nezletilý ho žádal, aby ho k matce pustil). V dané věci jde ve své podstatě o posouzení toho, zda na straně obviněného existovaly takové výjimečnými okolnostmi, pro které nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Při řešení této otázky vycházel Nejvyšší soud ze všech zjištěných skutečností, které vyplývají z rozhodnutí soudů nižších stupňů a z předloženého spisového materiálu.
41. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že rodinná situace nezletilého poškozeného nebyla v době posuzovaného jednání dovolatele ideální, když vztahy mezi rodiči, tedy dovolatelem a matkou nezletilého, byly velmi napjaté, což nezpochybňuje ani jeden z nich (soudní tahanice mezi rodiči, různé podněty na OSPOD apod.). Současně není pochyb o tom, že v předmětný den před vlastním incidentem, obviněný opakovaně vyhledal s nezletilým poškozeným lékařskou pomoc z důvodu špatného psychického stavu nezletilého, který byl prokázán a který ovšem byl nepochybně vyvolán především napjatými vtahy mezi rodiči nezletilého. Zároveň je třeba akcentovat obsah pořízené zvukové nahrávky, ze které je zřejmé, že nezletilý byl do příjezdu matky s jejím partnerem v rámci možností v klidu, byť jsou patrny jisté obavy nezletilého z reakce jeho matky. Lze připustit, že nezletilý k matce zprvu sám nechce, velmi vulgárně ji osočuje, nadává jí. Následně po přečtení lékařské zprávy, kterou si svědkyně sama vzala a dala k přečtení svědkovi Š., celá situace ještě více vygradovala, svědek M. Š. rozbil čelní sklo vozidla dovolatele, což bezpochyby přispělo ještě k většímu vyhrocení situace a hlubšího nalomení psychického stavu nezletilého přispělo. Následně je z videonahrávky i audiozáznamu zřejmé, že nezletilý je silně psychicky rozrušen, ale že chce k matce. Lze připustit, že z pořízeného videozáznamu vyplývá jistá nerozhodnost nezletilého, že celá situace je pro něho velmi stresují. Pro úplnost je vhodné dodat, že na videozáznamu v čase 1:38 je slyšet nezletilého, jak říká „pusť mě k ní, neublíží mi“, přičemž dovolatel nezletilého drží pevně za ruce a nechce jej matce vydat, když dokonce v určitém fázi konfliktu obviněný nezletilému poškozenému říká, že mu matka, ublíží, že ho zabije a že jí nemůže mít rád. Není také pochyb o tom, že nezletilého očividně sevření otce bolí (z vyjádření „au, au“), když pouze matka na takový projev reaguje tak, že syna pouští. Přestože obviněný je otcem nezletilého a tedy má tedy vůči nezletilému rodičovskou odpovědnost, stejně ovšem jako matka nezletilého [viz §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“)], tak lze mít za to, že v okamžiku, kdy nezletilý dal najevo, že chce k matce (kterého měl otec podle rozhodnutí opatrovnického soudu předat již v 17.00 hod), a dokonce že ho chování od otce bolí, nepochybně překročil meze rodičovské odpovědnosti a formálně naplnil znaky přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Bez ohledu na shora uvedený závěr ovšem považoval dovolací soud za nutno zhodnotit celý incident z pohledu skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování a o kterých není pochyb a které svojí povahou a významem neodpovídají z hlediska společenské škodlivosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Předně je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že nezletilý má k obviněnému pozitivní vztah, tedy nejednalo se o případ, kdy by nezletilý nechtěl být s otcem a vyhledával matku. Naopak z rodinné terapie je zřejmé (J. D.), že kdyby si mohl vybrat, chtěl by žít s otcem, nicméně jak sám uvedl, má rád oba rodiče stejně. Zároveň nelze pominout, že poté, co bylo po incidentu vydáno předběžné opatření, obviněný toto respektoval a nezletilého matce předal a že se jednalo o takové první nevhodné jednání vůči nezletilému ze strany obviněného (nepředání nezletilého matce). Lze tedy uzavřít, že optikou širšího kontextu s ohledem na předešlé okolnosti, které předcházely vlastnímu incidentu, se nejednalo o případ, kdy by otec (obviněný) svéhlavě odmítal syna jeho matce vydat a násilím jej ve vozidle držel. Nýbrž o situaci, která byla velmi stresující pro všechny zúčastněné, ale zejména nezletilého, který byl zmatený, v evidentním vysokém psychickém vypětí, kdy nejdříve k matce nechtěl a následně vlivem dalších událostí již ano. Nejvyšší soud má za to, že celé jednání obviněného nepochybně ovlivnil právě psychický stav nezletilého, který byl zmatený a bez vnitřní jistoty, jaké jeho rozhodnutí je správné, když není pochyb o tom, že nezletilý v důsledku konfliktních vztahů mezi svými rodiči, byl nucen přizpůsobovat svoje postoje před každým rodičem jinak, bez toho aby bez obav sdělil, co si skutečně přeje (viz např. zpráva o psychoterapeutické konzultaci na č. l. 141). Není také pochyb o tom, že obviněný se na základě tvrzení nezletilého mohl skutečně jistým způsobem oprávněně domnívat, že péče matky o něho není v pořádku, což nepochybně ovlivňovalo jeho chování, zejména za situace, kdy uvedený den došlo k určitým zdravotním komplikacím u nezletilého. Současně nelze také přehlédnout i jisté nevhodné chování manžela matky, které vedlo k rozbití skla u vozidla obviněného. Nejvyšší soud nerozporuje, že dovolatel nerespektoval soudní rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 7 Nc 7212/2018, na č. l. 27), o svěření dítěte do péče matky a odevzdání jej do 17.00 hod, nicméně soukromoprávní exces dovolatele nelze řešit v trestním řízení jako trestný čin, neboť nenaplňuje materiální znak společenské škodlivosti. Projednávaný případ nenese znaky obvyklého omezování osobní svobody, ale pouze zejména nezvládnutou rodičovskou odpovědnost ze strany obou rodičů, mezi nimiž se nezletilý zmítá. Tedy v tomto konkrétním případě s ohledem na specifickou a výjimečnou situaci bylo na místně použití subsidiaritu trestní represe a uplatnit princip ultima ratio, tedy, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Jinak vyjádřeno, jednání obviněného se vyznačuje výjimečnými okolnostmi, pro které nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Ze strany obviněného s přispěním jednáním matky nezletilého a jejího partnera se jednalo o výsledek dlouhodobého nezvládání rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému. Na takové jednání, ke kterému došlo poprvé a s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci, není nezbytné ihned použít prostředky trestního práva, když mohlo být účinně řešeno jinými prostředky, např. podle civilních předpisů (např. zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních) či správního práva. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že za jiných okolností by dovolatel spáchal trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže syn vyjadřoval přání jít k matce, u níž i podle usnesení Okresního soudu v České Lípě měl být, a dovolatel mu fyzicky i slovně bránil opustit vozidlo a nenechal ho jít k matce. Proto shledal dovolací soud podané dovolání důvodné.
43. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h), písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 byly naplněny, neboť jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, když v posuzovaném skutku, tak jak je vymezen ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze spatřovat trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzované jednání totiž z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům uvedené skutkové podstaty a je nutné se na takové jednání dívat z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
44. Jelikož v dané věci byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), písm. m) tr. ř., které dovolatel uplatňoval z obsahového hlediska, Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 423/2021, jakožto i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 4 T 15/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v České Lípě bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
46. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu