ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.522.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 522/2022- 506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněné V. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 44 To 41/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 33/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 41 T 33/2021, byla obviněná V. B. uznána vinnou ze spáchání jednak pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„od přesně nezjištěného dne počátkem června 2019 do 18.6.2019 pomohla již zemřelému V. V., nar. XY, vylákat od poškozené D. H., nar. XY, částku 400.000,- Kč jako odměnu za údajné zprostředkování nájemní smlouvy k obecnímu bytu č. XY na adrese XY a to tak, že nejprve s poškozenou přesně nezjištěného dne počátkem června 2019 provedla prohlídku předmětného bytu a následně s poškozenou domluvila schůzku v kanceláři V. na adrese XY, kdy v rámci této schůzky konané dne 18.6.2019 uzavřela obžalovaná jako oprávněná s poškozenou jako složitelkou a V. jako uschovatelem Smlouvu o svěření finančních prostředků do advokátní úschovy, na základě které téhož dne poškozená převedla sjednanou částku 400.000,-Kč na účet. č. XY, jehož majitelkou a jedinou disponentkou byla E. R., nar. XY, údajná sekretářka V., a takto obžalovaná jednala, ačkoliv byla minimálně srozuměna s tím, že V. poškozené H. dohodnutým způsobem nájemní smlouvu nezajistí a peníze nevrátí, čímž pomohla způsobit poškozené škodu ve výši 400.000 Kč, a uvedeného jednání se dopustila, ačkoliv věděla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20.3.2019, sp. zn. 50 T 50/2016, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2019, sp. zn. 67 To 165/2019, jí byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu nemovitostí za účelem jejich dalšího prodeje, v prodeji nemovitostí a ve zprostředkování nákupu, prodeje a pronájmu nemovitostí, s výjimkou správy vlastního majetku, na dobu 5 let.“
Za uvedené jednání byla obviněná V. B. odsouzena podle §209 odst. 3 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené: D. H., nar. XY, bytem trvale XY, škodu ve výši 400.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 41 T 33/2021, podala obviněná V. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 44 To 41/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 44 To 41/2022, podala následně obviněná V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V první části svého dovolání namítla, že odůvodnění odvolacího soudu je pouze shrnutím závěrů nalézacího soudu, přičemž věcně se odvolací soud odvolacími námitkami obviněné vůbec nezabýval. Takový přístup způsobuje dle obviněné nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. V dalším bodě svého mimořádného opravného prostředku namítla, že porušení zákazu činnosti ani pomoc k podvodu jí nebyly prokázány. Obviněná již před nalézacím soudem vysvětlovala, jak se k celé situaci dostala, s tím, že zásadně nesouhlasí, že by se snad mělo jednat právě o zprostředkovatelskou činnost. Soudy však spolehlivě neodůvodnily, z čeho vyvozují opak. Pouze se odkazují shodně na výpověď poškozené H., u které měla obviněná vyvolávat dojem člověka, který provozuje zprostředkování realit. V trestním řízení ovšem nebyl předložen žádný důkaz, který by potvrdil, že by skutečně reálně zprostředkovatelskou činnost provozovala nebo se o ni pokoušela. Pokud pak soudy vychází primárně z dojmů poškozené, nelze na základě toho obviněnou shledat vinou. Skutečnost, že je celá transakce nestandardní, musela být poškozené zcela jistě známa. Tato skutečnost je však dána obviněné k tíži, ačkoliv ta je doposud přesvědčena, že v celé transakci vůbec nefigurovala a pouhý jediný listinný důkaz v podobě podpisu smlouvy o úschově nemůže být jakkoliv nosný tak, aby její vinu prokázal. Zcela jistě jí pak nemůže být kladen za vinu nestandardní postup při získání nájemního bytu, když obviněná na celém obchodu neparticipovala, nikdy žádné plnění neobdržela, ani jí nebylo přislíbeno a není tak zřejmé, z jakého motivu by vůbec takovému jednání měla být nápomocna, když by sobě vyvolala nebezpečí trestního stíhání (resp. porušení zákazu plynoucího z pravomocného rozhodnutí).
Nad rámec argumentace vyvracející vinu obviněná dále uvádí, že zásadně nesouhlasí s uloženou povinností uhradit poškozené částku ve výši 400.000 Kč, když na vylákání těchto finančních prostředků se nepodílela, nijak z nich neprofitovala a jedinými disponenty s touto částkou byl V. a paní R. Taktéž poukazuje na skutečnost, že soudy při stanovení výše trestu vycházely primárně z trestní minulosti obviněné, aniž by posuzovaly, či jinak hodnotily, že tato byla již v minulosti podmínečně propuštěna z výkonu trestu a celou uloženou zkušební dobu se nedopustila žádného trestného činu. Dodává, že ze strany odvolacího soudu nebyla řádně posouzena aplikace zásady in dubio pro reo. Na základě všeho v tomto podání namítaného navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné V. B.
K námitce obviněné, že odůvodnění odvolacího soudu je pouhým shrnutím závěrů nalézacího soudu, přičemž věcně se odvolací soud odvolacími námitkami obviněné vůbec nezabýval, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se námitkami obviněné zabýval a k těmto se podrobně v odůvodnění svého usnesení vyjádřil. To, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které odkázal, a že v jeho postupu neshledal žádná pochybení, neznamená, že by takový postup způsobil nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nemůže být totiž chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každou vznesenou námitku a odvolací soud se v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08). Nalézací soud provedl v kontextu dané trestní věci zcela odpovídající a důkladné dokazování a jím provedené důkazy mu byly dostatečným podkladem pro učinění skutkových závěrů, přičemž hodnocením důkazní situace se zabýval velmi pečlivě, své závěry pregnantně odůvodnil. Lze proto souhlasit s postupem odvolacího soudu, který na tuto vyčerpávající argumentaci nalézacího soudu odkázal.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněná V. B. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. že v trestním řízení nebyl předložen jediný důkaz, který by potvrdil, že by obviněná reálně zprostředkovatelskou činnost provozovala nebo se o ni pokoušela), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Obviněná pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro ni příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítla, že výše uvedené jednání (tedy jak přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak pomoc k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), jí nebylo prokázáno. K tomu uvádí Nejvyšší soud následující.
Pokud jde o přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z provedeného dokazování vyplývá, že sama obviněná nikterak nepopírá, že se seznámila se stavem obecního bytu č. XY na adrese XY, následně v tomto bytu vedla prohlídku, když jej ukázala zájemcům o jeho pronájem, jednu ze zájemkyň, konkrétně poškozenou D. H., směřovala k dalšímu jednání k V. a dne 18. 6. 2019 v kanceláři V. uzavřela jako údajná oprávněná Smlouvu o svěření finančních prostředků do advokátní úschovy. Je třeba poukázat na to, že uvedené jednání, spočívající v zprostředkovávání pronájmu nemovitosti, je zcela zjevně v rozporu s uloženým trestem zákazu činnosti, spočívajícím v nákupu nemovitostí za účelem jejich dalšího prodeje, v prodeji nemovitostí a ve zprostředkování nákupu, prodeje a pronájmu nemovitostí, s výjimkou správy vlastního majetku, na dobu 5 let, který ji byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 67 To 165/2019. Z důvodů shora uvedených má proto Nejvyšší soud za prokázané, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť mařila výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonávala činnost, která jí byla takovým rozhodnutím zakázána.
Pokud jde o druhý ze žalovaných trestných činů, pak na základě provedených důkazů, které jsou v tomto směru zcela ve shodě a vzájemně se podporují, není pochyb o tom, že poškozená D. H. měla zájem o to, aby se stala nájemcem obecního bytu č. XY na adrese XY, za tímto účelem uzavřela v kanceláři V. smlouvu o úschově, v rámci níž se zavázala na ve smlouvě uvedený úschovní účet zaplatit 400.000 Kč. Na základě výpovědi poškozené, svědkyně R., bankovních výpisů a „potvrzení o předání peněz V.“, je pak zjevné, že poškozená peníze na údajný úschovní účet složila, nicméně byla od počátku uvedena v omyl, neboť se nejednalo o úschovní účet, ale účet svědkyně R., kdy následně byla v rozporu s uzavřenou smlouvou větší část peněz (konkrétně 365.000 Kč) z účtu svědkyní R. vybrána a menší část peněz (konkrétně 35.000 Kč) ponechána na účtu a postupně spotřebována. Již na základě těchto skutečností je podvodný úmysl V., který nepochybně věděl, že jím ve smlouvě uváděný účet není účtem úschovním, ale soukromým účtem jeho sekretářky a že nebude moci stran svěřených prostředků postupovat tak, jak se ve smlouvě zavázal, jednoznačně prokázán. Pokud jde o jednání obviněné, pak po objektivní stránce je zcela evidentní, že její jednání, spočívající nejprve v prvotním kontaktu s poškozenou, následně v realizaci prohlídky bytu, v nasměrování poškozené k V. a uzavření smlouvy o úschově, přispělo k tomu, aby V. dosáhl svého cíle a vylákal z poškozené 400.000 Kč. Obviněná byla v rámci svého jednání minimálně srozuměna s tím, že V. poškozené dohodnutým způsobem nájemní smlouvu nezajistí a peníze nevrátí, čímž pomohla způsobit poškozené škodu ve výši 400.000 Kč. Výše uvedeným jednáním se proto dopustila pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť usnadnila jinému obohatit se tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi poškozené D. H., uzavřené smlouvy o úschově, výpovědi obviněné i svědkyně E. R. Tyto okolnosti jsou z hlediska posouzení viny obviněné zcela postačující. Soudy si byly vědomy, že obviněná spáchání předmětného skutku popírala, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně a jejich skutkové závěry jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněné, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod.
Nad rámec argumentace vyvracející vinu obviněná dále uvedla, že zásadně nesouhlasí s uloženou povinností uhradit poškozené částku ve výši 400.000 Kč. Nejvyšší soud uvádí, že na základě provedeného dokazování není nejmenších pochyb, že poškozené tato škoda vznikla a obviněná se na vzniku této škody podílela, resp. ke vzniku této škody pomohla. Je třeba dodat, že tento výrok pochopitelně nebrání tomu, aby se poškozená domáhala nároku na náhradu škody i po dalších subjektech (konkrétně na základě výsledků provedeného dokazování lze takto uvažovat o právních nástupcích již zemřelého V. V., potažmo i o svědkyni E. R., k jejímž rukám byla částka zaslána).
Posledně k námitce obviněné, že soudy při stanovení výše trestu vycházely primárně z její trestní minulosti, aniž by posuzovaly, že již byla v minulosti podmínečně propuštěna z výkonu trestu a celou uloženou zkušební dobu se nedopustila žádného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud jde o výměru trestu, zohlednil soud prvního stupně trestní minulost obviněné, resp. skutečnost, že se trestné činnosti dopustila jednak přes svá předchozí pravomocná odsouzení i potrestání, jednak s vědomím další projednávané trestné činnosti, resp. brzkého nástupu do výkonu trestu, což svědčí pro naprostou absenci náhledu obviněné na své jednání, a také pro závěr, že náprava obviněné je vysoce nepravděpodobná. Vzhledem k okolnostem případu a zejména osobě obviněné lze uzavřít, že uložený trest plně odpovídá kritériím uvedeným v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu. I tento výrok napadeného rozhodnutí proto shledává Nejvyšší soud zákonným a správným.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná V. B. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné V. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu